Nadační fond kostela sv. Jiří v Lubné u Rakovníka

čp. 43  (odděleno od čp. 3)

 

        Podle smlouvy z 5. listopadu 1792, ale s vrchnostenským povolením již z 26. února 1792, František Šnajberk, přinucený jsa pro sešlost věku, ten svůj grunt tuze velkej rozděliti, a jednu polovic (čp. 43) pro sebe zanechal, která pak po jeho smrti synu Matějovi z druhé manželky připadne.[1] Druhou pak polovic (čp. 3) synu svému Petrovi k jeho budoucímu užívání ze své dobré otcovské vůle odevzdal.

     K polovině gruntu, kterou si ponechal František Šnajberk, patřilo 80 měřic 13 věrtelů orných a 37 měřic 14 věrtelů ladem ležících polí, 10 věrtelů zahrady, 3 7/16 měřic luk, 3 2/16 měřice pastvišť a 34 6/16 měřice porostlin. Poloha všech pozemků byla v zápisu podrobně popsána, tedy názvem trati a jménem držitelů sousedních pozemků, s uvedením výměry. Uvádím jen názvy tratí:

v 2. položení k Hostokrejům – „Mezi jámama“ podle Josefa Šnajberka, „podle senecké cesty“ dle Jana Mikovce, „k Hostokrejům“, „za Neruhovic“,„za humny při

                                                zahradě“, „Na doubravách“, „U dlouhý jámy“, „U senecký cesty“, „Při mezníkách“,

v 3. položení k Rakovníku – „Za dlouhou jámou“, „Na dolíkách“, „Na půl láncích“, „Na vyhnanej“, „V Hudcovej“,

v 4. položení k Senci – „U luk“.

     Všechna pole, se vším stavením k tomu patřícím, s ¼ zádušní lubenské nepřítomné krávy, byla prošacována na sumu hlavní 358 zlatých 30 krejcarů.

     Z obilí na zimu vysetého bylo:

10 zlatých – pšenice 2 měřice 8 věrtelů po 4 zlatých,

39 zlatých – žita 13 měřic po 3 zlatých,

     Na jaro pak bylo vyseto:

  6 zlatých – ječmene 3 měřice po 2 zlatých,

  2 zlaté – hrachu ½ měřice

  4 zlaté – čočky 1 měřice po 4 zlatých,

  9 zlatých – ovsa 9 měřic po 1 zlatém.

     František Šnajberk jménem svršků pro sebe zanechává na dobytku a nářadí:

40 zlatých – 1 valacha,

30 zlatých – 1 vola,

17 zlatých – 1 krávu,

  6 zlatých – 3 ovce,

16 zlatých – 1 vůz, ½ nového, ½ starého,

  6 zlatých – 1 pluh, 1 brány,

20 krejcarů – 4 líšně,

  1 zlatý 15 krejcarů – 1 sekeru, 1 motyku, 1 vidle, 1 kopáč, 1 podávky,

  3 zlaté – 1 letní žebřiny, 1 fasunk, 1 hnojník,

     Součet všech aktiv tak činil 548 zlatých 5 krejcarů.

     Z toho se sráží dluhy peněžitý:

34 zlatých 30 krejcarů – starý kontribuce,

  1 zlatý – záduší lubenskému,

12 zlatých 30 krejcarů – Václavu Zíkovi, vdově Dorotě po Jakubu Zíkovi po uplacených 4 zlatých 30 krejcarech,

     Dlužné obilí do podací kasy:

17 zlatých 20 krejcarů – žita 13 měřic po 1 zlatém 20 krejcarech,

  3 zlaté 30 krejcarů – ječmene 3 ½ měřice po 1 zlatém,

  1 zlatý 30 krejcarů – ovsa 2 měřice po 45 krejcarech.

     Součet pasiv činil 70 zlatých 20 krejcarů. Po odečtu od aktiv tak zůstává k vyplacení 478 zlatých 45 krejcarů, což se po 10 zlatých rozepisuje takto:

36 zlatých 45 krejcarů – otci Františkovi Šnajberkovi, držiteli této poloviny gruntu,

34 zlatých – mateři Teresii, po ní dceři Marii odkázaný,

dětem:

34 zlatých – Janovi,

34 zlatých – Josefovi, 

34 zlatých – Vojtěchovi,

34 zlatých – Františkovi, 

34 zlatých – Antonínu,

34 zlatých – Václavovi, na vojně,

34 zlatých – Martinovi, na vojně,

34 zlatých – Matějovi,

34 zlatých – Jiříkovi,

34 zlatých – Anně, vdané za Václava Dondu v Senci,

34 zlatých – Marii,

34 zlatých – Petrovi, 

     Po otcově smrti bude nový hospodář Matěj Šnajberk povinen bratrům svým následovní vejbytek dát:

Janovi – pole o výměře 1 měřice 11 věrtelů „Pod horou seneckou“ a 1 měřice 8 věrtelů pole 

              „U dlouhé jámy“, z nichž měl platit kontribuce držiteli gruntu,           

Josefovi – pole o výměře 1 měřice 2 věrtele „podle Malinovský cesty“,

Vojtěchovi – pole o výměře 12 věrtelů „V doubravách“,

Františkovi – pole o výměře 12 věrtelů „U buršového lesa“,

Václavovi – ten je na vojně, ale kdyby se zase navrátiti měl, pak by dostal 1 měřice 8 věrtelů pole „U buršového lesa“,

Antonínovi – až toho zapotřebí míti bude, dvouletého běhouna neb za něj 10 zlatých složiti,

     Všechna pole a jiné požitky měli bratři k doživotnímu užívání.

