Nadační fond kostela sv. Jiří v Lubné u Rakovníka

Pamětní kniha rodiny Pochmanovy

(Se souhlasem rodiny přepsal a mírně jazykově upravil Vladimír Kejla, Ostrava)

 

Tato kniha založena v roce 1935 Ladislavem Pochmanem podle záznamů a pamětí svých a získaných, a dle starých spisů v rodině uložených.

 Naše rodina Pochmanů zakotvila na nynějším statku našem v obci Lubná čp. 43, okres Rakovník, v roce 1830, kdy se sem přiženil můj vlastní děd Josef Pochman ze Hředel, dle svatební smlouvy v našich starých spisech uložené, která zní:

Dne 26. ledna 1830 uzavřena svatební smlouva mezi Josefem, vlastním synem Jiřího Pochmana, souseda ze Hředel čp. 27, co ženichem, a nevěstou Barborou, vlastní dcerou Matěje Šnajberka, souseda v Lubné čp. 43. Přínos ženicha do tohoto gruntu 460 zlatých rakouské měny, na kterou otec jeho Jiří Pochman hned při svatbě složil 240 zlatých a za půl roku potom ostatní 220 zlatých. K tomu dostal 1 vola, 1 krávu, 1 svini, 5 ovcí, což bylo vše na gruntě zajištěno. Odstupujícím rodičům Šnajberkovým výměnek ve spisu podrobně vyznačený, a sestrám nevěstiným, Anně a Marii, každé doživotně jeden strych pole k užívání.

Tedy moje vlastní babička, rozená na zdejším statku čp. 43, Barbora, byla dcerou Matěje Šnajberka, a matky Marie rozené Kotkové ze Senomat. A tento Matěj Šnajberk byl synem Martina Šnajberka, sedláka v Lubné čp. 3, a matky Marie rozené Bretšnajdrové čp. 43. Druhým synem byl Petr Šnajberk, který zdědil hospodářství čp. 3, a Matěj dostal hospodářství čp. 43.

Tedy před Šnajberky na našem statku dle těchto záznamů byl asi Bretšnajdr. Dle těchto starých listin matka mé babičky Barbory Marie Šnajberková, rozená Kotková, ze Senomat, manželka Matěje Šnajberka, výměnkáře v Lubné čp. 43, zemřela na našem statku dne 31. října 1834 ve věku 60 roků. Matěj Šnajberk, výměnkář, zemřel 5. února 1857 ve věku 82 roků. Petr Šnajberk, čp. 43, zemřel 18. února 1842, a hospodařil pak na něm syn Matěj až do roku as 1890, kdy se tam přiženil Svítek.

Tedy můj děd Josef Pochman přiženil se na náš statek čp. 43 v Lubné roku 1830 a zemřel 13. dubna 1877, ale nenašel jsem ve spisech, jak byl stár; dle doslechu as 60 roků. Babička (ještě si na nich pamatuji) Barbora Pochmanová, výměnkářka v Lubné čp. 43, zemřela u nás 8. července 1888 ve věku 79 ½ roku. Hospodářství převzal jejich syn, můj otec Vincenc Pochman, narozený dne 13. února 1847 po své matce ovdovělé Barboře Pochmanovéd, jíž usedlost patřila, svatební smlouvou ze dne 26. července 1877, kdy pojmul za manželku moji matku Anežku rozenou Hejdovou, dcerou Víta Hejdy čp. 7 z Milostína, narozenou 27. září 1854.

Kromě Vincence Pochmana zůstali ještě jeho sourozenci: Celestin Pochman se přiženil do Lišan do hospodářství, ale o hospodářství přišel a přestěhoval se s rodinou do Lubné, a zemřel v chudobě. Pak Marie, provdaná za rolníka Sedmeru v Krupé. Pak Vincencie, provdaná za rolníka Beneše v Novosedlích. Pak Františka, provdaná na rolníka Bretšnajdra v Lubné (u Martinů). Pak Antonie, provdaná za rolníka Vaně v Lubné. Pak František, zůstal svoboden na statku až do svého stáří, kde pak také zemřel. Pak Josef Pochman, který se oženil s dcerou rolníka Baura v Lubné, a koupili si hospodářství od Bláhy, pak později koupili hostinec čp. 2 v Lubné, a dřívější své budovy prodali V. Hejdovi, který si tím rozšířil svůj dvůr. Pak Anna, která se později provdala za rolníka Martina Petříka v Hadiné u Kralovic.

Později jmenovaným svým sourozencům dosud nezaopatřeným vyplatil dědické podíly dle protokolu ze dne 30. 6.1877 a dle kvitance podepsané dne 2. 2.1878, a sice následující obnosy:

Františeku Pochmanovi částku 1 166,66 zlatých rakouského čísla,

Josefu Pochmanovi, částku 1 166,66 zlatých rakouského čísla,

Anně Pochmanové, částku 1 166,66 zlatých rakouského čísla,

celkem 3 500 zlatých rakouského čísla,

 

Tedy Vincenc a Anežka Pochmanovi hospodařili na statku čp. 43 v Lubné od 16. 7.1877. Měli celkem 8 dětí:

Ladislava, nar. 27. července 1878,

Annu, nar. 22. ledna 1880,

Marii, nar. 26. října 1882,

Václava, nar. 24. září 1886, zemřel 12. února 1887,

Zdenku, nar. 7. září 1888,

Boženu, nar. 27. května 1892,

Jaromíra, nar. 30. června 1895, zemřel 20. února 1896,

Vladimíra, nar. 22. ledna 1897.

Za hospodaření Vincence Pochmana v létech 1877 – 1905 stalo se mnoho změn v hospodářství čp. 43 v Lubné, a sice jak na budovách statku, tak i na pozemcích jemu náležejících. Budovy jím převzaté vypadaly as takto, jak naznačuje nákres:

/Obrázek)

Pak začal planýrovat dvůr i dole bývalou zahradu, kde bývaly veliké ovocné stromy. Ode vrat as o 1 metr, dále víc a víc až u stodoly, míval dvůr značný svah, činila výška odvážené zemi přes 3 metry, a poněvadž to byla pěkná hlína, povážela se na pozemky, nejvíc na doubrava, kde byl jen bílý mergl málo úrodný a ponejvíce tam bylo zalesněno borovicí. Tato planýrka dvora trvala ovšem mnoho roků, za hospodaření Vincence Pochmana 1877 – 1905 odzdola až několik metrů za stodolu, další odvážení hlíny až za jeho nástupce Ladislava Pochmana, tedy za hospodaření mého, ale poněvadž spodní hlína vzadu byla moc písčitá, navážela se proti statku do jámy, čímž se rozšířila cesta před statkem o několik metrů. Na sveženém dvoře pak začal Vincenc Pochman stavěti nové budovy. V roce 1880 postavil dole vedle studny příčně novou budovu, koňskou stáj, nad sýpku na obilí se dvojím sypáním. Pak v roce 1887 postavil kravskou stáj na hranicích místo bývalé zahrady vedle souseda Bretšnajdra čp. 41, a sice tak, že ponechal tam pouze odkrap v šíři 1 metr až ven na náves, tak široký, jak tam vyčnívající roh naší budovy sušárny ukazuje. Bývala to kolna otevřená příčně dvora postavená se štítem na této zdi do sousedovy zahrady čp. 41. Tedy tato další zeď odkrap nemívala. Tedy tuto kravskou stáj postavil můj otec od návse as 18 metrů dlouhou a as 9,5 metru širokou, a vedle příčně do návsi kolna, čímž se budovy spojily pod jednu střechu. Nad stájemi sýpku s jedním sypáním a druhým sypáním na hambalkách, kde se sušíval chmel, nebývala hned sušárna na vytápění. Pak v roce 1889 postavil za touto kravskou stájí až ku stávající kolně na hranicích polovrchní sklepy a nad nimi ze dřev roubený pícník na ukládání suché píce. Nad tento pícních dali kryt doškový. Píce se tam nikdy nekazila. Došky se dělávaly domácně doškařem ze sejové slámy. Ovšem starý kravín a ovčín se zbořil. Za tím stála kolna na sloupech též došky krytá, zůstala stará, hlína se z ní ovšem také vyvezla, sloupy daly vyšší, zeď na hranicích se podezdila. Při tom ovšem planýrka nádvoří stále pokračovala ku stodole staré, která bývala celá ze dřeva sroubená, došky krytá, pak kolem až i zevnitř stodoly se hlína vyvezla, takže posléze stála stodola vysoko na hliněných stěnách. Kde býval mlat, byly pak patra. Stodola strašila sesutím, ale když se pak v roce 1891 bourala, aby na jejím místě byla postavena nová, dalo mnoho práce rozebrat, bylo dříví ještě úplně zdravé. Byla pak postavena stodola větší z kameno-pískáče ze Senecké hory 18 metrů dlouhá a 12 metrů široká. Tašky krytá, s jedním mlatem a průjezdem, odděleným kamennou zdí, která později vybourána, aby se umožnilo skládání do perny i z průjezdu. Při tom se v této dob ě postavily též při pravé straně dvora za obytným stavením čtyři malé chlévky nízké na vepřový dobytek. Tak zbývala už jen stará obytná budova z kamene a hlíny, došky krytá, dříve přízemní, po vyvežení dvora schodištěm a pavlačí přístupná.

Na to as v roce 1893 propukl v zdejší obci oheň večer o 9. hodina ve stodole u Hejdů čp. 6, který se rychle šířil směrem k nám. Vyhořela tehdy u Hejdů stará došková stodola, u Khonů vedle (nyní Salus – Baum) stodola a chlév, pak u Vaňů stodola a chlév, pak vedle bývalé hospodářství čp. 4 vyhořelo celé, všecky budovy, již nestavěno a přikoupeno později do Vaňovic dvora a zahumno má Král. Pak shořelo všecko vedle u Bretšnajdra čp. 41, míval to v jednom pořadí podél našeho, se štítem do návse, došky kryto, široká odkrapová ulice mezi. Vzdor tomu se oheň přenesl i na náš pícník a vozovou kolnu, které byly též došky kryty a ostatní naše budovy byly ohroženy. Shořel pícník a ta kůlna. Sklepy pod pícníkem obstály, postaven nad nimi pícník nový z cihel s taškovým krytem. Vozová kůlna pak postavena na zbylé staré zdi prodloužené s odkrapem do sousedovy zahrady, začež mu otec povolil jeho obytné stavení přistavěti k našim stájím, čímž takže stavěl pouze tři zdi, čímž zastavěl bývalý svůj i náš odkrap, a za to tedy musel vzíti ten nový odkrap z naší nové kolny.

Později jeho syn činil námitky a zdráhal se přijímati tuto vodu, ale poněvadž původní odkrap zastavěli, museli a musí vodu převáděti přes svůj dvůr jiným směrem.

Později pak v roce 1926 postavil si soused Bretšnajdr čp. 41 na svém dvorku kolářskou dílnu pro svého syna Josefa a žádal, abych mu povolil tuto přistavěti těsně k naší stáji, což jsem mu povolil s následujícimi podmínkami, jak též ve stavebním protokole při komisionelním řízení sepsaném, jehož opis mám v úschově.

Přístavbu jsem mu povolil s podmínkou, že bude dešťovou vodu s mých střech přijímati nerušeně dále, jak se až dosud dělo, a že musí nerušeně přijímati též vodu se střech všech dále položených mých budov až ke stodole. Bleskosvod se svých střech svých stájí si svedu do mého odkrapu za těmi nově projektovanými chlívky sousedovými, proti čemuž soused čp. 41 nebude činiti nikdy žádných námitek. Odkrap podél mých zadních budov do sousedovy zahrady v šíři 60 cm si řádně ve spádu vydláždím, aby dešťová voda mohla řádně odtékati. Udržování tohoto rigolu si provedu sám. Stavebník Bretšnajdr se zavazuje, že všem podmínkám vyhoví, a že nebude činiti žádných překážek, aby soused Pochman mohl svůj rigol, jakož i eventuelní potřebné opravy svých zdí v pádu potřeba nerušeně provésti.

Doslovné znění protokolu při stavební komisi na postavení kolářské dílny v č. 41.

„Soused L. Pochman nečiní námitek a dovoluje přístavbu provésti dle předloženého plánu s následujícími podmínkami: Stavebník bude nadále přijímati dešťovou vodu z části hospodářských budov k němu přiléhajících nerušeně tak, jak se až dosud dálo, při čemž vodu i ze zadní části budov, kde jsou nyní žlaby. Po postavení chlívků s ohledem na vzájemnou bezpečnost provede se svod od bleskosvodu do vlastního okapu za projektované chlévce s náležitou předepsanou ochrannou rourou, proti čemuž stavebník nečiní námitek. Okap v šířce 60 cm si podél svého stavení řádně ve spádu vydláždí soused L. Pochman, aby dešťová voda mohla řádně odtékati. Udržování tohoto rigolu náleží k čís. p. 43.

Protokol při komisionelním řízení na postavení kolářské dílny a chlívků na dvorku Václava Bretšnajdra čp. 41.

P. stavebník míní postaviti ve dvoře svého domu čp. 41 v Lubné novou kolářskou dílnu 8,45 m dlouhou, 4,60 m širokou, a 4 chlévce 6,75 m dlouhé a 2,45 široké, Stavba bude přistavěna k sousedovi L. Pochmanovi tak, že stavebník podle zdi L. Pochmana zřídí si novou zeď 15 cm silnou. Světlá výška dílny měří 2,80 m, stropy trámové, rákosované vrchem, opatřené ohnivzdorným způsobem, buď lepenicí, nebo topinkovou dlažbou. Střecha dílny i chlévků bude pultová se spádem do vlastního dvora, dešťová voda z novostavby svede se po vlastním pozemku na ulici. Střecha novostavby bude sahati až pod římsu souseda L. Pochmana. Krytina střechy bude ohnivzdorná. Dílna bude řádně osvětlena dvěmi okny a vytápěna kamny, kolem nichž nutno zříditi dlažbu. Bude-li při stavbě šetřeno předpisů stavebního řádu a požárové policie, nečiní přítomný stavební znalec proti stavbě námitek. Soused L. Pochman čp. 43 nečiní námitek jak již předem uvedeno.

P. stavebník béře vředu uvedené podmínky na vědomí, zavazuje se, že všem podmínkám tohoto vyhoví, a že nebude činiti překážek, aby soused L. Pochman mohl svůj rigol, jakož i eventuelní potřebné opravy omítek svých zdí, nerušeně v pádu potřeby provésti.

J. Zima                      Stavbu provádí                                  Svoboda Rud., starosta

stavitel. znalec           V. Volráb, stavitel v Rakovníku       Franěk Rudolf, člen komise

                                                                                             Boh. Kořínek

                                                                                             Vác. Bretšnajdr

                                                                                             L. Pochman

 

K tomu připomínám, že brzo potom činil soused obtíže při bilonování rigolu, a proto v případě, že by se naše budovy zvýšily, nedoporučuji povoliti sousedovi čp. 41 též zvýšení jeho budov, poněvadž se jeho budovy opírají o naše budovy, čímž mu vzniká toto právo vydržením a oni nejsou toho práva hodni, tedy jim jej víc nepřidávat.

Tím jsem poněkud odbočil kupředu a vracím se zase k událostem za hospodaření Vincence Pochmana.

Dosud se sušil načesaný chmel pouze na podlahách v tenkých vrstvách rozprostřený a koštětem se přemetáním obracel, neb se sušil v lískách do věšáků zasunovaných. Při špatném počasí se dávaly lísky do světnice kolem kamen na věšáky z latí neb tyčí sbité. Zřídil si tedy hospodář (r. 1890) sušárnu na chmel v stávající kolně mezi stájemi tak, jak ještě dodnes stojí. Šikmé topeniště s vyhřívacím uvnitř ležatým kotlem a s rozvodnými šikmými rourami. Tři vozíkové lísky se tahaly rovně na sýpku po podlaze. Až v pozdějších letech přidávány nad žaluzie.

Obilní fond.

Dne 8. 1.1878 povolen okresní hospodářskou záložnou v Rakovníku, jakožto právní nástupkyni bývalé podací sýpky, výmaz z pozemkové knihy váznoucí obilí na usedlosti čp. 43 v Lubné a sice: žita 2 měřice, ječmene 1 měřice, ovsa 16 měřice. Bývaly to obvodové sýpky (špejchary), dokud nebejvaly ještě dráhy, doprava se konala pouze konským potahem po špatných cestách, tedy se přebytky obilí v každém obvodu ukládaly pro případ neúrody, a tu měla každá usedlost předepsanou povinnosť. Z toho povstal obilní fond u hospodářské záložny v Rakovníku a náš statek čp. 43 v Lubné má na něm jeden tisíc Kč.

V roce 1878 dle protokolu z obecního úřadu v Lubné ze dne 19. 7. za úřadování starosty V. Knora, rolníka, vykoupil V. Pochman přioraný obecní pozemek pod žlábkem u potoka čprc. 1294 ve výměře as 764 ° čtverečných tak, jak se to až posud užívalo, ať je to výměra jakákoliv za 240 zlatých. Další příorek u čprc. 1122 as 93 °čtverečných přiorané k poli čprc. 1123 za 20 zlatých, a další příorek 36 ° čtverečných čprc. 2233 u pozemku od Sencem čprc. 2212 za 4 zlaté.

Schváleno okresním výborem ze dne 2. 2.1879 a 20. 7.1891. Vloženo do knih v Rakovníku dne 25. 7.1891.

Pod žlábkem přikoupeno pole od Matěje Šnajberka čp. 3, čprc. 1127 a 1119 a 1120, dle smlouvy trhové za 2 785 zl. v roce 1884 po sklizni chmele. Šnajberk tam měl tyčovou chmelnici. Tyče si ponechal a chmelnice byly zrušena.

Dne 1. prosince 1879 koupeno pole za humny čprc. 127, výměra 725 ° čtverečných za 352 zlatých od Josefa Launa, statkáře v Rakovníku, patřící dříve k usedlosti čp. 41 v Lubné.

Dne 23. března 1890 koupeno pole u nádraží čprc. 335 a 336 od usedlosti čp. 4, majitel František Bretšnajdr v Lubné za 280 zlatých.

Dne 27. března 1904 koupeno v dražbě pole za dlouhou jamou vedle bývalého našeho čprc. 613 a 614 z pozůstalosti od Hasalů.

V roce 1880 byl zvolen Čeněk Pochman starostou obce až do roku 1886 po Václavu Knorovi, rolníku zde. Po něm pak byl starostou obce Josef Svoboda, rolník. Pak následoval Vojtěch Hasal, za jehož úřadování v roce 1892 vyžádala si obec okresní revisi na úřadování dřívějších starostů, prováděno p. Suchým c. k. poštmistrem v Rakovníku. Účty bývaly vedeny velice primitivním způsobem. Aby se ušetřila kniha účetní, měla pouze na levé straně jednu rubriku na příjem, po pravé straně jednu rubriku na vydání. Zanášely se do příjmu pouze obnosy sumárně dle rozpočtu předepsané, třeba dosud nepřijmuté, ale do vydání obnosy skutečně hotově vyplacené. Jako přílohy k rubrice příjmu vedeny tak zvané „Výkazy“. Na listech obyčejného papíru byli vypsaní poplatníci obecní, kteří obci dluhovali vyznačené obnosy na přirážkách neb na platech (nájmech z obecních pozemků), a o tyto nedoplatky se obnos příjmu v knize snižoval, o ten bylo přijato ve skutečnosti méně.

Při revisi okresní revident tyto výkazy odmítl a revidoval pouze knihu. Tím ovšem došel k nesprávnému výsledku, že dřívější starostové zpronevěřili obci určité obnosy, které měli obci nahraditi. Čeněk Pochman byl obviněn, že si zadržel z účtů chudinských 274,84 zlatých rakouského čísla, a z účtů obecních 573,26 zlatých. Proti tomuto obvinění podal odvolání k zemskému výboru, žádaje novou revisi. Ale byl odmítnut a rozhodnutím ze dne 23.11.1895 odsouzen k zaplacení. Odvolal se znovu k zemskému výboru se žádostí o novou revisi, kterou se nabízel sám zaplatiti. Byl však 24.11.1899 znovu odmítnut a dřívější rozhodnutí potvrzeno. Obviněný totiž nezanesl do příjmu výše uvedené obnosy, ale tvrdil, že tak učinil s vědomím obecního výboru, poněvadž to byly peníze stržené za prodanou obecní kovárnu a pole a měly být uloženy co kmenové jmění a neměly býti použity na obecní vydání, rovněž tak i peníze chudinské. Obec však měla značný dluh v Hypoteční bance, stavěla za předešlého starosty novou školní budovu, použil starosta tyto peníze na úhradu tohoto dluhu. A pak byla koupena nová pojezdná velká hasičská stříkačka, a byla rovněž z těch peněz zaplacena, a předpokládáno, že až se staré nedoplatky dlužných obecních přirážek a pachtů zaplatí, že se ty peníze uloží, kam patří. Ale poplatníci neplatili, dluhy rok od roku rostly, ačkoliv v hlavní knize byly stále vedeny jako zaplacené. A to ovšem byla chyba.

Poněvadž obviněný Vincenc, podepisoval se Čeněk Pochman, prohlásil, že obci není nic dlužen, naopak že zjistil, že sám za obec zaplatil svými penězi 167 zlatých rakouského čísla, podala naň obec lubenská žalobu k okresnímu soudu v Rakovníku. Tento soud však, aniž by sám věc vyšetřil, na podkladě rozhodnutí zemského výboru, obviněného odsoudil k zaplacení výnosem ze dne 14. března 1901. Proti tomuto rozsudku podal odvolání k zemskému soudu odvolacímu v Praze, kde při soudním líčení dne 26. dubna 1901 byl na základě původní okresní revise znovu odsouzen.

Podal znovu odvolání ku c. k. zemskému vyššímu soudu v Praze, žádaje novou soudní revisi svých účtů. Soud odvolání přijal a svým rozhodnutím ze dne 11. září 1901 na podkladě přísežného výslechu stran obce, zastupované starostou V. Hejdou a svědků J. Vaně, V. Bechyně, Josefa Svobody, byla vykonána nová revise tohoto sporu zemskými přísežnými znalci Josefem Vokounem, c. k. účetní revident v Praze, a Ignácem Pavlíkem, c. k. hlavní berní ve výslužbě, kteří po prozkoumání účetních knih a všech předložených výkazů restů a nedoplatků oběma stranami za správné uznaných zjistili, že požadavek obce Lubné je nesprávný, poněvadž naopak zjistili, že Č. Pochman za svého úřadování značně zakládal obec svými penězi a má jemu obec z té doby ještě vrátit 230 zlatých 20 krejcarů. Obec svůj spor prohrála a odsouzena k náhradě všech soudních útrat ve výši 431, 56 korun rakouských.

     Proti tomuto rozsudku podala obec odvolání k nejvyššímu zemskému soudu a rozsudkem ze dne 11. listopadu 1901 znovu odsouzena i k další úhradě odvolacích soudních útrat.

     Tedy konečně přece jen poctivosť zvítězila, ale co to bylo platno, když zdraví obviněného bylo podryto dlouhotrvajícím vyčerpávajícím procesem, za tři roky po skončení tohoto procesu zemřel. Zavinili to někteří občané, kteří z osobní řevnivosti, ač věděli, že první revise byla nesprávná, nezakročili a ponechali, ač byli též členy výboru obecního z tehdejší doby, obviněného po celá léta v podezření z nepoctivosti a předpokladu, že se mu nepodaří se ospravedlniti. Teprve když byli zemským soudem nuceni přísežně vypovídati a dle pravdy vysvětliti, což mohli učiniti dříve a ušetřiti obci zbytečné výlohy a obviněnému zdraví a život.

Vyvinula se u něho záducha ze srdeční vady a začátkem května 1905 vážně onemocněl, a tak dne 15. května 1905 notářským posledním pořízením postoupili zároveň s manželkou celé hospodářství svému synu Ladislavovi za výplatu 30.000 Korun a výměnek. Choroba se stále zhoršovala, a tak dne 20. května 1905 o 2. hodině v noci zemřel ve věku 58 roků.

Ze šesti zbylých dětí byla teprve zaopatřena jedna dcera Anna, provdána v roce 1902 za Josefa Mareše, rolníka v Mutějovicích, dostala věnem 12.000 korun a několik kusů dobytka. Ovdověla as po šesti rocích a znovu se provdala za Leopolda Riegra z Velhoty, který se k ní přiženil. Syn Ladislav s matkou a ostatními dětmi hospodařili dále společně, poněvadž byl dosud svoboden.

V roce 1907 provdala se Marie za Rudolfa Pastora, rolníka v Hostokrejích s věnem 16.000 korun a výbavu a nějaký dobytek. Ale brzo se tam nachladila v lednici, kam chodila pro pivo, byl to hostinec, dostala katar plic, a z toho pak tuberkulosu, a dne 14. prosince 1907 tam zemřela, a je pohřbena ha hřbitově v Senomatech.

Božena provdala se v roce 1913 za učitele Ladislava Kejlu z Lubné, který tehdy vyučoval v Křivoklátě.

Pak nastala v roce 1914 světová válka a trvala až do konce roku 1918.

Ladislav oženil se dne 3. prosince 1921 v sobotu o 11. hodině dopoledne občanským sňatkem na okresním hejtmanství v Rakovníku s Marií, rozenou Hejdovou, dcerou Jana a Antonie Hejdy, rolníka v Malinové čp. 24.

Roku 1923 v pondělí 13. srpna o 7. hodině ráno zemřela nám moje matka Anežka Pochmanová ve věku 68 roků. Byla již rok před tím raněna částečnou mrtvicí následkem kornatění cév. Pak dostala znovu záchvat a po něm v několika dnech zemřela.

