Nadační fond kostela sv. Jiří v Lubné u Rakovníka

čp. 11
 

     Ve smlouvě ze 3. ledna 1569[1] se píše, že k Markétě Flesarové do Lubné se přiženil Tůma Kraus. A ten statek všecek, což po nebožtíkovi Flesarovi zůstalo, jest mu pronajat do tří let, aby v něm mocně vládl, jej spravoval a užíval však na takový způsob, aby z toho statku každého roku sirotkům Janovi, synu, a Markétě, dceři, a neb poručníkům jejich vydával 15 kop grošů míšeňských, a sirotky aby choval a na ně což náleží nakládal a je k dobrému vedl. Na to mají dbát poručníci sirotků, a to Hanzl Rychtář a Volf Pobuda z Lubné.

     S gruntem byly Tůmovi Krausovi zanechány 2 lány polí, s lukami, porostlinami, a což k tomu dvoru od starodávna náleží. K tomu patero koňského pohlaví s nádobím, jež na koně náleží, vůz se vším příslušenstvím, dva řetězy a pluh s železy. Dále dobytka skotského sedmero, koz šest, ovcí pět, ty jsou z polovice, sviní devět, slepic s kohoutem 21.  Z obilí namláceného bylo 30 mandelů žita, 30 mandelů pšenice, 15 mandelů ječmene, 8 mandelů hrachu a 25 mandelů ovsa. V domě bylo peřin pět, polštářů a podušek deset, od šatstva choděcího a ložního 18 kusů. Cejnového nádobí byly 3 kusy. Od zbroje se na gruntu nacházely 2 ručnice, kuše, voštěp, kord, přední kus pechu, dále 1 sekera, 2 klíny, 1 pila, 1 hnojné vidle, kopáč, podávačky, 2 motyky, 1 lopata, 3 nebozezy, klamr, 2 velké truhly, 2 truhlice malé a lože 2.

    Nebožtíku Flesarovi zůstal dlužen 2 kopy 30 grošů Jan Portnar a 4 kopy grošů Matouš Kotrbatý. On sám pak zůstal dlužen 7 kop 12 grošů pacholku Tůmy Krause.

     Též při tomto zápisu jest toto vymíněno, že Tůma Kraus má z toho statku všecky poplatky peněžní a obilní, i všecky pořádky zastaviti, by verjážky sirotku byly zajištěny.

     Smlouvou ze 16. března 1598[2] (v pondělí po neděli květné) prodal se grunt v Lubné po neb. Janovi Flesarovi, když se k vdově po něm přiženil Jan Flesar. Převzal grunt s 1 lánem polí. Na zimu bylo vyseto 18 strychů žita, 8 strychů pšenice. Dále mu byly při gruntu zanechány 4 klisny s nádobím, s dvíma fasunkovýma a 1 kočárkem, s dvěma branami, dvěma pluhy, s sedmi kravami, čtvero jalovat, s osmi sviněmi většími i menšími, s deseti ovcemi, s 4 husy, se 26 slepicemi a dvěma kohouty, s pěti řetězy, jedním heverem, s jedním velkým provazem, s 7 polovozy a 4 věrteli pivními, s deseti strychy ječmene, se 12 strychy ovsa, s půldruhým strychem pšenice, s půltřetím strychem hrachu, s šesti strychy žita ozimého. To vše bylo prošacováno na 666 kop grošů míšeňských, přičemž závdavek byl stanoven za 80 kop grošů. Zbytek měl nový držitel splácet po 15 kopách grošů.

     Zemřelý Jan Flesar zanechal vedle vdovy také patero dětí: Marianu, Kaču, Alžbětu, Jana a Zuzanu. Z trhové ceny mělo 66 kop grošů patřit synu Janovi, dalších 600 kop grošů mělo být rozděleno rovným dílem mezi všech šest dědiců, tedy po 100 kopách grošů. Poněvadž mateř ty sirotky u sebe chová, místo závdavku poraženo na díl mateře 80 kop grošů míšeňských, a ostatních 20 kop grošů míšeňských má sobě též na nejprvnějších vejruncích poraziti. Poněvadž množství kop dluhův se nachází, takové dluhy společně platiti mají. Umřel-li by, pak který z nich, ten a takový nápad na ... rovným dílem jíti má.

     Kolem roku 1600 zasedí na tomto gruntu Jan Flesar, který ho ujal za 666 kop grošů míšeňských.[3] Místo závdavku si odečetl 100 kop grošů jako díl manželky. K doplacení tedy zůstává 566 kop po 15 kopách grošů ročně.

     Z této částky patřilo 66 kop grošů Janovi, sirotku po Janovi Flesarovi. Zbylých 500 kop náleží téžmuž sirotku se čtyřmi sestrami, kterými jsou: Mariana, patrně již vdaná, Kateřina, asi též vdaná, Alžběta a Anna. U dvou posledních je připsán křížek, což znamená, že zemřely. Na každěho z dětí mělo připadnout 100 kop grošů míšeňských. Však poněvadž po neb. Janovi Flesarovi nemálo dluhů pozůstalo, ty jsou povinny společně splatiti.    

     Dnes při soudu složil peněz na svrchu psanou sumu 15 kop grošů. Tento zápis ale není datován. Z této částky bylo dáno 5 kop grošů Mikulášovi Sedlčanskému jako dluh po zemřelém Janu Flesarovi. Ostatek zůstává za mnou v kanceláři, kteréž vedle příležitého poznamenání mezi věřitele zcela zcela houplan vydány jsou.

     Dne 15. března 1603 složil Jan Flesar 15 kop grošů peněz gruntovních, které zůstaly při vrchnostenské kanceláři a byly rozděleny takto:

5 kop grošů – Mikulášovi Sedlčanskému jako poslední splátka,

2 kopy grošů – Kateřina Kotlíkové pro Jana Urbánka jinak Noska, z dlužných 4 kop grošů,

45 grošů – panu Matějovi Sušilovi na dlužné 2 kopy 45 grošů,

3 kopy 51 grošů – Václavovi Noskovi na dlužných 18 kop grošů,

2 kopy 8 grošů 5 feniků – Šimonovi Krčmářovi do Hřebečník na dlužných 14 kop 35 grošů

                                          2 feniky,

1 kopa 15 grošů 2 feniky – Matějovi Sedlákovi ze Šlovic na dlužných 8 kop 44 grošů

                                            2 feniky.

