Lubenští zajatci po bitvě u Želenic roku 1438.
Po smrti Zikmunda Lucemburského, českého krále a římského císaře, v prosinci roku 1437, vyvstala otázka jeho nástupnictví. Podle jeho přání se nástupcem měl stát Albrecht Habsburský, jenž byl manželem jeho dcery Alžběty. Albrecht Habsburský byl tedy Zikmundovým zeťem. Skutečně byl také korunován, a to 29. června 1438 v Praze.
Po bitvě u Lipan byla nálada v Českém království dosti rozjitřená. Zvláště Zikmundově smrti byla česká společnost rozdělena do několika politických táborů hlavně kvůli tomu, že ne všichni stavové souhlasili s vůlí krále Zikmunda, aby se jeho nástupcem stal Albrecht Habsburský. Nejsilnější skupinou Albrechtových odpůrců byla tzv. „polská“ strana, která nabídla českou korunu Kazimírovi, což byl bratr polského krále Vladislava III. Jagelonského.
Ihned po Albrechtově korunovaci byla proti němu sešikována vojska, posílená o polské jednotky. Hlavními osobnostmi polské strany byli Hynce Ptáček z Pirkštejna a Bedřich ze Strážnice. Toto vojsko českých utrakvistů se ukrylo v hradbách města Tábora.
Tzv. „rakouská“ strana krále Albrechta měla vedle českých a rakouských oddílů ve svých řadách také oddíly sasko-braniborské, kterým velel Fridrich Saský. K jeho podporovatelům patřili Oldřich z Rožmberka, Menhart z Hradce a také bývalý husitský hejtman Jakoubek z Vřesovic.
Rakouské vojsko v polovině září 1438 po pěti týdnech neúspěšného obléhání od Tábora odtáhlo. Spolu s králem Albrechtem se do Prahy vrátil také Fridrich Saský, Vilém Brunšvický a braniborské vojsko. Ti se se pak chystali na návrat do Saska. Cestou do Míšně je měl doprovázet Jakoubek z Vřesovic.
Výprava Albrechtových spojenců dorazila 22. září 1438 do Lovosic, jsa pronásledována česko-polským vojskem. To bylo vedle 300 polských jezdců posíleno také o městské hotovosti Loun, Žatce, Klatov, Slaného a také z Rakovníka a jeho okolí, když účast rakovnických není příliš známa.
Hlavním hybatelem dalšího děje byl Jakoubek z Vřesovic. Ten se nejdříve snažil jednáním česko-polské vojsko zastavit s tak, aby bylo saskému vojsku umožněno v klidu odejít z Čech do Míšně. Když byl odmítnut, přichystal past podobnou té, která byla použita v bitvě u Lipan.
Zatímco sasko-braniborské jednotky pokračovaly v cestě, Jakoubek z Vřesovic v údolí říčky Bíliny u Želenic nedaleko Bíliny vyjel se svými jezdci proti česko-polskému vojsku. Když si uvědomil, že proti vozové hradbě mnoho nezmůže, dal se na zdánlivý útěk, aby své nepřátele zpoza vozové hradby vylákal. Tato lest Jakoubkovi vyšla a ve strašlivé řeži pobilo jeho vojsko 1 500 – 2 000 můžu. Do zajetí bylo vzato na 1 600 zajatců. Ti byli svázáni „jako psi“ a odvedeni na různá místa v Sasku. Vyplacení a vysvobození těchto zajatců se pak velmi protahovalo.
Je velmi pozoruhodné, že se dochovala jména těchto zajatců i s určením místa, odkud pocházeli. Z rakovnického okresu to bylo 194 osob:
Hředle – 8
Hvozd – 1
Kněževes – 8
Kostelík – 5
Krakov – 6
Křivoklát - 3
Lubná – 9
Lužná – 8
Malinová 3
Modřejovice – 3
Mutějovice – 12
Nesuchyně – 11
Nové Strašecí - 14
Pavlíkov – 9
Rakovník - 51
Rousínov – 2
Řevničov - 32
Senomaty – 6
Slabce – 1
Svinařov – 3
Jména zajatců z Lubné:
Carda Martin (v originálu Zarda)
Havlík (v originálu Haulyk)
Hoch Ondřej (Hacho Andreas) – držen v obci Tharandt
Kostezov(?) Jan – držen ve Weissenfelsu
Martin (v originálu Martinco) – držen v asi na hradě Purschenstein, v originále psáno Burssenstein)
Mikuláš
Rohlík Jan (v originálu Rochlik)
Řeha (asi Řehoř)
Šrámek (v originálu Stramek)
Pravděpodobně se nejedná o sedláky nebo jejich syny, ale spíš jen o čeledíny. V 15. století nebyla ustálená jména a příjmení v dnešní podobě, takže se vlastně jedná jen o seznam přezdívek. Z genealogického hlediska je tento seznam lubenských obyvatel a tehdy zajatců v Sasku, nepoužitelný. Část obyvatel Lubné ale přece jenom nezůstala bezejmenná a jejich zapomenuté osudy se nám vynořily z hlubin dávných dějin.