Musím se ještě zmíniti o událostech v naší rodině za světové války. Tato nezasáhla do naší rodiny nijak rušivě hned ve svých počátcích. Nebyli jsme nikdo vojáky. Jen do koní, které museli jsme při mobilisaci předvést, mně nemile zasáhli. Měli jsme jich pět a všecky uznali za způsobilé, ale z milosti mně pak dva popustili a tři hned odebrali a počínaly právě žně. Pak počaly dodatečné odvody nevojáků, při nichž byl odveden švagr učitel Ladislav Kejla a i já byl tehdy odveden. Ještě v zimě jsem tehdy narukoval do Chebu na výcvik. Tam jsem se pozdržel až do jara. Pak jsem dostal dovolenou domů na sej, na čtrnáct dnů, a právě než jsem odjížděl z domova, přiběhli mně vyřídit dělníci, které jsem poslal pracovat na chmelnici pod žlábek, že je tam na celé drátěnce 175 kop chmel utlučen zločinnou rukou. Byl již zaveden. Nemohl jsem se zdržovat, ani jsem se na to nešel podívat. Až zase po krátkém čase jsem se zase vrátil domů, dostal jsem dovolenou až přes žně roku 1915. Pak jsem narukoval do Budějovic, kam můj pluk mezi tím byl přeložen, ale dlouho jsem tam nebyl. Dostal jsem znovu dovolenou, jako zkoušený topič, na mlácení a později trvalé osvobození od vojenské povinnosti jako samostatný rolník.

Mezi tím bratr Vladimír dostudoval reálku v Rakovníku, na jaře roku 1915 vykonal maturitu s dobrým prospěchem. Byli předvoláni též osmnáctiletí před vojenskou odvodní komisi. Bratr byl též odveden a na podzim tohoto roku narukoval ku pěšímu pluku, tehdy německému, v Praze ve Vršovicích. Na jaře 1916 byl přeložen ku pluku chorvatskému do Uher a s tímto pak byl poslán na ruskou frontu, která tehdy se táhla až přes Karpaty. Byl při tom v Bukovině nezraněn zajat a odveden do nitra Ruské říše, kde se přihlásil do dobrovolnického vojska československé legie, odkud byl s touto v Archandělsku naloděn a převezen do Francie. Dostal se do fronty v roce 1917 proti Němcům, kde mu rovněž dosti štěstí přálo. Byl tam povýšen na podporučíka a několikrát vyznamenán. Vrátil se zdráv s celým vojskem československé legie francouzské č. 21 v prosince 1918 po skončení války. Po krátké dovolené, byv povýšen na nadporučíka, byl ustanoven jako vedoucí učitel zákopové války na důstojnickém učilišti v Milovicích. Po krátkém tam působení následkem onemocnění chřipkou a zajisté následkem oslabeného zdraví po prožité válce v ruském zajetí, v tamějších táborech a ve francouzské frontě, dostal katar plic, ze kterého hrozila propuknouti tuberkuloza, byl poslán na léčení na „Pleši“, kde pobyl as rok a vrátil se tak dalece uzdraven, že mohl znovu se přihlásiti k vojenské službě. Byl přidělen ku kancelářské práci při doplňovacím vojenském velitelství. As dva roky byl u pražského velitelství, pak od roku 1925 u vojenského doplňovacího velitelství v Plzni.

Švagr, učitel Ladislav Kejla, byl tehdy, po svém odvedení k vojsku, as rok ve výcviku, ale nebyl pevného zdraví. Byl z vojny zproštěn. Mezi tím ovšem jeho manželka, moje sestra Božena, žila s námi v rodině.

Nastaly tehdy špatné zásobovací poměry. Na obilí i dobytek byly stanoveny pevné ceny zvané maximální. Rolníku byla ponechána jen určitá čásť na semeno a na živobytí podle počtu osob. Ostatní se muselo vše odevzdat. Následkem špatného obdělávání polí bylo málo a špatný potah, a málo a slabší síly, nejistota do budoucna. Byly sklizně stále menší, a když roku 1917 a 1918 se přidružilo veliké sucho, nastal velký nedostatek potravin.

Cena obilí byla stanovena za 1 a 40 korun a co rolník potřeboval, nebylo k dostání. Pár selských bot stál 700 korun. Pár koňských postrojů 3 000 – 4 000 korun. Platil jsem p. Zapalovi za kočárové postroje 4 000 korun. Též železo a látky bylo nepoměrně drahé.

Přicházely časté rekvisice doprovázené vojáky, kteří celý statek důkladně prohlíželi, nejsou-li někde ještě zásoby obilí neb mouky ukryty. Stalo se i nám, že nám rekvisice (učitel Trejbal) pobrala vše a matka se pak přede žněmi dlužila mouku od našeho deputátníka na hrnky. Každý byl pak nucen si schovávat, jinak měl pak nedostatek. Občané, kteří nebyli rolníky a neměli vlastní obilí, dostávali na obecním úřadě poukázky, tak zvané chlebenky, na které si mohli vyznačené množství chleby neb mouky za stanovenou cenu koupiti. I dobytka hovězího se spotřebovalo za vojskem veliké množství. Začal jej býti nedostatek, byli naň stanoveny též ceny pevné dle jakosti a oprávnění k výkupu dostala utvořená Společnost pro zpeněžení dobytka v Praze, která pomocí svých tak zvaných „důvěrníků“ opatřovala dobytek pro vojsko i pro domácí zásobování, poněvadž ani žádný řezník si nesměl sám od rolníka dobytek koupiti, k tomu byl oprávněn jen důvěrník té společnosti.

Takovým důvěrníkem jsem byl ustanoven i já. Byla mně přidělena celá jižní část okresu Rakovnického s obcemi Lubná, Senec, Pavlíkov, Chlum, Všetaty, Tytry, Velký Újezd, Skupá, Slabce, Modřovice, Kostelík, Svinařov, Rousínov, Krakov, Malinová, Hvozd. Druhým důvěrníkem byl Em. Palkoska z Přílep, a třetím Václav Hejda, rolník v Nesuchyni. Na každý měsíc museli jsme opatřiti v každém okresu přidělený kontingent dobytka, který byl nám rozdělen na jednotlivé obce. Starostové obcí byli vyzváni, aby ve svých obcích připravili a navrhli předepsaný počet kusů dobytka, a my důvěrníci jsme si měli z nich vhodné kusy zapsati a označkovati, a na určitý den na městskou váhu do Rakovníka obeslati. Měli jsme nařízeno každého, kdo by na naši výchovu dobytek dobrovolně nepřivedl oznámiti na okresním hejtmanství, které teprve mělo právo označený dobytek vyrekvírovat na útraty majitele dobytka. Nikdy jsem nikoho neudal, až když jednou místo 170 kusů obeslaných mně přivedli pouze 35 kusů. Byl jsem přímo panem okresním hejtmanem vyzván, že budu přísně potrestán, poněvadž se to opakuje často. Udal jsem tehdy pouze velkostatky ve Všetatech a ve Slabcích, kde byla ihned rekvisice pomocí vojska provedena. Jiného jsem neudal, ač bylo i mnoho rolníků, kteří dobytek nepřivedli. Pak as v týdnu jsem obdržel od c. k. místodržitelství v Praze přípis, že bude na můj rajon, tedy do obcí mně přidělených, vyslána vojenská revise, která, když zjistí, že zde dobytek mám a jej nedodávám, že budu stíhán vojenským soudem pro poškozování válečné moci, a na to že je trest jako na velezradu ve válce. To mně ovšem dosti postrašilo, poněvadž jsem dobytek pokud možno všude šetřil. Tedy jsem se v roce 1918 v létě, as v červnu, povinnosti této vzdal, byl jsem zproštěn vojenské povinnosti jako rolník.

     Světová válka minula, nastávaly pomalu normální poměry. Jak jsem se už zmínil, oženil jsem se až po válce v roce 1921. Dne 9. dubna roku 1924 narodila se nám dceruška Laduška o 10 ½ hodině večer ve středu. Byla velice slabá, vážila jen 283 dkg. Ale dobře prospívala, takže do roka vážila 10 ½ kg. Dne 14. června 1925 o 11. hodině večer v neděli narodil se nám Miloš. Bol dosti silný, vážil 343 dkg, ale na jaře 1926 vážně onemocněl katarem průdušek a křečovými záchvaty 17x. V roce 1927 na jaře znovu vážně onemocněl částečným zápalem plic, ale uzdravil se.

Ze svého statku vyplatil jsem, když jsem se oženil, místo původně stanovených 30.000 korun svým sourozencům 230 tisíc Kč, a sice sestře Zděnce 100 tisíc Kč, Vladimírovi též 100 tisíc Kč, a sestře Boženě již provdané za učitele Kejlu 30 tisíc Kč. Moje manželka dostala věnem 150 tisíc Kč a 1 krávu, 1 jalovici, 1 volka. Ovšem vzal jsem ji za to do polovice svého statku.

Bratr Vladimír oženil se dne 19. srpna 1922, jakožto kapitán 21. pěšího pluku Čáslavského, s Marií Kubínkovou, narozenou 26. 9.1900, dcerou Josefa Kubínka, rolníka v Mutějovicích čp. 9, občanským sňatkem na okresní politické správě v Rakovníku. Obdržel věnem vpředu zmíněných 100 tisíc a 5.000 Kč na zařízení bytu, když působil při doplňovacím vojenském velitelství v Plzni.

Sestra Zděnka provdala se dne 10. února 1923 za Oldřicha Mohla, rolníka v Pochvalově čp. 42 u Loun, narozeného dne 6. 8.1884, syna Josefa Mohla, občanským sňatkem na okresní politické správě v Rakovníku. Obdržela věnem, jak už předem zmíněno, 100 tisíc Kč a 2 krávy, 1 sprasnici. Výbavu koupila si z peněz po rodičích zděděných.

Různé události v hospodářství:

Dne 15. července 1914 jsem odprodal pozemek čprc. 2212 a 2213 za lukami paní Anně Tůmové ze Sence za 1.200 Kč, výměra as 13 korců.

Dne 11. června 1914 koupil jsem pozemek s naším sousedící u kanálku čprc. 1057 od Františka Vodrážky v Rakovníku za 1000 Kč, výměra s 1 ¼ strychu.

V roce 1908 jsem koupil podíly v lihovaru 3 velké po 280,- Kč od p. Herolda, p. Zelingra a pí. Knoblochové, vesměs z Rakovníka, roku 1912 a r. 1923 od p. Říhy 2 podíly po 300 Kč.

Dne 13. března 1916 koupil jsem domek čp. 62 v Lubné se stavební parcelou čp. 84 od Marie Šnajberkové za 2 700,- Kč a veškeré poplatky, pro deputátníky.

Provedl jsem různé přístavby a přestavby. V létech 1908 a 1910 prodlouženo a přistavěno do výše malé pořadí  - pravé u Svítkovic strany. V roce 1911 jsem přestavěl obytnou budovu, vykopali podlahy do nivó dvora, nové příčky uvnitř, nové podlahy a stropy, nová větší okna i dveře, a novou fasádu i s omítkou. První velká výfuková řezačka od Veselý Slaný koupena 1925.

V roce 1913 postavena nová stáj na koně místo bývalých sklepů a nad nimi pícník býval. Vedle stáje míchárna spojena probouranými dveřmi s kravínem. Nad byla půda s 2 metrovým parapetem na píci, později roku 1930 předělána na sýpku s dvojím sypáním na obilí.

Téhož roku 1913 zřízena z části vozové kolny svinčárna s mřížovými přehradami, nad 2 metrový parapet s půdou na píci. Za vozovou kolnou až ke stodole postaveny kolny uzavřené vraty a nad nimi půda s 2 metrovým parapetem na píci. V roce 1907 přestavěl jsem v příčné budově vedle studny místo bývalé stáje dole sklepy malé a byt s předsíní, kuchyň a pokojík na výminek. V roce 1917 přistavěna kolna za stodolou přístavek. V roce 1927 přestavěna chmelní sušárna, zvýšena a přidány žaluzie. Provedena po statku elektrisační instalace, zapojena až roku 1928 na jaře. Kupní smlouvou ze dne 4. 6.1927 koupil jsem od Miroslava Jiráska pozemek za křížem čprc. 987 výměra as 3 korce za 26.000 Kč a všechny poplatky.

Kupní smlouvou ze dne 2. 2.1928 koupil jsem dne 15. listopadu 1927 od rodiny Šubrtových z Rakovníka pozemek za dlouhou jamou čprc. 712-13-14-740-741, úhrnem za 48.000 Kč, výměra as 11 korců.

Dne 8. 4.1929 prodal jsem pozemek u studny na půllánci pod žlábkem, čprc. 056, výměra as ¾ korce, Václavu Vlčkovi, kováři v Lubné za 7.000 Kč.

Dne 26. 7.1924 prodal jsem pozemek za lukama dole čprc. 2054, výměra as 1 2/4 korce za 7.800 Kč manželům Dominik Holub, Senec.

V roce 1919 koupil jsem starší parní mlátičku menší od p. Ryvoly Fr. v Senomatech za 3.500 Kč. V roce 1922 vyměnil jsem starou tuto mlátičku bez kotle od Fy. Krátký, Přerov, Morava, za novou 90 cm v bubnu širokou, za doplatek 25.200 Kč.

     V roce 1923 koupen kamenný kryt na hrobku od p. Havlíčka, sochaře v Rakovníku, pomník již stál dříve, za 7.140 Kč.

     V roce 1926 předělána kuchyň, dlaždicová kamna a obklad do celé kuchyně 1,50 vysoko od fy. Čech v Rakovníku za 4.000 Kč. Koupen traktor Fordson s pluhem Oliver za 36.700 Kč. Výfuková řezačka od fy. Kratochvíl, Příšovice, za 6.800 Kč. V roce 1927 stavěny drátěnky pod žlábkem a koupen nový samovazač Knotek, levořezný, za 9.180,00 Kč.

     V roce 1928 dostavěny chmelnice pod žlábkem a též na dolíkách u cihelny. Počalo na podzim se stavbou hradební zdi za stodolou. Koupen nový elektrický prací stroj za 3.300 Kč. V roce 1929 koupen nový travní žací stroj Melichar za 2.602 Kč. Dostavěny za stodolou hradební zdi a nová kůlna na nářadí. V roce 1930 koupeno dojicí zařízení se 2 dojiči od fy Alfa Separator za 10.000 Kč. Dne 8. března 1934 prodal jsem pozemek čprc. 265 u Brantu 1 ¼ korce p. Vladimíru Kejlovi za 4.500 Kč.

     Jelikož p. Václav Beneš, rolník v Lubné, zbraňoval mi sváděti vodu dešťovou s mého pozemku za dlouhou jamou čprc. 608 do jemu připsané vodoteče čprc. 607, která původně bývala společným vlastnictvím čp. 43 a čp. 4, ku kterému pozemek 607 patříval a do níž jsme vždy sváděli svodnice. Tedy jsem si jej dal předvolati na obecní úřad v Lubné, kde p. Beneš dle protokolu sepsaného dne 30. 3.1913 uznává toto naše právo sváděti dešťovou vodu do této jeho vodoteče z našeho pozemku čprc. 608.

Dle stavebního protokolu ze dne 12. ledna 1928 v Lubné na přestavbu starých Svítkových chlévů za naší obytnou budovou, které měly společnou příčnou zeď, usneseno, že Svítek si postaví vlastní novou příční zeď a náklad na tuto zaň zaplatí polovic Ladislav Pochman a stará příčná zeď připadne celá k naší obytné budově, což se také stalo, a zaplatil jsem Svítkovi na tuto zaň 1.400 Kč, a složil jsem je na obecním úřadě dne 25. 8.1928.

Dne 21. února 1924 uzavřena dohoda mezi Ladislavem Pochmanem čp. 43 a Adolfem Svítkem, rolníkem čp. 3, ohledně cesty na doubravech soudním smírem. Týká se cesty na doubravech, odbočující od cesty obecní příčně dolíkem. Sepsáno u soudu s následujícím obsahem:

I. Žalující manželé manželé Ladislav a Marie Pochmanovi zřizují žalovaným manželům Adolfu a Boženě Svítkovým služebnost jízdy a chůze z cesty veřejné v Lubné čkat. 2709 přes pozemkové parcely čkt. 489 a 486 podél jižní hranice a pak ve směru pokračujícím přes čkat. 489 na pozemky č.kat. 481, 482 a 483/1, 483/2 a 483/3, v hranicích a mezích, jak se služebnosť tato dnes již ve skutečnosti vykonává.

II. Žalující manželé Ladislav a Marie Pochmanovi zřizují žalovaným manželům Adolfu a Boženě Svítkovým služebnost jízdy a chůze z cesty uvedené ad 1. zátočinou, vedoucí přes pozemek č. kat. 489, podél západní hranice až do míst, kde končí dnešní cesta žalovaných, po parcele č. k. 481, a  sice tato cesta v šíři 1 metru od společné meze, zátočina tato bude zřízena v témže rozsahu, jako je nyní zátočina, vedoucí přes severovýchodní roh parcely č.k. 485/2.

Žalující manželé Ladislav a Marie Pochmanovi souhlasí, aby žalovaní manželé Adolfa a Božena Svítkovi z této prostory jednoho metru z šíří si vyházeli ornici na svůj pozemek č. k. 481 tak, aby východní břeh této parcely čkt. 481 byl v stejné výši se západním břehem parcely čkt. 489, a sice bezplatně.

III. Naproti zřizují žalovaní manželé Adolf a Božena Svítkovi žalujícím manželům Ladislavu a Marii Pochmanovým služebnost jízdy a chůze z cesty veřejné čkt. 2709 v Lubné v severovýchodním rohu zátočinu pozemkové parcely čkt. 485/2 v dnešních mezích a rozsahu na pozemkové parcely čkt. 486 a 489 a služebnost jízdy a chůze přes pozemek čkt. 482 na pozemkové parcely čkt. 476 a 474 vesměs v Lubné.

Pakli by cesta přes pozemkovou parcelu čkt. 482 zasahovala ve skutečnosti též do pozemkové parc. čkt. 481, souhlasí žalovaní s tím, aby služebnost jízdy a chůze vykonávaná v nynějších mezích a rozsahu zřízena byla též přes parcelu čkt. 481.

Strany prohlašují, že za základ dnešního smíru byla vzata mapa katastrální.

Strany svolují, aby se na základě vyhotovení tohoto smíru, vložila služebnost jízdy a chůze

1. ve vložce č. 43 poz. knihy Lubenské přes pozemkové parcely čkt. 489 a 486 ve prospěch pozemků čkt. 481, 482 a 483 ve smyslu odst. I. a II.,

2. ve vložce č. 3 poz. knihy Lubenské přes parcelu č. 485/2 ve prospěch pozemků čkt. 486 a 589 a přes pozemkovou parcelu čkt. 482 ve prospěch pozemků čkt. 476 a 474 ve smyslu odst. III.

Došlo k tomuto soudu proto, poněvadž můj otec Čeněk Pochman vzájemnou dohodou se Svítkem as před 25 roky zřídili si tuto cestu pouze příčně po bývalé vodoteči a užíval jsem ji dále i já. Až najednou mně ji Svítek zakázal s poukazem, že uzavřel tehdy s mým otcem smlouvu, že zřizuje tuto cestu přes svůj pozemek pouze na 20 roků, kdežto můj otec že mu zřídil tuto cestu navždy. A předložil mně písemnou smlouvu tuto, sepsanou tehdy as v roce 1890 na obecním úřadě potvrzenou obecním razítkem a bývalým starostou Vojtěchem Hasalem a svědkem V. Kejlou. Ale podpis mého otce tam také byl, ale rozhodně byl falešný. A když jsem u soudu prohlásil, že dokážu, že ten podpis není pravý, hned se začal Svítek smlouvat, a když jsem mu ještě přidal tu čásť 1 metr širokou podél meze nahoru, jen abych se vyhnul dosti nákladnému sporu, přistoupil na tento smír s knihovním zajištěním. Ovšem ta cesta 1 metr šíře podél západní hranice až do míst, kde končí dnešní cesta žalovaných – jest označení dosti neurčité. Mělo to býti zjištěno geometrem, ale byl jsem tehdy rád, že jsem to s ním aspoň takto skončil. Snad se to někdy hodí, aby to mohlo býti geometrem zjištěno a zaknihováno, ale dnes by to stálo víc, než zač ta část pozemku stojí. Jen v případě porušení stávající cesty žádati soudní zjištění cesty, která má vésti jen ku parcele 478, výše už ne. Na výše položené parcely 478 a 477 již právo jízdy po našem nemá zaknihováno, pouze na parcelu 481. V případě, že by nadužíval toto právo, podati naň žalobu pro rušení držby a žádati o soudní zjištění, až jak daleko po našem to právo jeho jízdy a chůze sahá.

Soudní smír tento zaknihován pod číslem 274/24 ze dne 26. 2.1924 a pod číslem 317/24 ze dne 4. 3.1924. Dle tohoto protokolu se Svítkovi zajišťuje toto právo jízdy a chůze pouze na parcely 481 – 482 a 483. Tedy nikoliv na parcelu 478 a 477. V případě snad dalšího sporu na to poukázati a dle toho další naříditi.

Na moji žádosť o sloučení různých knihovních vložek vyřízeno okresním soudem v Rakovníku ze dne 5. března 1935 sloučení všech mých pozemků do vložky knihovní čís. 43 s vlastnictvím Ladislav a Marie Pochmanová.

Do knihovní vložky čís. 437 deputátní domek čp. 62 v Lubné a role čkat. 1057/1 u kanálku přikoupená čásť, vlastnictví Ladislav Pochman sám.

V noci ze 2. na 3. června 1922 byly neznámým pachatelem na naší chmelnici za dlouho jamou utlučeny všechny vršky (hlavy) zavedeného a přioraného chmele na celých 100 kopách této chmelnice. To samé se nám opakovalo skorem každoročně od roku 1915, a vzdor usilovného pátrání a slibovaným odměnám, nebyl pachatel až dosud vypátrán. V roce 1915 utloukl všechny vršky na 175 kopách drátěnky pod žlábkem, v roce 1916 as 80 kop před samou sklizní, v roce 1917 užlehal všecky vršky chmele za dlouhou jakou, v roce 1920 uvolnil kotvy za dlouho jamou právě v noci, kdy se přes den na chmelnici již česalo, ale včasným zpozorováním a znovu uvázáním kotev se skácení a možnému zranění předešlo.

     Vždy pachatel použil noční doby, když jsem nebyl doma, a když pršelo, takže se stopy ihned zahladily a ani hledací pes nic nepořídil.

     Až tentokrát v roce 1922 jsme dne 2. června chmel přiorali a hned v noci na to pachatel při své ničivé práci zanechal znatelné stopy v čerstvé půdě. Domníval se as, jako vždy před tím, že budou deštěm smyty, ale ač podmračno, nestalo se tak. Učinil jsem oznámení na četnickém velitelství v Rakovníku. Byli hned vysláni dva četničtí strážmistři Josef Kříž a Josef Nepilý věc vyšetřiti. Opatřili si přesný náčrtek této zanechané stopy, která měla zvláštní znamení, podle kterých informací u místních obuvníku zjistili, že podobné boty má Svítek, soused, rolník čp. 3. Tedy šli strážmistři s obecním starostou Václavem Bretšnajdrem do statku rolníka Svítka, kterého zastihli odpoledne ve 3 hodiny ve spánku v posteli. Na žádosť, aby předložil veškerou svoji obuv, předložil šest párů bot, které všechny se podobaly stopě, ale těch zvláštních znamení neměly. Při provedené prohlídce byly pod postelí, na níž Svítek spal, nalezen pár starých bot (střevíců) ještě zcela čerstvě od polní země umazaných i čerstvou zelenou travou pod příštipky zapíchanou a porovnáním s nalezenou stopou ve chmelnici zjištěno, že svými zvláštními znameními přesně se shodují, a tedy že pachatel musel mít na nohou tyto boty. Při tomto objevu jevil Svítek značný nepokoj a musel se stolu zachytiti, aby neupadl z rozčilení. Jelikož ale se nechtěl ku zločinu přiznati, byl zatčen a ku okresnímu soudu v Rakovníku dopraven do vyšetřovací vazby. Rovněž zabaveny i zmíněné boty. Dodatečně zatčena i manželka Svítková, aby nemohla se na svědectví raditi. V Rakovníku ve vazbě bylo však manželům Svítkovým se stýkati a se raditi, a tak as po týdnu byli oba z vazby propuštění. Jelikož však soud v Rakovníku byl jim částečně za ruku, a jednalo se při tom o nás oba sedláky, vyzněly vyšetřovací protokoly dle toho. A poněvadž nikdo Svítka při tom neviděl a jej nechytil, byl pak v Praze u trestního senátu soudního pro nedostatek důkazů obžaloby zproštěn. Od té doby tyto zlomyslnosti nám přestaly. Měl štěstí, že z toho vyváznul, byl by musel všecky škody nahraditi. Byl i dříve již několikrát pro krádeže vyšetřován – ztratil se se strážního majáku u dráhy ocelový řetěz, byl u něho nalezen, ale vymluvil se z toho; v železářském obchodě V. Číhy v Rakovníku ukradl prý při vybírání zboží ocelové vidle a byly u něho nalezeny pod kabátem. Musel je pak draho zaplatit. Je to špatný a zlý soused, všeho schopný. Hned můj otec měl s ním mnoho nepříjemností a víc pak ještě já. Říká se o něm, že vzešel z cikánské krve a jeho černé sivé vzezření tomu nasvědčuje. Svého tchána vyštval z rodného statku, který odevzdal své dceři, k níž se Svítek přiženil. Pak i o výměnek se s ním soudil. Nyní žije již sám na výměnku, a jak je slyšet, nesrovnává se dobře ani se svým vlastním synem, kterému hospodářství svoje odevzdal.

