KOHOUT, Antonín

nar. 12.12.1919 v Lubné 102

zmř. 15. 2.2013 Praha

 

Syn Františka Kohouta, poštovního úředníka v Kolíně, a Marie roz. Kohoutové z Hostokryj.

V roce 1943 se Antonín Kohout oženil se spolužačkou a klavíristkou Marií ze třídy prof. Raucha na Konzervatoři. Jeho děti se též věnují hudbě. Pravoslav narozen 1943 byl houslistou, absolvoval Moskevskou konzervatoř, po zranění ruky se nyní věnuje pedagogické činnosti. První dcera Milena narozena 1946, vystudovala medicínu, ale krátce poté tragicky zemřela v roce 1968. Druhá dcera Marie, narozená1950, je po otci cellistka a působila v souboru Alma trio. Posléze učila v Praze na Lidové škole umění Voršilská a Základní umělecké škole Komenského

Nástroj, na který hrál Antonín Kohout, byl zapůjčen v roce 1975 ze státní sbírky. Byl zhotoven roku 1710 v dílně Giovanniho Grancini v Miláně.

   

Pravoslav Kohout o svém otci

Kdy má přestat, muzikant by měl vědět včas, a pak může žít krásně dál...                                                                                                                

To byla odpověď Antonína Kohouta, zakladatele a violoncellisty Smetanova kvarteta, na otázku, proč on a jeho kolegové s kvarte-tem končí, když jsou stále na vrcholu úspěchu. A svým typickým způsobem dodal:

„Právě proto, že nám to ještě jde pořád dobře. Nechtěl bych, aby si nás jednou pamatovali jako drolící se památnou zříceninu. Udělali jsme myslím už dost, nebudem riskovat, že to zkazíme. Kluci se mnou souhlasí, teď ať se dřou zase naši žáci.“ Tento moment a tato slova se mi vybavila jako první, když jsem se zamyslel nad textem k otcovým devadesátinám. Je škoda, že jeho zdravotní stav mu již nedovoluje, aby rozhovor HARMONIE proběhl s ním osobně. Jeho vzpomínky, glosy, formulace a humorné nadsázky byly vždy vtipné a výstižné. Datum narození Antonína Kohouta je trochu magické – 12. 12. 1919. Narodil se ve venkovském nádražíčku v Lubné u Rakovníka, kde jeho babička z matčiny strany byla přednostkou. Oba dědečkové, ač nebyli ani vzdá-leně příbuzní, se jmenovali Antonínové Kohoutové. Porodní bába malého Toníka byla Antonie Kohoutová, maminka Marie Kohoutová, za svobodna Kohoutová. Na tuto hříčku jmen otec málem krutě doplatil, když jako student konzervatoře odpověděl na otázku o své rasové čistotě nacistickému úředníkovi, že je čistší rasa než on, protože jak vidí z papírů, je čistokrevný Kohout. Ten ho za to pěstí srazil na zem a řval, že ho pošle do lágru... V Lubné malý Toník trávil nejranější léta, což si vždy rád připomínal. Říkal, že pohled na koleje směřující do světa na něj tak zapůsobil, že předznamenal jeho touhu po dálkách. Matka při práci stále prozpěvovala množství písniček, otec František byl amatérský muzikant – jeho životní láskou bylo violoncello. Byl poštovním úředníkem v Kolíně a později v Praze. Až do smrti však chodil hrát do různých amatérských seskupení. Říkal, že v rodu Kohoutů vždycky všichni byli nějakým způsobem muzikanti, dva z nich dokonce kdysi úspěšní skladatelé a kapelníci ve Vídni a Paříži. Tyto tradice a rodinné prostředí samozřejmě Antonína ovlivnily. Byl nejstarším ze tří sourozenců, a hudebně nejnadanější. Školní léta prožil v Kolíně, kde začal chodit na hodiny violoncella. Když byl jeho otec přeložen do Prahy, kolínský učitel jej představil profesorovi pražské konzervatoře Karlu Pravoslavu Sádlovi. Toho zaujal jeho talent a nabídl mu bezplatnou soukromou výuku, než ukončí gymnázium a bude přijat na konzervatoř. K. P. S. byl výjimečnou a obdivuhodnou osobností s nevídanou mravní, intelektuální, uměleckou i občanskou integritou. Svým žákům se stal lidským a uměleckým vzorem. Antonín Kohout patřil spolu s Františkem Smetanou a Milošem Sádlem k jeho nejmilejším a nejslibnějším žákům. Na konzervatoři se seznámil s žačkou prof. Raucha, kterou si ještě jako student vzal. Ke konci studia konzervatoře ho trápily zanedbané žaludeční vředy natolik, že často bolestí ne-vydržel hrát ani dvacet minut. To je pro hudebníka se sólovými ambicemi fatální. V té době již byl v České filharmonii – jako studenta ho přijali, jak později s úsměvem ří-kal, do funkce „trvalého substituta“, což mu dalo hmotné zajištění, a jak vždy zdůrazňoval, hlavně neocenitelnou uměleckou zkušenost. V České filharmonii pod vedením Václava Talicha bylo mnoho vynikajících osobností. Talich byl pro všechny bohem a každé jeho slovo a gesto zákonem. Jeho způsob vidění a provádění hudební myšlenky zůstaly otci navždy v paměti. Často mi podrobně popisoval Talichovy výroky a doprovodné komentáře při práci s orchestrem, včetně svých tehdejších pocitů. Velmi také obdivoval svého o něco staršího kolegu Rafaela Kubelíka. Když nevěděl, jestli mu zdraví dovolí pokračovat, K. P. Sádlo, který tuto situaci citlivě vnímal, jej vzal několikrát mís-to sebe do svého kvarteta a vnukl mu myšlenku na práci se smyčcovým kvartetem jako životní cíl. K. P. S. byl otci více než učitelem, vzhlížel k němu celý život s úctou a téměř synovskou láskou, byl pro něj rozhodujícím arbitrem i kritikem. Otec miloval svět komorní hudby. Znal ho z domova i z hodin „komořiny“, kde přehrál spoustu literatury pod vedením zkušených osobností. Roku 1941 vznikl první trvalejší soubor.

