Nadační fond kostela sv. Jiří v Lubné u Rakovníka

čp. 5

 

      V kšaftu, sepsaném 21. října 1562[1] (ve středu na den svaté Voršily) určil Jan Jirka[2], že po jeho smrti má být majetek rozdělen tak, že syn Jíra dostane napřed 100 kop grošů míšeňských a s lože šatů. Manželka Kateřina s dcerou Mandalenou měly dostat 7 krav, 3 voly a dva volečky malý. Vše ostatní pak mělo být rozděleno na tři rovné díly mezi manželku Kateřinu, syna Jiřího a dceru Magdalenu.

     Kateřina, manželka, mocnou ať jest hospodyní, dokud děti nezrostou. A kdy dorostou, ať jeden druhýho vyplacuje z toho statku.

     Jan Jirka jmenoval také poručníky, kteří měli dbát na řádné vyplnění jeho poslední vůle. Byli jimi Jan Rychtář, Jan Nosek a Tůma Filipů. 

     Stejným dnem, kdy Jan Jirka sepsal svůj kšaft, byl datován také seznam jeho dluhů a pohledávek.[3] Učinil tak před svědky Václavem Kafunkem z Rakovníka, Volfem Švakrem, Janem Noskem, Tůmou Filipem a Hanzlem Rychtářem.

     Těmto lidem nebožtík Jirka dlužen jest:

31 kop grošů míšeňských – Václavovi Kafunkovi do Rakovníka, nedávno jest mu dáno,

  8 kop grošů – Mikšovi do Rakovníka,

  3 kopy 10 grošů – Plichtovi, krejčímu,

14 kop 40 grošů – Mrázovi; vybral na to půl čtvrti kopy, týž na to propil 3 kopy 24 groše,

  5 kop 7 grošů – mlynáři z Trávníka,

  4 kopy grošů – Volfovi švakru Pobudovi.

     Tito sou jemu dlužni:

Václav Kafunk - za půl sladu a ještě 3 kopy 15 grošů,

Matouš Kotrbatý – 40 kop grošů, a ještě 45 kopy 18 feniků,

Jirásek z Hvozda – 4 kopy 7 grošů,

hejtmanovi – 16 kop,

Portnar za koně – 9 kop, a 2 strychy ječmene,

pacholek téhož Portnara – 10 kop 4 groše 4 feniky,

a druhej – 9 kop 4 groše 4 feniky,

Hanzlík z Lubný – 2 kopy 6 grošů,

Matouš Hanzlíků – 1 kopa 10 grošů 2 feniky,

Kašpar Hanzlíků – 10 kop 4 feniky,

Švachta – 3 kopy 3 groše,

Uchytil – 1 kopa 12 grošů,

krčmář Petr jak v Senci byl – 9 kop 4 feniky,

rychtářů pacholek – 1 kopy 18 grošů,

rychtář – 9 kop 3 groše 2 feniky,

Vávra z Pavlíkova – 1 kopa 13 grošů, a 4 strychy žita,

kmotr Vávra z rychty – 10 kop 10 grošů,

hejtman – 3 strychy ječmene,

Kotrbatý Matouš – 1 strych,

kmotr rychtář – 2 strychy,

Filip z Pavlíkova – 1 strych,

ze Sence rychtář – 1 strych,

z Pavlíkova Kostrle – 1 strych žita,

Hanzl Kotrbatý – 1 strych,

též Hanzl Kotrbatý – 1 strych ječmene,

     Na gruntě, na který jest půjčil Kotrbatýmu Matoušovi, 40 kop grošů, ať jich Káča, manželka, užívá do vyplacení tý sumy.

    Smlouvou ze 3. července 1563[4] (v pátek po svatých Petru a Pavlu) tito poručníci prodali grunt po zemřelém Janovi Jirkovi Volfovi Pobudovi za 400 kop grošů míšeňských. Ten měl při nejbližším svátku svatého Martina složit závdavek ve výši 41 kop grošů. V závěru smlouvy se však hovoří o vyplacení závdavku nejpozději do 25. července (do svatého Jakuba Apoštola nejprv příštího). Až do vyplacení celé sumy trhové pak měl Volf Pobuda splácet při každém svatém Martinu každého roku 20 kop grošů. Výška splátky mu byla v roce 1571 snížena na 12 kop grošů míšeňských.

     Při gruntu se nacházely tyto svršky: 3 koně s nádobím, vůz okovaný, důkladně připravený, pluh s železy, brány s železnými hřeby, 4 dojné krávy, jalovýho dobytku, sviní starých a mladých 6 (kusů), 7 koz, 20 slepic. Z vysetého obilí bylo 23 strychů žita, 15 strychů ovsa, 8 strychů pšenice, 15 strychů ječmene a 9 strychů hrachu.

     V té době již Magdalena, dcera Jana Jiříka, nebyla na živu. Proto se všechen výnos z prodeje tohoto gruntu měl dělit jen na dvě části, tedy mezi vdovu Kateřinu a syna Jiřího.

     Jan Jiřík ještě před svou smrtí půjčil Matoušovi Kotrbatému 40 kop grošů míšeňských, za což dostal do zástavy kus pole. Toto pole měla Kateřina sama užívat, ale až jí Matouš Kotrbatý vrátí těch 40 kop grošů, tehdy ona té sumy sirotku polovici dáti má.

     Vdova Kateřina si z tohoto statku vymínila 2 krávy a 3 volky. Ty se jí nechávají, protože má téhož sirotka, syna svého, při sobě míti, a jeho do školy dáti vzíti, k dobrému vésti, na něho svým nákladem na uživení i na šaty, jmenovitě do dvou let, má. Co se dotejče šatů ložních podle kšaftu znění, kdyby toho potřeboval, též mu vydati má.

     Strany pak cejnového nádobí a jiných svrškův, jakožto zbroje, kuší, ručnic, jestliže by se

co toho našlo, nepochybuje se o Kateřině, matce jeho, že jemu jako svědomitou ruku okáže a před ním toho nic neskryje, a všechno na polovinu rozdělí.

     Vdova Kateřina, aby se do města Rakovníka za muže vdala, propouští. Proto pan Jiřík Žďárský a na Kladně místo ní pustil jiného dědičného člověka svého Volfa Pobudů ... k dědičnému užívání s dětmi a se všemi spravedlnostmi jeho.

     Poručníci nad kšaftem Jana Jirky, tedy Hans Rychtář, Jan Nosek a Tůma Filipů, jsou povinni vyupomínati, komu co nebožtík dlužen jest, a to splacovati. Měli zjistit, co vdova Kateřina z dluhů vybrala a které dluhy po nebožtíkovi zase splatila.

     Někdy na přelomu roku 1562 a 1562, hned brzo po smrti téhož Jana Jirky, manžela mého, Pán Bůh prostředkem smrti Magdalenu, dcerku, ano, také po některém roce Jirku, syna (z tohoto světa povolati ráčil). Poněvadž mladý Jiřík Jirka zemřel neženatý a vůbec nezůstalo žádných bližších přátel a nápadníkův po týchž sirotcích nade mne, matku, připadla třetina majetku vrchnosti. Vdova Kateřina se provdala za Jiříka Slacha z Rakovníka.

     Tyto informace se dozvídáme z ponížené suplikací, kterou jest Jiřík Slach z města Rakovníka a na místě Kateřiny manželky své[5], Jeho Milosti Arciknížeti (Ferdinandovi) podal. Kateřina žádala, aby jí byl vydán třetí díl dědictví po manželovi, resp. po synovi, neboť jeho část dědictví připadla jako odúmrť vrchnosti.[6]

     Václav Oulický z Oulic, hejtman na hradě Křivoklátu a Chomutově, dne 3. července 1567[7] (ve čtvrtek na den svatého Tomáše[8]) vydal ceduli řezanou[9], kterou vydání třetího dílu dědictví po synovi matce Kateřině povolil. Pro lepší toho paměť a jistotu pečeť mou vlastní jsem k těmto cedulem řezaným přitisknouti dal a svou vlastní rukou se podepsal. Jednu při zámku zanecháno a druhá Kateřině Slachový dána, psal v závěru listiny hejtman.

     V roce 1570 byl zapsán oučet s Volfem Pobudou, co jest za ten grunt Jana Jirky z Lubný až do tohoto času položil. Účastnila se ho Kateřina s Jírou Slachem, manželem svým, též Jan Nosek, Jan Filipů, poručníky nad tím statkem.

  41 kop grošů míšeňských – složil jako závdavek,

  50 kop grošů míšeňských – během tří let položil do roku 1570 jako gruntovní peníze,

  18 kop grošů míšeňských – položil jako gruntovní peníze v roce 1570,

     Summa té sumy činí 109 kop grošů míšeňských. Z toho poručníci vydali:

17 kop grošů míšeňských – Kafunkovi z Rakovníka,

  7 kop grošů – Slachovi z Rakovníka od vychování sirotka,

  8 kop grošů – Mrázovi z Rakovníka,

31 kop grošů – na zámek na náklad mostu přes řeku Nosek dal,

18 kop grošů – též na zámek od Pobudy za pšenici na most dáno,

17 kop 53 grošů - a tak za poručníky z té sumy zůstává.