V roce 1928, když soused Svítek čp. 3 se připravoval ku přestavbě svého starého chléva, tehdy ještě došky krytého nízkého na pasy klenutého za naší obytnou budovou a spojeného společnou příčnou zdí, rád bych to byl tehdy od něho koupil, tuto starou budovu k rozbourání, a za ní tu čásť jeho dvora rovně dozadu podél štítu jeho stodoly přímo na naše zadní hranice, nabízel jsem mu tehdy za to padesát tisíc Kč, a ještě že mu navezem dvacet pět tisíc cihel na novou stavu, a on na to nepřistoupil Za takovou čásť měřící celkem ca. 300 – 350 metrů čtverečních byla to zajisté nabídka slušná, Docílil jsem jen tolik, že si musel postaviti svou vlastní příční zeď, poněvadž jsem mu nedovolil na starou společnou zeď budovu jeho zvyšovati, a připlatil jsem mu na to 1.400 Kč a stará dříve společná příčná zeď náleží nyní úplně jen nám.

Podél této sousedova hranice této budovy jeho stájí máme postaveny malé svinské chlévy se střechou do společného úzkého odkrapu a voda dešťová s těchto střech je svedena do našeho dvora. V případě přestavby těchto chlévků bude třeba otázku odkrapu předem řádně projednati, než se chlévky staré odbourají předně zjistiti šířku starého odkrapu, aby nový nemusel se rozšiřovati, poněvadž sousedova budova má špatné základy, raději ten odkrap ponechati tak, jak je, také z toho důvodu, aby zůstal tak vysoko, aby soused nemohl do něho nikdy sváděti vodu se zadní části svého dvora.

Za těmito chlévky jest hradební zeď vysoká, kterou jsem stavěl já, a náleží celá nám, a nesmí si soused z jeho strany nějakou svou budovu na tuto zeď opříti. Musí si postaviti svou vlastní zeď tak silnou, aby se neopírala o naši zeď, kterou pak jako zeď hradební tam nemusíme mít.

Naše obytná budova tak jak dnes stojí roku 1935 jest stará, okrajové hlavní zdi ze tvrdého kamene, pouze na bláto z hlíny stavěná.

I se sousedem druhým z čp. 41 máme nyní společnosti, které někdy mohou způsobiti různé nepříjemnosti. Jeho obytná budova je přistavěna k naší budově stájí, aniž by měla svou příční zeď, má tedy jen tři zdi. Jak jsem se již zmínil, to povolil jim můj otec a nedoporučuji jim povoliti tuto budovu zvyšovati. Rovněž i dílna, kterou přilepili též k naší budově a ať si měli postaviti svou přiměřeně silnou zeď, neučinili tak, a postavili pouze zeď na půl cihly, a ta není schopná samostatně se udržeti, a tedy rovněž nedovoliti tuto stavbu zvyšovati. Pouze v tom případě, když nechá mezi budovami zákonitý odkrap. Byl bych to rád od nich koupil a připojil k našemu statku, ale nechtěli to prodat. Byl bych měl rád své budovy se všech stran příjezdné. Kdyby se to dalo někdy koupit, doporučoval bych to.

 

             

Pěstování chmele

Při našem hospodářství se pěstoval chmel již v dřívějších letech v dosti značné rozloze. Hned za mého děda Josefa Pochmana, pak za mého otce, pamatuji chmelnici pod žlábkem s kraje na celé špici, též i od zadu na části pozemku u nádraží, tak asi 200 kop, v posledních letech jeho hospodaření pak měl přes čtyři sta kop. Ovšem tehdy ještě samé tyčové. Bývala to tehdy těžká práce v chmelnicích. Na jaře se řady odoraly jako i dnes se dělá, pak pomocí kraclí se ty prostředky vykopaly hezky na dvě strany, tak že byl pak záhon jako ze soustruhu, všecka hlína musela být do ostrých hřebenů vytahána. Práce tato se konávala většinou úkolově (akkord) a vydělával si při tom dělník průměrně tak 2 kg hovězího masa denně. Pak ženské chmel podřezaly, jako se dodnes dělá. Pak se musely tyče, které byly as šestimetrové, vyrovnány prostředkem chmelnice v bráhách as po 10 – 15 kopách, rozházeti, ulámané přeostřiti, aby ostrými špicemi se dobře stavěly do země. Pak se roznášely po chmelnici a kladly po pěti kusech na hromádky nad jednotlivé trsy chmelné. Pak nastalo „tyčení“ – u každé babky se udělala železným průbojem díra do země as 40 cm hluboká, do které se postavila tyč, ovšem hodně pevně, aby se pak s plně obsazeným chmelem nevyvrátila. Při tom se hledělo, aby tyče stály rovně v řadách podél i napříč. Pak se na ně chmel zaváděl a pomocí stébel ze slámy „povazoval“. Když pak to bylo výše i pomocí žebříku s nohou. Sláma na povazování byla z rovné slámy v malých „víškách“ svázaná a do délky as 50 cm „víšky“ v koncích rovně zasekaná. Ty se připravily hned v zimě z cepové slámy. Chmel se pak kraclem přikopával, v pozdějších letech přiorával, pak do roviny.

Sklizeň se pak prováděla takto:

Doma se vyčistila velká kolna, najednali česáči, mívali jsme z Lubné i ze Sence. Každý den časně ráno již ve 3 hodiny přišel z každé rodiny česáčů jeden a všichni domácí, koně s žebřinovým vozem jeli na chmelnici pro chmel. Tam ženské pomocí srpů pruty as 50 cm nad zemí podřezali na odpočítané části co se mohlo na fůru pobrat, mužští pomocí háků tyče ze země povytáhli a pak tyto položili, chmel z nich sesunuli, do otepí špice s chmelem dovnitř svázali, na vůz naložili jak fůra mandel a domů dovezli, a tam v kůlně se pak česalo. Přijednaní úkolově od věrtele a i domácí se museli dle možnosti přičinit, aby se každý den ta fůra zmohla. Dříve se chmel sušil jen na podlahách na půdách v tenkých vrstvách, později na „lískách“, ale býval pak přihnědlý a oválený, ale snadno se prodával. Až později se stavěly sušárny na vytápění, u nás as v roce 1890.

     Když bylo očesáno, tak se tyče hned, dokud byly ještě vyschlé, snášely a uložily do „bráhů“, aby se mohla chmelnice orati.

     Tehdy bývala práce tak mnohem těžší, nežli dnes v drátěnkách.

     Když já převzal hospodářství v roce 1905, bylo chmelnic as 260 kop, samé tyčové. Ve světové válce nebylo na chmel odbytu, tak jsem je zrušil a ponechal jen 100 kop nově vysázené s drátěnkou za dlouhou jamou. Pak v létech 1925 – 1930 jsem chmelnice přisázel až na 450 kop a samé drátěnky zřídil. Pak v roce 1932, kdy cena chmele poklesla, ze dřívější ceny 7000 Kč na 130 Kč za lehký cent, jsem 160 kop zrušil. Musím připomenout, že v poválečných letech cena chmele značně stoupla. Ve válečných létech se dal chmel prodat tak nejvýše v cenách do 100 Kč. Po skončení války cena stoupala, až v roce 1921 se prodával až za sedm tisíc Kč (já dostal tehdy å 6000 Kč za 1 cent). V roce 1922 následkem náhlého vzestupu naší valuty klesla cena chmele a já dostal jen 380 Kč za cent.

Avšak v roce 1923 se poměry zase zlepšily; cena chmele již na jaře stoupala, a na podzim se chmel prodával zase kol 2500 Kč za lehký cent. V následujících létech cena dostoupila zase až přes 4000 Kč, pak od roku 1927 pomalu klesala, takže se pak nějaká spekulace a vyčkávání nevyplácely, až klesly na 300 a dokonce na 130 i za méně se dosti chmele prodalo. Nastalo pak rušení chmelnic a v roce 1935 vydán zákon, kterým se zakazuje bez zvláštního povolení úřadů vysazovati chmelnice, poněvadž cena chmele zase stoupla až přes 2000 Kč. Byly by se zase chmelnice rychle přisazovaly, což by zase ceny chmele zničilo. Při našem hospodářství zůstalo 290 kop, co by úplně stačilo, když by se udržovaly v dobrém stavu.

Výpis cen, jak jsme v posledních létech prodávali chmel:

Ročníky válečné 1916 – 17 – 18 neprodány – nebyl na ně kupec, až na jaře 1919 prodány za ceny 500 – 1400 Kč á 1 cent lehký.

Jak vidno ve většině případech byly nejvýhodnější první ceny.

Poslední tři roky 1933 – 34 – 35 byly velice suché a následkem toho chmelné trsy velice zeslábly. Sucho bylo tak veliké, že i ve mnoha studních se ztratily prameny vody a musely se o několik metrů vyhloubiti. I v naší studni se hladina vody o mnoho snížila, bývalo tam vody ode dna sedm metrů vysoko, a při měření loni roku 1935 a v únoru 1936 bylo vody již jen 3,70 m a 3,60 m, tedy klesla voda o více než 3 metry. I sklizně obilí byly velice malé, zvláště v roce 1934 bylo slámy i píce velice málo, odprodali jsme polovici dobytka a ještě jsme museli celý vagon slámy přikoupiti.

V roce 1935 bylo sice zase veliké sucho, píce jsme měli ještě méně jak v roce 1934, i jařin bylo málo a řepy a brambor velice málo, ale ozimy žito i pšenice byly na slámu vydatné, takže máme této slámy skorem přebytek.

Též se pěstovávala při našem hospodářství cukrovka. Býval v Rakovníku cukrovar, byl postaven původně jako rolnický, pak byl prodán jednotlivci panu Čermákovi. Cukrovku jsme pěstovali na našem statku as na 5 korcích, tehdy průměrně. Do cukrovaru vozila se povozem přímo s pole. Bývala s ní velká obtíž, poněvadž se sjíždělo do cukrovaru každodenně mnoho povozů, takže opozdilci se dostali na váhu v cukrovaru a ku skládání až odpoledne. Musilo se proto brzo ráno s cukrovkou do cukrovaru, zpět se braly řízky. As v roce 1898 cukrovar vyhořel, byl nemoderní a nebyl již znovu zřízen. Zdejší rayon byl předán cukrovaru v Berouně. Můj otec Čeněk Pochman přestal cukrovku pěstovat, až zase já jsem ji pěstoval, některá léta až kolem 10 korců. Ceny cukrovky dostoupily v poválečných létech až na 24 Kč za 100 Kg a ostatní běžné přídavky, kdy bylo její pěstování dosti výnosné. Když pak ceny její v létech 1930 a později poklesly až pod 10 Kč za 1 q, pěstování její jsem omezil, až úplně přestal.

     Bylo na podzim mnoho práce, brambory do lihovaru vozit přímo s pole, mnohdy 6 vagonů i více, nějaké také domů, celkem as ze 16 – 18 korců obyčejně, pak ještě cukrovku, řízky a šámu, také ještě řepu krmnou. Dokud jsem byl mladší a zdráv, šlo to všecko ostře, ale nyní jsem již starší 60 roků a zdraví již také není jak by mělo být, taky musím práce ve svém hospodářství zjednodušovat. K cukrovce musela být půda náležitě připravena, na podzim mělko zaorán hnůj a pak ještě hluboko prooráno, na jaře pak běžné práce s obdělávkou, nejlépe bylo dáti úkolově – okopat – vyjednotit – a okopat. K bramborám netřeba tak důkladné přípravy, hnůj k nim možno zaorávati i až na jaře, třeba i do řádků, a  bývají někdy takto větší sklizně, než je-li zaorán k nim hnůj na podzim. Ale vždy se mně osvědčilo na jaře před sázením pole znovu proorati pluhem. Kultivátorem nikoli, pole byla pak příliš ulehavé. Dobře se ku bramborům osvědčily před sázením na oranici rozhodit cukrovarskou šámu. Plečkovati pokud možno vícekráte. Sklizeň brambor provádím pomocí vyorávače. Nejprve vybereme za hákem souvratě a pak teprve vyorávačem zabíráme zástupy, aby nebylo daleko nosit košíky na vůz. Vybíračkám se rozdělí každé svůj stejný díl, na který se rozestoupnou, aby nemusely přebíhat a jedna druhé se plést. Takto si sebere každá svoje, která je rychlejší, počká. Při prostřední sklizni stačí za vyorávačem s párem koní 8 ženských vybíraček a 2 nosiči košíků, kteří brambory hned snáší do vozu. Odvážet druhý pár koní. Takovým způsobem se vybere za 1 – 1 ½ hodiny as 10 q bramborů. Chce-li se vyorávati traktorem, postupuje se podobně, ale je nejlépe vyorávati celé řádky a otáčeti se jen na prázdných souvratích. V tom případě je nejlépe, když si vybíračky vysypají brambory na hromady, a tyto se pak popojížděním pomocí bramborových vidlí nakládají do vozů a odvážejí. Za traktorem stačí na 12 vybíraček, rovněž na svých dílech rozestavené. Dva páry koní odvážet za pomoci nakládačů, aby se to nezdržovalo. Něco vozíváme přímo do lihovaru, co nestačíme, na dvůr na hromadu.

Družstevní lihovar v Rakovníku byl založen v roce 1890. Můj otec se nestal hned členem, až když já se stal hospodářem roku 1908, koupil jsem 1 podíl od pana Herolda, rolníka v Rakovníku, a 1 podíl od p. Šelingra, rolníka v Rakovníku, pak v roce 1909 1 podíl od pí. Knoblochové v Rakovníku, pak v roce 1912 jeden podíl od p. Číhy, velkoobchod železem a hospodářství v Rakovníku, a pak ještě 1 podíl od p. Číhy v roce 1923 – všecky po 300 Kč.

V prvních létech od svého založení lihovar špatně prosperoval následkem nepravidelných dodávek od některých liknavých členů, a též vinou neodborných vařičů správců. Až teprve od roku 1921 se prosperita lihovaru začíná zlepšovati také následkem zvýšeného oprávnění, které bylo od založení lihovaru až do této doby je do 400 hl lihu, a pak bylo zvýšeno v roce 1921 na 800 zl, a v pozdějších letech ještě výš, takže v letošním roce 1909 obnáší 1200 – 1500 hl. Zvýšení toto dalo se také zvětšením počtu členů, kterého se docílilo tím, že původní podíly s povinností dodávkou 120 q rozděleny na půl s povinností dodávkovou 60 q, ale počet podílů se zdvojnásobil, tedy my máme nyní podílů 10. Kromě toho se rozmnožily podíly nově přistouplými členy. Kromě toho má vliv na rozdělované oprávační výroby lihu výměra pozemků členům náležejících, léta je státní monopol. Dnešní cena nově zakupovaných neb předávaných malých podílů je as 1 500 Kč. Dnešní náš správce p. Voslář vyrobí z 1 q brambor střední jakosti as 12 litrů lihu, tak že po srážce režie zpeněží se nám brambory as na 28 – 30 Kč. Za dnešních poměrů jsou brambory poměrně dosti výnosné. Při sklizni kolem 50 q po strychu, která se dá průměrně docílit při náležité péči, jsou výnosnější než cukrovky.

 

Obilniny

     Při osevním postupu neřídím se pravidlem střídání plodin, nýbrž též konjunkturou, poněvadž za dnešních poměrů máme nejvýnosnější brambory a pšenici. Brambory lihovarské druhy s vyšší škrobnatostí, pšenici tvrdou červenku, tak zvanou dnes Dreger č. 12, která se mně nejlépe daří, jest to druh s prostřední silnou slamou s červeným prostředně silným hladkým klasem, obnáší i slabší pozemky. Střídáme ji na všech našich pozemcích.

Pšenice je dobře ji zaseti včas. Jeden rok měli jsme ji za dlouhou jamou po ovse, slabě k ní pokompostováno, a byla velice pěkná, že byla taková málo kde k vidění. Dne mé zkušenosti je dobře pole před sedím utáhnouti, aby nebylo načechrané. Hnojíme-li kompostem, nepoužíváme na podzim žádná jiná hnojiva, pak na jaře včas na ni dáme síran čpavkový, který rozvláčíme na strych za 20 kg, a je-li slabá as týden vápnoledek 10 kg na strych. Nepřeledkovat, aby nelehla. Seká se pak dobře samovazačem a je-li dobře zralá, zrno tvrdé, hned se odveze a vymlátí.

Žito je dobře rovněž zaseti včas, nejpozději do konce října, nejlépe týden před a týden po Václavu. Pozemek před setím dobře vyzrálý, ulehlý, tedy včas zoraný, obyčejně již ve chmelách.

K jařinám je dobře včas, jak pole oschlo, usmykovati, aby na rovném poli všechen plevel vzešel, a teprve pak síti. Hlavně třeba pak několikerým vláčením, lépe kultivátorem před setím všechen ten plevel zničiti. Seje se jen jednou za rok, tedy je třeba, aby to bylo vždy s náležitou péčí provedeno. Vzdor tomu se mnohdy objeví v jařinách mnoho plevele, hlavně ohnice, na to se mně osvědčilo dobře lehké vláčení tak, že obilí hlouběji zakoření, brány nevyvlekou, kdežto mladý ještě plevel, který ještě nemá skoro žádné kořínky se tím lehko zničí.

Sklizeň obilí provádíme tak, že žito sekáme, je-li ležák strojem travním s přihrnovačem, stačí za ním 6 – 8 ženských odebírat a vázat, každá na svém vykázaném díle. Stojaté žito hrstačkou, že se váže do žita, nemusí být povřísla ani špagát, a zaměstnají se dělnice, které se pak potřebují na další žně, což je také důležité. Ostatní obilí je nejlíp sekat samovazačem, jen co se stačí ženskými včas svázat hrstačkou posekat.

Jakmile je zrno tvrdé, hned obilí svážíme a svozu ihned mlátíme, což je nejvýhodnější a nejlacinější a nejsnazší. Za stodolou na place si připravíme mlátičku, lisem na líhách tlačíme slámu na patra, a tam i dvě ženské vážou a odhazujou do perny, kde postačí dvě tuto urovnat. Tady je třeba celkem poměrně málo lidí obsluhujících. Jeden na voze, na mlátičce, 1 přidávačka s dávačkou, plevy se odsávají, droby se slamou. Jeden u pytlů, který zároveň dohlíží na celou mlátičku, a pytle dává na vůz. Tedy celkem as 8 lidu. Dva páry koním s kočími přivážení s pole, kde jim jeden nakládá. Je-li dobrý rovnač, je líp, aby si to kočové podali a on jim to na voze narovnal. Je-li třeba s pole rychle svážet a není-li čas hned mlátit, ukládáme obilí vzadu do kolny a do stohu hned vedle mlátičky a zbytek se ponechává na vozech. Z kolny se pak obilí musí znovu nakládat na vozy a přitahovat k mlátičce. Je to méně práce než s ukládáním do stodoly.

     K pohonu mlátičky používáme počátkem roku 1938 elektrického motoru. Dříve jsme používali parní lokomobilu neb traktoru. S tím jsme mlátívali přímo hned na poli. Nejvýhodnější to bývalo traktorem, se kterým jsme si mlátičku na pole odtáhli a nemuseli se zdržovat roztápěním a přivážením vody, než kočové naložili první fůry, mívali jsme mlátičku, lis i traktor ku práci připraveny. Když se stroje často přemísťovaly a byli stálí lidé při tom, věděl již každý čeho se chopit.

 

Mlácení obilí na poli  

Slámu nám lis tlačil po líhách (ližinách) na stoh, kde se rozrovnávala nevázaná. Bylo to lepší, poněvadž takto se pak do stohu déšť nedostal, když byl stoh dobře dodělán, kdežto kolem otýpek se voda do stohu snadno dostane.

Přivážeti obilí ku mlátičce postačil jeden potah a druhým potahem se odvážely pytle s obilím domů, kde dopravujeme na sýpku zrní výfukem.

Při mlácení doma musí dva potahy obilí s pole přivážet, pytle s obilím na voze naložené odtáhnou k sýpce příležitostně.

Náhodou v roce 1938 byly žně velice deštivé, tak že když bylo sucho, jsme obilí přiváželi, po dešti pak zase sláma na pole do stohu odváželi, poněvadž se nám do stodoly nevešla. Ovšem často se mlátilo obilí dosti mokré, takže zrno přišlo na sýpku vlhké, muselo býti dlouho v tenké vrstvě prohazováno. Sýpky máme dosti prostorné, použili jsme i sýpku chmelovou, tak to dobře dopadlo.

Pícniny

Musím se zmíniti též, že pěstuji poměrně na značné výměře pícniny. Jest při našem hospodářství jen as 1 ½ korce louky, kdy pěstuji hodně vojtěšky a jetele. Vojtěškou osívám as 20 korců a jetele as 15 korců. Domnívám se, že právě tím udržuji úrodnost svých pozemků a vidím, že je pravda tvrzení theorie, že pícniny obohacují pozemky dusíkem.

Do postupu osevního zařazuji je nejdřív po šesti rocích. Přisévám je jak do jařin, ovsa, ječmena, směsky, tak i do ozimů, žita i pšenice, a vždy se dobře zasazují, jen když je pozemek bez plevelů. I vojtěšku pěstujeme na všech našich pozemcích a všude se dobře daří, jak na lehkých, pod horou, na doubravách a pod., tak i na těžkých – pod Sencem, pod žlábkem, za dlouhou jamou apod. Na lehkých písčitých pozemcích je jistější za sucha vojtěška, nežli jetel. Počítám, že je zde u nás lacinější píce vojtěška, než luční píce. Na lukách se zde musí pracovati většinou ručně, kdežto s vojtěškou je práce většinou strojová. Jen je třeba pamatovati včas před sekáním, hrozí-li píce polehnouti, tuto přiměřeným hladkým smykem přikloniti k zemi tak, aby se pak mohlo žacím strojem protichodem takto přikloněnou píci posekati. Stane-li se usmykování v pravý čas, když je již píce dost narostlá, tedy i když pak bouře a větry tuto pícninu jinak přehází, zůstává spodek přikloněn ve směru, jak byl usmykován, takže je možno jej strojem sekati. Jen je třeba použíti smyku hladkého, přiměřeně těžkého, aby špičky pícnině neutrhával a tuto dostatečně u země přehnul, aby se dole nenarovnala. Ovšem neseká-li se hned, tato dále roste, vrchem se zvedne a bývá pak ještě všelijak jinak překloněna.

Sušení

provádíme tak, že jakmile posekaná zavadne, tuto obracečem rozhodně dopoledne hned po rose obrátíme, třeba druhý den znovu zase hned po roce, zmokne-li, opakuje se to samé, teprve když je dost vymožená, a rajtruje, ale zase raději dopoledne, než odpoledne, kdy se již lupinka příliš oddrolují. Nejlépe hned ráno doma připraviti rajtry na vůz potřebný počet, pak hned po rose poslat kočího s hrabačkou napřed pícninu nakasávat, za ním nádeník neb druhý kočí si rajtry popojíždí, tyto v přiměřené vzdálenosti postavuje a hned jim rohy zakládá a ženské hned vidlemi, kosami, hrabačkou připravené na rajtr snášejí, takže takovýmto způsobem jde práce velice rychle. Je-li píce pěkná, udělá jedna zručná dělnice takovým způsobem za půl dne deset rajtrů. Když se pracuje hned dopoledne, málo se píce ožmolí, vzdor tomu, že se i přes kasany s vozem přejíždí, ale odpoledne při sebeopatrnější a pomalé práci se mnoho píce hlavně lupínek oddrolí. Teprve pak, když je píce hrabačkou nakasána, se za hotovými rajtry hrabe. Co se nezastane dopoledne, raději za slunečného odpoledne nehrabat, až druhý den třeba hned ráno, než se jede na jinou práci.

     Je-li píce před rajtrováním dost vymožená, bývá při pěkném počasí za týden již suchá a možno ji z rajtrů voziti domů. Je nejlépe při tom celý rajtr poraziti, prázdný vyšáhnouti, a pak se kasany odspoda rajtrem krásně nabodávají, aniž by se píce drolila.

     Je-li počasí špatné, píce pomalu schne a potřebujeme-li rajtry na jinou píci, tedy můžeme po týdnu srajtrovanou píci přiložiti a při tom udělati ze tří rajtrů jeden bohatý, a ty dva prázdné můžeme jinde upotřebiti.

     Vázání píce při vožení je sice dobré, ale příliš pomalé, a tedy vozíváme domů píci ponejvíce nevázanou. Nejlépe se nám osvědčilo píci na výfukové řezačce hned z vozu rozřezat a na půdu nafoukat. I byla-li píce vlhká, nic se s ní nestalo, poněvadž velice ulehla, vzduch do ní nemohl, když se dobře vypařila, aniž by dost málo zplesnivěla, a pak koně a dobytek je dobře žrali.

Musím se zmínit též o investicích a různých zařízeních do našeho hospodářství počínaje rokem 1905, kdy jsem naše hospodářství převzal.