U ing. Neumanna se scházeli čtyři studenti: Jeho synové Václav (prim), Jiří (viola), Josef Vlach (sekund), Antonín Kohout (cello). Pan Neumann přivedl profesora konzervatoře Josefa Micku, a ten pak se studenty obětavě a mimo úvazek pracoval. Po roce Jiřího vystřídal Mickův žák Lubomír Kostecký, a když byl Vlach totálně nasazen, nahradil jej Jaroslav Rybenský. V roce 1943 se sestava stabilizovala ve složení Rybenský – prim, Kostecký – sekund, Neumann – viola, Kohout – cello. Začali vystupovat jako Kvarteto pražské konzervatoře. Nejvýznamnějším učitelem kvarteta byl dlouhodobě Josef Micka, muž ušlechtilého a noblesního chování, encyklopedických znalostí, analytické-ho uvažování a výjimečně citlivé umělecké intuice. Na vzestupu a kvalitě Smetanovců měl zásadní podíl a zásluhu. Ve způsobu práce byl vzorem, který otec po celý život následoval v umělecké i pedagogické činnosti. Dne 6. 11. 1945 poprvé vystoupili s názvem Smetanovo kvarteto. Smetanovo jméno symbolicky vyjadřovalo ideál, program a cíle souboru. Pro zajištění existence vstoupili i Kostecký a Neumann do orchestru České filharmonie a platy všichni tři dělili tak, aby součet uživil Rybenského, jenž tak dostal prostor k úloze primária. Zkoušky kvarteta probíhaly u nás doma. Bydleli jsme v malém bytě v tovární čtvrti Holešovic, který byl naplněn hudbou. V jednom pokoji cvičilo dopoledne kvarteto, odpoledne otec na cello a matka na klavír, občas spolu. V druhém žila matčina spolužačka a kamarádka Anna Máchová, též s klavírem. Já jsem všechny rušil. Muselo to být náročné, ale všichni byli šťastní a plní elánu. Otec se seznámil s mladým medikem, který mu naordinoval speciální dietu a po několika letech jeho žaludek odoperoval tak, že již nikdy vážné problémy nenastaly. Vzniklo z toho celoživotní přátelství s prof. MUDr. Zdeňkem Fejfarem, DrSc., významným českým kardiologem. Václav Neumann se stále více soustředil na dirigentskou práci, ta však s kvartetem kolidovala. Musel tedy volit a zvolil taktovku. V roce 1970 Smetanovcům napsal: „Moji milí nejstarší přátelé, jistě mně věříte, že Vám blahopřeji z nejhlubšího citu srdce. Pro mne samotného znamenala léta v kvartetu možná ta nejhezčí léta vůbec. Tenkrát jsme objevovali záhady hudby s mladou dychtivostí, zpětně vidím, jaké to bylo krásné dobrodružství. Domnívám se, že pro mne to byla vůbec nejlepší dirigentská škola. Budu kvartetu za tento čas vždycky vděčný.“ Václav Talich si jako prvního koncertního mistra pro svůj komorní orchestr vybral z mladých nadějných houslistů Jiřího Nováka. Novák byl i mezi všemi zcela výjimečný talent. Takové-ho akceptoval i dosavadní primarius Rybenský natolik, že v zájmu kvarteta byl ochoten přejít k partu violy, pokud Novák přijme je-ho úlohu. Novák s typickou skromností prohlásil, že to vezme na zkoušku, a bude-li na to stačit, zůstane. Nastoupil 2. 1. 