     V roce 1604 složil Jan Flesar dalších 15 kop grošů. Z těch vzato ode mne Václava Noska, dluhu mně povinného 11 kop 9 grošů, dále dluhu Kateřině Kotlíkové, což Jan Urbánek ujal – 2 kopy grošů.

     V roce 1608 Jan Flesar „první“ už nežil. Tůma Kraus měl od něj dostat dluh ve výši 10 kop grošů 40 grošů. Kraus tento nesplacený obnos věnoval záduší lubenskému.

     V zápise ze 14. března 1615 se řešily dluhy po Janu Flesarovi „prvním“. Zápis začíná slovy, že sedí na tomto gruntě Jan Flesar („druhý“), nynější držitel, přiženivše se k pozůstalé vdově po nebožtíkovi Janovi Flesarovi...[4]

     Po Janu Flesarovi „prvním“ zůstalo na gruntu nesplacených 566 kop grošů, což se mělo rozdělit jeho dětem Janovi, Marianě, Kateřině, Alžbětě a Anně. Dosud jim bylo vyplaceno 45 kop grošů, takže jim mělo být vyplaceno ještě 521 kop grošů. Z těchto pěti sirotků do roku 1615 již zemřeli tři: Jan, Alžběta a Anna, takže tato částka se měla rozdělit a měla být složena k rukám Václava Špidry, manžela dcery Mariany Flesarové, a Bártovi Jindrovi, manžela dcery Kateřiny Flesarové. Tyto dcery Jana Flesara „prvního“ se s Janem Flesarem, otčímem svým takto dobrovolně a prátelsky ... porovnaly, že jim, zeťům svým, vyplatí z tohoto gruntu 250 kop grošů, a to při každém soudě po 20 kopách grošů míšeňských, z nichž každá po 10 kopách grošů bráti má. Držitel gruntu také měl k záduší lubenskému vyplatit 19 kop 40 grošů, které zemřelý Jan Flesar „první“ zůstal dlužen Tůmovi Krausovi.

     Jan Flesar „druhý“ splácel takto:

  2.  3.1616 / 20 kop grošů – složil za roky 1615 a 1616 Václavovi Špidrovi na místě Mariany,

                                             manželky jeho,

 2.  3.1616 – na druhejch 20 kop grošů cedulku od Kateřiny má přinést,

16.  2.1617 / 20 kop – k rozdělení po 10 kopách grošů pro Václava Špidru na místě Mariany,

                                    manželky jeho, a pro Bártu Jindru, na místě Kateřiny, manželky jeho,

  3.  3.1618 / 20 kop – k rozdělení po 10 kopách grošů pro Václava Špidru a Bártu Jindru do

                                    Chrášťan,

21.  2.1919 / 20 kop grošů – položil těm dvěma nápadníkům,

  6. 2.1620 / 10 kop grošů – položil o soudě toliko 10 kop grošů, jsou jest Václavovi Špidrovi

                                             propuštěny,

17.  2.1623 / 20 kop grošů – položil při soudě vejrunku za rok 1621, z nichž bylo propuštěno        

                                             po 10 kopách grošů jak Václavu Špidrovi, tak Bártovi Jindrovi

                                             do Chrášťan,

     Janu Flesarovi nyní zůstalo k doplacení nápadníkům 120 zlatých takto:

55 kop grošů – Václavovi Špidrovi na místě manželky jeho,

65 kop grošů – Bartoňovi do Chrášťan podobně.

16.  3.1623 / 10 kop grošů – Bartoňovi do Chrášťan,

19.  2.1625 / 20 kop grošů – položil vejš psaným nápadníkům,

          1626 – nesložil nic,

          1627 – nesložil nic,

  4.  3.1629 / 35 kop grošů – Jan Flesar doložil Václavovi Špidrovi ostatního jemu náležitého

                                              dílu, k čemuž on se přiznal,

          1629 / 20 kop grošů – téhož léta Jan Flesar ostatní Václavovi Špidrovi, jeho manželce

                                              náležitý díl, totižto držel kus pole na užitek po 3 léta při sobě,

20.  2.1630 / 12 kop grošů Bártovi Jindrovi do Chrášťan,

          1631 – v manuálu Jiřího Kostského našlo se, že jest Jan Flesar položil při soudě 

                      Bartolomějovi do Chrášťan 10 kop grošů,

     Podle nedatované poznámky má Jan Flesar dopláceti vše do Chrášťan Bartoňovi 23 kop grošů. K záduší ryšínskému neb. Sv. Maří Magdaleny na Doupově od neb. paní Alžběty Střipkový odkázaných 10 kop grošů.

          1636 – nic neskládá,

          1637 – nic neskládá,    

          1650 – nic neskládá,

          1651 – o soudě nic nepoložil.

          1651 / 13 kop grošů – položil paní Horový za Bartoně.

     Jan Flesar „druhý“ zemřel patrně na přelomu let 1652 - 1653.[5] V neděli Smrtedlnou, tedy 30. března 1653, se po smrti Jana Flesara uskutečnil šacunk gruntu za účasti rychtářů a konšelů z Lubné, Panošího Újezda, ze Hvozda a z Malinové. Grunt byl prošqacován na 110 kop grošů míšeňských. V závěrečné části šacunku se hovoří o tom, že se nastupující držitel gruntu porovnal v příčině jedné krávy, o kterouž od Anny, matky jeho, žaloba ku panu hejtmanovi prošla, že má tejž mateři své jedno skočení volce  dáti, jakž také hned postoupil, za kteréhož bude moci sobě buďto krávu a neb jalovici vyfrejmarčiti.[6]     

     Smlouvou ze 16. června 1653 byl tento grunt prodán vlastnímu synu Jana Flesarova, jenž se také jmenoval Jan Flesar, za cenu 110 kop grošů míšeňských. A poněvadž tamtéž žádného stavení není, složení závdavku se mu odpouští. Kupní cenu 110 kop grošů má po 3 kopách grošů splácet takto:

20 kop grošů – paní Horový do Chrášťan, mimo těch 3 kopa splacených v roce 1651,

10 kop grošů – dluhu Alžbětě Střípkové do Rakovníka, které ona odkázala svaté Maří                           

                         Magdaleně,

77 kop grošů – k záduší lubenskému skoupených a pod ourok půjčených peněz.