Do roku 1914 (1919? – přepsáno) přikoupeno: dobytčí váha, žací stroje, obraceč píce, družstevní benzinová mlátička, železné pluhy, kultivátor, ježek ne hrudy, vyorávač brambor Härder vidlicový, kočár, vodovod, napáječky Chvojkovy, lihovarské podíly, chmelové žaluzie na sušárnu, šrotovníky, různé nářadí a vozy aj.

za obnos ca. (předválečných)                                                                             6.000,- korun

Do roku 1914 různé stavby, přestavby a  obytná, p. výminek,

přístodůlek                                                                                                          17.450,- korun

nové chmelnice a drátěnky                                                                                 3.130,- korun

přístřešková kolna za stodolou roku 1917                                                          2.800,- korun

benzinový motor, transmise, mlátička, lokomobila, lis, velký pařák,

lišta, odkladač, pak výměna za starou mlátičku novou větší, líheň aj.           44.000,- korun

r. 1923 zákryt na hrobku, kamenné desky                                                       7.140,- korun

r. 1926 obložena kuchyň s kamny a vodovod                                                  5.000,- korun

r. 1926 traktor s pluhem dvojradličným                                                         36.298,- korun

1926 – 28 nové chmelnice a drátěnky                                                              68.000,- korun

řezačka s výfukem, nové žaluzie na chmelní sušárnu přidány, žací

samovazač, nový travní žací stroj, nová hrabačka, nový vyorávač

brambor, řepoplečka 3 ř., nový troják, malý kočárek, výfuk zrní,

odsavač plev, valník, železná voznice a rudy, chmelné stříkačky,

koňský postroj (4.000,-), a různá zařízení                                                       46.650,- korun

za přikoupené pozemky: u kanálku od Vodrážky                                         1.500,- korun

                                             od Jiráska u kříže                                                  26.580,- korun 

                                             od Šubertů za dl. jamou                                       49.660,- korun

1927 zřízení sýpky nad komorou z pícníku                                                    2.700,- korun

stavby za humny – ohradní zdi, kůlna na nářadí                                         18.600,- korun

1927 elektrická instalace 3.000,-, dodatečná až 1938 3.500,-                         11.500,- korun

         elektrické motory, elektropumpy, elektrodojič až 1929 rok               30.000,- korun

1937 Další stavby a přístavby: garáž 1.200,-, zvýšení sýpek o 2 metry      33.200,- korun

         různé další zařízení: litý vál 550,-; thermosignal 324,-;

         kruhač 570,-; prací elektrický stroj 3.300,-; ždímač 300,-;

         kamna různá 500,-; pokladna 500,-; radia 1.000,-; 1.600,-;

         500,-; 1.700,-; různé zařízení bytu 5.000,-                                              15.800,- korun

Pozemků odprodáno:

r. 1914 za lukama hoření Tůmové Senec 1 ½ korce za 1.200,- Kč

r. 1924 za lukama dolní p. Holubovi Senec 2 strychy za 7.800,- Kč

r. 1929 na poslanci u studny p. Vlčkovi ½ korce za 7.000,- Kč

r. 1934 v Brantě V. Kejlovi 1 ¼ korce za 4.500,- Kč                                     

--------------------------------------------------------------------------------------

                                                                                                20.500,- Kč                                                                                                          

                                                                                                                            424.958,- korun

 

Daňová povinnosť

V rocích 1905 – 1913 činily daně z našeho hospodářství kol 450 Korun ročně a obecní přirážky kol 200 korun ročně.

V roce 1914 vypukla válka, byly vyměřovány k daním válečné přirážky. Až do tohoto roku zaplatil jsem na daních celkem 3.800,- Kč.

Tak v létech 1914 – 1917 zaplatil jsem 2.500,- Kč a přirážky 3.000,-.

Pak po skončení války byly daně neúměrně zvyšovány.

roku 1924 zaplatil jsem 11.789,- Kč

r. 1925 = 25.992,- Kč

předpis na rok 1925 činil 52.924,- Kč

předpis r. 1926 = 17.398,- Kč

zaplatil jsem r. 1926 = 20.219 Kč,

r. 1927 = 5.950, Kč

r. 1928 zaplatil jsem 12.000,- Kč

r. 1929 zaplatil jsem 12.270,- Kč

r. 1930 zaplatil jsem 3.400,- Kč

r. 1931 = 5.225,- Kč

r. 1932 = 5.293,- Kč

za r. 1933 = 5.676,- Kč

za r. 1934 = 4.192,60 Kč,

za r. 1935 = 8.025,-, obecní přirážky 2.042,10 Kč

za r. 1936 = 3.850,- Kč

za r. 1937 = 7.277,20 Kč

za ro. 1938 = 8.942,- Kč

Tedy do konce roku 1938 zaplaceno daní 146.492,- Kč.

Po osamostatnění našeho státu roku 1919 byla zabrána čásť peněz okolkováním a předepsáním dávky z majetku, činila u mne 48.000,- Kč

Obecních přirážek zaplaceno do roku 1938 = 23.000,- Kč.

Teda poplatnosť z našeho hospodářství jest poměrně vysoká. Tož do velké války to bylo snesitelné, ale pak přišlo zdanění nepoměrně vysoké, stačilo dříve na daně ročně včetně přirážek 32 q obilí, kdežto nyní máme na daně a přirážky prodat ročně 70 – 80 q obilí.

 

Další změny v hospodářství

 

Jak jsem se již v předu zmínil, bylo nutno při všech stavbách a přestavbách našich vykonati předem řádnou planýrku a teprve bylo možno přikročiti ku stavbě. Při tom odvážená zem byla dobře hnojivá, tedy se odvážela na pole, nejvíc se jí navezlo na doubrava.

V roce 1905, kdy jsem já převzal hospodářství po svém otci Čeňku Pochmanovi, bylo zplanýrováno za stodolu jen tak co se otevřely vrata průjezdu a na kolo žentouru. Bylo tehdy k pohonu strojů používáno žentouru, do jehož otáčecích pák se mohly zapřáhnouti jeden i dva potahy, nebyl tehdy ještě jiný pohon zde zaveden. Tedy jak jsem se již vpředu zmínil, od dolních vrat až sem za stodolu byla hlína odvážena za mého otce, dále dozadu za hospodaření mého. Já jsem ji ponejvíce kompostoval s různými odpadky a prolévali močůvkou, a terpve po delším čase rozvážela na pole. K tomu účelu pronajal jsem si od Melče, rolníka zde, malý jeho pozemek – cíp u doubravské silnice za 25,- K ročně, hned v roce 1927 na jaře. Po jaru, kdy se nemůže naň pole, navážím tam hlínu a různé odpady – slámu, droby, plevy aj. – a pak přes léto do toho vozíme močku. V zimě pak je z toho pěkný kompost a vozíme jej na pole, ponejvíce na vojtěšky, buď hned neb včas na jaře rozházíme a pak důkladně zavláčíme, a to má vojtěška ráda.

     Při této planýrce za stodolou jsme také hodně spodní hlíny, která byla moc písčitá, navozili do jámy proti našemu statku, čímž jsme tam cestu rozšířili as o 3 metry, mívali jsme od hora do vrat špatný zátoč. Zvláště v létech 1926 – 30 se mnoho vyváželo, aby tam bylo možno stavět kůlna a ohrady.

     Nevím, zdali jsem již vpředu učinil zmínku, že celý dvůr byl snižován, od dolů as o 2 metry a as od poloviny dvora o 4 metry, tak že dříve byl u stodoly staré mlad tam, kde jsou stodoly nové patra. A dále dozadu za stodolou je hliniště ještě vyšší.

     Jak jsem se již zmínil, postavil jsem roku 1917 za stodolou kolnu přístavek, bylo tehdy ve válce o lidi nouze, kdy jsem s jedním tesařem, který byl u dráhy, a jen po fairumu zde pracoval, sám s ním pracoval vazbu jen z kulatých dřev, rovněž dřevník před stodolou a tu hradební zeď tam, bávala tam hliněná stěna a nahoře pobouraná zeď. V roce 1928 postaveny cihlové hradební zdi, za humny a v roce 1929 kolna na nářadí as 28 m dlouhá a 6 ½ m široká. Kamenná zeď za Svítkovic rohem postavena as v roce 1931.

V tomto roku navežena úrodná ornice a zřízena zahrádka.

Co se týče již dříve uvedených změn v hospodářství, musím tyto doplniti následovně:

Hned v roce 1906 zřízen ve statku od studny vodovod do stáje a do pařáku, použity staré roury kotlové a zdily do cementové malty, držely as 20 roků. K pařáku jsou ještě dnes 1939. Ve studni ruční pumpa předělána na tlakovou pomocí dřevěného stojanu, a ozubených převodových kol, kterou se čerpala voda ručně do reservoáru vedle studny povýš zřízeného, z něhož dotyčný vodovod rozveden. Do kravské i ke koním dány tehdy Chvojkovy betonové napaječky zřízené jako spojité nádoby. Vyžadovaly bedlivé čištění, kdy jsem je as po 15 rocích zrušil a jde voda jen do žlabů. Pak roku 1909 koupil jsem stabilní benzinový motor, postavil vedle sušárny, nad ním na sýpce vedena transmise až nad pumpu, a tam pomocí řemene byla pak voda čerpána, poněvadž ručně ji nikdo dost nenačerpal a dobytek vzdor napaječkám, míval žízeň. Zároveň na tuto transmisi jsem zapojil na sýpce šrotovník a mačkadlo, a též pomocí dlouhého lana přes dvůr do stodoly vedeného byla poháněna ve stodole řezačka i jiné stroje. Byl tedy motor, jak náleží, využit. Až teprve, když byla sem zavedena elektrika, jsem je prodal do staré litiny, ač stále ještě dost dobře pracoval.

Nové široké vodovodní roury od reservoáru do kravína a koňské stáje dány as v roce 1930. Do kuchyně byl zaveden vodovod hned v roce 1909.

Poněvadž ve staré dolení studni byla špatná a nezdravá voda, dal jsem zříditi v roce 1936 novou studnu vedle stodoly, kde se přišlo na tak silný pramen, že nebylo možno studnu ani vycíditi. Od této se spojil vodovod dolů do starého. Do této studny dána pumpa „nautila“ ponorná s automatem. Do dolení studny byla hned v roce 1928 po zavedení elektřiny dána centrifugální pumpa, ale několikrát motor následkem zvlhnutí spálen. Ve staré studni bylo vždy dost vody následkem provrtání dna pískového v roce 1910 as do hloubky 4 m důlním nebozezem, do toho vrtu vložena železná roura, a tou se vytlačila voda ve studni až 7 m vysoko. Až v suchých létech 1934 – 35 klesla hladina vody o 4 metry, ale vzdor veliké spotřebě as 25 hl denně jsme vystačili.

     Nádvoří bývalo neupravené, samé bláto a výmol, tak že zvláště po jaru jsme se v něm bořili. Hned po zřízení vodovodu 1907 jsme jej dole vydláždili, pak výš v roce 1909 pomocí pluhu a lopat urovnali a já sám jej kamenem vyštětoval. Rigoly jsem nechal od zedníka vydláždit.

 Od té doby máme na dvoře vždy sucho a čisto.

 

Stavba malé řady

     V roce 1908 při stavbě malé řady, místnosti na pařák a nad komora pro služky, pak dále chlévky, činil soused čp. 3 Svítek značné překážky, hlavně pro úzký odkrap. Ale poněvadž tam máme tak málo místa, není to možné ponechávati odkrap širší. V případě, že by se tam někdy přestavovalo, doporučuji odbourávati část po části, ale odkrap ponechati tak jak je, poněvadž soused tam u své budovy má mělké a špatné základy. Pak je lepší, když je tam odkrap výš, aby soused jím nemohl odváděti vodu ze svého dvora. O tom jsem se již jednou zmínil.

Hnojiště obezděné s vybetonovaným dnem bylo zřízeno v roce 1908.

O stavbách ostatních jsem již psal. Až přestavba chmelné sýpky. Provedena v roce 1937. Provedení projednáno staviteli p. Domažlickýmu v Rakovníku. Budova nad výminkem i nad kravínem a i se sušárnou zvýšena o 2 metry. Prováděli to tak, že sejmuli tašky dolů na zem, vazba i s latováním pomocí točicích zvedáků, co se používají u párovky, zvedali po částech do výše a zedníci hned podezdívali. Vazba ponechána stará, jen trámy a podlahová prkna dány nové. Tašky jsme si očistili, přebrali a dali znovu na střechu a doplnili novými. Celkem stála tako přestavba 32 tisíce korun a provedení trvalo as 4 týdny.

V roce 1938 opraven deputátní domek čp. 62. Dodána celá nová vazba i s laťováním a as polovina nových tašek. Přistavěna vzadu na dvorku komůrka, aby tam byla i místnosti. Soused dolní chtěl prokopati odkrapovou uličku, aby se voda vyvedla všecka do návse, což se nemůže dovolit, poněvadž by se našemu domku čp. 62 příliš odkopaly základy. Dosud má polovina vody z té uličky spád dozadu do jámy, a polovina sem do návsi. Dle mapy skorem celá šíře té okrapové uličky náleží k našemu domku čp. 62.

Rodinná hrobka.

V roce 1905 po smrti mého otce Čenka Pochmana koupil jsem na obecním hřbitově zdejším natrvalo volné místo čís. 31, na kterém jsem dal zříditi zděnou hrobku na dvě rakve, čistě vybílenou, do které byl otec pohřben, a hrobka zaklenuta. Zbylo vedle ještě místo as na 3 hroby. Tam byl pak pohřben strýc František, bratr otcův, zemřel as 1910. Pak když zemřel strýc Josef Pochman, rovněž otcův bratr, as v roce 1920, dovolil jsem jej pohřbíti rovněž na naše místo vedle hrobky, a pak i jeho manželku tetu Františku do hrobu vedle hrobky. Když pak v roce 1923 zemřela moje matka, pohřbili jsme ji do hrobky vedle otce. Při otevření hrobky byla tato suchá a vybílená jako ve světnici. Rakev otcova ještě úplně neporušená. Ale zvědavci za mé nepřítomnosti tuto rakev otevřeli, čímž ji poškodili, ale mrtvola otcova byla prý úplně ještě neporušená. Hrobka byla znovu zaklenuta. Ale hned ještě v tomto roce zakoupil jsem od sochaře Havlíčka v Rakovníku kamenný kryt ze žulových desek na tuto hrobku, ale již větší, aby se mohla hrobka rozšířiti. To se stalo na podzim roku 1937. Klenutí celé jsme odstranili, rozumí se, že předem jsme mrtvoly, jelikož byly již rozpadlé, přeložili společně do rakve nové, zatím uschovali v kostnici, pak hrobník hrobku vykopal na šíř, kosti, které se při tom našly, složili do malé rakvičky, se kterou byly rovněž zatím uloženy v kostnici. Ve dně hrobky byla vykopána menší hrobka, do které se budou moci ukládati pozůstatky z rozpadlých mrtvol. Pak vše náležitě vyzděno, vybíleno a zakryto kamennými deskami ze žuly. Po pravé straně hrobky zřízeny podél stěny nad sebou as o 60 cm dvě betonové desky, na něž bude možno ukládati popelnice.

     Do malé hrobky uložena malá rakvička s pozůstatky a zákryt z betonové desky s kruhem. Při pravé straně do hrobky vložena rakev velká s pozůstatky mých rodičů. Pak hrobka úplně uzavřena hlavním kamenem. Právě tu prováděl, za pomoci hrobníka a zedníka, sochař Zelenka z Rakovníka. Do malé hrobky ukládali čisté pozůstatky.

-------------

V roce 1938 koupen do hospodářství nový motor elektrický 20 HP od fy Svoboda Mladá Boleslav na pohon mlátičky místo traktoru, za 5.756,- Kč.

-------------

Statistika cen:

roku 1912 jsem docílil následující ceny:

1 q ječmene po 20,- K

1 q cukrovky pro cukrovar Beroun po 2,50 K

za tlustou jalovici za 1 kg živé váhy po 1,16 K

nádeníkovi stálému denně 2,20 K

kočí k deputátu 10,- týdně

1 q thomasovy strusky na hnojení po 7,10 K

1 q kajnitu po 5,20 K

ženská nádenice denně po 1,20 K

Šáma z Kralup franco Lubná 1 q po 72 haléřů

Přikoupené otruby ze mlýna 1 q po 13,80 K

za brambory do lihovaru 1 q po 13,80 K

pak nádeníkovi denně 2,80 K

za 1 q žita po 16,- K

za 1 q pšenice po 18,60 K.

za ráfy na kola placeno za 1 kg po 0,22 K

 

Rok 1913

palivové dříví 1 m³

na stavbu cihly za 1000 kusů 30,- Korun

za chmel za 1 cent po 278,- Korun

za žito 1 q po 17,- K

nádeník denně po 2,60 K

za vepře od řezníka za 1 kg mrtvé váhy po 1,52 K

za jalovici pro řezníka za 1 kg živé váhy po 0,84 K

 

Rok 1911

za 1 q pšenice 25,- K

1 q žita 23,60 Kor.

za motouz za 1 kg po 0,70 K

za superfosfát hnojivo 1 q po 12,20 Kor.

pšeničné otruby po 11,80 K

za vola na zabití za 1 kg živé váhy po 0,92 K

daně 523,23 K

obecní přirážky 232,47 K

kusové uhlí v Brantě za 1 q po 1,60 K

kostkové uhlí v Brantě za 1 q po 1,45 K

za vepře na řezníka z 1 kg mrtvé váhy 1,44 K

 

Rok 1909

1 q žita 22,- K

1 q pšenice 32,- K

nový chomout na koně 18,- K

za 2 kurty 6,- K

přeložení 2 polštářů 8,- K

telata 1 kg živé váhy po 0,80 K

chmelní drátek 1 kg po 0,38 K

 

rok 1907

1 q žita 24,- K

 

Rok 1905

1 q žita 16,50 Kor.

1 q pšenice 21,20 Kor.

chmel 1 cent 176,- Kor.

tele po 0,90 K

ječmen 1 q 18,- Kor.

vepř na řezníka 1 kg mrtvé váhy po 1,56 K

superfosfát 9,- Kor.

ledek 14,90 Kor.

putýnka po 1,30 Kor.

motyka 1,50 Kor.

v Brantě 1 q uhlí po 0,90 Kor.

hnědé uhlí v Rakovníku 1,10 Kor

nepromokavé plachty na koně velké 11,- Kor.

nové pytle po 1 kg na obilí po 1,14 Kor.

 

Rok 1906

 

Chmel 148,- Kor. za cent

ječmen 15,90 Kor.

žito po 14.30 Kor. – 15.20 Kor.

pšenice 17,80 Kor.

pár podsvinčat 36,- Kor.

za krávu 300,- Kor.

býk na řezníka po 0,75 Kor. za 1 kg živé váhy

žací stroj obilní 500,- Kor., hrábě po 0,22 K

palivové dříví po 120,- K z 1 pm³

vagon šámy do Rakovníka 113q 65,54 Kor.

žací stroj travní 290,- Kor.

pilník 1,40 Kor.

 

Rok 1907

 

pšenice 19,- Kor.

žito po 17,- Kor.

ječmen po 18,80 Kor.

chmel po 74,- Kor. za cent

za prací stroj na prádlo dřevěný 27,- Kor.

vápno po 1,70 Kor.

1 q kostní moučky 11,50 Kor.

1 q cementu 8,80 K

nový klobouk 4,10 Kr.

Daně 432,76 Kor.

šicí stroj 102,- Kro.

zimní perka 17,- Kor.

 

Rok 1908

za býka 410,- Kor.

oves 16,40 Kor.

kráva 300,- Kor.

sláma 1q po 3,40 Kor.

pšenice po 23,20 Kor.

cukrovka 2,10 Kor.

žito 20,- Kč

chmel 156,- Kor.

uhlí hnědé 1,20 Kor.

plátno na polštáře 1 m po 1,12 Kor.

konev na zalévání 3,- K

vápno po 2,- K

pytel soli červené 4,20 Kor.

za pluh s dřevěným hřídelem 23,- Kor.

dva vagony kalů do Lubné 150,- Kor.

obecní přirážky 73,- Kor.

cukr 1 kg 0,74 Kor.

chmelní drátek po 0,38 Kor.

 

V roce 1914

putýnka po 2,20 K.

dobytčí sůl po 4,- K. za pytel 50 kg

2 vagony šámy 112,- Kor.

ječmen 14,- Kor.

za 1 lopatu 0,70 Kor.

pšenice po 25,-

žito 20,- Kor.

chmel za cent (září) 30,- Kor.

chmel za cent (listopad) 80,- Kor.

daně 450,- Kor.

 

Rok 1915, rok válečný

rekvisiční cena žita po 21,- K

pšenice 31,- K

účet kováře za rok 1914 – 34,14 Kor.

prasata na řezníka po 2,40 K. za 1 kg. mrtvé váhy

vidle 1,40 Kro.

uhlí po 2,- Kor.

za pár volů na maso 3400,-

za mladé koupené 2520,- K.

cukr 0,87 K 1 kg

pražená káva 1 kg po 5,20 Kro.

látka s přípravami na oblek 26,- Kor.

prasata po 3,28 Kr. mrtvé váhy

 

Rok 1916

ječmen po 28,- K.

býk na řezníka po 1,96 K. živé váhy

podsvinče 40,- K.

šrotovník 231,- Kor.

ráfy k vozu po 0,30 K za 1 kg

cihly staré 30,- K.

vápno po 3,- K. 1 q

uhlí 2,60 K.

za pár koní mladých 5 810,- Kro.

brambory 24,- Kor.

cukrovka po 4,- K.

brambory v lihovaru po 5,- K

žito po 40,- K.

 

Rok 1917

prasata po 6,30 K.

kožený řemen 1 m 10 cm po 19,30 K.

jalovice na řezníka po 3,40 K.

sůl po 0,37 K

žito po 29,- K

pár střevíců 60,- K.

pšenici po 35,- K.

oves po 28,-

nová radlice a 2 nože k pluhu 16,40 K.

chmelní drátek 1 kg po 0,85 K.

velký pařák reform. 596,- K.

pár botek 100,- K.

vápno po 1 q 8,- K.

kravský řetízek 3,50 K.

chmel 110,- K.

 

Rok 1918

vepř na řezníka 1 kg mrtvé váhy po 14,- K.

uhlí 1 q po 4,80 K.

nové kolo k vozu 60,- K.

hovězí 1 kg živé váhy 3,40 K

1 q zelí bílé 44,- K.

brambory z lihovaru 7,-

mléko 1 l po 0,60 K.

rošt do kamen 18,- K.

čtyřrohé vidle 7,- K

4 ráfy k vozu 162,- K

vápno kus 1 q po 24,- K.

pšenice 40,- K.

žito 40 K.

později po 70,- K

ječmen 60,- K.

 

Rok 1919

vagon vápna po 8,- K

vepř na řezníka 1 kg mrtvé váhy po 19,50 K.

osobní daň z příjmu 757,40 K

cukrovka po 14,- K.

žito 370,- K.

ječmen 340,-

vagon uhlí 100 q – 814,- K

chmel 1 cent 1450,- K, ročník 1918 – po 1000,- K

oprava koňských postrojů 920,- K za podrážku bot 30,- K

daň ……? 645,80 K a 617,- K

žito stanovená cena 80,- K.

ječmen 72,- K

pšenice 80,- K.

 

Rok 1920

 

Rok 1922

pšenice po 285,- K

žito 120,- K

chmel za cent 400,- K

vepř pro řezníka 1 kg mrtvé váhy 14,- K

podsvinčata po 200,- K

nádeník 25,- K

dělnice 12,- K denně

za pár starých koní 14 100,- K

hovězí na řezníka po 11,- K živé váhy

 

Rok 1923

uhlí po 22,50 K

cement po 55,- K

vepř po 15,50 K mrtvé váhy

tlustý volek po 6,50 živé váhy

pšenice 165,-

žito 108,-

ledek po 255,- K

dříví palivové po 30,- K

podsvinčata pár 360,- K

nádeník 25,-

dělnice 13,- K

deputátník měs. 200,- K

služka měs. 250,-

svobodný kočí 250,- K

chmel za cent 2700,- K

 

Rok 1924

ječmen 190,- K – 235,- K

pšenice 208,-

žito 150,- K

za býka po 8,50 K živé váhy

uhlí 20,- K

chmel cent po 2200,- K

superfosfát po 75,- K

2 nepromokavé plachty 290,- K

cukrovka pro cukrovar 22,-

přišití kožených pásků ku koňským houním 60,- K

nová koňská oprať 200,- K

pár podocasníků na koně 160,- K

kartáč 15,- K., vidle 20 K

chmel v listopadu 2100,- K

 

Rok 1925

chmel 4000 K za cent

býk po 7,50 K. živé váhy

vepři 9,75 K, živé váhy

cukrovka pro cukrovar po 20,- K

žito 130,-

ječmen 120,-

brambory 20,-

pšenice 150,-

zimník 885,- K

boty 270,- K

 

Rok 1926

chmel 3900 K za cent

vůl na maso po 6,75 K živé váhy

prasata 1025 K živé váhy

žito 130,- K

pšenice 240,- K

ječmen 140,- K – 160,-

uhlí 13,80 K

žito 200,-

 

Rok 1927

chmelové sloupy po 240,- K za pevný metr

trámové dříví 200,- K pevný metr

1000 cihel 300,- K

vagon šámy potašové 475,- K

vápno po 21 K

účet kovářů 3200,- K

konstrukční drát po 195,- K za 1 q

za dovoz vagonu 150 q šámy potašové 466,- K

pár podsvinčat 300,- K

benzin po 4,20 K 1 kg

vepři po 11,50 K živé váhy

hovězí po 6,70 K živé váhy

plužní nůž 76,- K

koza 23,- K

mléko za 1 litr 2,- K

košinka do bryčky 140,- K

ječmen 180,- K

žito 220,- K

chmel 2000 K cent

pšenice 225,- K

 

Rok 1928

petrolej 1 kg 2?13 K

benzin 1 kg 3,60 K

drát po 180,- K 1 q

náprava k vozu 31 kg – 193,- K

všední kalhoty 175,- K.

kopání chmelnice od 1 kopy 3,- K

podsvinče 160,- K., brambory do lihovaru 20,- K

hovězí 6,- K. živé váhy

vepři 12,75 k. mrtvé váhy

žito 225,- K.

chmel 1540, 2000, 2250,- K.,

ječmen 190,- K,

pšenice 200, 175,- Kč

 

Rok 1929

mléko 1,70 K za 1 l.

hovězí za 5 – 8,- K za 1 kg. živé váhy

vepřový 13,50 K mrtvé váhy

žito 130,-

pšenice 170,-

ječmen 145,- K

 

Rok 1930

1 litr mléka po 1,50 K

hovězí za 10,- K mrtvé váhy

vepřový po 11,- K. mrtvé váhy

žito po 140,-

pšenice po 150,- K

ječmen 115,- K

 

Rok 1931

mléko 1,30 K

vepřový 10,- K. mrtvé váhy

hovězí 11,- K m.v.