     František Šnajberk splácel dluhy takto:

1797 / 34 zlatých 30 krejcarů – platil dluh staré kontribuce,

1797 / 1 zlatý – záduší lubenskému,

Do poddací kasy složil:

1797 / 17 zlatých 20 krejcarů – žita 13 měřic po 1 zlatém 20 krejcarech,

             3 zlaté 30 krejcarů – ječmene 3 ½ měřice po 1 zlatém,

             1 zlatý 30 krejcarů – ovsa 2 měřice po 45 krejcarech.

     Podle zápisu z 19. února 1798 František Šnajberk netroufaje sobě skrze sešlost věku svého tento grunt v dobrém stavu zachovati, jsouce takový ze své dobré otcovské vůle synu svému vlastnímu i jeho budoucím dědicům odevzdává a popouští, a to za sumu hlaví 468 zlatých Tímto jeho synem byl Matěj Šnajberk.

     Na gruntu vázly tyto základní povinnosti:

a/ Císařařsko královské Contribuce, Magacín, Transport a Lieferunky.

b/ Knížecí gruntovní vrchnosti jménem roboty skrze celý rok týhodně 1 ½ dne s párem koňma a od svatého Jana až do svatého Václava 1 ½ dne ruční práce.

c/ Jménem ouroku do důchodu krušovského.

d/ Z půl nepřítomné zádušní krávy 8 ¾ krejcaru.

     Ke gruntu tehdy patřilo 80 měřic 13 věrtelů orných a 37 měřic 14 věrtelů ladem ležících polí, 10 věrtelů zahrady, 3 měřice 7 věrtelů luk, 3 měřice 2 věrtele pastvišť a 34 měřice 6 věrtelů porostlin. Stavení byla v dobrém stavu.

     Z obilí na zimu vysetého bylo pšenice 2 ½ strychu po 4 zlatých, tedy 10 zlatých, a žita 13 strychů po 2 zlatých, tedy 26 zlatých. V součtu to bylo 36 zlatých. Z tohoto obilí si odstupující otec vyhradil pro sebe čtvrtý díl.

     Nový hospodář Matěj Šnajberk převzal na dobytku a nářadí:

26 zlatých – 1 vola za 22 zlatých, 2 ovce po 2 zlatých,

24 zlatých 5 krejcarů – 1 vůz sešlý za 15 zlatých, 1 pluh za 3 zlaté, 1 brány za 2 zlaté, 4 líšně a 20 krejcarů, 1 kované váhy za 45 krejcarů, 1 velký řetěz, 1 táhlo,

                                     1 klanečník za 2 zlaté, 1 sekera, 1 železná lopata, 1 podávky, 1 vidle a 1 kopáč za 1 zlatý,

  3 zlaté 30 krejcarů – 1 hnojník a 1 sáně za 2 zlaté.

     Součet aktiv činí 557 zlatých 35 krejcarů.

     Dluhů nebylo mnoho:

12 zlatých 30 krejcarů – po Václavovi Zíkovi vdově Dorotě po Jakubovi Zíkovi,

15 zlatých – Petrovi Šnajberkovi.

     Takže když se suma dluhů, tedy 27 zlatých 30 krejcarů, odečetla od aktiv, zůstalo k vyplacení novým nápadníkům 530 zlatých 5 krejcarů podle tohoto rozepsání:

50 zlatých 50 krejcarů – odstupujícímu otci Františkovi Šnajberkovi,

dětem:

40 zlatých – Janovi,

40 zlatých – Josefovi, po něm 4 dětem,

40 zlatých – Vojtěchovi,

40 zlatých – Antonínovi,

40 zlatých – Františkovi, po něm 5 dětem,

40 zlatých – Václavovi, na vojně,

40 zlatých – Martinovi,

40 zlatých – Jiříkovi,

40 zlatých – Anně, za Václava Dondu,

40 zlatých – Marii,

40 zlatých – Petrovi,

40 zlatých – Matějovi, držiteli gruntu.