     Dále Volf Pobuda splácel takto:

1571 / 12 kop grošů – gruntovní peníze, byly puštěny Janovi Slachovi na jeho grunt.

1572 / 12 kop grošů – gruntovní peníze, byly puštěny Janovi Slachovi,

     V roce 1583 se objevuje jméno Antona Pobudy, který platí takto:

1583, 23. října / 24 kop grošů – Anton Pobuda z Lubný položil gruntovních peněz na vejrážku

                                                   zadržalých po 2 léta. Takové peníze Linhart, důchodní písař,

                                                   přijal do důchodův Jeho Milosti Císařské, jak toho registra

                                                   důchodní ukazují.,

1584 / 16 kop grošů – Kateřina Jílková z města Rakovníka před panem hejtmanem se

                                    přiznala, že jest od Antona Pobudy za 4 léta peněz gruntovních sobě

                                    přijala po 4 kopách; tento zápis byl přeškrtán.

1585, 27. června / 15 kop grošů – Anton Pobuda položil gruntovních peněz na vejrážku peněz

                                                       zadržalých na tom gruntě po tři léta, totižto po 5 kop grošů.

     Jméno Antona Pobudy se objevilo rovněž v novější poznámce k listině Václava Oulického z Oulic, hejtmana na hradě Křivoklátě a Chomutově ze 3. července 1567, kdy  vydal ceduli řezanou, kterou povolil Kateřině, manželce Jiříka Slacha vydání třetího dílu dědictví po synovi. Z této poznámky vyplývá, že byť Antonín Pobuda z Lubné některé dluhy ukazoval na cedulích, že jest je po náměstku svém Wolfovi Pobudovi splatil, nic mu to nebude platné. To proto, že Jeho milost císařská tento nárok nemá po Pobudovi, ale po Janovi Jiráskovi. Že jest ten Wolf Pobuda dluhů nadělal, jeho milosti císařské neráčí bejti povinna jich za něho platiti.

     Kolem roku 1590 byl grunt prodán Doušovi Svojetínskému, synu Linhartovému. Ten dne 13. ledna 1592[10] (v outerý po ochtábu svatých Třech Králů) složil 39 kop grošů, kterýchž až do vyjití Léta 1591 zadržel za 4 léta po 8 kop míšeňských, a za jeden rok toliko 7 kop. Za grunt se mělo doplatit ještě 116 kop 42 grošů po 8 kopách grošů ročně.

     Douša Svojetínský složil peněz gruntovních za rok 1592 a 1593 po 12 kopách, což činí  24 kop grošů míšeňských. Z toho vzato od Pavla Sailerovskýho peněz gruntovních, zadržalých za rok 1591 1 kopa, za rok 1592 8 kop, za rok 1593 též 8 kop. Ostatek, totižto 7 kop grošů, Kateřině Jílkové propuštěno.

     Smlouvou z 16. prosince 1596 (v pondělí po svaté Lucii) prodal Douša Svojetínský grunt s půldruhým lánem dědiny, lukama, porostlinama a jiným všelijakým k témuž gruntu od starodávna (náležejícím) příslušenstvím Janovi Jarošovi z Častonic[11] za 310 kop grošů míšeňských.[12] Jako závdavek má složit 60 kop grošů. Roční placení po 12 kopách grošů mělo začít při Mužském Masopustě léta 1598, a to až do vyplnění sumy trhové svrchu psané.

     Při tom gruntu se Janovi Jarošovi zanechal pluh, dvoje brány, 3 slepice a kohout, z obilí 7 strychů žita sutého, 4 strychy pšenice, 3 strychy ječmene, 2 strychy hrachu, píce a slámy všechny, krom ½ kopy otepí sobě vymínil a snůpek sena. Dále mu Douša Svojetínský zanechal všechno na zimu vyseté osení.

     A co hřebem přibito a hlínou pomazáno jest, to se odtud hejbat nemá.

     V roce 1596 složil Jan Jaroš 40 kop grošů jako závdavek. Z toho bylo vzato do důchodův gruntovních peněz 23 kop grošů (za rok 1594 toliko 7 kop, za roky 1595 a 1596 po 8 kopách grošů). Dále Bílkovi dáti se mají za 2 léta 8 kop grošů (ty byly vydány 20. prosince 1596 Jiříkovi Tyčkovi) a Doušovi bylo propuštěna 1 kopa grošů. Za 8 strychů ječmene po 1 kopě, celkem 8 kop grošů. A tak za písařem nic nepozůstává. Komu toto obilí bylo vydáno, není jasné.

     Jan Jaroš zůstává ještě dlužen 7 strychů ječmene, 9 strychů ovsa, začež se mají peníze vzíti, a 12 strychů žita, ty má vyplniti.

     V roce 1597 zřejmě Jan Jaroš již nežil, neboť 19. května toho roku složila dalších 15 kop grošů závdavku už jen Mandalena Jarošová. Z toho bylo vzato za 7 strychů ječmene po 1 kopě grošů a za 9 strychů ovsa po 24 groších ouroku svato havelského za rok 1596, což dohromady dělalo 10 kop 36 grošů. Za slepice vzato 56 grošů, ostatek náleží dlužníkům. A zůstává za mnou 4 kopy 28 grošů[13], sečtený na dluh Skleničkovi.

     Poslední část závdavku, tedy 5 kop grošů, složila Mandalena taktéž v roce 1597. Z této částky byla z nařízení pana hejtmana propuštěna 1 kopa 30 grošů. Ostatek zůstává při tomž sečtení na dluh Skleničkovi.

     V roce 1598 složila Mandalena Jaroška 12 kop grošů peněz gruntovních, z nichž bylo vzato 8 zlatých do vrchnostenského důchodu a 4 kopy grošů Jiříkovi Tyčkovi.

     V roce 1598 z poručení pana hejtmana prošacován jest grunt pozůstalý po neb. Janovi Jarošovi v Lubný za sumu 400 kop grošů.[14] Svršky a nábytky byly prošacovány na dalších 108 kop grošů. Na těch 508 kop grošů měl nový držitel složit závdavku 80 kop grošů a ročně měl skládat po 12 kopách grošů. Za těchto podmínek ujal grunt Valenta, syn Jana Horna z Branova, budoucí manžel Mandaleny, pozůstalé vdovy po neb. Janovi Jarošovi.    

     Valentin Horn měl složit 80 kop grošů závdavku, avšak tato částka se odpočetla z dědického podílu jeho budoucí manželky.

     Po Janu Jarošovi zůstalo 5 sirotků. Dědictví po něm se dělilo na šest dílů, tedy mezi těchto 5 sirotků a jejich matku, vdovu po Janu Jarošovi, a to rovným dílem. Cokoliv nebožtík Jan Jaroš na tom gruntu splatil ... v tom ve všem Mandalena rovnej díl s dětmi svými míti má, totižto 45 kop grošů a na statku v Častonicích 16 kop 20 grošů. Valenta Horn měl při sv. Martinu doplatit ještě zbytek závdavku 18 kop 40 krejcarů.

     O rok později byl grunt prodán novému držiteli. V tom to zápisu se vůbec nehovoří o vdově po Janu Jarošovi, ani o třech z pěti jeho sirotků. Také zde není žádná zmínka o Valentovi Hornovi, druhém manželovi vdovy. Je pravděpodobné, že všichni tito jmenovaní zemřeli, a grunt opět připadl zbylým dvěma sirotkům po Janu Jarošovi.

     Smlouvou ze 17. května 1599 (v pondělí po neděli Křížové) prodává se grunt ve vsi Lubný[15] po nebožtíkovi Jarošovi za sumu 508 kop grošů míšeňských Antonínovi Donovi z Černochova[16]. Jako závdavek složil Antonín Don 80 kop grošů hned při zápisu. Protože pocházel z jiného panství, musel slíbit J. M. C. poddanost a věrnost.  Gruntovní peníze měl splácet každý rok vždy při času Mužském Masopustě, počínaje rokem 1600.

     Z 80 kop grošů závdavku byly vzaty 4 kopy k záduší lubenskému a 8 kop bylo vzato do důchodu Jeho Milosti Císařský. Zbylých 68 kop grošů z téhož závdavku do truhlice sirotčí jsou schované, kteréžto náležejí sirotkům po nebožtíkovi Jarošovi, totiž dcerám Anně a Bětce.

     Při tom gruntu se Antonínu Donovi zanechal 1 valach, 2 klisny, 2 chomouty a jedny šle, dvoje nádoby, vůz, pluh, dvoje brány, pět krav a šestá kostelní, dvě jalovice, 10 ovcí a 8 jehňat, 3 svině, 4 husy, 8 slepic s jedním kohoutem. Také mu bylo zanecháno všechno osení zimní i jarní.

     Antonín Don složil 21. února 1600 gruntovních peněz 12 kop grošů. Z nich byly dány 4 kopy grošů k záduší lubenskému a do vrchnostenského důchodu bylo vzato 8 kop grošů.

     S povolením hejtmana bylo ze složeného závdavku dne 5. dubna 1612 propuštěno 68 kop grošů Anně, sirotku Jarošovskýmu.