žito 135,- K

pšenice 130,- K

ječmen 125,- K

 

Rok 1932

mléko 1,10 K

vepřový 6,25 K ž.v., 9,50 K m.v.

hovězí 4,50 K. ž.v.

žito 95,- K 

pšenice 140,- K 

ječmen 85,- K

 

Rok 1933

mléko 1,- K

vepřový 6,75 K. ž.v., 9 K. m.v.

hovězí 9 – 10  K. m.v.

žito 80,- K 

pšenice 140,-  

ječmen 90,- K

 

Rok 1934

mléko 1,- K

vepřový 8,50 K m.v.

žito 130,- K

pšenice 150,- K

ječmen 150,- K

 

Rok 1935

mléko 1,- K

vepřový 8,50 m.v.

hovězí po 5 K ž.v.

žito 135,- K

pšenice 165,- K

ječmen 130,- monopolní ceny

 

Rok 1936

mléko 1,- K

vepři 9,- K m.v.

hovězí 11,50 K. m.v.

žito 135,- K

pšenice 145,- K

ječmen 136,- K

 

Rok 1937

mléko 1,- K

vepřový 6,- K ž.v.

hovězí 6,- K ž.v.

žito 135,- K

pšenice 160,- K

ječmen 140,- K

 

Rok 1938

mléko 1,- K

vepřový 8,- K m.v.

hovězí 4,- ž.v.

žito 140,- K

pšenice 160,- K

ječmen 130,- K

 

Rok 1938

mléko 1 K.

vepřový 8,- K. m.v.

hovězí 4,- K ž.v.

žito 140,- K.

pšenice 160,- K

ječmen 130,- K

 

Rok 1939

mléko 1,- K

vepřový 10,- K. m.v.

hovězí 5,- K ž.v.

 

Ceny chmele nejsou v posledních létech uváděny, poněvadž jsou již vypsány v dřívějším článku o pěstování chmele až do roku 1935.

V roce 1936 bylo 29 žoků a prodán za cent 450 – 610,- K a 650,- Kč, 9 žoků ponecháno na „špekulaci“ a prodány až 30. 7.1938 ZA 90,- Kč cent, tedy se to nepovedlo.

V roce 1937 sklizeno 34 žoků chmele a prodán za 700,- a 710,- Kč, později ceny rychle klesaly.

V roce 1938 sklizeno 23 žoků chmele a prodána za 600,- Kč a pak 560,- Kč.

Chmel byl v tomto roce mnoho strakatý až červený následkem peronospory. Zároveň byl tento rok ve válečném napětí mezi Československem a Německem, následkem toho byla nejistota obchodní. Nebyl po sklizni o chmel žádný zájem, až teprve když se konflikt urovnal, počali kupci chmele kupovat, ale jen za levné ceny. Až teprve od polovice prosince počaly ceny chmele stoupat. Kupovala zde cizina a v únoru 1939 nabízelo se za chmel již 2100,- K, ale nebyl již mezi pěstiteli skorem žádný. Stalo se následkem mimořádných poměrů. Oni obchodníci se toho nenadáli, poněvadž ze začátku nákupu mnoho o chmel nestáli

K této statistice cenové poznamenávám následující.

Vezmeme-li za podklad průměr cen před velkou válkou, tedy 1910 – 1914, kdy se platilo obilí průměrně za 1 q 20,- K

dobytek hovězí na řezníka za 1 kg ž.v. 0,90 K

vepřový na řezníka za 1 kg mrtvé váhy 1,50 K

za práci s párem koní za den 10 – 12,- K

za 1 den práce nádeníkovi 2,30 K

za 1 den práce ženské 1,20 K

za 1 q uhlí hnědého v Rakovníku 1,10 K

za 1 q uhlí černého v Brantě 1,50 K

velké nepromokavé plachty na pár koní 11,- K

chmelní drátek za 1 kg za 1 kg 0,38 K

přeložení dvou koňských polštářů 8,- K

Daně 523,-; přirážky 232,- K = 755,- K

palivové dříví v lese za 1 pm² 4,60,- K

za cukrovarskou šámu za 1 q franco 0,72 K

čtyřrohé vidle ocelové 0,80 K

za vozové ráfy za 1 kg 0,22 K

 

Průměrné ceny dnešní 1938 – 1939                                                     proti době předválečné

Obilí:

pšenice 160,-; žito 130,-; ječmen 130,-                                              7x dražší

dobytek hovězí za 1 kg ž.v. 5,- za Ima                                            5 ½ dražší

dobytek vepřový za 1 kg mrtvé váhy 10,- K                                  7x dražší

za uhlí hnědé 14 – 19,- K                                                                   15x

za uhlí černé v Brantě 20,- K                                                             13x

nepromokavé plachty na koně velké 195,-                                     18x

                                             houně velké 198,-

chmelní drátek za 1 kg 3,50 K                                                          10x

přeložení 1 koňských polštářů 90,- K                                              11x

Daně a přirážky 9.000,- K                                                                  13x

palivové dříví v lese 60,- K                                                                25x

cukrovarská šáma za 1 +; franco 5,- K                                             6 ½ x

ocelové vidle 8,50 K                                                                           10x

vozová ráfy za 1 kg 1,80 K                                                                 8x

Tedy zemědělské plodiny nezdražily v tom poměru jako výrobky průmyslu.

Práce stojí dnes:

nádeník denně 25,- K                                                                           11x dražší

ženská denně 14,- K                                                                           12x dražší

 

Příorky pod žlábkem.

V roce 1931 nechala obec lubenská přeměřiti hranice podél „Černého potoka“ k Rakovníku a zaměřiti novou silnici, postavenou „dolem“ k Rakovníku, civilním geometrem p. ing. Thomsou z Rakovníka. Zjistil u našeho pozemku pod žlábkem, že máme od obecního přioráno celkem 3610 m², kdežto od našeho pozemku  čprc. 1127 zabráno do obecního 1375 m², tedy zbývá skutečného příorku 2235 m².

Dle starých protokolů a výkazů, uložených na půdě školní budovy v různých bednách, něco z toho mám i ve své úschově, bylo již dřívějšími majiteli našeho pozemku zaplaceno obci celkem 945 sáhů², tj. 3402 m², ale nebyl proveden knihovní pořádek, kdy je obci lubenské zaplaceno o 1165 m² víc, než kolik se užívá. Kromě toho je vzadu příčně od čprc. 1122 přikoupeno 191 sáhů² a rovněž to není knihovně připsáno.

Usnesením obecního zastupitelstva ze dne 18. 9.1932 bylo rozhodnuto, že obec nechá vlastním nákladem provésti toto zaknihování, když jí od něho tu část, jak obec má připojenu od čprc. 1127 bude ponechána. S tím jsem souhlasil. Rovněž silnici že nechá obec zaknihovati.

Ale do dnes únor 1939 není toto zaknihování provedeno, ani těch příorků, ani té silnice, ač od postavení této po zabraných pozemcích roku 1930 je dosti dlouhá doba. Od našeho pozemku za křížem na tuto silnici zabráno 10 arů.

Na pozemku čpr. 1127 byly narostlé velké stromy, ty jsme sobě vykáceli.

 

Válečné napětí v roce 1938

Československo skládalo se ze mnoha národností: Čechů, Moravanů, Slováků, Podkarpatorusů, Němců, Maďarů a Poláků. Němci a Slováci domáhali se samostatnosti, t. zv. autonomie v rámci státu našeho. Naše vláda s tehdejším presidentem dr. Benešem se zdráhala na to přistoupiti, ač i poslanec Beran, agrárník, ve svém novoročním projevu nabádal, že je třeba ihned s Němci jednati. Za to byl on i celá strana republikánská (agrární), jejímž byl Beran předsedou, skorem všemi novinami napadán a urážen.

Do jednání zasáhla na jaře říše Německá s kancléřem Hitlerem v čele. Nastala částečná mobilisace zde i v Německu. Jednání se vleklo, naše vláda již Němcům autonomii povolovala, ale tito se již tím neuspokojili a žádali přímo odtržení od našeho státu. Došlo v září t. r. pak ku rychlému zásahu Německa v této věci. Naše vojsko obsazovalo hranice a spoléháno na vojenskou pomoc Francie, Ruska a Anglie. Ale tito spatní spojenci nebyli na válku připraveni, ale sami uvnitř rozhádáni. Koncem září sešli se v bavorském Mnichově předseda vlády francouzské Daladier, předseda vlády anglické Chamberlain a německý kancléř Hitler, a učinili dohodu. A nařídili Československu s velice krátkou lhůtou úplně vykliditi všecka území v našem státě osídlená Němci. Došlo k rychlému ústupu našich vojsk a zároveň s nimi usazení tam Češi opouštěli rychle svá místa i svůj majetek a utíkali také někteří, kteří zůstali, byli pak od Němců vypovězeni, a majetek stejně jim byl zabaven. I my zde v Lubné byli jsme tím značně poškozeni. Koně i lidé povoláni na vojnu a pomocné služby. Mezi lidmi byl rozruch a stálé pobuřující řeči s komunistickými názory. Ve žních již práce také následkem deštivého počasí vázly. Po žních a zvláště již počátkem září pokládána již válka za neodvratnou. Všecky práce konány bez zájmu. Nám v polovině září vzat pár koní s kočím a ještě též s nádeníkem na vojenskou přípřež. Zbyl jsem ve statku sám s jedním mladým kočím, který též jako voják čekal každou hodinu povolání. Po třech dnech koně vráceny s upozorněním na zavolání. Dne 25. září všeobecná mobilisace, jeden náš, ten nejlepší kůň narukoval, kočí a nádeník. Jeden pár koní na přípřež. To všecko v noci ze 25. na 26. září 1938. Všichni byli jsme pobouřeni. V obci zatím jen v židovské vile ubytováno vojsko. Napětí i odhodlání bylo všeobecné. Opatřovaly se potřebné věci do zásoby – petrolejové lampy, baterky, zatmění oken a plynové masky.

Na doubravách zřizováno narychlo letiště. Zabrána k tomu účelu pozemek města Rakovníka a od několika lubenských, přiléhající konce našich pozemků. Nám to činilo za dlouhou jámou as 6 korců, celá ta rovina, na doubravech na širokém rovněž vzadu ta rovina s 3 korce a zadní doubrava rovněž vzadu ta rovina as 2 korce. Zástupce ministerstva veřejných prací s námi vyjednával o pronájmu těchto pozemků. Žádali jsme zprvu z 1 aru ročně 10,- K, pak jsme byli svolni všichni za pronájem 8,- K ročně z 1 Aru. Městu z jejich pozemků dali 6,- korun z aru, a nám pomocí vyvlastňovací komise nabízeli 3 K z 1 aru. Proti tomu jsme se všichni ohradili. Připomínám, že zástupce ministerstva jednal s námi majiteli těchto zabíraných pozemků hodně urážlivých a nepřátelským způsobem.

Při tom se stále na letišti pracovalo. Pozemky rozorávali a rovnali. Do toho přišlo skončení války a uzavření míru. Práce na letišti zastaveny a pak as v listopadu nám bez vší náhrady vráceny. Nikdo jsme o ni nežádal.

Pak při nástupu vojsk měli jsme také po několik nocí ubytováno kol 20 koní s vojáky od dělostřelectva. Pak as týden zde byla také rota pěšího vojska ubytována po obci. Tím mnoho lidu i koní zahálelo a práce zemědělské vázly. Nebylo zaseto a bylo třeba sklidit okopaniny. Demobilisace se táhla až do konce října. Nám byl kůň vrácen až počátkem listopadu nemocen a bez náhrady.

Válečné napětí skončilo. Utrpěli jsme velikou ztrátu našeho území osídleného Němci, ale i mnoho českých velkých menšin i celých obcí úplně českých od nás odtrženo. Území s Němci není co litovati, ale území Čechy osídlené se asi brzy poněmčí a toho bude škoda. Je nás tak málo a ještě nás ti Němci kolem dokola stále poněmčují.

President zdejší dr. Beneš musel odstoupiti, poněvadž ze svého působení příliš sympatisoval s bolševismem a rušil naše hospodářské vztahy s nejbližšími sousedy, hlavně s Německem, ale i s Polskem a Jugoslavií, až byl už před léty Švehlou před touto politikou varován. Stalo se tak as 27. října 1938, tak že již tento 28. říjen nesměl býti svěcen, a byla nařízena pracovní povinnosť. Dr. Beneš pomocí letadla odletěl do Anglie a počátkem listopadu byl zvolen nový president, předseda nejvyššího soudu v Brně Dr. Hácha, který před tím nikdy v žádné straně politické nevystupoval. Německé území zvané sudetské připojeno k říši Německé, Slovensko se od nás odpojilo a utvořilo samostatný stát pod ochranou Německa, a zbylé území Čech a Moravy ponecháno sice s vlastní správou, ale pod nadvládou říše německé, tak zvaný protektorát.

Jelikož zde podvratné živly pracovaly a připravovaly bolševický převrat, došlo na jaře 15. března 1939 k obsazení Čech a Moravy německým vojskem. Naše vojsko rozpuštěno až na nepatrnou čásť a do všech kasáren i jinak usídleno vojsko německé a policie německá. Též vyšší úřady obsazeny úředníky říšskými.

Naše vláda s presidentem sice ponechány, ale všecka její nařízení musí býti schvalována.

Takto jsme ztratili naši svobodu před 20ti roky našimi legionáři vybojovanou a našimi i zahraničními činiteli dosti těžko tehdy získanou.

Když bylo Československo takto vyřízeno, zahájila vláda říše německé jednání s vládou říše Polské o odstoupení území osídleného Němci. Poněvadž to jednání nevedlo k cíli dle přání Německa, došlo na podzim 1939 k válce, kterou Německo během tří týdnů úplně prohrálo. Západní půl připojena k říši Německé, východní k říši Ruské. Následky byly pro Poláky kruté. Komu bylo prokázáno nějaké provinění proti Němcům, byl pak strašně trestán ztrátou majetku, dlouholetou káznicí a nucenou prací neb smrtí. Do takto uprázdněných měst byly pak přistěhováni a usídleni Němci roztroušení po východních zemích. Dle novinových zpráv bylo tímto způsobem ještě do konce roku 1939 přesídleno na 40 tisíc Němců.

Nešťastní Poláci. Takto provedeno myslím již po čtvrté rozdělení Polska. Rovněž nakrátko jako my užili své samostatnosti. Proč právě slovanské kmeny si nedokáží udržet vlastní svobodu? Myslím, že je chyba tvořiti vedle silné velké říše Německé malé státy slovanské.

Kdyby se byl utvořil před 20ti roky stát polsko-česko-slovenský, snad by se byl mohl udržet vedle velké říše německé. Ovšem neměla by býti udržována mezi těmito kmeny stará řevnivost. Zde se osvědčuje staré pravidlo: „rozděl a panuj“. Vždyť Němci v říši také nejsou z jednoho kmene a přece vždy spíš drží při sobě nežli my Slovani. Doufejme, že jednou k tomu dojde a dojít musí, jinak se rozpínavosť velkých národů nezastaví.

 

Poměry, počasí a úroda v roce 1938 – 1939.

V roce 1938 bylo od jara v seji, i později, přiměřené počasí až do poloviny žní. Pak nastaly deště a sklizeň obtížná, mnoho obilí se pak zkazilo a porostlo. Ječmen a pšenici jsme hned vymlátili zralé, ale oves vlhký a zčernalý od dešťů a polovinu žita zbylo až po chmelách a následkem trvalých dešťů se pak vymlátilo hodně vlhké a porostlé, takže bylo neprodejné, až v roce 1939 se prodalo s novou sklizní. Brambor narostlo dost, ale následkem válečných poměrů těžko se sklízely.

Na jaře měli jsme tři deputátní rodiny a nádeníka ze vsi, pak před sklizní sice nebyla pro všecky ani práce, když pak nastalo sekání píce, jeden deputátník narukoval na vojenské cvičení na měsíc, druhý se roznemohl a i třetí si lehl. Jeden marodil celý měsíc, druhý 14 dnů, takže celá sklizeň píce senové bylo značně pro mne obtížná. Jak ti se vystonali, ten přišel z vojny, mezi tím jsem přijmul ještě praktikanta, bylo zas lidu dost a práce do žní málo.

Sotva začaly žně, jeden deputátník aniž dal výpověď, dne 1. srpna z práce vystoupil se ženou. Jelikož bylo z obce již mnoho narukovaných, nebylo možno si přijednati, byly tedy žně zase dosti obtížné. Pak počátkem září narukoval zase druhý deputátník, a první i s koňmi na vojenskou přípřež. I nádeník z obce byl mně zabrán pro vojenskou přípřež. Zbyl mě ten praktikant, hodně neumělý horníkův syn, a náhodně jsem před tím přijmul dělníka, Slováka, který ovšem také toho při hospodářství mnoho neuměl, a jeden pár koní, totiž jeden kůň se starou 25letou malou kobylkou, která byla jinak určena jen na projížďky do lehké bryčky. Tedy to setí dle toho také dopadlo. Pozemky ku setbě nedostatečně rozdělány a špatně připraveny, ozimy špatně vzešly a byly řídké. Práce se konaly v předpokladu, že válečná litice veškerou námahu stejně zničí.

 

Přišel rok 1939. Pohřeb dědečkův.

Zima mírná, málo sněhu.

Roznemohl se náš dědeček v Malinové, otec mé manželky, výminkář Jan Hejda na usedlosti čp. 24. Byl sice již stár, ale vždycky dosti zdráv, tak nás jeho nemoc překvapila. Doufali jsme stále, že to ještě překoná, měli jsme jej všichni velice rádi, býval vždy veselé a klidné mysli. Po všecky dřívější léta byl u nás velice častým a radostně viděným hostem. Při česání našeho chmele byl vždy u míry a i všichni česáči ponejvíce z Rakovníka mívali jej rádi a vždy s nimi dobře vycházel. Ale jeho nemoc se blížícím jarem spíše zhoršovala, stále slábnul, až (dne) ze 12. na 13. března zemřel. Pohřeb jeho připadnul na 15. března. Právě v den, kdy německé říšské vojsko obsazovalo Čechy a Moravu, několika proudy ze všech stran vnikalo do země. Den před tím padal silně sníh a na tento den byla hrozná sněhová vánice při silném mrazu. Silnice zaváty tak, že se stěží bylo možno dostati do Malnové. Pohřeb konal se odpoledne as ku čtvrté hodině na československý hřbitov vedle nádraží Petrovice-Zavidov. Pohřební vůz stěží se prodral sněhovými závějemi. Kráčeli jsme za ním právě proti větru, který nám metal sníh do obličeje a do očí, takže jsme na cestu ani neviděli. Po pohřbu jeli jsme z Petrovického nádraží autem domů, kdežto ostatní účastníci, kteří chtěli jet vlakem o 6. hodině domů, přijeli až ráno o 3. hodině do Lubné. Vlak uvízl za Zavidovem v závějích.

Byl to den strašný, pro nás dvojnásobně. Ztratili jsme našeho dědečka a zároveň naši národní i politickou svobodu. Nastaly nejisté doby. Dle doslechu bylo po té mnoho našich osob národně neb politických činných zatčeno a internováno v koncentračních táborech v říši. Také vysokoškoláci v Praze byli velice přísně potrestáni, že na 28. října 1939 se zúčastnili průvodu, až to měli zakázáno. Jeden byl zastřelen, a když pak o jeho pohřeb se studenti a profesoři vzdor zákazu zúčastnili pohřebního průvodu, byli pak hned v noci zatýkání, mnozí zastřeleni, bitím trestání a všichni starší na 18 roků odvezeni do říše na nucené práce. Vysoké školy na tři roky uzavřeny.

Německá říšská policie, která sem byla hned na jaře dosazena, též i tajná policie, měla pak dost co dělat, zvláště když i mezi místními lidmi bylo mnoho udavačů. Poslouchal se mnoho cizí rozhlas Němcům nepřátelský, což bylo přísně zakázáno.

Bratr Vladimír, který působil v Plzni jako štábní kapitán u doplňovacího vojenského velitelství, které bylo také zrušeno, přihlásil se do soukromého podnikání. Bylo mu nabídnuto octárenství, jakožto výroba monopolní z lihu. Aby nabyl znalosti o této výrobě, prodělal octárenský kurs v Praze, a byl pak jako komisař ministerstva financí ustanoven na octárně firmy Perutz v Rakovníku. Jelikož byl pak vydán zákon protižidovský, měl tuto továrnu převzíti. Přibral si dva společníky, také české důstojníky. Továrnu s celým zařízením, bez obytné budovy, zakoupili, a museli předem tuto kupní smlouvu předložiti německému protektorátnímu úřadu ku schválení. Jeden z těchto společníků nevyhovoval, musil bratr hledat společníka jiného, což bylo spojeno s dosti značnými obtížemi, bylo nutno, aby měl vlastní přiměřený kapitál. Konečně vhodného našel, a zas byl první z těchto společníků německými úřady zatčen a uvězněn. Tedy takto se ta jeho věc stále oddaluje, brzo tomu bude rok a stále nic nemá schváleno. Byl později také zatčen a do koncentráku.

 

Další záznamy o našem hospodářství.

V prosinci roku 1936 zřízena nová studna u stodoly, poněvadž studna dolejší je často znečišťována, bezpochyby z blízkého hnojiště, a pak kolem této studny vytékají ze dvora všecka voda dešťová i znečištěná. Do této nové studny namontována fy. Koutník z Rakovníka pumpa Sigmunt „nautila“ s automatem, a vodovodem spojena do vodovodu původního. Pracuje výborně.

V roce 1939 předěláno v kuchyni domácí zařízení na ohřívání vody též firmou Koutník. Do kamen nová měděná podkova z rour autogenně spojovaných, zásobník na teplou vodu dán na půdu. Stále se v bytě něco opravuje a doplňuje, ale stále nevyhovuje. Bylo by třeba postaviti obytný dům nový. Ale není vhodné místo, místo starého je malé.

Rok 1940 byl sice dost pohnutlivý pro národ náš, ale v rodině naší přešel celkem klidně.

V zimě roku 1939 – 1940 bylo mnoho sněhu, i zde ležel až přes březen. Celou zimu jezdili jsme na saních. V lesích bylo následkem toho mnoho polámaných a vyvrácených strom- Mnoho ovocných stromů pomrzlo. Nám za stodolou na zahradě pomrzly i staré stromy, některé úplně, některé částečně. Rovněž žita buď úplně neb částečně vyhynula. My jsme měli sklizeň žita as poloviční oproti normálu, sklizeň pšenice as ¾teční proti normálu, ječmen velice pěkný, sklizeň plnou, ovsa na slámu méně, zrna normál. Pícniny pěkné. Na obilí a píci stanoveny pevné ceny a předpisovány ode všeho dodávky (kontingenty). Ve všem jsme plně vyhověli.

Chmele bylo o něco méně než v roce 1939. Od očesání stanoveny a vyplaceny vysoké mzdy po 3,50 K, ale neprodán žádný, byly sice stanoveny pevné ceny na chmel, ale nebyli kupci. Takže máme na skladě polovinu chmele ze sklizně 1939 a všechen ze sklizně 1940. Následkem válečných poměrů není vývoz na chmel a domácí spotřeba se snadno kryje. Sklizeň brambor jsme měli pěknou, tak že jsme snadno kryli dodávku pro lihovar a ještě jich dost doma zbylo. Z bývalých 10ti podílů lihovaru odprodány 2 podíly p. Václavu Bechyňovi za 3000,- Kro.

Podzimní osev 1940 proveden včas a dost dobře. Koncem roku napadnul sníh a vytaženy zase saně.

V polovici ledna 1941 nastala obleva, a tak počátkem 20tého zase již saně nebyl možno použít. Cesty jsou sice zaváty, plné sněhu, ale ten je vodnatý, místy holá zem, kdy je snazší vůz. Ale hned zase napadl sníh nový a saně používány až do konce února. Počátkem března nastalo pěkné počasí, v polovici března jsme zaseli přesívku, ale pak přišlo zase zhoršení.

 

20. 1.1941  Dojicí zařízení

V roce 1929 zakoupen od fy. Alfa-Seperator dojicí stroj na trakaři „Kolibřik“. Ale neosvědčilo se při zkoušce, a tak to vyměněno za stabilní dojicí zařízení se dvěma dojiči. Bylo to postaveno firmou počátkem roku 1930. Potrubí koupeno v železářském obchodě v Rakovníku, ostatní součásti k tomu – kohoutky, oblouky, ventily, nanometr, elektrodojič a 2 dojicí nádoby s gumami, komplet s postavením, dodala firma za 11.000 Kor. Krávy si na to brzy zvykly, a při bedlivé obsluze a čistotě to pracovalo dosti dobře, tak že jedna zručná žena s tím podojila sama 20 krav za 1 ½ hodiny. Ovšem musela za strojem každou krávu ručně dodojiti. Mnoho toho nebylo, ale bylo to přece jen třeba. Rychle se opotřebovaly dojicí gumy, příliš se rychle vytáhly neb protrhly, a musely být nové. Ale poněvadž nebylo možno získat řádné lidi k tomu, kteří by byli s tím opatrně zacházeli, jedině když jsem byl sám u toho, pracovalo to dobře. Bylo to jen as 4 roky používáno. Je to nyní v nečinnosti.