     Krávy kostelní k záduší lubenskému na tom gruntu 2 jsou, kteréž držitel gruntu na sebe přijal a z nich nájem odvozovati povinnen jest.

     Následuje zápis, že v roce 1655 Jan Flesar položil k zásuší lubenskému 3 kopy grošů. Suma je však přeškrtána a připsána poznámka, že nedal nic.

     Podle zápisu ze 7. dubna 1662 ujal jest tento grunt Jiří Kovář za 100 kop grošů. Poněvadž byl grunt velmi zpustlý, závdavku žádného neskládá, nýbrž toliko ročních vejrunkových peněz

po 2 kopách grošů míšeňských, kteréž teprve v pěti letech jíti mají, skládati povinen bude.  Přitom se mu Contribuce a jiné poplatky a roboty do důchodu na 3 roky odpouštějí. Částka 100 kop grošů měla být rozdělena takto:

10 kop grošů – paní Horové do Chrášťan,

10 kop grošů – dluhu paní Alžběty Střípkové do Rakovníka, které ona k sv. Maří Magdaleně                        

                         nedávno odkázala,

80 kop grošů – k záduší lubenskému skoupených a pod ourok půjčených peněz.

     Na gruntu vázly 2 zádušní krávy.

     Jiří Kovář v letech 1667 – 1672 zaplatil k záduší lubenskému v sedmi splátkách 14 kop grošů. Za poslední splátkou je poznámka: co tak vypsáno jest, nedal dokonce nic. To znamená, že splátky byly sice do gruntovní knihy zapsány jako zaplacené, ale ve skutečnosti zaplacené nebyly. Další poznámka, že Jiří Kovář zběhl, (grunt) pustý, je přeškrtnutá.  

     Podle smlouvy z 5. prosince 1673 Jan Špidra koupil a ujal grunt tento po odběhnutí Jiříka Kováře, předešlého hospodáře, dle předešlého šacunku a trhu ... spolu s 2 kravami zádušníma za sumu 100 kop grošů míšeňských, které ročně po 2 kopách grošů vykládati má. Těch 100 kop grošů mělo být rozděleno takto:

10 kop grošů – paní Horový do Chrášťan,

10 kop grošů – k záduší svaté Maří Magdaleny na Doupno,

80 kop grošů – k záduší lubenskému.

 

koupil tento grunt za 100 kop grošů Jan Špidra, a to smlouvou z 5. prosince 1673. Platební podmínky byly stejné jako při předešlém kupu.

     Jan Špidra v letech 1673 – 1684 zaplatil k záduší lubenskému v devíti splátkách 18 kop grošů. Přehled plateb končí poznámkou: (grunt) pustý.

     Následují však zápisy o dalších splátkách:

1686 / 2 kopy grošů – při soudě Jan Špidra položil k záduší lubenskému,

1687 – nevypisuje se mu z příčiny té, aby loňský vypsané a neodvedené peníze k záduší

            předpsanému odvésti hleděl,

1688 – neodvedl až dosavad (nic), ARREST,

1690 / 2 kopy grošů – položil k záduší lubenskému,

1691 / 1 kopa grošů – při soudě Jan Špidra položil k záduší lubenskýmu, jsouce k témuž

                                   záduší mnoho dlužen, toliko 1 kopu grošů.

1692 – neklade nic, proto aby odepsaný peníze k záduší zaplatiti hleděl.

     Jan Špidra v roce 1673 ujal tento grunt tento po odběhnutí předešlého hospodáře, s dvěma kravami zádušními za 100 kop grošů míšeňských.[7]  Do roku 1692 vyplatil 23 kop grošů, takže mu zůstalo po 2 kopách ročně k doplacení 77 kop grošů takto:

10 kop grošů – paní Horový do Chrášťan,

10 kop grošů – k záduší sv. Maří Magdaleny na Doupnu,

57 kop grošů – k záduší lubenskému.

     Jan Špidra smlouvou z 12. října 1694 prodal grunt za 114 kop grošů míšeňských Jiřímu Kolářovi. Nový držitel byl povinen tuto částku splácet po 2 kopách ročně takto:

10 kop grošů – paní Horové do Chrášťan,

10 kop grošů – k záduší sv. Maří Magdaleny na Doupno,

81 kop 16 grošů 6 feniků – k záduší lubenskému,

12 kop 43 grošů 1 fenik – Janovi Špidrovi, předešlému držiteli.

     Jiří Kolář zahájil splátky v roce 1694, kdy položil 2 kopy grošů k záduší sv. Maří Magdaleny na Doupnu. V letech 1695 - 1712 položil k lubenskému záduší v 18 splátkách celkem 36 kop grošů. Dále Jiří Kolář splácel takto:

1713 – pro krubovití škodu trpěl, neklade nic,

1714 - 1719 – předchozímu držiteli Janu Špidrovi po 2 kopách v pěti splátkách celkem 10 kop

                       grošů a v roce 1722 poslední 2 kopy 43 grošů 1fenik,

1716 - 1727 – k záduší lubenskému zaplatil Jiří Kolář po 2 kopách v šesti splátkách celkem 12

                       kop grošů,

1721 – aby loňský peníze zaplatil, tímto rokem nic neklade,

1727 – pro nemožnost nic neklade.

     Jiří Kolář, podle zápisu z 24. prosince 1728, jsouce již věkem sešlý a nemohouce déle hospodářství obsáhnouti, předal grunt svému synu Vojtěchovi Kolářovi za 150 kop grošů míšeňských.