     Kolem roku 1600 zasedí na tomto gruntě Anton Don jinak Pobuda, jenž ho koupil od sirotků nebožtíka Jaroše z Častonic za 508 kop grošů míšeňských, když složil 80 kop grošů závdavku. Splatil vejrunkových peněz 36 kop grošů.[17]

     Zbývalo mu tehdy k doplacení 392 kop grošů. Ročně měl splácet po 12 kopách grošů. Je ale dost nejasné co měl vlastně komu platit:

    3 kopy 20 grošů – k záduší peněz skoupených mimo co předešle přijato,

  16 kop grošů – za mord(!?) od Pobudy odevzdaných k témuž záduší,

    ? kop grošů – Pobudovi (suma neuvedena),

    ? kop grošů – Doušovi svojetínskýmu (suma neuvedena),

  38 kop grošů – na spravedlnost Doušovou náleží k záduší, jakož se z počtu kostelního 

                           vyhledati může, od Jiříka Kremera a Vondry Mana vykázaných,

190 kop grošů – sirotkům Jarošovským naposledy; mimo to, což jim do truhlice (sirotčí)

                           složeno totiž Anně a Bětce náležeti má.

     Také texty, provázející splátky v dalších letech, jsou poněkud nejasné:

15.  3.1603 – Anton Don složil splátku 12 kop grošů, zřejmě k záduší, což kostelníci přijali,

  5.  3.1605 – za dvě léta složil (kdo?) 24 kop grošů, což Anton Pobuda přijal na

                      spravedlnost mu náležitou,

23.  2.1606 – složil (kdo?) témuž Antoniovi Pobudovi 12 kop grošů,

   7.  3.1608 – Anton Pobuda přiznal, že přijal od Michala Dona 12 kop grošů za rok 1607,

                       a od Doroty, pozůstalé vdovy po témž Michalovi Donovi za tento rok také

                      12 kop grošů. 

     Patrně v souvislosti s úmrtím Michala Dona byl zapsán přehled jeho dluhů, jichž bylo dohromady za 320 kop grošů, a jež měl splácet po 12 kpách grošů ročně:

  84 kop 40 grošů – Antonínovi Pobudovi,

  45 kop 20 grošů – k zádiší lubenskému,

nic – Doušovi svojetínskému,

190 kop grošů – sirotkům Jarošským, Anně a Bětě, mimo toho, co jim bylo již složeno do

                           sirotčí truhlice.

     K roku 1609 je v gruntovní knize zápis, že na tomto gruntu zasedí Dorota, vdova po Michalovi Donovi, s jedním sirotkem. Tato Dorota se provdala za Šimona Fouska, jenž na tento grunt má zápis v knihách trhových.

23.  3.1609 / 12 kop grošů – Dorota spolu s Šimonem Fouskem, manželem svým, složila, což

                                             Anton Pobuda přijal,

20.  3.1610 / 12 kop grošů – týž složil Antonu Pobudovi,

25.  1.1611 / 12 kop grošů – týž složil Antonu Pobudovi,

22.  3.1612 / 12 kop grošů – týž složil Antonu Pobudovi,

  8.  3.1613 / 12 kop grošů – týž složil Antonu Pobudovi,

  4.  3.1614 / 12 kop grošů – týž složil Antonu Pobudovi,

       V roce 1615 platila 12 kop grošů už jen Dorota, vdova po Šimonovi Fouskovi, k záduší lubenskému, kteréžto peníze jsou propuštěny Jírovi, synu nebohého Antonína Pobudy.

     Šimon Fousek zemřel v sobotu po Veliké noci (5. dubna 1614). Ve čtvrtek před tím, tedy 3. dubna, na smrtelné posteli, však jsouce zdravého rozumu, učinil oustní poručení. Svůj statek odkázal manželce, dceři Kateřině a zeti, aby ho společně užívali. Přál si, aby poslouchali matku jak na dceru a zetě náleží. Dále Šimon Fousek oznámil, co komu dlužil:

  9 kop grošů – lubenskému záduší,

  2 kopy 30 grošů – Jírovi Gremmarovi (Kremerovi),

  2 kopy grošů – Matějovi Hrubešovi,

  1 kop a 54 grošů – Michalovi Prennerovi,

  2 kopy grošů – do Rakovníka Jiříkovi Začkovi,

11 kop grošů – Hazukovi též do Rakovníka,

  5 kopy grošů – Křenkovi koláři,

  5 kop 50 grošů – Vávrovi kováři,

  8 kop grošů – Vondrovi řezáčovi,

  5 kop grošů – starý sklenářce,

  2 kopy 30 grošů – Stanislavovi Manovi,

  5 kop grošů – Novemberskému,

  3 kopy grošů – Lorencovi do Tyter,

  1 strych žita a 2 věrtele – starý pastejřce,

     Ke gruntu náleželo toto příslušenství:

dobytek: 2 klisny s chomouty, 1 jalovice, 1 volek, 2 loňská telata, 1 tele odstavené, 2 svině,

               12 slepic s kohoutem,

nářadí: 1 vůz v žebřinách, 1 pluh s železy, 2 brány, 2 řetězy, 1 sekera,

obilí: 6 mandelů žita k vymlácení, 8 strychů na zimu vysetých, 3 strychy vyseté pšenice, dále

         píce koňská a kravská.

     Dorota, vdova po Šimonu Fouskovi, měla ještě vyplatit Anně, dceři původního držitele Jana Jaroše, 95 kop grošů. Ta však Dorotě Fouskové tento dluh prodala za 35 kop grošů hned hotově vyplacených. Peníze dne 14. prosince 1615 převzal Václav Machů ze Žiliny (u Bratronic), manžel této Anny Jarošové.    

     V roce 1619 zbývalo za tento grunt doplatit 192 grošů:

18 kop grošů – k záduší lubenskému,

87 kop grošů – k záduší bratronickému,

87 kop grošů – Alžbětě, dceři neb. Jaroše.     

     V roce 1622 položila Dorota, vdova po neb. Šimonovi Fouskovi, se svým zetěm Janem Knorem splátku za rok 1621 ve výši 12 kop grošů k záduší lubenskému. V roce 1623 a 1625 se nesplácelo nic.[18]

     Patrně k roku 1625 je poznámka, že grunt nyní prázdný zůstává, drží jej Martin Vlček bez zápisu.

     Dne 13. června 1645 byl tento grunt, který od mnoha let pustý zůstával, a nyní posléze od nepřátelského lidu k spálení přišel, prodán Jakubovi Müllerovi[19] za 90 kop grošů. Podle zápisu z roku 1651 tuto částku měl nový držitel vyplatit takto:

  6 kopy grošů – k záduší lubenskému,

42 kop grošů – k záduší bratronickému,

42 kop grošů – Alžbětě, dceři neb. Jaroše.

     Jakub Müller v letech 1653, 1654 a 1659 splatil 4 kopy grošů k záduší lubenskému,

v letech 1667, 1668 a 1669 nesplatil nic, načež následuje v gruntovní knize poznámka, že hospodář umřel.

     Vdova, nemoha na tomto gruntu hospodářství zastati, postoupila ho smlouvou z 12. prosince 1670 svému synu Ondřeji Müllerovi za 170 kop grošů míšeňských. Tuto částku měl vyplatit takto:

  2 kop grošů – k záduší lubenskému,

42 kop grošů – k záduší bratronickému,

42 kop grošů – Alžbětě, dceři neb. Jaroše,

11 kop 55 grošů 5 feniků – dluh do důchodu křivoklátského,

11 kop 12 grošů 1 fenik – dluh do důchodu krušovského,

11 kop 28 grošů 4 feniky – dluhu obilního do důchodu krušovského,

  1 kopa grošů – skoupenýho z takových dluhů(?).

     S vdovou a dětmi neb. Jakuba Müllera se měl nový držitel vypořádat takto: Ludmila, Ondřej a Rozina byli již vyplaceni. Dalším šesti dětem a vdově Evě měl vyplatit každému 7 kop 1 groš 6 ½ feniku; jednalo se o tyto děti: Václav, Kateřina, Dorota, Bartoloměj, Matěj a Anna Marie.

    Nový držitel převzal grunt s příslušenstvím, jež obsahovalo: 1 vůz, 1 pluh, 1 brány, 2 koně, 1 hříbě, 1 kráva, 1 loňské tele, 2 prasata, 8 slepic s kohoutem. Ondřejova matka Eva si vymínila, resp. Ondřej Müller rukou dáním slíbil, že matce po zápisu vydá 1 strych žita, 1 vůz sena, a něco slámy, a každoročně jí pak bude dávat 1 strych žita a 2 věrtele pšenice.

     Ondřej Müller položil jen první splátku, a to v roce 1671 na dluh do vrchnostenského důchodu křivoklátského 3 kopy grošů. Pak z gruntu zběhl.

     Podle zápisu z 19. prosince 1672 ujal grunt tento pustý po zběhlém Andreasovi Müllerovi za 170 kop grošů Pavel Hekl. Tuto sumu měl splácet dle předešlého svrchu psaného rozvržení. V letech 1673 a 1674 zaplatil Pavel Hekl dvě splátky po 3 kopách grošů na dluh Jakuba Müllera do důchodu křivoklátskému na jednoho valacha.