1947 a zůstal. Myslím, že to byla hvězdná chvíle kvarteta, které by bez něj nikdy nedosáhlo takového lesku a zpěvnosti. Všichni kvartetisté ho milovali a téměř hýčkali – nikdo si nedovolil jej zatěžovat jinými povinnostmi, než jen hrou. Žil se svými rodiči na Žižkově a denně dojížděl do Košíř, kam se naši přestěhovali a kde jeden pokoj sloužil jako zkušebna. Z Jiřího vyzařovalo něco podobného jako z Mozartovy hudby či zpěvu skřivánka. I mě jako dítě zcela okouzlil, a jak jsem mohl, zalezl jsem za jeho židli a poslouchal zázrak jeho houslí. Ač jsem od prvního nádechu žil mezi zvuky mnohých hudebních nástrojů, od té chvíle housle byly mojí metou a ideálem. Slyšel jsem více vynikajících houslistů, ale nikdo ve mě nevyvolal takovou rezonanci jako hra Jiřího Nováka. Kvartetisté se často i dosti divoce přeli o interpretační detaily. Novák zůstával většinou mimo při, když ale občas do toho něco tiše řekl či ukázal hrou, diskuse přestala. Byl jakýmsi přirozeným a respektovaným arbitrem konečné hudební pravdy. S novým primariem nastala znovu práce na obnově a budování repertoáru, nicméně do konce roku 1948 Smetanovci stačili předvést již 17 skladeb. Protože vedení filharmonie nevyhovělo jejich žádosti o uvolnění, kolegové z orchestru dobrovolně vzali na sebe jejich úkoly, což jim Smetanovci nikdy nezapomněli. Otec byl celou dobu existence kvarte-ta jeho koncepčním i organizačním moto-rem. Přišel s myšlenkou na hru zpaměti, kterou poprvé vyzkoušeli v březnu 1949 a již neopustili. Tím současně vytyčili novou kvalitu kvartetní interpretace, která je do-dnes nepřekonaná. V roce 1950 poprvé vy-jeli za hranice do Polska a o rok později do-stali statut komorního souboru České filharmonie podobně jako České trio a České noneto. Rok 1954 byl pak definitivním startem mezi špičku světových smyčcových kvartet, kdy e kritiky předháněly v superlativech. Aby vydrželi koncertní maraton bez úhony na kvalitě a zdraví, rozhodli se Smetanovci každé dva letní měsíce věnovat výlučně studiu a odpočinku. Za tím účelem si pořídili chalupy v Jizerských horách a tam v jakési klauzuře pracovali. Tomu se přizpůsobily i jejich rodiny. Rodinné prostředí ko-lem mého otce, ale i jeho přátelé, byla vždy velice různorodá a často protikladná směs zajímavých a originálních individualit. Otec byl velmi společenský, byl rád mezi lidmi a vždy je uměl zaujmout. Býval jakýmsi středobodem, u kterého se rádi scházeli, bavili a diskutovali lidé, kteří by si jindy a jinde možná nevyměnili pohled. Tak tomu bylo právě o letních prázdninách v chalupách jizerských Lučan. Zde se záhy při dopoledních zkouškách či večerních posezeních setkávala společnost místní i mezikontinentální, propojená zájmem o hudbu a práci Smetanovců a kořeněná kuchyní mé matky a paní Kostecké. V roce 1955 kvarteto dramaticky zasáhla stupňující se nemoc Jaroslava Rybenského, která mu nakonec zcela znemožnila práci.  Byl to impaktní a zničující zásah do díla. V té době talentovaný houslista Milan Škampa úspěšně zahajoval dráhu sólisty. S otcem se znali, a ten ho oslovil, nechce-li zkusit štěstí jako violista kvarteta. Škampa měl pro tento nástroj ideální fyzické předpoklady. K překvapení všech se rozhodl rychle, což je dodnes jeho vlastností. Po příchodu Jiřího Nováka to byla druhá hvězdná vteřina Smetanovců. Škampa se stal nenahraditelným přínosem a překvapivě osvěžujícím duchem souboru.