     Po zemření otce bude povinnost hospodáře bratrům svým vejbitek dáti, a to:

Janovi – pole o výměře 1 měřice 11 věrtelů „Pod horou seneckou“ a 1 měřice 8 věrtelů pole „U dlouhé jámy“, z nichž měl platit kontribuce držiteli gruntu,           

Josefovi – pole o výměře 1 měřice 2 věrtele „podle Malinovský cesty“,

Vojtěchovi – pole o výměře 12 věrtelů „V doubravách“,

Františkovi – pole o výměře 12 věrtelů „U buršového lesa“,

Václavovi – ten je na vojně, ale kdyby se zase navrátiti měl, pak by dostal 1 měřice 8 věrtelů pole „U buršového lesa“,

Antonínovi – až toho zapotřebí míti bude, dvouletého běhouna neb za něj 10 zlatých složiti.

      Odstupující otec si ta této části gruntu pojistil pro sebe výměnek, jenž spočíval v užívání bytu v teplé světnici u hospodáře, 1 komoru zadní přes dvůr, 1 chlív, hůru nad tím chlívem a komoru. Z obilí měl dostávat 3 měřice pšenice, 9 měřic žita, 3 měřice ječmene 8 věrtelů hrachu. Pro dobytek měl dostávat 2 centnýře sena a 1 centnýř otavy. Měl mít k disposici 2 záhony na zelí a erteple a z ovoce čtvrtý díl. Pak mohl užívat ještě kousek zahrádky vedle Josefa Bretšnajdra, jak jeho stavení leží.

     Matěj Šnajberk jako nový držitel gruntu měl poskytnout svým sourozencům ještě tyto další požitky:

Martinovi – 1 měřici pole vedle meze „K Hučovic jámě“, a to k jeho doživotnímu užívání,

Marii – Kdyby se provdat neměla, až do smrti by měla užívat 1 komoru, 1 chlív. Kdyby se však provdala, pak jí bratr Matěj za svadební obět 10 zlatých hotově složí.

            V tom případě by komoru měl doživotně užívat bratr Martin, pokud by se z vojny navrátil.

Petrovi – jemu cestu skrze pole a grunt Matěj na vždy povoliti se uvoluje.

     Protože Matěj Šnajberk vstoupil do stavu svatého manželstva s vlastní dcerou Ondřeje Kotka, její otec jí dal toto věno:

100 zlatých – na hotovosti,

 70 zlatých – 1 vola za 30 zlatých, 1 krávu za 20 zlatých a 1 jalovici za 20 zlatých,

  34 zlatých – 8 ovcí za 16 zlatých a půl vozu za 18 zlatých,

  56 zlatých – truhlu, peřiny a šatstvo.

     Ve svatební smlouvě bylo psáno, že on manželku svou, jakožto i ona jeho, vždy v dobrém předcházeti chce a tuto se zavazuje. Pokud by jeden z manželů bez potomků zemřel, pak by ten druhé se stal dědicem celého gruntu.

     Matěj Šnajberk pak splácel dluhy takto:

1798 / 20 zlatých – odstupujícímu Františku Šnajberkovi,

1799 / 12 zlatých 30 krejcarů – vdově Dorotě po Jakubu Zíkovi,

1800 / 8 zlatých – zemřouce otec Franz Šnajberk, jemu držitel gruntu funus vystrojil; z ostatního dědického podílu, ze zbylého podílu 22 zlatých 5 krejcarů dle odkazu

                              otcovského, patřiti bude dětem

                             Marii – 12 zlatých 5 krejcarů,

                             Matějovi, držiteli gruntu – 10 zlatých.

1801 / 10 kop grošů – Antonínovi,

1802 / 20 zlatých – Václavovi na vojně,

1803 / 10 kop grošů – Vojtěchovi,

1804 / 10 kop grošů – Janovi,

1806 / 10 zlatých – Františkovi,

1807 / 20 zlatých – Václavovi na podíl otcovský,

1808 / 10 zlatých – Anně, vdané za Václava Dondu,

1810 / 10 zlatých – Antonínovi,

1814 / 20 zlatých – složí v roce 1815 Jiřímu, bratru svému, a vykáže se kvitancí,

1815 / 10 zlatých – Martinovi,

1816 / 16 zlatých – Marii.

     V roce 1816 platil Matěj Šnajberk obilní dluh do podací kasy, a to 12 měřic 4 věrtele žita, 3 ½ ječmene a 7 strychů 15 věrtelů ovsa.

     Podle obligace ze 16. prosince 1819 dlužil Matěj Šnajberk 100 zlatých rakouského čísla k rukám Ludmily Dienlové z Rakovníka. Podle další obligace z 5: února 1821 si vypůjčil 50 zlatých vídeňského čísla od pana Františka Engelthalera z Rakovníka.

     Na základě protokolu z 10. července 1828 byl do gruntovní knihy zápisem pojištěn obilní dluh Matěje Šnajberka do podací kasy, a to 5 měřic 14 8/16 věrtele ječmene a 23 měřic 8 4/16 věrtele ovsa.

     K roku 1829 datován v gruntovní knize poslední zápis k tomuto gruntu oznamující, že novou držitelkou gruntu se stala Barbora Šnajberková.