     Dalším držitelem tohoto gruntu, k němuž patřil 2 ½ lánu polí, se podle zápisu z 22. dubna 1676 stal Jakub Franěk, protože Pavel Hekl na něm hospodářství zastati nemohl. Kupní cena činila opět 170 kop grošů, přičemž všechny platby opět zůstaly stejné. Jen klesl počet dědiců po Jakubovi Müllerovi na pět - patrně zemřela matka Eva a dcera Anna Marie.

     Při zápisu do gruntovní knihy měl zaplatit nový držitel do důchodu kontribučního křivoklátského 6 kop grošů kontribuce, jež dlužil Pavel Hekl. Tuto splátku však Jakub Franěk nezaplatil.

      Hned 17. prosince roku 1676 se stal dalším držitelem gruntu Matěj Lauterpach. Jakub Franěk rovněž hospodářství na něm zastati nemohl. Kupní cena byla opět stanovena na 170 kop grošů.

     V roce 1677 doplatil Matěj Lauterpach do důchodu křivoklátského 1 kopu 42 grošů 6 feniků za jednoho valacha, kterého si Ondřej Müller koupil ze třtického dvora. Tato částka se odečte od dědického podílu dětí Jakuba Müllera, tedy Jakuba a jeho sourozenců.

     Při soudu v roce 1679 předložil Matěj Lauterpach kvitanci, podle níž do obilního důchodu křivoklátského odvedl 1 strych 2 věrtele pšenice, 2 strychy žita, 2 věrtele ječmene a 3 strychy ovsa, což vše na penězích činí 7 kop 2 groš 1 fenik. V roce 1680 odvedl takto obilí za 2 kopy 47 grošů a 1 fenik, v roce 1681 za 2 kopy 12 grošů a 6 feniků.

     V následujících letech pak Matěj Lauterpach splácel řadu dluhů:

1681 / 54 grošů – podle předložené kvitance odvedl do důchodu peněžitého krušovského na

                             dluh Andreasa Müllera,

1681 / 2 kopy grošů – za žito do důchodu obilného krušovského,

1682 / 2 kopy 31 grošů 5 feniků – dle složené kvitance odvedl do důchodu peněžitého

                                                       krušovského na dluh Andreasa Müllera,

1682 / 3 kopy grošů – do důchodu křivoklátského na dluh Jakuba Müllera,

1683 / 2 kopy 12 grošů 4 feniky – položil Jakubovi Müllerovi ostatní,

1685 / 7 kop 46 grošů 3 feniky – dle složené kvitance do důchodu krušovského rozličné

                                                     dluhy zaplatil,

1686 / 3 kopy grošů – z nichž propuštěny 2 kopy grošů k záduší lubenskému a 1 kopa za

                                    obilí do vrchnostenského důchodu krušovskému,

1688 / 1 kopa grošů – za obilí do důchodu krušovského,

1690 / 2 kopy grošů – do důchodu křivoklátského,

1691 / 2 kopy grošů – do důchodu křivoklátského

1693 / 2 kopy grošů – při soudě za rok 1692 položil Kateřině, manželce Tomáše Wajskopa.

     Matěj Lautrpach koupil tento grunt s jedním lánem orných polí v roce 1676 za 170 kop grošů míšeňských.[20] Do roku 1692 vyplatil 50 kop 9 grošů 5 feniků, takže mu doplacení zůstalo 119 kop 50 grošů 2 feniky takto:

41 kop grošů – k záduší bratronskýmu skoupených

40 kop grošů – Alžbětě, sirotku po neb. Jarošovi,

 sirotkům po neb. Jakubovi Millerovi, totiž:

11 kop 22 grošů 3 ½ feniku – Kateřině,

13 kop 24 grošů 4 ½ feniku – Dorotě,

14 kop 3 groše 1 fenik – Bartolomějovi.

     Z těchto podílů ještě přísluší vyplatit k záduší lišanskému 2 kopy grošů.

     V roce 1693 přijal Matěj Lautrpach 1 živou zádušní krávu od Jiřího Kohouta z Panošího Újezda. Zavázal se, že z ní bude k záduší panašov-oujezdskému platit každoročně 2 kopy grošů.

     Matěj Lautrpach v roce 1693 zaplatil 2 kopy grošů k záduší bratronickému. Následuje opět rozpis dědiců:

39 kop grošů – k záduší bratronskýmu skoupených

40 kop grošů – Alžbětě, sirotku po neb. Jarošovi,

sirotkům po neb. Jakubovi Millerovi, totiž:

  9 kop 40 grošů – Kateřině,

11 kop 34 grošů – Dorotě,

12 kop 40 grošů 1 fenik – Bartolomějovi.

  2 kop 56 grošů 1 fenik – k záduší lubenskému,

  2 kopy grošů – k záduší lišanskému.

     Součet těchto dluhů činil 117 kopy 50 grošů 2 fenik. Splátky byly odepisovány takto:

k záduší lubenskému – 2 kopy 56 grošů 1 feniky v roce 1694,

Kateřině, dceři po Jakubu Millerovi – po 2 kopách grošů v letech 1696, 1697, 1699, 1701,

                                                             v roce 1705 doložil 1 kopu 40 grošů,

Dorotě, dceři po Jakubu Millerovi – po 2 kopách grošů v letech 1698, 1700, 1702, 1703,

k záduší lišanskému – 2 kopy grošů v roce 1704.

     Podle zápisu v gruntovní knize z 23. září 1706 Matěj Lautrpach nemoha pro sešlost věku a jiné nedostatky déleji na gruntu tomto hospodařiti, odevzdal ho svému synovi Matějovi Lautrpachovi za sumu 95 kop 14 grošů 1 fenik. Ke gruntu patřil jeden lán polí.

Svému synovi zanechal Matěj Lautrpach na gruntu 2 koně, 1 sešlý vůz, pluh a brány. Převzal též 1 zádušní krávu živou, která patří k záduší Panošova Újezda.

     Jako výminek si zde pojistil byt, pole o výměře 1 ½ strychu ozimé setí a totéž na jaro, a jeden palouk. Svému nezaopatřenému bratrovi a sestře se nový hospodář zavázal poskytnout svatební výbavu, pokud by to bylo zapotřebí.

     Matěj  Lautrpach mladší měl po 2 kopách ročně vyplatit 95 kop 14 grošů 1 fenik takto:

39 kop grošů – k záduší bratronskému,

40 kop grošů – k záduší řenčovskému,

sirotkům po neb. Jakubovi Millerovi, totiž

  3 kopy 34 grošů – Dorotě,

12 kop 40 grošů 1 fenik – Bartolomějovi.

     Jednotlivé splátky byly Matěji Lautrpachovi odepisovány takto:

1707 / 2 kopy grošů – k záduší řenčovskému,

1708 / 2 kopy grošů – po neb. Jakubovi Millerovi, Bartolomějovi,

1709 / 2 kopy grošů – k záduší řenčovskému,

1710 – aby vypsaný peníze zapraviti hleděl, tímto rokem nic neklade,

1711 – z tý příčiny zase nic neklade,

1712 / 2 kopy grošů – po neb. Jakubovi Millerovi, synu Bartolomějovi,

1713 – že od krupovití škodu trpěl, neklade nic,

1714 / 2 kopy grošů – k záduší bratronskému,

1715 / 2 kopy grošů – k záduší bratronskému,

1716 / 2 kopy grošů – po neb. Jakubovi Millerovi, synu Bartolomějovi,

1717 / 2 kopy grošů – Dorotě,

1718 / 2 kopy grošů – k záduší řenčovskému.

     Smlouvou z 10. června 1719 Matěj Lautrpach učinil dobrovolnou smlouvu s Jiříkem Náhlíčkem, když grunt tento proti živnosti praveného Náhlíčka frejmarkem[21] zhandloval a opáčenému Jiříkovi Náhlíčkovi postoupil a odevzdal za 120 kop grošů míšeňských. Když se odečetlo 6 kop grošů za nepřítomnou zádušní krávu, zůstalo po 3 kopách grošů ročně k vyplacení 114 kop takto:

35 kop grošů – k záduší bratronskému,

34 kop grošů – k záduší řenčovskému,

sirotkům po neb. Jakubovi Millerovi, totiž

  1 kopa 34 groše – Dorotě,

  6 kop 40 grošů 1 fenik – Bartolomějovi,

36 kop 45 grošů 6 feniků – Matějovi Lautrpachovi, předešlému hospodáři.

     V roce 1720 byla tato výměna gruntů vzata zpět. Jiří Náhlíček, neplníce ale učiněného handle, a Matěj Lautrpach jsa taky tím spokojený, oba dva zase na svý předešlý grunty se navrátili. Zápis o tom v pozemkové knize pochází z 18. června 1720. Matěj Lautrpach pak měl vyplatit dle prvnějšího zápisu ještě 77 kop 14 grošů 1 fenik.

     Podle smlouvy ze 17. března 1721 Matěj Lautrpach nemoha pro dluhy a všeliké nedostatky déle hospodařiti, prodal grunt Jakubovi Špidrovi za 100 kop grošů. Nový hospodář s gruntem převzal také sešlý vůz, řetěz, táhlo a pluh s bránami.

     Odstupující hospodář si na gruntu pojistil výminek v tom smyslu, že mu nový hospodář má po 5 let osívat 1 strych pole žitem.