Až se to bude uvádět znovu do chodu, bude nutno předem všecky kohouty a ventily na potrubí ve stáji dobře petrolejem promazati, několik dnů předem a několikrát opakovati, aby se daly lehko otevírati a vyčistiti. Jsou to na potrubí kohouty, na potrubí v pravém rohu spodem odkapávací ventil, manometr, a pod sítem přetlakový ventil. Vše opatrně rozebrat a vyčistit. Elektrodojič raději nerozebírat, předem opatrně ručně točit, aby se vnitřní vyrovnávací membrána nepotrhala. Dojicí nádoby rozebrat, vyčistit, nové gumy a nové membrány ze slabé kůže.

Nejlépe povolat od firmy odborného strojníka, který zná celé ústrojí, aby to uvedl do chodu.

Budou-li však ruční dojičky, bude to lepší a pohodlnější.

 

Rok 1941

nemile se nás dotknul. Jak jsem se už vpředu zmínil. byl bratr Vladimír, který byl u fy. Perutz v Rakovníku ustanoven komisařem, v létě 1940 vystřídán německým příslušníkem jako komisařem, a bratr ponechán jako úředník. Stalo se 23. ledna 1941. Přišli do kanceláře fy. Perutz dva neznámí páni a žádali, aby mohli si prohlédnout továrnu. Jelikož bratr měl od komisaře p. Rady nepřítomného zákaz dovoliti bez řádného průkazu prohlídku továrny, těmto tuto odepřel, ač se legitimovali odznakem říšským pod klopem kabátu, žádal jiný průkaz. Teprve předložili legitimace německé tajné policie (gestapa). Na to jim teprve prohlídku dovolil, ale oni již odmítli a odjeli. Druhý den 24. 1.1941 odpoledne byl gestapem zatčen a odvezen do vězení do Kladna. O všem tom jsem se dozvěděl až druhý den 25. 1. odpoledne od cizích lidí. Švagrová, jeho manželka, mě o tom vůbec neuvědomila. Nabádal jsem jej mnohokrát před tím, aby z továrny u Perutzů vystoupil, když už tam není komisařem, i tentokrát při této rozmluvě naší jsem jej k tomu měl, že je tam horká půda pro něho. Příliš mnoho důvěřoval tomu komisaři p. Radovi, možná dost, že se v něm mýlil, poněvadž ten byl vojákem a byl by musel rukovat na jaře, ale když byl Vláďa pryč, zůstal on v továrně.

As po dvou týdnech bylo mi možno s ním společně se švagrovou s ním v Kladně mluvit, ovšem málo, poněvadž mluvila jen ona. Doufal jsem, že později tam pojedu sám si s ním pohovořit. Ale ta příležitosť již se mi nestala, poněvadž byl převezen do Prahy. Švagrová to věděla tři dny, že bude převezen od něho a jistě mi to měla vyřídit, ale neřekla mě o tom nic, a on prý mě toužebně očekával. Když byl na Pangráci, odepřeli jí rozmluvu s ním, řekla ona, domníval jsem se, že ji nedovolí ani mně, tedy jsem se ani o to nepokusil, zvláště také proto, že mě vyřizovala vzkaz od Vládi, abych nic nepodnikal, že bych mu s tím mohl ublížit.

Velice je mě ho líto, když je tolik ve svém životě pronásledován. Předčasně mu zemřel náš otec v jeho osmi létech, pak měl školy a studie sedm roků na reálce v Rakovníku, maturitu, a hned ve velké válce. Po maturitě jako 18ti letý k vojsku odveden a za rok potom v Karpatech od Rusů zajat a do zajatedkého tábora odveden. Pak jako legionář převezen do Francie a tam v zákopech až do zimy 1918. Na jaře 1919 se vrátil, ale s podrytým zdravím, takže pak následkem chřipky zachvácen katarem plic a byl 1 ½ pak léčen v sanatoriu na Pleši. Pak po částečné rekonvalescenci a jako úplně nezkušený se oženil a tím se zase dopustil chyby; měl počkat ještě aspoň dva roky s tím. Neměl ani pak žádné štěstí. Jeho manželka byla většinou pod lékařským léčením, jeden hoch, synek, mu v 10ti létech zemřel, a ani on ve své službě vojenské neměl mnoho štěstí. A nyní konečně tento případ by se mohl snadno stát pro něho osudný, jeho chatrné zdraví to sotva vydrží.

Dnes dne 17. března 1941 při rozmluvě s ní v Rakovníku zvěděl jsem, že už je zavezen do Říše na práce. 

Dne 3. března 1941 byl jsem na Gestapu v Kladně se na Vláďu přeptat, kde je a co bude s ním. Bylo mě řečeno, že se jedná o jeho propuštění. Za týden na to jel jsem tam znovu, ale odpověď jejich pak již byla vyhýbavá, neurčitá a odkázali mě na Oberlandrát, tam že mohou o tom rozhodnout. Šel jsem tam, a ti mě zase odkázali na Gestapo, oni že s tím nemají vůbec co činit. Tak nevím jak dál, abych mu snad ještě svými ntervencemi neubližoval.

 

14.12.1942

Později došla od něho zpráva, dopisy všecky posílá jen na jeho manželku, že byl odvezen do koncentračního tábora v Dachau s následující adresou:

Herr Pochman Vladimír, geboren am 22. 1.1897

Dachau K 3, Block ½, Gef. Nr. 24.172.    

Mám o něho veliké obavy, aby tam nezahynul, jen kdybych mu mohl nějak pomoci. Posílati tam balíky je přísně zakázáno. Využil jsem dnešní dobu, kdy se koná sběr teplých částí oděvů pro frontu, daroval jsem na to velký kočárový kožich s kůží poněkud vypelichanou, ale jinak i povlak velice dobrý a teplý, pak starší dobrý svetr, šál a nátepníčky. Zároveň jsem zabalil balík – košili, spodky, ponožky, rukavice, čepici a brýle, a poslal na Vladimírovu adresu s poznámkou, že jsem dal také na sběr pro frontu a co. Tak jsem zvědav, bude-li mu to doručeno. Trpí-li zimou vojáci, zajisté ještě více tito zajatci. Balík po 14 dnech došel zpět nerozbalen, ale bez kožichu, ten si nechali.

 

Rok 1941.

V roce 1941 chystali jsme se k setí, bylo však stále mokro, tedy se to odkládalo. Ale 6. dubna počalo pršet, skorem celý den, a zvláště v noci na to 7. dubna celý den déšť a sníh, a pak v úterý ráno 8. dubna bylo napadáno sněhu as 25 cm vysoko, veliké závěje, že i vlaky měly několikahodinné zpoždění. Právě také začalo 6. dubna německé tažení do Jugoslávie a Srbska, ale nastalo právě takové kritické počasí, jako když se v březnu 1939 obsahovaly Čechy a Morava.

Za celou dobu mého sedlačení nepamatuji takové mokro, jaké bylo toto jaro, Následkem toho jsme seli až v květnu a také v červnu, ale stále ještě do mokré půdy. Následkem toho byla pak sklizeň velice malá. I ve žních panovalo převážně deštivé počasí, tak že se žně prodloužily až do září. Chmele bylo málo, takže se snadno očesal. Též pak i podzim byl nepříznivý, v seji časté deště, takže nám nebylo možno splnit předepsaný osev. V polovici října jsme začali vybírat brambory, bylo jich rovněž velice málo a skorem každý den nám pršelo, takže nám trvaly přes týden, Pak jsme ještě hned sklidili burgán, a byl nejvyšší čas. Počátkem listopadu dostavily se mrazy a sněhy, takže mnoho nesklizených brambor a řep zmrzlo. My jsme měli vše včas a řádně sklizeno. Nastala přísná nařízení o dodávkách brambor a obilí. Ustanovena spotřeba pro jednu osobu a samozásobitele, ostatní bylo nutno přihlásit a odevzdat. Mletí i šrotování jen na povolení. Na dodávku dobytka ustanoven každému zemědělci nejmenší dodávkový kontingent živé váhy. Překračování zákazů trestáno velice přísně na základě stanného práva i smrtí, ztrátou majetku neb velikými pokutami. I vejce od slepice musely býti odevzdávána nejméně 60 kusů od jedné do roka.

Nám je přepsáno dodati do 31. 7.1942 vykrmeného dobytka vepřového 980 kg živé váhy a 5 kusů po 100 kg, 6 kusů po 80 kg, hovězího 2065 kg živé váhy. Vepřového 1 kg ž. v. – kol 10 K, hovězího 1 kg živ. Kol 7 – 8 Koř.

Vepřový jsme žádný nechovali, bylo nutno všechen koupiti za cenu 15 – 20 K za 1 kg živ.

 

Roky 1941 – 1941

Ceny obilí v roce 1941 stanoveny: pšenice po 200,- Koř., žito po 174,- Kor., ječmen po 180,- Kor., ovce po 130,- Kor., řepka, kterou bylo nám nařízeno rovněž pěstovati na jedlý olej se platilo po 430,- Kor.

Veškeré plodiny zmonoplisovány, takže veškeré přebytky bylo nutno odevzdati ustanoveným komisionářům. Dobytek rovněž zmonopolisován. Museli jsme jej sami dopravovati do Rakovníka na tak zvaný svod na ustanovené místo, kde zvláštní komise stanovila ceny a dobytek pak jednotlivým řezníkům přidělila.

Maso jakož i jiné potraviny vydávají se na lístky, každému jen kolik na něj patří. Pro malé jedlíky jsou ty dávky postačující, pro větší nikoliv.

I veškerá obuv a šatstvo možno koupiti jen na lístky neb zvláštní poukazy. Až do dnešního dne, t. j. 16. 2.1942 jsme obdrželi pro naši rodinu teprve 2 poukazy. Nejhorší to mají děti, stará obuv je jim malá a novou není možno koupit ani poukaz na ni dostat. Bylo chyba, že jsme si nekoupili pro ně obuv do zásoby postupně větší rozměry, dokud byla k dostání.

Přikoupen pozemek.

Dne 13. března 1941 přikoupen pozemek v jamách ve výměře 9 arů od p. Jindřicha Davida, mlynáře v Senomatech za 2400,- Korun. Pozemek ten sousedil s naším a náležel dříve Antonínu Žibřidovi, který špatným hospodařením o všecko přišel a v exekuční dražbě koupil všecky pozemky i s domkem p. David, jemuž na tom váznul značný dluh, a pak vše zde rozprodal.

Pak k podzimu provedena výměna pozemků s p. Josefem Benešem, hospodářství za kostelem čp. 14. Předali jsme jemu od našeho hospodářství pozemky v husojc jamách čprc. 1550, jáma čprc. 1551 – 1552 – 1553 – 1554 – 1555, pole celkem 124,09 arů. Vyměnili jsme pozemky: špic u doubku čprc. 382 12,95 arů, tamtéž jáma čprc. 381, výměra 8,24 a, a na pustině čprc. 565 – 566 – 567, výměra 83,30 arů; a doplatit 6.800 Kor.

 

Rodinné záznamy 17. ledna 1942

Naše děti Laduš, narozená dne 9. dubna 1924 a Miloš, narozen 14. června 1925 až do dnes ve zdraví prospívali a žádnou vážnou chorobou dosud netrpěli. Vychodil obecnou školu v Lubné 5 roků, a pak měšťanské školy v Rakovníku. Laduš čtyři ročníky s výborným prospěchem a pak odbornou školu pro ženská povolání, tři roky rovněž s prospěchem výborným.

Miloš rovněž čtyři ročníky měšťanské školy v Rakovníku rovněž s prospěchem výborným, a pak rolnickou školu v Rakovníku. Letos chodí do druhé ročníku této školy. Bude asi nutno, aby ještě navštěvoval vyšší rolnickou školu. V roce 1942 nastoupil do II. ročníku Vyšší hospodářské školy v Plzni s maturitou a vystudoval všecky další ročníky s vyznamenáním. Bydlil v Plzni u paní Hachové, vdovy po inspektoru drah, Radynská ulice č. 21. Byl tam zároveň na stravu a byl velice spokojen.

V roce 1945 dne 11. ledna převzal po mě, svém otci, polovinu hospodářství, když byl před tím soudně prohlášen plnoletým. Jsem již příliš stár 66 ½ roku a částečně nemocen, a pak již po 40 roků trvajícím samostatném hospodaření značně přepracován, tedy jsem uznal za vhodno hospodaření jemu předati také proto, aby byl zproštěn povinnosti nastoupiti na zákopové práce.

Jen by si zachoval zdraví, aby jak dokončí školy, mohl již si převzíti starosti s hospodářstvím.

Dcera Laduš učinila si vážnou známosť v roce 1943 s Jaroslavem Šedivým, synem statkáře v Rakovníku p. Josefa Šedivýho a matky Alžběty, kteří toto hospodářství v roce 1942 koupili a v roce 1944 se za něho provdala. Sňatek konán dne 26. února 1944 v kapli českomoravské církve v Rakovníku. Byla přiměřeně vybavena i věnem přiměřeným 400 tisíc Kor., z nichž 250 tisíc hotově a 150 tisíc výpujčkou z Hospodářské záložny v Rakovníku, knihovně zajištěnou na hospodářství našem v čp. 43 v Lubné. Nábytek nový nebylo možno koupit, poněvadž následkem války nebyl žádný na skladě a výroba byla zakázána. Přislíbeno, až poměry tomu dovolí, bude jí nový nábytek přiměřený jejímu postavení opatřen. S tím požadavkem hospodářství předáno moji polovici Milošovi zároveň s tím dodatkem, že ožení-li se výhodně, přidá Ladušce na věno ještě 100 tisíc Kor. Máme i my rodiče ještě nějaké úspory, které snad nám postačí na koupení nábytku. Byly však roku 1945 zadrženy na vázaném účtě.

Bude ovšem po válce vydání mnoho. Pozemky se nyní hnojí nedostatečně, je málo dobytka, umělá hnojiva nejsou, šáma ne, tedy budou vyčerpán. Rovněž budovy se nemohou opravovat, budou vyžadovat značný náklad, hlavně obytná má již sešlé trámy hlavně vazební a stodola rovněž. I stáje budou vyprázdněná následkem stálých dodávek dobytka hovězího i vepřového. Již i zaměstnanci mají málo ochoty k práci, tedy i obdělávání pozemků jest horší, než bývalo a než by mělo být.

Hodně používala zatím nábytek rodičů Jaroslavových a zhotovení nového nábytku pro ni zadáno firmě Pucholt, truhlářství v Rakovníku, a to do předsíně, do kuchyně a ložnice. Byl dohotoven a dodán až v roce 1947 a zaplaceno zaň as 60 tisíc Kč.

Černý nábytek z mořeného dubu do jídelny byl jí předán z domova jako starý, ale jinak je jako nový.

Dne 1. září 1946 narodila se Ladušce dceruška a pojmenována Ladislava. Těhotenství měla značně nepříjemné, nachladla ledviny a tvořilo se jí mnoho bílkovin, takže se lékaři obávali porodu, ale v pražské porodnici dobře to dopadlo.

Je sice ve velkém statku přes 50 ha, dobré pozemky i budovy. Její muž Jaroslav je k ní velice hodný, ale při dnešním nedostatku pracovních sil přímo kritickém, zbývá na ně příliš mnoho práce a starostí, poněvadž se sedlákům předpisují povinnosti dle počtu hektarů, a ne dle počtu pracovních sil.

Jelikož jim bylo zakázáno úřadem práce přijímati námezdné síly jako deputátníky, a tento jim nikoho nepřikázal, došlo to tak daleko, že ne podzim roku 1949 neměli ani kočího žádného a dva páry koní, ani k dobytku nikoho a měli 25 kusů hovězího a přes 100 kusů vepřového měli následkem obrny vepřů uzavřeno, nemohli nic odprodat. Museli to všecko sami poklízet, s koňmi střídavě pracovat, takže již měli zdraví ohroženy. Tedy jim nezbývalo nic jiného, než nabídnouti statek k zabrání pro státní statek. To učinili a během ledna 1950 byl přebrán s inventářem a se všemi zásobami, a od 1. února 1950 počal hospodařiti na něm státní statek, ředitelství v Hořesedlích.

Jako vedoucí byl ustanoven Jaroslav s měsíčním platem 3500 Kč. Později byl mu zvýšen as na 5000 Kč.

V roce 1950, 26. srpna, narodil se jim syn Jaroslav.

Rakovnický dědeček, Jaroslavův otec, zemřel koncem června 1949.

Dcera Laduš onemocněla na žlučové kaménky, následkem čehož jí v rakovnické nemocnici operativně celý žlučník odejmuli.

 

Události roku 1945

V tomto toce skončila druhá světová válka Němci zlovolně vyvolaná za vedení tak zvaného vůdce Adolfa Hitlera, ovšem pro ně dramaticky bezpodmínečnou kapitulací. Na západě museli rychle ustupovat před armádami americkými a anglickými, na východě před armádami ruskými. Všude měli ztráty ohromné. Zde to skončilo 9. května. Německá posádka v Praze nechtěla se dobrovolně vzdát a odejít, tedy nastaly již 5. května v Praze boje. Němci byli dobře vyzbrojeni a ukrutně si počínali. Ale Pražákům i z venkova přijelo mnoho občanů pomoci a hlavně bělokvardějští vojáci ruské armády s generálem Vlasovem dobře vyzbrojení značně pomohli Praze se udržeti. Byli však ruskou rudou armádou pronásledování. Mezi tím dostala se americká armáda do Plzně a na úpěnlivé volání Prahy rozhlasem o pomoc přijelo několik tanků amerických dne 7. května ku Praze. Němci ochabli a počali vyjednávat, a tu 9. května časně ráno objevily se v Praze tanky ruské armády, Němci se vzdali, mnozí se v tlupách rozprchli do okolí, byli pochytání za pomoci občanstva neb při jakémkoli odporu postříleni. I my byli tehdy v obavách, poněvadž jsme hned 5. května vyvěsili národní prapor na našem domě, až se ještě bojovalo a východní fronta byla ještě na Moravě, ale vojsko německé se již rozprchávalo a ozbrojené tlupy těchto prchajících Němců na mnoha místech, kde viděli české prapory vyvěšené, jich obyvatele ztýrali a i vraždili. Ale konečně to dobře dopadlo a šťastně skončilo.

Syn Miloš byl v této době ještě v Plzni, dokončoval svoje studia na V.H.Š. Prožil tam mnoho náletů a všecky šťastně přestál. Viděl pak vítězný příjezd americké armády a pokoření místní německé vojenské posádky.

Nastaly pak konečně dny jakéhosi uklidnění. Pro nás v zemědělském provozu nastaly však starosti nové. Naši dva deputátní kočové Rendl a Prachař a praktikant Lomoz odstěhovali se do pohraničí, kde si zabrali každý hospodářství opuštěné Němci v Očihově u Podbořan. Zbyl nám pomocný dělník Stanislav Fabián, který po žních rovněž se odstěhoval do pohraničí pracovati do továrny. Poněvadž i mnoho jiných dělnických rodin se vystěhovalo, nastal veliký nedostatek pracovních sil. Bylo 5 koní a na to já se synem. Byli jsme odkázání jen na výpomoc místních horníků, když měli volno.

Až na podzim přijali jsme dvě rodiny Němců ze svých domovů vystěhovaných, kteří ze vzdoru pracovali neochotně. Ale nikdo jiný nebyl. Pak v roce 1946 po žních byli odsunuti do říše. Byli jsme následkem nedostatku kočí ke koním nuceni si ponechati jen pár koní a ostatní odprodati. Miloš, syn, si dal do pořádku traktor Fordson, a mnoho práce s ním sám vykonat. Opatřil si k němu gumová kola, za něj valník na gumových kolech a 2 dvoukolé káry Unrra též na gumách. Pracovníci se nám pak střídali. Znovu Němci, Slováci, zajatec, Rumuni, Maďaři a letos Polák. Pak byli i tito pomocníci postupně nám odebírání, takže již v roce 1949 jsme zbyli sami a zakázáno nám cizí nájemné síly najímati. Dodávkové kontingenty předpisovány velké, čím více hektarů, tím poměrně větší, takže jsme stěží stačili je plniti, a pomocníky domácí jsme získávali velice těžce a za různé naturální přídavky.

Když pak v roce 1950 přede žněmi byly nám odebrány stroje, bylo nám sedlačení úplně znemožněno. Byly nám zabrány: traktor Fordson, nový pluh za traktor tříradličný s vložkou čtyřradličnou, valník na gumách čtyřkolový, mlátička 90 cm buben s odsavačem plev a výtahem na obilí do vozu, elektrický motor 20 hp s kabelem 10 m, samovazač, pak lis na slámu za mlátičku zatím ponechán, a parní lokomobila zatím ponechána. Žně ovšem pak dopadly velice špatně. Miloš musel na vojenské cvičení 3 týdny, následkem velkého sucha obilí zaschlo a předčasně dozrálo. Byla zde nařízena společná práce žňová. Traktorová stanice Olešná sem poslala 3 traktory s několika samovazači, ale práce šla špatně, ač bylo počasí suché a stále. Trvalo 4 týdny, než bylo posekáno. Obilí ovšem bylo již přezrálé, tedy mnoho jej na poli vypadalo. Pak přišly stálé deště as 14 dnů a obilí všechno venku v panácích. Vina byla, že u traktorů a samovazačů byli nezapracovaní lidé, a pak organisace společné práce byly špatná.

Nám pak přišlo česání chmele, který byl pěkný, a trvalo nám as týden, pak teprve jsme sváželi obilí jen s párem koní a ukládali do stodoly. Mlátičku jsme si vypůjčili od strojní stanice Králova, ale byla špatně seřízená, stálé poruchy, tak jsme si vypůjčili od Typolta garnituru malou 24“, pracovala dobře, ovšem pomalu, ale přišla velice draho. Kdyby nám byli ponechali naše stroje, byli bychom zaručeně naši sklizeň skončili s výmlatem do konce července ještě před nastalými dešti, takto nám to trvalo do půl září. Rovněž peníze stržené za naše výrobky jsou nám zadržovány a nemůžeme jimi volně disponovati. Tak v červnu jsme dodali tři býky as 15 q a 4 prasata as 5 + na jatka, a chtěli jsme hned, jak obdržíme peníze koupiti 10 prasat malých na další výkrm. Ale peníze byly v záložně spojené z městskou spořitelnou zadrženy a zaplaceny jimi naše daně a pojistky i splátka na hypotéku, tak jsme ty prasátka nemohli koupit a dostali jsme se i do peněžních nesnází, když jsme měli platit práce žňové, traktorové stanice a pak od česání chmele. Peněžním ústavům bylo zakázáno poskytovati větším zemědělcům úvěr. Pak ovšem, když jsme dodali obilí a chmel, se to všecko poplatilo, ale my jsme do ruky nedostali peníze žádné, a zbytek je v záložně na našem účtě k dobru zadržen.

Celá dnešní politiky naší vlády komunistické směřuje zřejmě ku znemožnění jaékohokoli soukromého podnikání a k donucování k socialisaci a komunisaci veškerého majetku. Průmyslové i obchodní podniky velké i malé snad vesměs jsou již znárodněny, a jest nyní řada na zemědělství. Statky nad 50 ha půdy jsou již sestátněny, nyní je řada na těch menších a nepřijde-li nějaká změna, podlehnou tomuto nátlaku všichni.

I zde v Lubné bylo loni 1950 na podzim založeno jednotné zemědělské družstvo za účasti hlavně horníků a jiných dělníků a bezzemků, a činěn nátlak na ostatní rolníky, aby také do toho přistoupili. Jako základ na jim dobrovolně předal Svítek hospodářství č. 3. Státní traktorová stanice má pro členy J.Z.D. nižší sazby a mnohé jiné výhody. Kromě toho se zakazuje místním pomocným pracovníkům, nečlenům J.Z.D., pomáhati.

Musím se ještě zmíniti, že po skončení války roku 1945 a v letech následujících se požadavky kontingentů od zemědělců poněkud zmírnily, takže život počal plynouti spokojeněji a klidněji. Ale přišel násilný převrat v únoru 1948 a postavení rolníků, hlavně větších, stávalo se nesnesitelným. Pracovní síly jim odebírány a jiné nepřidělovány. Bez souhlasu pracovního úřadu nesměl se stálý zaměstnanec přijmout. V novinách i rozhlasem nabádáno k třídnímu boji. President republiky Gotvald veřejně prohlásil, že sedláci musí být likvidováni. Byly jim pak kontingenty znovu zvyšovány a donucováni ku podpisování dodávkových smluv předem hned na podzim. Když pak nemohly být splněny následkem neúrody neb jakýchkoli okolností, byli dotčení rolníci trestáni konfiskací majetku neb i statisícovými pokutami jen za tím účelem, aby jim bylo znemožněno samostatné hospodaření a byli donuceni vstoupiti do jednotného zemědělského družstva po vzoru ruských kolchozů.

Tak i my byli jsme postiženi. Kontingent neúměrně vysoký, neúroda následkem velkého sucha, neodborná sklizeň i výmlat, následkem toho všeho nesplněný kontingent. Na samozásobení nezbylo nám úplně nic, takže jsme nuceni hned ode žní kupovati mouku i chleba. Hrozí vysoká pokuta, někteří s polovičním hospodářstvím ji dostali po sto tisíc Kč. Vaň, Melč a Kapsa.

Tedy abychom se tomu vyhnuli, podepsali jsme přihlášky 3 do J.Z.D. Miloš s 15 ha, Mami s 15 ha a Já zbytek 8 ha. Zda to přinese ulehčení dodnes 10. ledna 1951 nevíme, ale obávám se, že spíš přitížení.

Musím ještě připomenout, že hned od roku 1945 byly zavedeny rozdílné ceny pro zemědělce malé a větší. Že dodávané výrobky jakékoli pro zemědělce menší ceny vyšší, pro zemědělce na 20 ha ceny mnoho nižší. Rovněž potřeby, hnojiva, semena a jiné, a též práci od strojní stanice, byly stanoveny ceny pro tyto větší zemědělce mnohem vyšší než pro malozemědělce. Místním rozdělovacím komisím kontingentů dány instrukce zaměřené na utiskování větších rolníků zvaných „vesnických boháčů“. Členové těchto komisí počítali pro sebe lehko únosné kontingenty a pro své bližší známé, a těm ostatním neúměrně vysoké, aby se celkový obecní kontingent splnil. Členy bývali Jogl, Stuchlý, Knor a ti menší.