    Ke gruntu patřilo asi 80 strychů polí a loučného asi 1 vůz sena. Stavení bylo ve středně dobrém stavu. Při gruntu byly 3 tažní koně, 1 vůz, 2 pluhy, 1 brány, 1 závěrka, 1 táhlo, 1 klanečník. Z na zimu vysetého obilí byly 2 věrtele pšenice, 10 strychů žita, z čehož při budoucí sklizni odstupující bude mít čtvrtý mandel.

     Odstupující držitel gruntu, tedy Jiří Kolář, si u svého syna Vojtěcha pojistil pro sebe a svou manželku výměnek, spočívající v užívání bytu v teplé světnici vnově vystavěné. Dále měl mít k disposici 1 komoru, 1 chlév pro dobytek. Po případné smrti obou rodičů měl tento výměnek užívat syn Jakub. Kdyby to on ale nepotřeboval, tehdy jedna ze sester to do smrti užíti má.

     K vyživení jejich mají rodiče každoročně od nového hospodáře dostávat na zrně 1 strych pšenice, 6 strychů žita, 1 strych 2 věrtele ječmene. Mají mít k užívání palouk jdouce k Pavlíkovu asi na 1 kopku sena, a také 1 zahradu s ovocem, na zahradě pak jdouce k Rakovníku 6 záhonů pro sázení zelí. Pokud by jeden z rodičů zemřel, pak by druhý z obilí užíval jen polovinu.

      Co se pak od cizích lidí na polích při témž gruntu k jich ruce vysetého obilí, kteréhož po 9 strychů jest, dotejče, z toho všeho nový hospodář poloviční díl užíti má.

     Na gruntu vázly také staré dluhy:

50 zlatých 36 krejcarů ½ feniku – za obilí do důchodu krušovského,

  5 zlatých – k záduší domácímu,

  2 zlaté 20 krejcarů – item peněz gruntovních,

  6 zlatých – k záduší petrovickému,

19 zlatých 30 krejcarů – rozličným lidem.

     Také zde byl obilní dluh do důchodu krušovského – 4 strychy žita, 1 strych 3 věrtele ječmene, 16 strychů 3 věrtele 2 čtvrtě ovsa, kteréžto dluhy přistupující hospodář k placení na sebe přijal. Proto se mu odečetlo z hlavní sumy 86 kop 43 grošů 1 fenik, a také 12 kop grošů za 2 nepřítomné zádušní krávy. K vyplacení po 2 kopách grošů ročně tak zůstalo 51 kop 16 grošů 6 feniků takto:

  8 kop grošů – k záduší sv. Maří Magdaleny na Doupně,

33 kop 16 grošů 6 feniků – k záduší lubenskému,

10 kop grošů – paní Horové do Chrášťan.

    V letech 1729 a 1730 Vojtěch Kolář nesplácel nic proto, aby starý dluhy zaplatil. K záduší domácímu (lubenskému) platil po 2 kopách grošů v letech 1731, 1732, 1734 - 1736 a 1739 a k záduší sv. Maří Magdaleny na Doupně též po 2 kopách grošů platil v letech 1733, 1737 a 1738.

     Vojtěch Kolář jsouce mizerným hospodářem, pročež z tohož gruntu svržen, a na něj Vojtěch Chytrý za hospodáře dosazen jest, a to za 150 kop grošů. Ke gruntu náleželo 75 strychů orných polí, loučného asi na 1 ½ fůry sena. Také zde byly 2 zádušní krávy patřící k domácímu záduší. Dále nový hospodář převzal 1 koňský potah, 1 vůz, 1 pluh, 1 brány, 2 řetězy, 1 závěrka, 1 táhlo, 4 líšně. Z obilí na zimu vysetého byly 3 čtvrti pšenice, 3 strychy 1 věrtel žita.

     Jako výminek pro odstupujícího hospodáře do jeho smrti se tuto zaopatřuje 1 strych pole, které sobě sám zdělati povinen bude.

     Dále vypisuje rozsáhlý seznam dluhů:

35 zlatých 10 krejcarů 2 ½ feniku – do krušovického vrchnostenského důchodu,

17 zlatých 42 krejcarů – za dříví do křivoklátského vrchnostenského důchodu,

  5 zlatých – půjčených peněz k záduší sv. Jiří povinných (v Lubné),

35 krejcarů – platu z krav,

  3 zlaté 30 krejcarů – k záduší sv. Maří Magdaleny (na Doupně),

  3 zlaté  22 krejcarů – k záduší hvozdskému,

  6 zlatých – od záduší petrovického vypůjčených,

27 krejcarů – za tabák,

12 krejcarů – Aufšloku(?)

16 zlatých 30 krejcarů – Jakubovi Bretšnajdrovi,

  8 zlatých 30 krejcarů – Bartolomějovi Mikovcovi,

  1 zlatý 45 krejcarů – Jakubovi Truksovi za žito a oves,

  9 zlatých 36 krejcarů – Matějovi Mikovcovi za žito a slámu,

  2 zlaté 24 krejcarů – Martinovi Kejlovi za pivo,

  3 zlaté 21 krejcarů – Janovi Sochorovi,

  1 zlatý – vdově Kateřině Kolářové.

     Těchto dluhů bylo v celkem za 118 zlatých 44 krejcarů 2 ½ feniku, což na kopy přepočteno byla 101 kopa 46 grošů 4 ½ feniku.

     Také dluhů obilních na zrně bylo také nemálo, nejvíce do důchodu krušovského, a to  20 strychů 3 věrtele 1 čtvrť žita, 8 strych 1 čtvrť ječmene, 34 strychů 3 věrtele 1 čtvrť ovsa, a pak také Pavlovi Hajnému z Pavlíkova 1 strych žita.

     Vojtěch Chytrý oboje dluhy dle možnosti co nejdříve vyplatiti povinen bude. Jako závdavek se mu proto částka 104 kopy 43 grošů 1 fenik, spolu s 12 kopami grošů za dvě nepřítomné zádušní krávy, odečte od hlavní sumy, takže po 2 kopách grošů ročně mu zůstane k doplacení 33 kop 16 grošů 6 feniků. Z této částky náleží:

  2 kopy grošů – k záduší sv. Maří Magdaleny na Doupně,

31 kop 16 grošů 6 feniků – k záduší lubenskému.