     Další pasáž je poněkud nejasná. Zní takto:

Z zimního vejsevku by odstupujícímu patřil 3tí mandel, který však nový hospodář též i z polovičního vejsevku od cizo-panskejch polovicí skliditi sobě povoleno. Dluhy však všechny od předešlého hospodáře zdělané, zapravovati, a na to vše pak na 3tí mandel také i na to poloviční od cizo-panskejch náležitej aunett učiniti sobě zavázán má. Druhou polovici od cizo-panskejch držitel gruntu k vlastní ruce požívati může. Odstupující pak z polovičního setí s poddanými 4. mandel pro jeho vyživení vezme, a týž poddaný polovičními ostatek vše užíti mocti  budou.

     Po započtení jedné zádušní krávy, patřící k záduší do Panošova Újezda, zůstává k doplacení 94 kop grošů po 3 kopách ročně takto:

35 kop grošů – k záduší bratronskému,

34 kop grošů – k záduší řenčovskému,

sirotkům po neb. Jakubovi Millerovi, totiž

  1 kopa 34 grošů – Dorotě,

  6 kop 40 grošů – Bartolomějovi,

16 kop 45 grošů - Matějovi Lautrpachovi, předešlému hospodáři.

     V následujících letech jsou Jakubu Špidrovi splátky odepisovány takto:

1721 / 3 kopy grošů – k záduší bratronskému,

1722 / 5 kop grošů – Matějovi Lautrpachovi, k ruce kostelníku velko-oujezdskýmu,

1723 / 1 kopa 39 grošů – Dorotě,

1723 / 1 kopa 30 grošů – Bartolomějovi,

1724 / 3 kopy grošů – k záduší bratronskýmu,

1725 / 3 kopy grošů – Bartolomějovi,

1726 / 3 kopy grošů – Matějovi Lautrpachovi,

1727 / 3 kopy grošů – k záduší brantronskýmu,

1728 – aby starý dluhy zaplatil, tímto rokem nic neklade

1729 – tím způsobem.

      Podle zápisu v gruntovní knize z 22. prosince 1730 Jiří Panoška, dle prošacování práva rychtář a konšelského, ujímá grunt tento od Jakuba Špidry, který skrze svou nemožnost a vzdělané velké dluhy déle hospodařiti způsobný nebyl, za sumu trhovou 184 kop 54 grošů 5 feniků. Vedle všech práv, povinností a poplatků převzal také jednu nepřítomnou zádušní krávu, náležející k záduší velko-újezdskému.

     Z vysetého obilí na zimu byly 2 strychy pšenice, 15 strychů žita. Toto obilí mělo připadnout novému hospodáři, který však měl uhradit obilní dluh do důchodu krušovického, a to 7 strychů 3 věrtele žita, 3 strychy 1 věrtel 2 čtvrti ječmene a 26 strychů 1 věrtel 1 čtvrť ovsa.

     Při gruntu byla též hovada tažný 2 kusy, 1 vůz sešlý, 3 řetězy, 1 pluh se železy, 1 hák a 1 brány.

    Pro Jakuba Špidru, odstupujícího hospodáře, byl na gruntu zajištěn výminek, spočívající v užívání bytu s hospodářem v teplé světnici, chléva a komory. Každý rok měl dostávat 1 strych pšenice, 5 strychů žita, 1 strych ječmene a 7 věrtelů hrachu, to vše na zrně. Nový hospodář mu měl 1 krávu na svým obroku vychovávati. Také měl na zahradě užívat 3 záhony na sázení zelí. Pokud by zemřel, měla manželka z tohoto výměnku užívat jen polovinu.

     Rozsáhlý byl přehled dluhů, váznoucích na gruntu:

68 zlatých 37 krejcarů 3 feniky – do důchodu krušovského,

  8 zlatých 10 krejcarů – k záduší bratronskému,

  4 zlaté – k záduší oujezdskému,

  6 zlatých 50 krejcarů – do důchodu polesenského,

  2 zlaté 20 krejcarů – Bartoňovi Müllerovi,

  1 zlatý – Janovi Maršovi, šenkýři příčinskému,

  2 zlaté 21 krejcar – Václavovi Černému na Petrovice,

  6 zlatých – mydláři do Rakovníka,

12 zlatých – panu Zachariášovi Rudolfovi, dle urovnání,

  4 zlaté – do Contribuce k ruce rychtáři,

  4 zlaté 40 krejcarů – k záduší lubenskýmu od Kateřiny Brožový za žito a ječmen odkázaný,

  6 zlatých – šafáři krušovskému,

     V součtu činily tyto peněžité dluhy 125 zlatých 58 krejcarů 3 feniky, což v přepočtu dělá 107 kop 58 krejcarů 5 feniků. Když se k tomu připočetlo 6 kop grošů za jednu nepřítomnou zádušní krávu a vše odečetlo od hlavní sumy trhové, zůstalo po 3 kopách grošů ročně k doplacení 70 kop 56 grošů takto:

26 kop grošů – k záduší bratronskému,

34 kop grošů – k záduší řenčovskému,

  2 kopy 10 grošů 1 fenik – Bartolomějovi, synu po neb. Jakubovi Millerovi,

  8 kop 45 grošů 6 feniků – Matějovi Lautrpachovi.

     Jednotlivé splátky byly Jiřímu Panoškovi byly odepisovány takto:

1731 – aby dluhy platil, tímto rokem nic neklade,

k záduší bratronskému – po 3 kopách grošů v letech 1732, 1736, 1738, 1740 - 1743, 1745;

                                        v roce 1748 2 kopy grošů,

k záduší řenčovskému – po 3 kopách grošů v letech 1734, 1737,  1750 - 1756

                                       po 2 kopách grošů v roce 1749, 1757,

Matějovi Lautrpachovi – po 3 kopách grošů v letech 1735, v roce 1747 zaplatil 8 kop 4 groše

                                         6 feniků,

1744 – pro vojanské příběhy soudy držané nebyly,

1746 / 3 kopy grošů – Matějovi na vojně.

     V roce 1757 měl tedy Jiří Panoška grunt doplacený.

     Podle zápisu v gruntovní knize z 11. prosince 1759 poznávaje Jiří Panoška již velikou mdlobu stavu svého, pročež z ohledu týž neschopnosti, tento grunt synu svému Janovi  . . .  odevzdává za sumu trhovou 200 kop grošů. Na gruntu vázla 1 nepřítomná kráva železná, která náležela k chrámu Páně velko-oujezdskému, za níž se odečetlo 6 kop grošů.

     Při gruntu bylo 88 strychů ½ věrtele orných, 22 strychů ladem ležících polí, porostlin 2 ½ strychu a z luk bylo na 2 vozy sena. Z obilí na zimu vysetého byly 3 strychy pšenice, 20 strychů žita. Z obilí v slámě bylo 6 mandelů pšenice, 15 mandelů žita, 6 mandelů ječmene, 6 mandelů ovsa a 1 forka hrachu.

     Svrškové se při témž gruntě následovní vynacházejí, totiž: 3 tažné koně, 1 hříbě, 2 krávy, 2 prasnice, 1 dobrý a 1 sešlý vůz, 2 pluhy, 1 hák a 2 brány.

     Starý hospodář si do smrti své i své manželky na tomto gruntu pojistil, a to teplou světnici a stravu s novým hospodářem. Každý rok mu pak měl nový hospodář přisívat do ouhoru 2 strychy žita, do hnoje také žita 1 věrtel a 2 věrtele ječmene. Pro letos, poněvadž odstupující hospodář čtvrtý mandel z požehnání Božího užíval, tak jemu nastupující hospodář místo toho žita 3 strychy a ječmene 2 strychy vydati povinen bude.

     Nový hospodář měl také povinnost zaplatit do důchodu krušovského peněžitý dluh 10 zlatých 44 krejcarů a obilní 3 strychy ovsa. K doplacení mu zůstalo 194 kop grošů. Z toho zaplatil otci v letech 1760 a 1761 každý rok po 3 kopách grošů.

     V gruntovní knize následuje poslední zápis, týkající se tohoto gruntu. Pochází z 19. prosince 1762. Jan Panoška, sejdouce smrtí časnou z tohoto světa, k pozůstalý vdově přiženíce se Josef Kejla, kterýžto grunt  . . .  přijímá a až do své smrti hospodařiti bude. Po jeho smrti pak měla grunt zdědit Anna, dcera Jana Panošky. Pokud by i ta zemřela, tak z ostatních 3 dcer jedna neb druhá dědičkou bejti má.

     Na gruntu vázla 1 železná kráva, náležející k záduší velko-oujezdskému. Stavení byla v dobrém stavu. Ke gruntu patřilo 88 strychů ½ věrtele orných a 22 strychů ledem ležících polí, porostlin 2 ½ strychu a z luk na 2 vozy sena. Z obilí na zimu vysetého byly 3 strychy pšenice a 15 strychů žita.

     Dle prošacování skrze tam vyslaného práva rychtář- a konšelského za hlavní sumu 100 kop grošů, po srážce pak 6 kop grošů za vejš podotknutou krávu železnou nepřítomnou, 94 kop grošů míšeňských.