 

Bratr Vladimír

Jak jsem se již dříve zmínil, byl můj bratr Vladimír ve válce roku 1941 od Němců uvězněn v koncentráku Dachau v Bavorsku. V dubnu/květnu 1945 byli tam všichni vězni rychle postupující americkou armádou osvobozeni. As v červnu 1945 vrátil se bratr domů do svého bytu v Rakovníku živ a zdráv. Po krátkém odpočinku byl povolán k vojenské službě ministerstvem národní obrany v Praze. Dle jho vyprávění bylo po jeho zatčení s ním nejhůře zacházeno v Praze na Pangráci, kde byl strašně ztýrán. V Dachau vlastní vůlí a opatrností si zdraví udržel. Nyní má byt v Praze poblíž nádraží v Bubnech. Vzhledem ku své pilnosti byl povýšen na plukovníka, ale při komunistické prověrce na jaře roku 1950 neprošel, poněvadž jeho děd i otec a bratr byli sedláci, i ostatní příbuzní pocházejí z řad „vesnických boháčů“ tedy i on měl od vedoucích komunistických činitelů nedůvěru a dán proto na podzim 1951 do nucené pense. Poněvadž ještě podléhal pracovní povinnosti, našel si zaměstnání za účetního v cihelně v Záluží u Čelákovic a tam se také v roce 1952 v létě přestěhoval. Syn jeho Jiří vystudoval lékařství a v prosinci 1952 promován MUDr. lékařství.

 

Co předcházelo zabrání našeho statku.

Jak jsem se již zmínil, nerovnoměrné rozdělování kontingentů. Vláda se usnesla kolik zemědělských výrobků toho kterého druhu pro celý stát bude potřeba.: Rozdělení předala ministerstvu zemědělství, které jej rozdělilo na jednotlivé země. Zemské národní výbory rozdělili předělený kontingent na okresy. Okresní národní výbor, zemědělské referáty, rozdělily příděl na jednotlivé obce celoobecní kontingenty, a v obcích tak zvané místní zemědělské rozdělovací komise na jednotlivé zemědělce. Někde to rozdělili rovnoměrně, že hektar urodí stejně, ať je obděláván malým neb velkým zemědělcem. Ale ve většině obcí i zde v Lubné z hektaru malým zemědělcům nic neb velice málo, středním a hlavně sobě a svým známým kontingenty únosné 8 – 10 q z hektaru, a ostatním zde v Lubné 15 i víc metráků z hektaru kontingenty neúnosné a hlavně nám přemrštěné. Dodali jsme tato množství:

 

               žito         pšenice         ječmen         oves         brambory         řepka         chmel

1945       76,74       146,30           5                   4               217                     -                  -

1946       86,80       116,10           62                 -                382                    9,80             -

1947       34              82,60           12                 -                100                    6,74             -

1948                213,60                  16,80            6                214                    7,54             -

1949       89,-          165                28                 4               207                    10,5             21    q

1950      25,30        105                73                 13              134,5                   2               19,5 q

             (102q)       (111q)

 

Tento poslední rok 1950 byl velice suchý, obilí zaschlo, a hlavně píce, druhou vojtěšku jsme ani nesekali. Miloš musil přede žněmi na vojenské cvičení 3 týdny, žně přišly předčasně následkem sucha, vrátil se skorem po žních. Obec nařídila společné žňové práce. Nám zůstal pouze Vitner, jezdil s koňmi, ostatní pomocníci naši musili do společných skupin. Sekání žacími stroji bylo zakázáno a čekali jsme, až nám to strojní stanice poseká naším samovazem. Nám byly tyto stroje všecky přede žněmi odebrány. Stanice sekala záměrně vesnickým boháčům až naposled. Jejich traktoristi byli nezapracovaní a neschopní, a tak pokračovaly žně velice pomalu a naše žito na doubravech, ač bylo nejdříve zralé, bylo sekáno až naposled 3 týdny po dozrání, kdy již všecko ostatní obilí bylo posekáno. Bylo již přezrálé, zrno z klasů povylezlé, hned při sekání jej mnoho vypadlo, snopky spletené, takže při sekání tvořily spojený řetěz, který bylo nutno při panákování pomocí srpů oddělovati. Tím se také mnoho zrní vydrolilo. Na to přišly dlouho trvající deště, pak česání chmele, a tak jsme sváželi všecko obilí až po očesání chmele, a to ještě vlhké do stodoly a do stohů, poněvadž naše mlátička nám byla odebrána a na vypůjčenou jsme musili čekat. Traktor byl nám také odebrán, tak jsme měli jen 2 koně. Byla nám sem půjčena mlátička od Králů, ale byla v nepořádku a nešlo to s ní. Tedy jsme si vypůjčili mlátičku od Typolta 24“, pracovala dobře, ale přišla nám velice draho, as 58 hodina po 50 Kč. Vyměnil si 7 q žita za 7 q pšenice, cenový rozdíl asi 420,- Kčs, posekal a usušil asi 3tí vojtěšku u lapáku, měl tam 18 rajtrů (stanovená tehdy cena suché píce 170 Kč, nejméně 15 q = 2500 Kč), pak měl vojtěšku panenskou za Jiráskojc, tu ani neposekal a v roce 1951 vojtěšku u lapáku I zakoupil Hennel za 6000 Kč, půl si nechal a zaplatil 3000 Kč, druhou půl přenechal Typoltovi, který si ji posekal a usušil a neplatil s poukazem, že jsme mu ještě nezaplatili od mlátičky.

Při výmlatu kontroloval u nás úředník krajského Národního výboru. Odevzdati jsme musili všechno na kontingent a ještě se nám nedostalo as 70 q žita a 6 q pšenice. Byli jsme nuceni ihned si koupiti 4 pytle pšeničné mouky. Za to nám byla uložena pokuta 30.000 Kč. Na podané odvolání bylo nám sděleno krajským národním výborem, že na základě informace místního národního výboru se nám odvolání zamítá a nařizuje pokutu zaplatit. To nám nebylo možno. Od jara 1950 jsme za naše dodané výrobky nedostávali vyplaceno, jenom předložené účty byly spořitelnou záložnou propláceny z našich peněz tam zadržených. Poněvadž jsme byli nuceni hodně prací zadávati strojní stanici, což bylo příliš drahé, byli jsme brzo vyčerpáni. Provozní úvěr v Kampeličce byl nám zrušen a nový nepovolen. :Spořitelna – záložna rovněž nesměli nám úvěr povolit ani na směnku. Tak muselo mnoho účtů nezaplacených čekat, až byly peníze za dodané obilí. Ty byly zas brzo vyčerpány. Jen česání chmele stálo přes 40.000 Kč, zas muselo všecko čekat, až je nám byly v prosinci poukázány peníze za chmel as 190 tisíc, jimiž se konečně vše zaplatilo, a zbyl nám k 1. lednu 1951 na účet jen 50 tisíc.

Podzimní práce šly nám velice těžko, mnoho orby a setí, jen 1 pár koní, brambory všecky za dlouho jamou 16 koců přes 6 vagonů. K penězům jsme si pomáhali odprodejem nadkontingentních brambor a též píci na stojato na platy lidem za práci. Všecky tyto podobné těžkosti nás donutily, že jsme v prosinci roku 1950 učinili dobrovolnou přihlášku do J.Z.D. Doufali jsme, že jen tak se budeme moci zachránit. Ale nebylo to nic platno, jak jsem se již zmínil, pokuta za nedodané obilí nebyla prominuta na podkladě nepříznivého prohlášení MNV a ještě další pokuta za nedodané mléko 5000,- neodvolatelně uložena.

Z peněz na účtě ve spořitelně ponechaných bylo pak hned v lednu něco na daně splaceno a družstvu za povinně odebraná hnojiva as 55 q a byl vyčerpán. Tehdy podána k ONV žádost o posečkání placení pokut až po žních 1951, zůstalo nevyřízeno. Potom as v březnu byli jsme ze členství v JZD vyloučeni jakožto vesničtí boháči tam nepatřící, hlavně asi protože jsme s jejich názory nesouhlasili.

 

Rok 1951 počínal již pro nás kriticky. Pracovní pomocníci nás opouštěli vzdor naší snaze si je za každou cenu udržeti, pod nátlakem komunistů. Přenechávali jsme šroty i jiná krmiva ač jsme již sami měli pro náš dobytek málo. Vitner ovdověl a odstěhoval se do pohraničí, Hamánek ještě dále, krmil hovězí dobytek, ale již nedbale a nechutně, ženské hodně vynechávaly a dávaly najevo, že nebudou moci chodit do práce, protože komunistky, hlavně Megrlová starší, na ně i plivaly. Poněvadž i peníze do provozu se nedostávaly, hlavně proto, že jsme se nechtěli finančně vyčerpat úplně, žádali jsme o provozní úvěr. Ve spořitelně mě řekli, jestliže to povolí ONV, že oni jej poskytnou. Na okresním NAV mě řekli, když nám to povolí MNV, že oni nic nenamítají. Tedy syn Miloš podal písemnou žádosť na MNV, aby mu byl dán souhlas k povolení provozního úvěru do výše 50.000 Kč s odůvodněním, že nemůže jinak ručit za řádný provoz hospodářství a za splnění kontingentů. Na to nedali odpověď žádnou, až as po 3 měsících dne 17. června 1951 právě v neděli přišli zástupci MNV o 9. hodině dopoledne zabrat hospodářství. Žádali Miloše, aby to předal dobrovolně, což on odmítl, prohlásil předseda MNV Král, že tedy zabírají na podkladě § 55.

Byli to:

Král, kovář z Krčelu, předseda MNV

Kesl Josef, domkář u sv. Antonína, předseda JZD

Fér Jaroslav, holič, člen MNV

Vydra Antonín ml., jatecký, člen MNV

Lahvička, domkář a horník (v jámě proti statku), pak úředník z Rakodolu

 

Souhlas projevili: Englický, Janoušek, Gayer, Malý, Stuchlý

 

Měli všecko sepsat, ale prováděli to příliš povrchně. Hovězí dobytek skutečně živé váhy 24 kusů 9100 kg, vepřový 8 kusů na maře převzatý od Joglů do JZD, nechtěl ho tam nikdo krmit, tedy jsme to převzali my a přírůstek náležel nám.

Dva koně, hnědák 10 roků, ryzák s lysinou 9 roků, Pak stroje a nářadí, což vzato jen povšechně a hluboko pod cenou. Mnoho se nezapsalo a přece nám to nevydali. Ostatní stroje velké, traktor Fordson nově seřízený s elektrodynamickým zapalováním na zánovních gumových kolech, traktorový pluh 3radličný se 4radliční vložkou, valník s podjezdem na plnogumových kolech, elektromotor Svoboda 20 HP s kabelem 10 m, mlátička 36“ s odsávačem dobře pracující, lis 1 m široký, lokomobila 4 PH, žací samovazač 5“, byly nám zabrány v roce 1950 před žněmi za úhrnou cenu as 20 tisíc Kč, aniž žádali náš souhlas. Výkupní výměr nám byl doručen a podepsán předsedou MNV Englickým a Josefem Stuchlým, rolníkem a předsedou místního svazu zemědělců, který byl před Králem. Stuchlý byl zároveň předsedou místní komise pro rozpočítávání kontingentů neúměrným způsobem.

Jak jsem se dozvěděl, měli zde někteří rolníci s výměrou 18 až přes 20 hektarů, tedy větší než polovina našeho hospodářství, kontingent na rok 1950 70 – 100 q všeho obilí, a nám bylo předepsáno celkem 326 q, ale následkem velkého sucha a opožděné sklizně jsme dodali jen 243 q, tedy poměrně k druhým rolníkům ještě mnohem víc. V roce 1949, kdy jsme ještě měli svoje stroje, jsme dodali 317 q, z toho 165 q pšenice. Z toho bylo zřejmo, že všecko naše snažení a přepínání svých sil je marné, že konečně musíme podlehnout.

Pak, když nám bylo hospodářství zabráno, projevili někteří rolníci své uspokojení, že oni pak budou mít pokoj. Účasť s námi projevili jen někteří, kteří nám pak účinně pomohli při našem stěhování ze statku do našeho domku čp. 62. Byli to Rad. Beneš č. 14, který nás se svým potahem a vozem stěhoval, Václav Vlček, kovář č. 1, Jaroslav Kapsa, Ladislav Borský, Antonín Kesl se svojí ženou, domkář a bývalý náš dlouholetý pracovník, též Endrštová. Odstěhovali jsme si všechen náš nábytek i zařízení, něco starého palivového dříví ze zahrady, ale tam už nám J. Fér, později předseda MNV, znemožnil vše odvésti, takže tam ještě kromě 20 nových sloupů chmelných, ještě mnoho dřeva zůstalo.

Přestěhovali jsme se 29. 7. 1951, poslední neděli v červenci. Jedním dnem se to provedlo.

Do dne zabrání jsme již zásoby krmného obili neměli žádné, suchou píci skoro také již žádnou. Slámy ještě dost ve stodole a v polních stohách, na doubravech za dlouhou jamou, ani by se byla nespotřebovala. Nové píce doma 3 fůry a na poli za dlouho ranou 120 rajtrů. Neposekané vojtěšky, která byla velice vydatná 13 strychů. Předepsaná výměra obilnin i okopanin i olejnin byla splněna. Brambory uvláčeny a jednou proplečkovány, cukrovka již 2x proplečkována, okopána a vyjednocena. Chmelnice zavedeny, popráškovány a přiorány. Bylo na jaře použito ku plodinám 60 q umělých hnojiv, takže vývin všech plodin i obilí byl nadprůměrný.

Ovšem dalším nedbalým ošetřováním chmele a okopanin se jejich vývin zpomalil, a pak neodbornou sklizní opožděnou hlavně u řepky a pšenice, se všecko zkazila. Vojtěškou bylo oseto 42 strychů. Za dlouhou jamou stará 16 strychů, doubrava zadní 10 strychů mladá, dolíka 2 strychy, za křížem (jirás.) 2 strychy, u kanálku 2 strychy, u lapáku 4 strychy, pod horou 6 strychů nová, všecky pěkné.

Chmel byl u nádraží 30 kop, pod žlábkem 160 kop, všechen v prima stavu.

Hnoje chlévského bylo: na melč. špici as 30 for, za humny ve hliništi as 50 for a plné hnojiště as 30 for.

 

Stav hospodářství při zabrání:

Pozemků celkem 39,70 ha

z toho zastavěno a neplodné 2 ha

orné půdy 37,70 ha, z toho 1 ha propachtováno Kejlovi Vladimírovi

všecky pozemky ve velmi úrodném stavu.

Obytná budova má tyto místnosti:

předsíň, schodiště na půdu, koupelna se sprchou a vanou, velký pokoj do návse, kuchyň obložená dlaždicemi, kamna se 2 pečící trouby, v ohništi ohřívání vody, umývadlo lité s odpadem, 2 výtokové kohouty s teplou a studenou vodou. Pod podlahou vodovodní přívod vody. Na půdě pod kuchyňskými kamny válcová reservoir na teplou vodu rourami vodními spojený do kuchyňských kamen.

Pak za kuchyní pokoj a za ním ještě pokoj. Za obytnou budovou řada malá – záchod se žumpou, místnost s ponkem na opravu nářadí, nad komora na nářadí, pak 4 chlévky, nad kurník, záchod, 2 chlévky větší, nad komora na nářadí. Dále postrojna, garáž na traktor, pak dřevník, dále vysoká zeď až de stodole. Vedle chlévků stabilní dobytčí váha na 10 q s posuvným závažím v železné konstrukci.

Za hlavními vraty vlevo studna, pod klenbou budovy, v níž je v přízemí byt s předsíní, kuchyní a pokojem. Nad jsou 3 poschodí s prkennými podlahami. Pod klenbou je reservoir na vodu a dole sklep, v němž je udírna a centrifugální pumpa na vodu z vedlejší studny.

Za touto budovou je předsíň a sušárna na chmel, dvoje schodiště na sýpky. Sušárna má 11 m² plochy, vytahovací vozíky a troje žaluzie.

Pak je stáj na hovězí dobytek dvouřadová na 30 kusů. Nad sýpky 3 podlahy. Ve stáji rourovod na strojní dojení, nad stropem elektrická vývěva. Do žlabů voda, vydlážděny šamotovými dlaždicemi. Dále je míchárna vydlážděna a obložena šamotovými dlaždicemi a s nádržkou za 15 hl, výpalek a kohout od vodovodu. Ve stáji visutá dráha s ramenem nad hnojištěm. Pak je stáj na 6 koní s napáječkami, 2 mísy ventilové a kohout od vodovodu.

Nad konírnou sýpka se mi podlahami. Pak je stáj pro vepře 8 kotců železné mříže spojená s vodovodem, v předsíni pařák elektrický 100 l a pařák topný na 60 l. Nad betonové schodiště a železné dveře na sýpku a druhé z prken na pícník.

Za stání je vozovna na 4 vozy, nad pícník s vikýřem a dveřmi. Pak garáž dlážděná cihly a uzavírací vrata, Pak strojovna, řezárna a dvoje zavírající vrata. Nad pícník se schodištěm a vikýřem a dveřmi.

Pak je příčně stodola na celé šířce stavební plochy 28 m dlouhá, 12 m široká, 6 m stěny vysoké. Nad mlatem 3 m do pater, mlad 6 m široký a průjezd 5 m široký. Za stodolou přístodůlek 6 m šíře a dlouhý až ku průjezdu. Střecha souvisí se střechou stodoly.

Pod pernou stodoly vedle průjezdu sklep i pod přístodůlkem s 5 hejenky (hejcuky) a schodiště ze dvora vedle průjezdu. Před stodolou ve středu silážní komora 3 m hluboká a přístřeškem. Vedle studna 16 m hluboká, vyskružená s automatickou pumpou elektrickou „nautilou“, která je ve vzdušníku spojená s vodovodem ve statku. Za stodolou druhé nádvoří ohrazené zdí 3 m vysokou. Po levé straně za vraty stodoly vydlážděné místo, kde stával mláticí stroj seřízený na výmlat hned z přivážených for, nad tím střecha na sloupech. Dále je za rozšířeným zubem kolna na stroje 26 m dlouhá, 6 m široká, do dvora pilíře, dvojstřecha tašky krytá. Po pravé straně as 15 m zeď 3 metry vysoká z cihel, dále zub do sousedovy strany as 6 m, pak kamenná zeď as 10 m dlouhá 3 m vysoká a na ní nástavek z cihel 1 ½ m vysoký. Tam stojí chata, sloužící za kurník. Pak je spárovaný břeh, osázený šeříkovými keři podél výjezdu na horní zahradu.

Ze zadní příčné strany je nádvoří ohraničeno hliništěm as 3 m vysokým. Pak nahoře je zahrada ohraničená tyčovým plotem s betonovými sloupy. Angrešt, rybíz, maliny, keře lískových ořešáků, několik stromů jablek, třešní, švestek a nově vysázených zákrskových stromků. Oseto travinou.

Budovy všecky vesměs v dobrém stavu, střechy však potřebovaly malou opravu, některé tašky vadné. Nebude-li to v brzku provedeno, bude voda vnikat a poškodí krov i vazbu.

 

Předaný dobytek dle našeho ocenění:

kráva  „Carmen“           šedivá                       10 roků      480 kg      II. jakostní třída

kráva  „Běla“                 žlutá straka                4 roky      600 kg        I. jakostní třída

kráva  „Jelena“              červená straka           4 roky      530 kg        I. jakostní třída

kráva  „Rena“                červenožlutá             7 roků      500 kg       II. jakostní třída

kráva  „Stračena“          hnědá straka             5 roků      630 kg       II. jakostní třída

kráva  „Moura   “          černá                          6 roky      530 kg       II. jakostní třída

kráva  „Adina“              hnědá straka           10 roků      620 kg       II. jakostní třída

kráva  „Trnka“               červená straka          2 roky      480 kg       II. jakostní třída

kráva  od Polcara           červená straka          2 roky      430 kg       II. jakostní třída

                                                                                              -----------------------------------

                                                                                                                     9 krav = 4.800 kg

 

jalovice  od Kloučků      červená straka          2 roky     460 kg         I. jakostní třída

jalovice  od Carmen       černá                          2 roky     320 kg       II. jakostní třída

jalovice  od Stračeny      červená straka          1 rok       300 kg       II. jakostní třída

jalovice  od Pistulků      červená straka         ¾ roku     250 kg       II. jakostní třída

                                                                                              -----------------------------------

                                                                                                                    4 jalovice = 1.330 kg

 

býk  „s plassu“                černý                     1 ½ roku    330 kg        II. jakostní třída

býk  od Borských                                           1 ½ roku    350 kg        II. jakostní třída

býk  od Kloučků                                            1 ½ roku    380 kg        II. jakostní třída

býk                                    červený straka         2 roky    480 kg        II. jakostní třída

býk                                    červený straka         2 roky    480 kg        II. jakostní třída

býk                                    červený straka         2 roky    450 kg        II. jakostní třída

                                                                                             -----------------------------------

                                                                                                                    6 býků = 2.470 kg

 

3 telata v kouru    180,  160, 140 kg               ½ roku    480 kg         II. jakostní třída

2 telata v kourku  130 – 100 kg                      ¼ roku    230 kg         II. jakostní třída

                                                                                            ------------------------------------

                                                                                                                     5 telat = 710 kg

                                                                                           ====================

                                                                                                                                   9.310 kg

 

2 koně    hnědák – silný, zdravý                                                        II. jakostní třída     

                ryzák – silný, zdravý, vadné kopyto                                II. jakostní třída

                                                                                            ------------------------------------

                                                                                                                    2 koně = 20 tisíc

 

Vepřový dobytek předán:

1 sprasma 250 kg ž.v., 3 chovné svinky po 80 kg, 4 vepře po 70 kg. ž.v.

Odhad dobytka ve výměru uvedený proveden členy MNV (Vydrou) neodborně, podprůměrnou nízkou váhou a hodnotou. Vepřový dobytek ani nesepsán. Důkaz, že po třech dnech od zabrání odebralo družstvo v Rakovníku 3 býky ve váze 460 – 500 kg z naší stáje a po týdnu 3 vepře po 110 kg. Odvolávali se, že tento vepřový dobytek byl nám předán od Joglů bezplatně na podzim 1950 ve váze 260 kg, ale příchovek náležel nám.

 

Jak jsem se již dříve zmínil, byly nám v roce 1950 před žněmi odebrány tyto stroje:

traktor „Fordson“, č. motoru 623531 na zánovních gumových kolech se silným elektromagnetickým zapalovačem                                       4500,- Kčs

mlátička Krátký Přerov 90 cm široká, 1 odsavač plev, nové cepy, nově seřízené, nová ložiska kuličková u bubnu                                                       800,- Kčs

lis na slámu 150 cm široký v dřevěné konstrukci se silným soukolím dobře pracující

                                                                                                     200,- Kčs

samovazač Knotek, levořezný starší                                    1300,- Kčs

lokomobila parní Robey, 4 atm, 3 hp                                   1000,- Kčs

elektromotor 20 hp Svoboda, zánovní s kabelem 10 m     4000,- Kčs

valník s železným spodkem, gumová kola, nový stál od Jeníka 33.000,- Kčs, v provozu 3 roky                                                                                        3000,- Kčs

pluh za traktor tříradliční s vložkou čtyřraliční, zánovní, v provozu 2 roky

                                                                                                   5000,- Kčs

                                                                                             ------------------

Tedy odhad zlodějský, a Stuchlý jej podepsal                19.800,- Kčs

                                                                

Soupis dalších strojů a nářadí:

mačkadlo na oves – ocelové válce starší

šrotovník, kamenný smirk

fukar na obilí, překulovač spirálový, buben na moření obili

elektrické dojení – vývěva s motorem, rourovod

2 elektrodojič

2 pařáky na brambory – elektrický 100 l, a topný 60 l

řezačka 14“ s řetězem, řezačka výfuková 16“

6 m roury a 2 kolena, 30 cm průměr, širokomlátička na dlouhou slámu

výfuk na zrní s rourami 15 m a 4 kolena 17 cm průměr

žací stroje travní Melichar, obilní Knotek

secí stroj Melichar, lžičkový, 18ti řádkovní, zánovní

sázeč na brambory poloautomatický, domácí výroba

vyorávač brambor Melichar, zánovní

rozmetadlo na hnojiva Melichar, zánovní

obraceč na píci vidlicový, starší

hrabačka celoželezná, řepoplečka třířádková

ježek, vál železný třídílný, vál dřevěný

traktorový pluh Oliver dvouradličný, elektrický motor ve vozíku 5 KW, kabel 8 metrů

1 elektrický motor 2 KW stabilní,

2 krouhačky na řepu

dobytčí váha železná, posuvné závaží na 10 q

kára Unra na gumových 3 kolech

vozů potahovačích 7

valník dřevěný

žebřiny 4, fasureček, stranice, dno, čela, rozp. i líšně

2 hnojníky se zástavami 20 kusů, bryčka lehká

kočár s boudou, šlitář, 2 sáně na potah

3 pluhy železné za potah se předky, 1 bez předku, 3 pluhy dřevěné, 2 předky dřevěné

1 pluh železný tříradliční, 1 pluh železný dvouradličný, 2 háky dřevěné znamenák

2 štěpátory, kultivátor s 15 péry, 2 voznice, plužné nože 10

brány železné lehčí 4, těžké 4 s bidélci, 2 předradličky k pluhům, železné ploužky do chmele, 2 předky, 2 přiorávací, 1 dvojodorávací, 3 plečky na 1 koně

1 čerpadlo elektrické na močůvku, 1 ruční, 1 na převoz

 

Další nářadí a zařízení:

elektrická pumpa nautila ve sklípku za vraty

elektrická pumpa nautila ve studni u stodoly

vodovody as 120 m potrubí, 2 reservoiry

lano 20 m, průměr 2 ½ cm s kladkou a rumpálem, výtah

lano konopné 100 m dlouhé, 3 ½ cm silné

2 stříkačky chmelní trakařové, 2 stříkač na záda

železný zvedák na pytle, vozík železný na pytle

2 decimální váhy se závažími

železné sudy 5, 2 kádě dřevěné po 150 l., plužní nože 10

žebříky 9 m, 6 m, 5 m, 5 m, 4 m, 3 m, 3 m, 3 m, 3 m, 2 m, 2 m. celkem 11 kusů

visutá dráha ve stáji a nad hnojištěm s vozíkem,

radvánec 1 kolo, radvánec 2 kola, železný trakař

řetězy silné 3 m, 4 m, 4 m, 4 m, 4 m, slabší 6 m, 6 m, 1,5 m, 1,5 m, 1,5 m, 1,5 m = 11 kusů

vidle 20 kusů po 2 – 3 – 4 hroté, 3 na brambory, 2 na řepu

hrábě 6, kasy 4 komplet, lopaty dřevěné 1, želené 10,

krumpáč 1, motyky 4, závěrky pod kola 3

ledkovač 2řádkový, ruční plečky 2, s ráfkem a obyč.

trakařový jetelák 3,5 m, jeteláky za sečky 2

nové chmelné sloupy 28 kusů smrk odenkové

pytle 60 (dobrých 40 a 20 roztrhaných)

chmelové žočky 11, plachty vozové 3, plachta nepromokavá 3 x 4 stanová

koňské chomouty používatelné 16, polštáře do nich používatelné 8, postrojové řemení dobré na 4 koně

nová prkna na sýpce 10 kusů po 4 m

nová prkna na sýpce 2 kusy po 6 m

stará plátna od vazače 5 kusů

 

Kromě toho zůstaly v průjezdu stodoly na zdi 2 trámy se 2 stran sříznuté 7 m dlouhé a 25 cm silné.