     Splátky po 2 kopách grošů byly zapsány takto:

- nic nekladl, aby zaplatil staré dluhy: 1741 - 1743, 1747, 1749, 1753, 1755, 1758, 1760,

                                                             1762,

- nic nekladl pro vojanské příběhy: 1744,

- k záduší lubenskému: 1745, 1746, 1748, 1750 - 1752, 1756, 1757, 1759, 1761

- k sv. Maří Magdaleně na Doupno: 1754.

     Poněvadž Vojtěch Chytrý v velké chudobě a nouzi postavený jsouce, takže déle hospodařiti sobě netroufaje, slitujíce se nad ním jeho švagr a spolu soused Jakub Zíka, ujímá tento grunt svou dobrovolností. Grunt byl prošacován na 120 kop grošů, k tomu se muselo připočíst velké množství dluhů za 194 kop 20 grošů, takže hlavní suma činila 314 kop 20 grošů.

    Popis gruntu také nebyl příliš povznášející: 1 světnice, 1 velmi sešlá chaloupka, 2 komory, 2 chlévy, zpustlá stodola, to vše (se) špatnou krytbou. Orných polí bylo asi 100 strychů, loučného asi na ½ fůry sena. Ke gruntu náležely 2 nepřítomné zádušní krávy příslušné k domácímu záduší.

     Nový držitel jménem přídavku přijal 1 tažného vola za 20 zlatých, 1 vůz spolu s řetězami za 15 zlatých, 1 pluh, 1 hák, 1 brány a 1 podávky - to vše za 2 zlaté 40 krejcarů. Z obilí na zimu vysetého byly 2 strychy 1 věrtel pšenice, a 10 strychů žita.

    Soupis dluhů je opět dlouhý:

obilní dluh do důchodu obročenského krušovského – 34 strychů žita, 6 strychů ječmene, 59  

                                                                                      strychů 3 strychy ovsa,

peněžní dluhy:

86 zlatých 50 krejcarů 5 ¼ feniku – Contribuce až do vyjití roku 1761,

43 zlatých 55 krejcarů 4 ¾ feniku – Item na Magatzin, a na 2 korspany,

23 zlatých 40 krejcarů – do důchodu polesenského,

59 zlatých 46 krejcarů 1 fenik – do důchodu krušovského,

  3 zlaté 6 krejcarů – do důchodu krušovského za obilí na korspanu,

  5 zlatých 3 krejcary – na Transportní fůry,

  2 kopy 20 krejcarů – k záduší roku 1761 vypsané a nesložené,

35 krejcarů – ze 2 zádušních krav roku 1762 vypsané a nesložené,

20 zlatých – roku 1762 od Pana Rentmistra vydlužených,

13 zlatých – vdově Dorotě Sochorové do Lubné,

  7 zlatých – Václavovi Bretšnajdrovi,

13 zlatých – vdově Anně Špidrové,

10 zlatých – vdově Anně Špidrové za 4 strychy žita,

  4 zlaté 30 krejcarů – vdově Regině Kouřilové, které ona k záduší odkazuje,

  1 zlatý – Matějovi Mikovcovi,

  1 zlatý 15 krejcarů – kováři Janovi Raabizovi,

  1 zlatý 30 krejcarů – Janovi Bretšnajdrovi za 2 věrtele žita,

  5 zlatých – bratrovi Václavovi Chytrému,

  4 zlaté – panu Janovi Radnickému do Rakovníka,

  7 zlatých – vdově Valchové do Rakovníka za 3 strychy 2 věrtele žita,

20 zlatých – do Sence židu Salomonovi za koně,

  7 zlatých – do Slabec židu Abrahamovi.

     Součet dluhů činil 339 zlatých 31 krejcarů 5 feniků, což přepočteno na kopy grošů míšeňských bylo 291 kop 1 groš 4 feniky. K tomu se připočetlo 12 kop grošů za 2 zádušní krávy. Po odpočtu celé této částky od hlavní trhové ceny zůstalo k doplacení 11 kop 18 grošů 3 feniky takto:

11 kop 16 grošů 6 feniků – k záduší domácímu,

1 fenik 4 feniky – odstupujícímu hospodáři Vojtěchovi Chytrému.

     K roku 1767 a 1768 je připsána poznámky, že Jakub Zíka platí dluhy a v roce 1769, že platí do kostelnický pořádnosti.

     V roce 1763 převzal Jakub Zíka tento grunt, s dvěma nepřítomnými zádušními kravami, příslušnými k lubenskému záduší, od svého švagra Vojtěcha Chytrého za 120 kop grošů míšeňských.[8] Kvůli množství dluhů byla tato suma zvýšena o 194 kop 20 grošů, takže hlavní suma činila 314 kop 20 grošů. Když se od toho odečetly nastoupené dluhy 303 kop 1 groš 4 feniky, včetně 12 zlatých za 2 zádušní krávy, zůstalo k doplacení 11 kop 18 grošů 3 feniky. Z této částky patří

11 kop 16 grošů 6 feniků – záduší domácímu,

  1 groš 4 feniky – odstupujícímu hospodáři Vojtěchovi Chytrému.

     Jakub Zíka pak platil dluhy takto:

1774 / 2 kopy grošů – k záduší domácímu,

1774 / 1 groš 4 feniky – odstupujícímu Vojtěchovi Chytrému,

1775 / 2 kopy grošů – k záduší domácímu,

1777 / 13 zlatých – platí dluhy vdově Sochorový,

1778 / 2 kopy grošů – k záduší domácímu,

1780 / 8 zlatých 10 krejcarů – do důchodu fořtovského,

1780 / 7 zlatých – do důchodu hospodářského,

1780 / 7 zlatých – Václavu Bretšnajdrovi,

1780 / 13 zlatých – vdově Špidrové,

1780 / 10 zlatých za 4 strychy žita,

1780 / 1 zlatý 15 krejcarů – kováři,

1780 / 4 zlaté – rakovnickému Radnickýmu podle kvitance.