     Svrškové se při tom gruntu vynacházejí, totiž: 4 tažní koně, jednoho k druhému šacovaný za 145 zlatých, 2 krávy a letošní sele za 20 zlatých, 14 ovcí za 18 zlatých, S.V. prasnice 1 za 3 zlaté[22], 3 vozy, z toho 1 dobrý a 2 sešlé za 40 zlatých, 2 pluhy a 2 háky za 4 zlaté, 2 brány za 2 zlaté 15 krejcarů, 3 závěrky, 1 velký řetěz, 3 klanečníky a 1 táhlo, to vše za 6 zlatých, 3 sekery a 2 motyky za 2 zlaté, 3 vidle a 2 kopáče za 1 zlatý.

     Pro Jiřího Panošku, starého hospodáře, neb vejměníka, nový hospodář se uvoluje jemu až do jeho smrti stůl dáti, při tom také každoročně 2 strychy 1 věrtel žita a ječmene 2 věrtele síti, aby také kus šatu mohl na sebe zjednati, nicméně 1 krávu a 4 ovce chovati a na své píci držeti.

     Nový hospodář převzal také dluh za kontribuce do kontribučenského důchodu křivoklátského za roky:

1759 – 6 zlatých 19 krejcarů,

1760 – 21 zlatých 59 krejcarů,

1761 – 21 zlatých 59 krejcarů,

celkem tedy 50 zlatých 17 krejcarů. Tato částka, převedená na kopy grošů míšeňských, činí 43 kopy 6 grošů, což odečteno od hlavní sumy trhové dělá 50 kop 54 grošů. To mělo být vyplaceno Jiřímu Panoškovi ve splátkách po 3 kopách ročně. V letech 1763 a 1769 mu tak Josef Kejla vyplatil v sedmi splátkách 21 kop grošů.

     Josef Kejla ujal tento grunt, spolu s jednou nepřítomnou zádušní krávou, patřící k záduší velko-újezskému, po nebožtíkovi Janovi Panoškovi za 100 kop grošů míšeňských v roce 1763.[23] Mohl však na gruntu hospodařit jen do své smrti. Potom měl grunt připadnout Anně, dceři po nebohém Janovi Panoškovi. Pakli ale jí Pán Bůh z tohoto světa povolati ráčí, tak z ostatních 3 dcer jedna neb druhá dědičkou bejti má.

     Když se od hlavní sumy 100 kop grošů odečtou převzaté dluhy, a zároveň 6 kop grošů za jednu zádušní krávu, v celkové výši 49 zlatých 6 krejcarů, dále 21 kop grošů, které Josef Kejla vyplatil do roku 1769, zůstane 29 kop 54 grošů. Tuto částku měl Josef Kejla platit starému hospodáři Jiřímu Panoškovi po 3 kopách grošů míšeňských ročně.

     Josef Kejla splácel takto:

1770 / 3 kopy grošů – položil Jiřímu, starému hospodáři,

1771 / 5 kop grošů – dokázal, že funus starýmu hospodáři vybyl,

1771 / 1 kopa grošů – též za něj na Mše Svaté,

1772 – poněvadž hospodář zemřel, zůstává stát.

     V gruntovní knize následuje zápis z 11. listopadu 1773, v němž se píše, že sejdouce z tohoto světa Josef Kejla prostředkem časné smrti, po němž pak s 5ti sirotky pozůstalá vdova vidíce patrně, že by onomu hospodářství dle potřeby v svém vdovském stavu vyhověti nemohla, pročet pro lepší těch již pravených sirotkův, zeti svému Josefovi Vostatkovi ... k jeho dědičnému užívání propouští a odevzdává, a to za sumu hlavní 180 kop grošů míšeňských.

     Dle Zemského Catastrum patřilo ke gruntu 88 strychů ½ věrtele orných a 22 strych ladem ležících polí, 2 vozy loučného a 2 ½ strychu lesů. Byla zde také jedna nepřítomná zádušní kráva, patřící k záduší velko-oujezdskému.

     Nový hospodář převzal také obilí, hospodářské nářadí, zvířectvo:

1. Z obilí na zimu vysetého byly 4 strychy pšenice a 20 strychů žita, z kterého však obojího

    čtvrtý mandel starý hospodyni se tuto obmezuje.

2. Z obilí v slámě bylo 6 mandelů žita, 4 mandele ječmene, 4 mandele čočky a 2 fůry čočky.

3. Z hospodářských zvířat byly při gruntu 2 koně s jedním letošním hříbětem, vše

    prošacováno jsouce za 50 zlatých, a 1 vůl ze 23 zlatých.

    Těch 23 zlatých za onoho vola měl nový hospodář svým časem vyplatit rovným dílem

    Apoleně a Barboře, dcerám po zemřelém Josefovi Kejlovi.

    Mimo to Veruně a Dorotě, pozůstalým dcerám po Janovi Panuškovi, měl nový hospodář    

    Josef Vostatek vydat po jedné jalovici.

4. Od hospodářského nábytku zde byly 2 vozy sešlý, 2 plouhy, 1 hák, 1 brány též sešlý, řetěz 1

    velký, 1 táhlo, 2 klanečníky, 4 líšně, 3 sekery, 1 pila, 1 motyka, 3 vidle, 1 podávky, 2 kosy, 1

    stolice řezací – vše prošacovaný za 36 zlatých.

5. Vejminek sobě stará hospodyně činí, předně s jejíma 5ti sirotkama – stůl při hospodáři až

    do žní.  Hned poté jí bude nový hospodář pro její vyživení každoročně dávat obilí na zrně, a

    to 1 strych 3 věrtele pšenice, 5 strychů žita, 2 strychy ječmene a 2 věrtele hrachu. Od ovoce

    měla dostávat čtvrtý díl. Dále měla dostávat 50 otepí dlouhé a stejně tolik i drobné slámy,

    též po jedné kopce sena a otavy. Na zelí mohla užívat kousek pole „Pod vysokou mezí“.

    Měla také samozřejmě zajištěn teplý byt s hospodářem a mohla užívat 1 komoru nad

    sklepem i s tím hned vedle vystavěným chlívem a s hůrkou.

    Po smrti staré hospodyně bude komoru, chlívek a chaloupku na dvoře užívat Dorota,    

    pozůstalá dcera po Janovi Panuškovi. Až do své smrti měla také dostávat 1 strych pšenice,

    2 strychy žita, 1 strych ječmene a 1 věrtel hrachu.

     Nový držitel také převzal řadu dluhů k úhradě:

Obilní dluhy do důchodu krušovského obročenského:

30 měřic 2 věrtele – žita,

35 měřic 1 věrtele 3 ¼ čtvrtce – ječmene,

62 měřice 3 věrtele 3 ½ čtvrtce – ovsa.

Magazínské obilí:

1 věrtel 3 ½ čtvrtce – pšenice neb kukuřice[24],

3 měřice 1 věrtel 3 čtvrtce – žita,

6 měřic 3 věrtele – ječmene,

dále:

5 měřic – žita, luženskému šenkýři,

3 měřice – žita, přílepskému koláři,

2 měřice – žita, kněževeskému koláři.

Peněžité dluhy:

91 zlatých 32 krejcarů 1 fenik – kontribuce,

  2 zlaté 30 krejcarů – do důchodu křivoklátského,

23 zlatých 52 krejcarů 4 feniky – do důchodu křivoklátského,

10 zlatých – rakovnickému varhaníkovi,

11 zlatých 30 krejcarů – Václavovi Bretšnajdrovi,

  5 zlatých – Židu Sraulovi,

  5 zlatých – Židu Kaizrovi.

     Součet dluhů činil 149 zlatých 24 krejcarů 5 feniků, což přepočteno na kopy grošů dělalo 128 kop 4 groše 1 fenik. Když se k tomu připočetlo 5 kop grošů za jednu nepřítomnou zádušní krávu, a vše odečetlo od hlavní sumy, zůstalo k doplacení 51 kop 55 grošů 6 feniků, a to po 2 kopách grošů ročně. Vyplacení této částky bylo rozvrženo takto:

Starým nápadníkům – po nebohém Janovi Panuškovi:

  5 kop grošů – vdově Barboře,

dětem:

  5 kop grošů – Anně,

  5 kop grošů – Veruně,

  5 kop grošů – Dorotě.

Novým nápadníkům – po nebohém Josefovi Kejlovi dětem:

15 kop grošů – Apoleně,

15 kop grošů – Barboře.

  1 kopa 1 groš 6 feniků – na Mše Svaté za nebohého Josefa Kejlu, bejvalého hospodáře.

     Josef Vostatek splácel dluhy takto:

1774 / 1 kopa 1 groš 6 feniků – na Mše Svaté za nebohého Josefa Kejlu, zbytek,

1775 / 2 zlaté 3 krejcary – do důchodu křivoklátského,

1775 / 5 zlatých – do Rakovníka varhaníku,

1777 / 3 kopy grošů – Anně,

1778 / 3 kopy grošů – Anně,

1779 / 54 krejcarů – na Mše Svaté za nebohého Jana Panuška, zbytek,

1779 / 5 zlatých – Židu Sraulovi,

1780 / 5 kop grošů – Dokazuje, že vdově Barboře po nebohém Panuškovi funus vybyl, na

                                 kterýžto její Pretenze se zcela odpisuje.

1784 – Má platit kontribučenský a důchodenský dluhy.

1788 / 5 kop grošů – Veronice, zbytek.