Jeho odborné kritické revize Janáčkových a Smetanových partitur postavily interpretaci těchto děl do nového světla a staly se dnes obecně uznávaným kánonem, ze kterého vycházejí současní interpreti. Závratným tempem nastudoval (zpaměti!) violové party, v lednu začal zkoušet, v únoru již nahrávat. V polovině května 1956 Smetanovci již hráli zpaměti 12 kvartetních děl a německá kritika je řadila k absolutní světové špičce. V roce 1957 absolvovalo Smetanovo kvarteto rekordní turné po třech kontinentech, trvající 4 měsíce a 10 dní... Přes přirozenou a respektovanou vedoucí úlohu Antonína Kohouta vládl v kvartetu hluboce demokratický, téměř bratrský duch. Každý si našel nějakou specializaci: Kostecký byl technický typ, jeho přispěním a péčí kvarteto své zkoušky i koncerty nahrávalo, hodnotilo a analyzovalo. Díky jeho pečlivosti se zachoval ohromný archiv těchto záznamů. Když bylo třeba jet autem, Lubomír jezdil na rozdíl od otce rád a skvěle. Otec od počátku zaznamenával do deníků každý koncert včetně svého hodnocení a staral se o věci organizační. Dr. Škampa byl živá encyklopedie včetně databáze jízdních a letových řádů, které uměl neuvěřitelně kombinovat. U Jiřího Nováka stačilo, že hrál, a bylo to více, než cokoli jiného. Po celou dobu existence Smetanovci prosazovali ve světě především českou hudbu, zvláště Smetanu a Janáčka, jehož uznání vydobyli nejprve doma i přes nepřízeň tehdejších ideologů. Pamatuji, jak otec vždy zdůrazňoval, že kvarteto jsou čtyři a vždy odmítal jakékoliv osobní tituly či uznání, pokud je nedostali i ostatní tři. Společně pak působili i pedagogicky na pražské HAMU, kde vychovali téměř všechna současná mladší smyčcová kvarteta, jež se stala jejich důstojnými pokračovateli.                           

Da Capo al Fine: Poslední koncert kompletních Smetanovců zazněl po dvouletém světovém a domácím „rozlučkovém“ turné, v Sokolovně na Malé Skále 26. 8. 1989. Od té chvíle je lze vyslechnout jen z jejich nesčíslných nahrávek. Cello otec uchopil naposledy v Brahmsově sextetu s Kocianovým kvartetem 14. 5. 1991. Toto mé neúplné povídání je jakoby spíše o Smetanově kvartetu, než o Antonínu Kohoutovi. Je to však přirozené – kvarteto bylo jeho hlavní a nejmilejší životní náplní, cílem a láskou, a nelze ho nijak od jeho portrétu oddělit. Na posledním snímku od režiséra Jaromíra Jireše říká: „My jsme měli překrásné povolání, a měli jsme ho všichni rádi. Já sám si pro sebe nedovedu představit, co by bylo pro mne krásnější a vhodnější.“

(Se souhlasem autora a vydavatele převzato z časopisu HARMONIE, č. 12/2009)