     Jakub Zíka, majíce krunt potažitý pod celý lán vidíce, že by na témž kruntu v stavu hospodařiti nebyl. Pročež .... rozdělen jest krunt tento, a jednu polovici svému zeti Františku Červenkovi, druhou pak polovici pro sebe .... i budoucí potomky své na věčné časy zanechává. Smlouva o rozdělení gruntu nese datum 13. listopadu 1780.

     Na každou polovinu rozděleného gruntu byla převedena také jedna polovina všech polí, povinností, daní, roboty apod. Ve smlouvě je rozepsána výměra všech 53 strychů polí, a to podle jednotlivých tratí: „Pod Přeloučí“, „U Kříže“ k Rakovníku, „U doubku k Hostokrejům“, „Za Neruchovic k Příčině“, „Pod skalkou“, „U paloučku“, „U horní louky“, „Za humny u stodoly“, „Na rychtářce na předním“, „Na rychtářce na zadním“, „Nad obecním lesem“, „Na zahrádce u kříže“, „Na zahrádce při jámě“, „k Příčině na zadním“, „k Malinové“, „Za silnicí k Příčině“, „Za březím k Příčině“ a „Na boru“.     

     Při své polovině gruntu, v stavení prostředním (myšleno v prostředním stavu, tedy ani v dobrém a ani v špatném), si Jakub Zíka ponechal 1 světnici, 2 komory, 1 marštal, od stodoly pirnu jednu, zahradu jednu, a to všechno při hořejší straně. K tomu byla jedna zádušní kráva, přislušející k lubenskému záduší. Tato polovina gruntu byla prošacována za 274 kop grošů neboli 319 zlatých 40 krejcarů.

     Jménem svrškův pro sebe (odstupující hospodář) zanechává – od dobytka a nářadí:

40 zlatých – 1 klisnu s 1 hříbětem,

50 zlatých – 2 voly,

10 zlatých – 1 krávu,

12 zlatých – 1 vůz,

  2 zlaté – 1 pluh,

  1 zlatý – 1 brány

     Suma aktiv tak činila 434 zlaté 40 krejcarů. Z toho se sráží:

dluhy peněžité:

176 zlatých 38 krejcarů 1 fenik – do kasy kontribuce,

  17 zlatých 30 krejcarů – pučený kapital do kasy kontribuce,

120 zlatých 19 krejcarů 2 feniky – do důchodu krušovského,

    7 zlatých 50 krejcarů – k záduší domácímu.

dluhy obilní:

do podací kasy:

49 zlatých 25 krejcarů – žita 37 měřic 2 věrtel po 1 zlatém 20 krejcarech,

17 zlatých 2 krejcary – ječmene 17 měřic 2 věrtele po 45 krejcarech,

39 zlatých 30 krejcarů – ovsa 79 měřic po 30 krejcarech.

do důchodu krušovského:

22 krejcarů 3 feniky – ječmene 8 věrtelů,

  3 zlaté 15 krejcarů – 6 měřic 8 věrtelů,

  7 zlatých – za 1 nepřítomnou zádušní krávu k záduší domácímu.

     Součet dluhů činil 434 zlaté 40 krejcarů. A tak na tom kruntu žádné kopy k vyplacení se nevynacházejí.

     Vynachází se zde jeden rybníček, který oba hospodáři na rovný díl k užívání míti budou.

     Jakub Zíka pak splatil tyto dluhy:

1782 / 7 zlatých – do důchodu krušovského,

1791 / 110 zlatých 17 krejcarů 1 fenik – platil dluh do kontribuce,

1791 / 11 zlatých 30 krejcarů – do kontribuce na Capital,

1791 / 30 zlatých 19 krejcarů 2 feniky – do důchodu krušovského,

 1791 / 7 zlatých 50 krejcarů – k záduší domácímu.

     Když Jakub Zíka zemřel, pravou dědičkou tohoto gruntu byla Barbora, dcera jeho syna Josefa Zíky. Protože ta ještě nedosáhla zletilosti, pronajala tento grunt její babička a Jakubova vdova Dorota[9] smlouvou z 9. listopadu 1792 na 16 let Janovi Ransdorfovi. Ten byl za to povinen jménem činže při času Vánočním každoročně do křivoklátské sirotčí kasy platit k rukám Barbory Zíkové 10 zlatých. Jan Ransdorf měl též ostatní daně, jak kontribučenský, tak robotní povinnosti, vykazujou, zapravovati.

     Ke gruntu patřilo 80 4/16 měřice orných a 38 3/16 měřice polí ladem ležících, 4 9/16 měřice luk, 1 11/16 měřice zahrady, 5 8/10 měřice pastvišť a 8 4/16 měřice porostlin. Ke gruntu také náležela 1 nepřítomná zádušní kráva, patřící k lubenskému záduší. Stavení bylo ve špatném stavu. Vše bylo prošacováno a odevzdáno za sumu hlavní 410 zlatých.

     Jménem svršků nájemce Jan Ransdorf obdržel:

50 zlatých – 2 voly,

  4 zlaté – 2 ovce,

20 zlatých – 1 vůz prostřední,

  4 zlaté – 1 pluh, 1 hák, 1 brány,

  1 zlatý – 1 sekera, 1 motyka, 1 vidle, 1 kopáč, 1 podávky,

  1 zlatý 45 krejcarů – 1 okované váhy, 1 závěrka, 1 klanečník a 2 líšně,

  1 zlatý – 1 letní žebřiny, 1 fasunk,

  5 zlatých 37 krejcarů 3 feniky – 1 strych 2 mandele dlouhé a 3 mandele drobné slámy.

     Na zimu bylo vyseto obilí:

  8 zlatých – pšenice 2 strychy po 4 zlatých,

33 zlatých – žita 12 strychů po 2 zlatých 45 krejcarech.

     Součet příjmů činil 538 zlatých 22 krejcarů 3 feniky.