     S datem 28. června 1790 je v gruntovní knize prohlášení Josefa Vostatka, že Janu Hornofovi z Pavlíkova zůstal dlužen 20 zlatých, protože ten zemřel. K rukám jeho sirotků vystavil Josef Vostatek obligaci na tuto dlužnou částku.

    Dále platil dluhy takto:

1790 / 11 zlatých 30 krejcarů – platil dluh Václavu Bretšnajdrovi,

1791 / 5 zlatých – rakovnickému varhaníkovi, zbytek,

1792 / 5 zlatých – Židu Keržlovi, zbytek.

     Podle obligace z 1. ledna 1794 si Josef Vostatek vypůjčil ze sirotčí kasy křivoklátské 160 zlatých na zaplacení dluhu kontribučenského.

     Za rok 1793 zaplatil 91 zlatých 32 krejcarů 1 fenik zbytek kontribuce a Dorotě 5 kop grošů. Rovněž zapravil dluh Magazínského obilí, a to 1 měřici 7 ½ věrtele pšenice, 3 měřice 7 věrtelů žita a 6 měřic 12 věrtelů ječmene.

     Jako i jiné zápisy v gruntovní knize, tak i tento, jenž je datován 2. října 1796, přináší v úvodu výčet základních povinností držitele gruntu[25]:

a/ Knížecí gruntovní vrchnosti jménem roboty skrze celý rok týhodně s 1 koněm 1 den, od sv.

    Jana až do sv. Václava týhodně pěší ½ dne.

b/ Jménem gruntovní činže do důchodu krušovského.

c/ Desátek panu faráři.

d/ Z 1/3 gruntu, z nepřítomný krávy zádušní.

     Josef Vostatek skrze velkou polnost a vydělaný množství dluhův, netroufaje sobě ten grunt v dobrém stavu déle držeti, pročež takový na dva díly vydělil, a 2 polovice pro sebe až do jeho libosti zanechal (čp. 44), jeden pak díl synu svému vlastnímu Josefovi Vostatkovi (čp. 5) s nadpravenýma povinnostmi k dědičnosti odevzdává, a to za sumu 325 zlatých.

     Následuje výčet jednotlivých polí s uvedením parcelního čísla, názvu trati, někdy se jménem majitele sousedního pole, ale vždy s přesnou výměrou pole:

orná a ladem ležící pole – 49 měřic 9 ½ věrtele,

louky a zahrady – 4 měřice,

pastvišť – 1 měřice 4 věrtele,

lesy a porostliny – 9 měřic ½ věrtele.

     Z dobytka a nářadí Josef Vostatek mladší převzal:

42 zlatých – 1 vola za 30 zlatých, 6 kusů ovcí za 12 zlatých,

19 zlatých 18 krejcarů – ½ vozu za 12 zlatých, 1 pluh a brány, 1 řetěz, 1 sekera a 1 motyka za

                                       4 zlaté 18 krejcarů, dále 1 fasunk, 1 hnojník a 1 letní žebřiny za

                                       3 zlaté.

     Na zimu bylo vyseto 5 strychů pšenice po 2 zlatých 40 krejcarech, tedy za 8 zlatých, a 12 strychů žita po 1 zlatém 40 krejcarech, tedy za 20 zlatých.

     Součet aktiv činil 414 zlatých 18 krejcarů.

     Zároveň zůstaly na této třetině gruntu dluhy:

starým nápadníkům, tedy dětem po Josefovi Kejlovi, tedy

5 zlatých 30 krejcarů – Apoleně 1/3, neb 5 kop grošů,

5 zlatých 30 krejcarů – Barboře 1/3, neb 5 kop grošů,

60 zlatých – do kasy sirotčí z gruntu Václava Bretšnajdra mladšího (viz folio 166) převzatý dluh,

90 zlatých 46 krejcarů – Matějovi Vostatkovi do Nesuchyně,

12 zlatých 30 krejcarů – Šimonovi Plasovi do Sence,

40 zlatých 48 krejcarů – Barboře Kejlové jménem dluhu,

20 zlatých – do kasy sirotčí již zaplacených,

70 zlatých 2 ½ krejcaru – žita 17 měřic 2 věrtele po 1 zlatém 40 krejcarech, tedy 28 zlatých 32 ½ krejcaru,

                                      – pšenice 20 měřic po 1 zlatém 12 krejcarech, tedy 24 zlatých,

                                      – ovsa 21 měřic po 50 krejcarech, tedy 17 zlatých 30 krejcarů,

     Součet dluhů činí 305 zlatých 46 ½ krejcaru. Pro nové nápadníky tak zůstává k rozdělení 108 zlatých 31 ½ krejcaru takto:

27 zlatých 31 ½ krejcaru – odstupujícímu otci a mateři stejným dílem,

dětem:

13 zlatých 30 krejcarů – Františkovi,

13 zlatých 30 krejcarů – Josefu, držiteli gruntu,

13 zlatých 30 krejcarů – Anně,

13 zlatých 30 krejcarů – Janovi,

13 zlatých 30 krejcarů – Václavovi,

13 zlatých 30 krejcarů – Rosálii.

     Jako výměnek měl být na této třetině gruntu poskytován Dorotě Panoškové až do její smrti 1 věrtel pšenice, 3 věrtele žita, 1 věrtel ječmene a 1 čtvrtec hrachu.

     Pro odstupujícího otce a matku byl zde též pojištěn výměnek, spočívající v každoročním vydávání 3 měřic pšenice, 4 měřic žita, 3 měřic ječmene a 1 měřice hrachu. Od všeho ovoce měli mít čtvrtý díl. Pro vychování kouska dobytka měli dostávat 1 centnýř sena, 50 liber otavy, 1 mandel dlouhé a 1 mandel drobné slámy.

     Nový držitel gruntu Josef Vostatek byl povinen svým sestrám Anně a Rozárii při nastalém čase jejich provdání jim svatební oběd vystrojit nebo každé 10 zlatých v hotovosti vyplatit.

     Poněvadž Josef Vostatek, jakožto držitel (gruntu), do stavu svatého manželstva s vlastní dcerou Šimona Plosa Kateřinou vstoupiti míní a vstoupil, ji za manželku k věrnému a ctnému životu sobě pojal, slíbíce obě osoby sobě lásku a víru. Otec nevěsty jako věno složil novomanželům na hotovosti hned 100 zlatých, pak až do roku 1799 ročně bude jim dávat po 33 zlatých 20 krejcarech celkem dalších 100 zlatých. Dále jim dal 1 vola za 25 zlatých, jednu krávu za 20 zlatých, 3 ovce za 5 zlatých a ½ vozu za 15 zlatých. To vše bylo stvrzeno svatební smlouvou.

     Pokud by jeden z manželů do roka zemřel potomků nemaje, pak by každý svý věno spátkem obdržeti měl. Pokud by nevěsta po roce od svatby bez dětí zemřela, pak by nevěstino věno jemu připadlo, a pokud by pak ona po roce od svatby bez dětí zemřela, pak by stala dědičkou jeho gruntu. Kdyby ale rodina z toho manželstva pozůstala a manželka zemřela, pak by se děti staly dědici manželčina věna a manželovi by grunt zůstal.

     Josef Vostatek pak platil tyto dluhy:

1796 / 20 zlatých – Hornofovským dětem z Pavlíkova, zbytek,

1797 / 10 zlatých – Matějovi Vostatkovi do Nesuchyně,

1798 / 60 zlatých – dluh do kasy sirotčí z gruntu Václava Bretšnajdra mladšího převzatý, zbytek,

1798 / 80 zlatých 46 krejcarů – dluh Matějovi Vostatkovi do Nesuchyně, po již obdržených a

                                                   již a vypsaných 10 zlatých, zbytek,

1798 / 13 zlatých 30 krejcarů – položil Josefovi, držiteli gruntu, tedy sám sobě dědický podíl,

1798 / 10 zlatých – mateři Vostatkový do Nesuchyně,

1798 / 10 zlatých – Anně, sestře, za svatební oběd.

     Podle obligace z 19. dubna 1799, že si Josef Vostatek vypůjčil 70 zlatých ze sirotčí kasy.

1799 / 5 zlatých 50 krejcarů – Barboře po Josefovi Kejlovi,

1800 / 5 zlatých 50 krejcarů – Apoleně po Josefovi Kejlovi,

1801 / 5 zlatých – Barboře Kejlový na dluh,

1802 / 6 zlatých 48 krejcarů – Barboře na dluh.

     Následuje je zmínka o obligaci z 20. května 1804, dle níž si Josef a Kateřina Vostatkovi vypůjčili od pana France Huticha 150 zlatých na úrok 5%.

1807 / 8 zlatých – položil na dluh Barboře Kejlové,

     Podle obligace patrně z roku 1808 byl Josef Vostatek dlužen 300 zlatých panu Janu Erbenovi.

     Podle další obligace z 22. března 1813 si Josef Vostatek vypůjčil od pana Koutného 53 zlatých 30 krejcarů.

1814 / 13 zlatých 45 4/8 krejcaru – Složil na pohřební outraty otce polovici těch jemu a mateři

                                                         patřících 27 zlatých 31 ½ krejcaru.

1815 / 13 zlatých 30 krejcarů – složil Františkovi podíl,

1815 / 27 zlatých 31 ½ krejcaru – Zemřouce odstupující otec a mateř, jim oboum dvoum

                                                      držitel gruntu funus vystrojil a na něj vynaložil.

     Ostatně povinen bude Františkovi v předešlým roce vypsané, tento rok splatiti.

 1816 / 300 zlatých -  Doložil s kvitancí, že panu Janu Erbenovi zaplatil Capitall v B. Z. 300  

                                 zlatých a neb 260 zlatých vídeňského čísla.[26]

1816 / 13 zlatých 30 krejcarů – platil Františkovi, zbytek,

     V témž roce byl zápisem pojištěn obilní dluh do poddací kasy, a to žita 77 měřic 6 věrtelů, ječmene 38 měřic 6 věrtelů a ovsa 43 měřic 5 ¼ věrtele.

     Do gruntovní knihy byly zapsány 3 zmínky o finančních operacích Josefa Vostatka, souvisejících s výpůjčkami peněz a jejich pojištění obligacemi:

17. 5.1817 / 22 zlatých 37 krejcarů konvenční měny – od Antonína Säckla z Rakovníka,

  1.11.1817 / 300 zlatých vídeňského čísla – od Jana Ledvinky ze Všetat,

  3.  3.1818 / 160 zlatých vídeňského čísla – od Lazara Löwyho z Křivoklátu.

     S datem 20. listopadu 1819 byl do gruntovní knihy zapsán podrobný a rozsáhlý šacunk celého gruntu v německém jazyce.

     Budova v 1. pořadí byla 11 loket široká a 36 loket dlouhá, byla ze dřeva vystavěná a slámou kryta, a byla prostředním stavu. Obsahovala 1 světnici, 1 předsíň, 1 klenutou kuchyni, 1 komoru, 1 klenutý sklep 8 loktů široký a 8 loktů dlouhý, dále 2 sýpky a ovčín. Kuchyně a sklep byly v dobrém stavu. Zděná část tohoto stavení byla prošacována na 400 a dřevěná na 300 zlatých.

     Budova ve 2. pořadí byla 9 loket široká a 10 loket dlouhá, byla vystavěna z kamena, kryta slámou, a celkově byla v dobrém stavu. Obsahovala 1 maštal a chlév. Byla prošacována na 100 zlatých.

     Budova ve 3. pořadí byla 14 loket široká a 20 loket dlouhá, byla z kamene vystavěná a slámou kryta. Byla v dobrém stavu. Obsahovala stodolu s 1 pernou a 2 kůlnami. Byla prošacována na 200 zlatých.

     Kamenná studna s dřevěným bedněním byla 18 loket hluboká. Hospodář ji měl užívat společně se sousedem Janem Krausem. Byla prošacována na 50 zlatých.

     Zahradní kamenná zeď byla 40 loket dlouhá, 4 lokte vysoká a 1 loket široká. Byla v dobrém stavu. Prošacována byla na 60 zlatých.

     Obytné a hospodářské budovy byly prošacovány na 1 110 zlatých.

     Přehled polnosti obsahoval parcelní čísla a přesnou výměru jednotlivých tratí:

orná pole – 40 měřic 12 věrtelů,

lada – 9 měřic, 1 ½ věrtele,

luka – 3 měřice 10 ½ věrtele,

zahrady – 8 věrtelů,

pastviště – 1 měřice 4 1/2 věrtele,

lesy – 9 měřice ½ věrtele,

     Všechny pozemky byly prošacovány na 3 438 zlatých 12 krejcarů.

     Následoval soupis dobytka a hospodářského nářadí, což bylo prošacováno za sumu 213 zlatých 42 krejcarů:

50 zlatých – 1 dvanáctiletý světlehnědý valach,

40 zlatých – 1 patnáctiletý světlehnědý valach,

80 zlatých – 1 vůz v dobrém stavu,

10 zlatých – 1 pluh v prostředním stavu,

  5 zlatých – 1 pár bran,

  2 zlaté – 1 bramborový pluh,

  8 zlatých – 1 řezací stolice s nožem v dobrém stavu,

  1 zlatých 12 krejcarů – 2 hnojné vidle,

30 krejcarů – 1 kopáč na hnůj,

45 krejcarů – 1 železná lopata,

  1 zlatý 30 krejcarů – 3 škrabky,

45 krejcarů – 1 podávky,

  3 zlaté – 4 drátěná řešeta,

  3 zlaté – 2 sekery na dřevo,

  1 zlatý – 1 motyka,

  2 zlaté – 1 obilní kosa,

  1 zlatý – 1 travní kosa,

  3 zlaté – 1 pár saní,

  1 zlatý – 1 obilní věrtel a míra,

     Z obilí vysetého na zimu byly vysety 2 strychy 3 věrtele pšenice po 10 zlatých, tedy 27 zlatých 30 krejcarů a 8 strychů žita po 7 zlatých, tedy 56 zlatých.

     Součet všech aktiv činil 4 845 zlatých 24 krejcarů.

     Soupis pasiv, resp. dluhů, je zahájen vypsání základních daňových povinností::

53 zlatých 36 ½ krejcaru – císařsko-královské daně (k. k. Extraordinarii-Steuer),

  2 zlaté 8 krejcarů – vojenská daň (Militair-Beqauartierungsbeitrag),

29 krejcarů – daň na silnice (Strassenbaufand),

  6 zlatých – za nepřítomnou zádušní krávu,

41 zlatých 36 krejcarů – pěší roboty 52 dnů po 48 krejcarech,

  2 zlaté 37 krejcarů – pěší roboty 8 ¾ dne po 18 krejcarech,

33 ¾ krejcaru – gruntovní (pozemková) činže,

     Vrchnosti šestnáctého dílu obilí:

26 ¼ krejcaru – žita 1 věrtel po 7 zlatých (za měřici),

18 ¾ krejcaru – ječmene 1 věrtel po 5 zlatých,

15 krejcarů – ovsa 1 věrtel po 4 zlatých.

     Součet těchto platebních povinností činil 102 zlatých 6 ½ krejcaru.

     Všechny dluhy, bez jejich rozpisu, byly vyjádřeny částkou 2 842 zlatých 10 krejcarů. Když se tato částka odečetla od aktiv, byl čistý majetek vyjádřen částkou 2 803 zlatých 14 krejcarů vídeňského čísla.

     Následuje řada nenších zápisů o finančních operacích Josefa Vostatka, resp. o jeho výpůjčkách peněz, s odkazem na příslušné obligace:

  2.  1.1816 / 150 zlatých vídeňského čísla – od Václava Kejly z Lubné,

  3.  5.1816 / 31 zlatých 30 krejcarů vídeňského čísla – od Františka Engelthalera z Rakovníka,

15.  5.1817 / 55 zlatých 19 ½ krejcaru vídeňského čísla – od Alžběty Bláhové,

25.  4.1818 / 85 zlatých vídeňského čísla – od Václava Bretšnajdra z Lubné,

13.12.1818 / 58 zlatých – od Leopolda Flussera z Rakovníka,

  5.  4.1819 / 100 zlatých vídeňského čísla – od Karla Wolfa z Rakovníka,

16.12.1819 / 160 zlatých vídeňského čísla – od Lazara Löwyho z Křivoklátu,

18.  9.1820 / 90 zlatých vídeňského čísla – od Jakuba Fišera z Lubné,

18.  2.1821 / 470 zlatých B. Z. – od Gottharda Kohouta z Krupé,

17.  5.1821 / 65 zlatých vídeňského čísla – od Jakuba Thiebena,

13.  6.1826 / 31 zlatých 30 krejcarů vídeňského čísla – od Františka Engelthalera z Rakovníka,

16.  3.1839 / 29 zlatých 36 krejcarů – od Anny Walchové z Rakovníka,

     S datem 10. července 1828 byl zápisem do gruntovní knihy pojištěn obilní dluh Josefa Vostatka do podací kasy, a to:

žita – 42 měřic 13 2/16 věrtelů,                                                 

ječmene – 22 měřic 14/16 věrtele,                                                 

ovsa – 83 měřic 11 7/16 věrtelů.

     Listina o odevzdání pozůstalosti nese datum 15. října 1850. Josef Vostatek, který zemřel 23. prosince 1822, odkázal ve své poslední vůli grunt synu Václavu Vostatkovi. Grunt byl prošacován na 891 zlatých 2 ¼ krejcaru vídeňského čísla, z čehož měly po 88 zlatých krejcarech dostat děti Josefa Vostatka z prvního manželství, a to Marie a Josef Vostatkovi, pak také Marie, dcera po Františce Vostatkové. Anna a Monika, sestry nového hospodáře Václava Vostatka, měly dostat po 8 zlatých.

     Matka Václava Vostatka měla zde pojištěný výměnek, spočívající v 1 ½ strychu pšenice, 3 strychů žita, 1 ½ strychu ječmene. Pro vyživení dobytka měla dostávat 2 mandele dlouhé, 1 mandel krátké slámy, 1 cent sena a ½ centu otavy. Na erteple mohla užívat ½ strychu pole „Na boru“. Též měla k disposici 1 komoru. Podle testamentu měl po matčině smrti Josef Vostatek dávat sestře Kateřině ½ strychu pšenice a 1 strych žita.

 

 

---