     Dále byly vypsány peněžité dluhy:

66 zlatých 11 krejcarů – starý kontribuce,

90 zlatých – do důchodu krušovského,

  3 zlaté 4 krejcary 3 feniky – do důchodu křivoklátského,

  6 zlatých – císařských peněz na 28 let.

     Dluhy obilní do podací kasy:

42 zlatých – žita 31 ½ měřice po 1 zlatém 20 krejcarech,

  7 zlatých 30 krejcarů – ječmene 10 měřic po 45 krejcarech,

34 zlatých – ovsa 68 měřic po 30 krejcarech.

     Součet dluhů činil 248 zlatých 45 krejcarů 3 feniky. Po odečtení dluhů od aktiv, pro dědice po Jakubovi Zíkovi zůstává k doplacení po 10 zlatých ročně celkem 289 zlatých 37 krejcarů takto:

72 zlatých 24 krejcarů – vdově Dorotě po nebohém Jakubovi Zíkovi,

dětem:

72 zlatých 24 krejcarů – Marii,

72 zlatých 24 krejcarů – Veruně vdané za Jana Ransdorfa,

72 zlatých 24 krejcarů – Barboře, pravé dědičce gruntu.

     Dorota, vdova po Jakubu Zíkovi si na tomto gruntu pojistila doživotní výměnek, spočívající hlavně v užívání bytu v teplé světnici, jedné komory na zápraží, dále měla k disposici 1 chlév, 1 ovčínek a hůru nad tím chlívem. Pro její obživení měla každoročně dostávat sutého obilí 2 měřice pšenice, 6 měřic žita, 3 měřice ječmene a 8 věrtelů hrachu. Pro svůj dobytek měla dostávat 2 centnýře sena, 1 centnýř otavy, 4 mandele dlouhé a 2 mandele drobné slámy. Na zelí a erteple měla dva záhony, kde hospodář sázeti bude.

     Také další vdově, po Josefu Zíkovi, měl nový hospodář poskytnout byt v teplé světnici, a to až do vyjití jemu odevzdaného hospodářství. Mohla užívat 2 strychy pole „Na vyhnanej“, ale také s tou podmínkou, aby v čas žních, sen a otav dle denního platu v ruční práci nápomocná byla.

     Po Jakubovi Zíkovi zde ještě byla starší dcera jménem Marie, která na rozumu nedostatečná jest. Po smrti své matky Doroty měla mít k disposici její výměnek.

     Přitom také bude povinnost nadpravenou dědičku Barboru, by hospodář Jan Randsorf až do vyjití právních let při svém stole dochovati a ke všemu dobrému vésti, neopominul.

     Jan Ransdorf pak platil dluhy takto:

1792 / 10 zlatých – vdově Dorotě po nebohém Jakubovi Zíkovi,

1793 / 66 zlatých 11 krejcarů – kontribuce,

1793 / 3 zlaté 4 ½ krejcaru – dluh do důchodu, zbytek,

1793 – 1797 / 50 zlatých – každý rok platil po 10 zlatých vdově Dorotě,

1798 / 10 zlatých – Marii,

1798 / 90 zlatých – do důchodu krušovského, zbytek,

1798 / 83 zlatých 30 krejcarů – obilí do podací kasy, a to:

                                                  žita 31 ½ měřiče po 1 zlatém 20 krejcarů, tedy 42 zlatých,

                                                  ječmene 10 měřic po 45 krejcarech, tedy 7 zlatých 30 krejcarů,

                                                  ovsa 68 zlatých po 30 krejcarech, tedy 34 zlatých.

     Jan Ransdorf měl sice tento grunt pronajatý na 16 let, avšak smlouvou již z 20. září 1799 předal grunt pravé dědičce Barboře, dceři po Jakubovi Zíkovi, resp. jejímu manželovi Václavu Koubkovi.

     Ve smlouvě pak následuje podrobný popis pozemků, a to s uvedením parcelních čísel, názvů tratí a výměry:

Orná pole – 81 strychů 2 věrtele:

                    k Hostokrejům: „Mezi jámama“, „Pod skalou“, „k Hostokrejům u silnice“, „U

                                               jabloně“, „Pod jabloní“, „Za Neruhovic“, „Nad chmelnicema“,

                                              „Za jámou“, „Nad jámou“, „Na dolíkách“, „Na zahrádkách“,

                                              „Na půl láncích“,

                    k Senci: „Na dlouhejch pískách“, „Na rychtářce“, „U luk“, „U paloučku“, „Za

                                  stodolou u průhona“

Lada – 38 strychů 3 věrtele:

            k Hostokrejům: „Pod seneckou horou“,

            k Rakovníku: „Na vyhnanej“, „V Hudcovic jámě“, „Na boru“

Pastviště – 5 strychů 8 věrtelů:

                  k Hostokrejům: „Pod skalou“,

                  nad Sencem: „Za lukama“,

Luka – 4 strychy 9 věrtelů:

            k Hostokrejům: „Pod skalkou“, Při mezníkách“,

            k Rakovníku: „V dlouhý jámě“,

            pod Sencem: „pod Sencem“,

Zahrady: u stavení - 1 věrtel 7 měřic,

Porostliny: u Sence - 2 jitra 1487 4/6 sáhu.

     Veškeré polnosti byly prošacovány na 532 zlatých. Spolu s 2 voly a 2 ovcemi za 87 zlatých 22 ½ krejcaru činil součet aktiv 619 zlatých 22 ½ krejcaru. Od této sumy byly Václavu Koubkovi odečteny tyto dluhy:

  71 zlatých – dluh do důchodu krušovského,

  83 zlatých 30 krejcarů – dluh za obilí do kontribučenské kasy,

    2 zlaté 12 krejcarů – Císařského Interessu,

    7 zlatých 30 krejcarů – za 1 nepřítomnou zádušní krávu k záduší lubenskému,

139 zlatých 15 krejcarů – starému hospodáři Janu Ransdorfovi co on na témž gruntě za času

                                         jeho hospodářství vyplatil,

     Součet dluhů činil 303 zlaté 27 krejcarů. Po 20 zlatých ročně měl tak Václav Koubek vyplatit mezi starý a nový nápadníky 315 zlatých 15 krejcarů takto:

22 zlatých 24 krejcarů – pozůstalé vdově Dorotě po nebohém Jakubovi Zíkovi jakožto mateři

                                       po již obdržených 50 zlatých,

dětem:

  52 zlatých 24 krejcarů – Marii, ještě po vybraných 20 zlatých,

  72 zlatých 24 krejcarů – Veruně, vdané za Jana Ransdorfa,

160 zlatých – Barboře vdané za Václava Koubka, jakožto pravé dědičce tohoto gruntu,

    8 zlatých 43 zlatých – na Mše Svaté za Jakuba Zíku.

     Jako výměnek měla Dorota, vdova po Jakubovi Zíkovi, užívat byt v teplé světnici, komoru na zápraží, chlév ovčínek a hůru nad tím chlévem. Pro její vyživení měla každoročně a doživotně dostávat sutého obilí 2 měřice pšenice, 6 měřice žita, 3 měřice ječmene a 8 věrtelů hrachu. Pro dobytek měla dostávat 2 centnýře sena a 1 centnýř otavy, k tomu pak 4 mandele dlouhé a 2 mandele drobné slámy. Dále měla mít k disposici 2 záhony na zelí a erteple.

     Opět se zde pojišťuje výměnek pro Marii, dceru po Jakubovi Zíkovi, která na rozumu nedostatečná jest, jež by po smrti matky mohla užívat všechny její výměnkářské výhody.

     Dálej se pro paměť uvádí, že se při tom gruntě jeden rybníček vynachází. Z něho mohou oba držitelé rozděleného gruntu pro svou potřebu brát vodu a jeden druhému v tom nemají bránit. Pokud by rybníček potřeboval nějaké údržby nebo oprav, tak si v tom oba měli být řádně nápomocni.

     Na tomto gruntu vázly následující základní povinnosti:

a/ Císařsko královské kontribuce dle Subrepartice.

b/ Císařsko královský Magazin, Transport a Lifrunky dle Repartice.

c/ Knížecí gruntovní vrchnosti jménem roboty potažitý týhodně skrze celý rok párem konima

    1 ½ den, a od svatého Jana až do svatého Václava týhodně 1 ½ dne ruční práce.

d/ Do důchodu krušovského stálého ouroku 54 ½ krejcaru.

e/ K záduší domácímu za 1 nepřítomnou krávu 17 ½ zlatého.

f/ Šestnáctého dílu do Knížecího Obročenství žita 1 ½ čtvrtce, ječmena 1 čtvrtec, ovsa ½

    čtvrtce.

     Václav Koubek platil dluhy a půjčoval si peníze takto:

1799 / 8 zlatých 43 krejcarů – na Mše Svaté za Jakuba Zíku, zbytek,

1799 / 71 zlatých – do krušovského důchodu, zbytek,

1799 / 139 zlatých 15 krejcarů – starému hospodáři Janu Ransdorfovi co on na témž gruntě

                                                    vyplatil,

1799 / 72 zlatých 24 krejcarů – Veruně, vdané za Jana Ransdorfa,

1801 / 5 zlatých – Marii po Jakubovi Zíkovi,

1801 / 2 zlaté 12 krejcarů – císařské Interesse,

1802 / 5 zlatých – Marii po Jakubovi Zíkovi,

1803 / 5 zlatých – po staré nápadnici vdově Dorotě.

     Manželé Koubkovi ze sirotčí kasy vypůjčili 200 zlatých podle obligace z 1. května (neuvedeného roku) na půlroční výpověď s 5 % úrokem.

1804 / 4 zlaté – Marii,

1806 / 4 zlaté – Marii,

1808 / 5 zlatých – Marii po Jakubu Zíkovi,

     Podle obligace ze 4. prosince 1808 si Václav Koubek vypůjčil 100 zlatých od Jana Koutníka z Pavlíkova.

     Patrně v roce 1810 se zápisem do gruntovní knihy pojišťuje dluh Václava a Barbory Koubkových vůči sirotčí kase křivoklátské ve výši 200 zlatých.

1810 / 160 zlatých – Barboře, spoludržitelce gruntu,

1811 / 5 zlatých – Marii,

1812 / 14 zlatých – položil Dorotě po Jakubu Zíkovi na funus,

1812 / 3 zlaté 20 krejcarů – za ní na Mše Svatý,

1814 / 26 zlatých 30 krejcarů – předložil písemnost, jíž dokázal, že Marii, dceři po Jakubu

                                                  Zíkovi, vedle již dříve složených 28 zlatých, vyplatil na funus                       

                                                  také tyto peníze,

1814 / 14 zlatých – složil dle vysvědčení Jana Ransdorfa na funus Doroty, vdovy po

                               +Jakubovi Zíkovi,

1814 – Ostatní 4 zlaté na Mše Svatý odkázaný jsou, a bude hospodář povinen se při držaných

            soudech Pana Faráře Velko Oujezdského vykázati.

1815 – Zůstává stát s tím doložením, aby na 4 zlaté, jenž na Mše Svatý vypsaný byly, budoucí

            rok s cedulkou se vykázati.

1816 / 100 zlatých - zaplatil dluh Janu Koutníkovi, kteréžto peníze si vypůjčil dle upsání od 4.

                                 prosince 1808.

1816 – byl zapsán obilní dluh do podací kasy, a to 14 měřic 11 věrtelů žita a 1 věrtel ovsa,

     Podle obligace z 30. dubna 1819 byl zapsán dluh manželů Václava a Barbory Koubkových vůči Františku Engelthalerovi ve výši 100 zlatých vídeňského čísla.

     Dalších 100 zlatých si manželké Koubkovi vypůjčili od Františka Engelthalera podle obligace ze 4. února 1821.

      Dle protokolu z 10. července 1828 byl zápisem do gruntovní knihy pojištěn obilní dluh Václava Koubka do podací kasy a to 15 měřic 10 8/10 věrtele ovsa.

     V gruntovní knize následuje zmínka, že v roce 1829 se novým držitelem gruntu stal Josef Koubek.