Na zdaní vedle chaty 5 starých kolejnic 5 m dlouhé

Sušáků na píci 250 kusů.

Mnoho ještě různého nářadí částečně již nepoužívaného zůstalo nepovšimnuto a nesepsáno.

Odhad strojů a nářadí jak ve výměru nám předaném jest uveden, byl neúplný a velice nízko oceněný, bez ohledu na naše námitky.

Nezapsáno a neuvedeno při převzetí v jakém stavu bylo polní hospodářství, kolik stála orba, podzimní i jarní upotřebená hnojiva v podzimu i na jaře, setí ozimin i jařin, vyvážení hnoje chlévského, na jaře utahování chmelné konstrukce, jarní práce ve chmelnicích, zaplacený svodný drátek chmelný, což činilo značný finanční náklad přes 200 tisíc Kčs.

Řepka ozimá slibovala tu nejlepší sklizeň, ale JZD neodbornou sklizní tuto na poli vydrolilo. Žito i pšenice slibovaly sklizeň nadprůměrnou. I všecky jařiny byly v pěkném stavu.

Chmel byl přiorán, vyrostlý vesměs nahoru do drátů. Ale poněvadž po zabrání byly další práce a ošetřování zanedbáno, byla pak sklizeň slabší.

Brambory byly všecky osázeny a 2 proplečkovány. Další obdělávka JZD zanedbána.

Řepa cukrová zaseta pod žlábkem do půdy dobře vyhnojené a připravené, byla již 2x proplečkována, vyjednocena a 1x ručně okopána. Další obdělávka JZD zanedbána.

Dostalo se hospodaření pod vládu neodborníků a všecky další práce před sklizní i při sklizni byly neodborně konány, a sklizeň byla podprůměrná.

 

1952

Vzdor tomu, že jsme na berním úřadě i elektrárenském svazu řádně a včas ohlásili, že nám bylo hospodářství dle § 55 zabráno a předáno do JZD, byly nám nadále předkládány účty za elektriku i daň domovní z čísla 43/62. Za elektriku jsme neplatili, ač teprve po několika našem odvolání na jaře 1952 bylo nám to příznivě vyřízeno a naše záruka (jistota) 960,- Kčs navrácena.  Daň domovní z čís. 43/62 za celý rok 1951 jsme musili zaplatit.

Dále daňové přirážky (úroková daň) ze dne 22. 7.1952 dle výkazu účtárny ONV povoleno soudem zápis v pozemkové knize katastrální Lubná ve složce 43 na půl usedlosti tam zapsané obnos 36.635,- Kčs. (zrušeno).

Dále platební rozkaz zaplatit pokutu 35 tisíc Kčs, a poněvadž synu Miloši žádný majetek nezůstal, tedy to platit nemohl, bylo rozhodnuto ONV, aby uplácel ze svého výdělku 500,- Kčs měsíčně. Poněvadž málo vydělával, splácel 200,- Kčs měsíčně. Takto uplatil 800,- Kčs a bylo pak rozhodnuto ONV, aby zbytek uhradil obnosem, který má dostat za zabrané těžké stroje, t. j. 19.800,- Kčs, tedy na to syn přistoupil a výpis těchto obnosů předal na ONV. Originály si ponechal.

V roce 1952 bylo vydáno nařízení vlády, že bývalí kulaci nesmějí být zaměstnání na důležitých místech, ani jako traktoristi, tedy žádal Miloš o propuštění, že půjde zase na důl Rako, ale propuštěn nebyl a musel dále pracovat jako traktorista ve státní traktorové stanici. Traktorem uměl dobře zacházet i se závěsným nářadím, vše si dovedl řádně seřídit, a tedy byly jeho vykonané práce k úplné spokojenosti všech zájemců, kam byl poslán. Pracoval v Lubné, Hostokryjích, nejvíc v Rakovníku, také až ve Velhotě, ovšem pro JZD.

Počasí v roce 1952 bylo suché, sklizeň průměrná. Obilí nebylo polehlé, tedy se dobře a lehko sekalo. Půda byla utvrdlá, orání špatné a pomalé. Jelikož měl syn výdělek dne množství vykonané práce, bylo při sekání dobré, ale pak při orbě horší, výdělky malé.

I v tom našem domku je dost vydání – radio za rok 306,- Kčs, za psa 81,-, časopis „Mechan.“ 96,-, z domku ze zastavěné plochy 140,-, požární pojištění 101,- daň domovní 90,-, za elektriku 1917,- Kčs, za uhlí a dříví 5880,-.

Na rok 1953 předepsáno ze zastavěné plochy 200,- Kčs.

Na jaře 1953 byl Miloš znovu upomínán o zaplacení pokuty. Šel na ONV osobně a připomněl jim, že peníze nemá a že jim již předal pohledávka za zabavené stroje. Výdělky u traktoru měl průměrně as 4000 měsíčně, některý měsíc až 7000,- za měsíc, ovšem za dlouhou pracovní dobu, často i 15 hodin a i v neděli. Dobře, že mu při tom slouží zdraví až na tu častou rýmu. Ráno při natáčení traktoru se někdy zahřeje a pak sedne na traktor, vychladne a je rána hned. Nejhorší je, že při tom stále ušpiněný od oleje a nafty.

 

Psáno 6. května 1953

Já a moje žena zde v domku máme život dost pohodlný a klidný, Já přivážím vodu v putně na šejdě as dvě denně od Borských, někdy též od Knorů, studniční. Naštípu dříví a přinesu do kuchyně, přeřezat ruční pilou mně pomáhá žena, udržuji domek i zahrádky v pořádku. Žena každodenní nákup potravin, uvaření, praní, toho je dost, zašívání prádla a oděvů, drůbež, slepice a kachny, také až 20 kusů, sehnat pro to krmení, kopřivy, trávu apod. A tak nám ten čas zde utíká, že ani na čtení nám ho mnoho nezbývá.

Zdraví nám doposud slouží dost dobře.

Po zabrání jsme žádali ústřední sociální pojišťovnu o důchod. Byli jsme odmítnuti a odkázání na náš vázaný vklad 65.000,- Kčs, z něhož nám pak byl vyplácen vyživovací příspěvek, mně měsíční, 1400,- Kčs, ženě po lékařské prohlídce vždy na 3 měsíce 700,- Kčs. Takže dohromady 2100,- Kčs nám při naší skromnosti na živobytí stačilo. V letošním roce od 1. března bylo toto vyplácení z vázaných vkladů zastaveno. Žádali jsme si znovu o důchod, opatřoval si k tomu doklady, žena lékařské prohlídky u MUDr. Černýho, v nemocnici rentgön, a nemocenské pojišťovně ještě povrchní prohlídka dvou lékařů a zástupce ÚRO, se to dlouho zdrželo, a tak do dnes nemáme nic vyřízeno a jsme odkázání jen na Milošův výdělek. Máme sice ještě ve vázaném vkladu 35.000,- Kčs, ale nemůžeme s nimi disponovat. Je to zbytek našeho hospodaření a ze životní pojistky, kterou vlastně jsme také již dříve po ročních splátkách zaplatili, a poněvadž jsem dožil pojistná léta, nic mě pojišťovna nepřiplatila. Ještě dobře, že se hodně dříve prodala, a že jsme jí mohli podíl hotově vyplatit, byly vklady ještě volné.

Po našem zabrání byly potraviny na lístky, ale mnoho jsme si jich ze statku nepřinesli, možné obilí nám žádné nezbylo a z roku 1950 následkem přemrštěného kontingentu, ani domácí zabijačka nám povolena nebyla, takže jsme byli hned odkázáni na nákup. Byli jsme však hodně podporováni naší dcerou Laduškou, něco peněz nám také zbylo, tak jsme to dost spokojeně snesli. Lístky potravinové nám však vydali až od 1. září 1951, pak ovšem byl nákup hodně levnější. Byly nám vydávány jen základní, Milošovi též přídavkové pro pracující. Až letos od 1. května nám všem i Milošovi potravinové lístky nevydány, předseda vyživovací komise Josef Janoušek prohlásil, že jako bývalí kulaci nemáme národ na levnější potraviny. Tak jsme byli odkázáni na volný trh, který byl stále velice málo zásoben, a tak se tvořily před obchody s volnými potravinami fronty dlouho čekajících, ve kterých bylo k umačkání, a často po dlouhém čekání byla jich sotva polovina obsloužena a ostatní museli odejít s prázdným. A to byl někdy vydáván jen cukr as po ½ kg, jindy mouka po 1 kg, a tak bylo se vším, po únavném čekání na malý kornout zboží nebo nic. Tyto potraviny byly desatero i vícenásobně dražší, než na příděl: cukr po 140,- Kčs, mouka po 32 – 38 Kčs, maso po 400 Kčs, sádlo po 450,-, umělý tuk po 320,-, máslo po 500,- Kčs za 1 kg. Milošovi vydán dodatečně potravinový lístek pro pracující až 9. května.

Mléko jsme si přinášeli z Rakovníka od našich, jinak žádné.  Byla zde loni následkem sucha neúroda píce, zrní všecko odebráno, nebylo čím krmit, dobytek trpěl podvýživou, krávy málo dojily, kontingenty neúnosně vymáhány, tak rolníkům mléko pro nás nezbývalo, tak jsme zde žádné ani za draho nemohli koupit. I letos je již nyní zase sucho, vojtěšky při zemi, jetel skorem žádný, při orbě se práší od pluhu jako v létě. Počasí velice střídavé, teplé dny až 25°, a zase chladné 5 – 10°, se severním větrem a stálé sucho, zimní vláha skorem žádná.

 

Ještě něco o místní obci:

Předsedové MNV se velice často střídají. V létech 1948 – 1949 byl Englický, dělník ze šamotky. Pak byl v roce 1950 – 1951 V. Král, domkář v Krčelu, kovář na stanici dráhy v Rakovníku. Pak roku 1952 Jaroslav Fér, holič v Lubné, pracoval v šamotce, pak v JZD v Lubné, také v traktorové stanici v Lubné, ale nic mu nešlo. Pak v roce 1953 nastoupil jako předseda Antonín Vydra mladší, zaměstnaný na jatkách v Rakovníku. JZD stále se pomalu zmáhá. Skuteční zemědělci se stále zdráhají státi se členy družstva, takže členstvo stále tvoří jen původní horníci a dělníci a jich ženy, kteří nevlastní skorem žádné pozemky a obhospodařují hlavně jen zabrané hospodářství § 55, t.j. naše, Svítka, Blechy, Ing. Beneše, Joglové, K. Perglera, J. Kapsy, V. Bechyně. Ze zemědělců jsou členy Klouček, Josef Pergler (pensionovaný horník), Josef Pochman č. 2 se sestrou Alenkou spoluvlastnicí (vystoupila), Amálie Tichá, domkářka, Justrová, trafikantka, domkářka. Předsedou JZD je Josef Kesl, domkář, pensionovaný horník. Hospodaří naprosto neodborně, nedbale a nepořádně. Sklizně jim stále klesají, za práci platí velice málo. Dle doslechu za loňský rok jim vyšlo as 5,- K za hodinu. V letošním roce as 20 Kč denně. Oni se nechtějí chlubit. U nás mají ve stáji 25 krav a dodávají prý denně 30 l mléka. Ve statku veliký nepořádek, hnůj neupravený, vozy, stroje i nářadí neuklizeno, stáje nebíleny, strašné hospodářství.

Ze všeho vidno, že socialisace nepřinesla zvýšení životní úrovně, spíše naopak. Žádány všude zvýšené pracovní výkony, t. zv. normy, které jsou pro průměrného pracovníka nesplnitelné, následkem toho malý denní výdělek. Nechuť k práci i u organisovaných komunistů.

Tak je to i v okolních obcích, kde jsou jednotná zemědělská družstva ustavena, poněvadž výdělky jsou v poměru k cenám nakupovaných potřeb malé. Tedy hodnota práce silně poklesla nejen v zemědělství, ale i v průmyslu. V létech před okupací německou, tedy před rokem 1939, měly zemědělské dělnice zde v Lubné plat za 1 hodinu po 1,50 – 1,70 Kč, tedy za pracovní den 8 hodin průměrně 13,- Kč, a pracovní oblek z dobré prací látky, která při prádle nepouštěla, s krásným vzorem, vkusně ušité, ne uniformy, stál 13,- Kč, tedy za jednodenní výdělek si průměrná zemědělská dělnice koupila vkusný oblek. Dnes stojí takový oblek tisíc až 1500 Kčs jakosti horší, a výdělek průměrné dělnice 20 až 80,- Kčs, denně, výjimečně více, tedy 15 pracovních dnů.

Horník na okolních dolech vydělával tehdy průměrně za 8 hodin 40,- Kč, výjimečně na nebezpečných místech i více. Pracovní kalhoty z dobré lněné látky zvané „cajk“ stály 20,- Kč, tedy si vydělal za „šichtu“ na dvoje pracovní kalhoty. Dnes vydělává průměrně 200,- Kčs denně, ale pracovní kalhoty jej stojí na poukaz dělnický přes 300,- Kčs, ale na volném prodeji 1500 Kčs, ale jakosti podřadné, ale tedy 8 pracovních dnů. A tak je to ve všem.

Na podzim roku 1952 zde zemědělští měřiči rozměřili katastr na nové hony. Pro JZD 9 velkých celků na různých částech katastru, soukromým rolníkům rovněž po 9 honech podle celkové velikosti jejich hospodářství, též tak i domkářům. Tak se stali majiteli pozemků i v místech, kde před tím nikdy svoje pozemky neměli. Pozemky byly většinou rozděleny příčně přes meze, takže tyto většinou zmizely, musely být rozorány. Tak i naše doubrava, že přece přišly do honu JZD, dále příčně jednotlivým hospodářům, Beneš, Svoboda, Král, Stuchlý, Borský, Melč, Pochman č. 2 aj.

Pozemky u luk, i naše i s loukou, i u křížku, s loukou, předána tam všecky JZD v Senci. Rovněž pozemky za skalkou od hlavní cesty k Senci předány k Senci i pozemek tam náš. Tím tedy náš katastr značně zmenšen.

Obilí je v letošním roce 1953 v květnu velice zpožděné a slabé, jařiny i ozimy. I vojtěšky jsou dosud malé a slabé následkem studeného počasí. Dne 10. a 11. května padal sníh, který zůstal ležet přes celou noc a dopoledne ve vrstvě as 5 cm silné. Poškodil hlavně ovocné stromy ve květu a pod jeho váhou se ulámaly plodonosné špičky větviček. Teplota přes den nejvýše 6°, v noci až 2° pod nulou.

Tedy ani to počasí dnešnímu zřízení neslouží. Miloš pracuje dále jako traktorista státní stanice v středisku Lubná. Má přiděleny jarní práce ponejvíce v JZD Hostokryje. V Lubné a jinde jen ojediněle.

Na jaře roku 1953 zrušeny potravinové lístky a zaveden volný prodej. Zároveň zavedena finanční reforma dne 1. června a výměna peněz. Měli jsme v hotovosti 6.875,- Kčs. Bylo nám vyměněno 900,- Kčs = 5 : 1 = 180,- Kčs nových, 5.975,- Kčs = 50 : 1 = 119,50 Kčs nových. Vázaný vklad v záložně as 35 tisíc úplně zrušen.

 

Šedivých v Rakovníku

Jak jsem již dříve zaznamenal, provdala se naše dcera Laduška 26. 2.1944 ve stáří skorem 20 roků za Jaroslava Šedivýho, syna Josefa Šedivýho, statkáře, dříve nájemci dvora Raná u Loun. Hospodářství v Rakovníku ve výměře přes 50 ha koupili od rodiny Zákonovy roku 1942. Bylo po mnoho roků v nájmu, následkem toho dost zanedbané, pozemky zaplevelené, jinak v jádře pozemky i budovy dobré Vyžadovalo ovšem mnoho pilné práce než se vše dalo do pořádku.

Byli dobří a pracovití hospodáři, a tak se celé hospodářství rychle zvelebovalo. Střechy opraveny, elektrika i vodovod obnoveno, plyn zaveden. Stáje rozšířeny, hnojiště přemístěno, zřízena pod ním velká žumpa na močůvku. Založena chmelnice 200 kop s novou konstrukcí za lihovarem, obnovena sušárna na chmel s novým vnitřním zařízením. Založil si Jaroslav též mnoho zahrad na celé prostoře kolem statku i za stodolou, a též na polovině pozemku u nemocnice, na druhé polovině chmelnici.

Jaroslav měl vystudovanou vyšší rolnicko-chmelařskou školu v Roudnici s maturitou, a je z něho velice dobrý hospodář. I dceru Laduška se stala velice přičinlivou hospodyní.

Hospodářství si dobře zařídili, stroje novými doplnili, traktor Johndyr s úzkým předkem, nový mláticí stroj Šranc celokovový, motor, stříkačka na chmel na půl s Milošem, a brány diskové rovněž. Když již měli hospodářství dobře zařízeno, bylo jim hospodařiti na něm znemožněno postupem socialisace, a byli nuceni toto dobrovolně nabídnouti okresnímu národnímu výboru, který z toho zřídil státní statek v prosince 1949.

Od 1. února 1950 to bylo již státním statkem, Část inventáře byla řádně převzata, hovězí dobytek vážen, koně a vepřový dobytek jednotlivým odhadem. Zásoby píce a slámy byly veliké, ale převzaty jen částečně, ostatek zabráno bez odhadu.

Pozemky, budovy všecky, zahrady s ovocnými stromy, chmelnice s konstrukcí, to vše zabráno bez odhadu.

Zodpovědným vedoucím ustanoven Jaroslav. Hospodářství bylo pak sceleno a zvětšeno tím, že byly sousedící pozemky připojeny a majitelům vyměněny pozemky jiné.

Při tom všem onemocněla Laduška, dcera, na žlučníkové bolesti, a byla nucena se 13. září 1948 podrobiti operaci v rakovnické nemocnici, přičemž jí byl celý žlučník plný kaménků odejmut.

Dne 26. srpna 1950 narodil se jim syn Jaroslav. Byl silný, dobře vyvinutý.

Jaroslavův otec Josef Šedivý zemřel 31. července 1949.

Jaroslav vedl toto hospodářství stále s dobrými výsledky a k úplné spokojenosti všech nadřízených. Jelikož nedostal žádnou dovolenou a na podzim roku 1952 byl ještě připojen komunální velkostatek města Rakovníka, byl to pak příliš velký objekt, zabírající skoro celý katastr rakovnický, a on byl již příliš nervově vyčerpán, podal si na ředitelství písemnou výpověď z vedoucího místa. Byl pak 14. února 1953 vedoucího místa zproštěn a ponechán v zaměstnání jako traktorista. Bylo jim pak nařízeno se vystěhovat na Bělidlo pod Rakovníkem.

Jelikož dcera Laduška měla stále na starosti elektrické líhně a náhradu za ni neměli, byli ve svém bytě ponecháni dál. Byla to však stálá nejistota, budou-li se muset přece vystěhovat. Jinak se Jaroslavovi práce jako traktorista zamlouvala.

Ale utrpěl na podzim nějaký úraz v zádech, byl as měsíc nemocen, a pak po rentgenové prohlídce nedovoleno mu pracovati na traktoru. Tedy jezdí s koňmi, což mu neuškodí a až do dnes 14. ledna 1954 ještě baví. Bydlí dál ve svém, byt mu byl na náklad státního hospodářství vymalován. Jinak jsou všichni Laduš i Jaroslav a babička i děti zdrávi. Děti prodělaly v zimě černý kašel, šťastně jej překonaly.

Jaroslav byl začátkem června jmenován zootechnikem na statcích státních v Rakovníku, t. j. na jeho ve městském, na Jirkově, na Bulovně, v Bělidle, v papírně, v Červeným mlýně, v ovčíně u Lišan, Zaměstnání toto se mu zamlouvá, až na malý plat.

 

V lednu 1954

Jak jsem se již dříve zmínil, bylo nám loni od 1. března zastaveno vyplácení vyživovací podpory z našeho vázaného vkladu. Na moji žádosť u národní sociální pojišťovny byl mě povolen od 1. červ na důchod měsíčně 82,80 Kčs s poukazem, aby mně syn ze svého výdělku přispíval, manželka s její žádostí zamítnuta. Od září 1953 mě důchod zvýšen na 117,80 Kčs měsíčně. Je to msta na bývalých sedlácích nezasloužená. Každý byl nucen pracovat, ne-li tělesně, tedy duševně. Odborné řízení každého hospodářství vyžadovalo určitou námahu odbornou i praktickou. Že všecku tu námahu takřka po celý život takováto odměna na stará léta!

Na podzim 1953 se Miloš onemocněl na po přechozené chřipce zápalem plic, léčen v nemocnici as 14 dnů, pak doma as měsíc. Před koncem roku nastoupil práci v traktorové stanici. Dle lékařského nálezu nemá do 3 měsíců na traktor.

Po vsi se šušká, že JZD se rozpadne. Mají po loňsku následkem nedbalého obdělávání hospodářství nepříznivé následky.

Dne 10. ledna 1954 předvolali Miloše do úřadovny MNV, kde předseda MNV Vydra a předseda JZD J. Kesl vyzývali jej, aby se ujmul vedení JZD jako agronom, jinak že budou nuceni po žních mu vrátit hospodářství. Vymluvil se, že jako kulak by nebyl nadřízenými orgány uznán a nepřijal.

Hospodařili tedy v JZD dále tak, jak uměli. Vedoucím byl nadále Josef Kesl, pomocnými rady Hájek, J. Pergler, Fér holič, Gajer, Megerle a na žně kontrolor ONV Hraše z Ryšína.

Rok 1954 načal suchou zimou, málo sněhu. Na jaře sucho, takže všechny jarní práce se dobře vykonávaly. Obilí se dobře ujmulo, takže vše vypadalo slibně. Ale sucho trvalo dál až přes červen, vše již vypadalo smutně, až v červenci přišly vydatné deště. Mnoho píce suché i na rajtrech bylo zničeno, obilí pováleno. Co bylo předčasně zaschlé se zmladilo a prorostlo zmlazeným zeleným podrostem. Následkem toho se žně oddálily, začaly až začátkem srpna, častými dešti přerušovány, takže koncem srpna bylo ještě mnoho obilí na polích i neposekané. Stále mokré a polehlé obilí, na rozmoklých měkkých polích, těžko se sekalo.

Zdejší traktorové stanici byl přidělen jeden kombajn. Miloš ustanoven kombajnistou, ač neměl přeškolovací kurs, a jeho pomocníkem Seifert z Příčiny, který kurs měl, ale v seřízení kombajnové mlátičky se nevyznal. Pokládal to však jako ponížení pro sebe. Milošovi nezáleželo na titulu, tedy jej předal Sajfertovi s podmínkou, že zodpovědnostť i plat budou míti stejný.

Stroj seřídil Miloš a pracoval pak nejlépe z okolních kombajnů, ač nejstarší jeden z prvních v Rusku vyrobený. Má záběr kosy 4 m, což na velice nerovných scelovaných polích obsluhu a řízení přetěžovalo. Po deštích měkké pozemky – stroj váží přes 60 q – byla práce jím skoro nemožná. Kola se bořily do pole, různé konstrukční vady znemožňovaly sekati nízké strniště. Přijely sem ještě na pomoc 2 kombajny novějšího typu, ale nešlo jim to lépe, ale hůř čistěné obilí, strniště vyšší.

Miloš seká nyní kombajnem v Krakově od 25. 8. také zdržováni dešti, přelomená kliková hřídel od výtřasek, i jiné poruchy. Jeden den tam oral pásovým traktorem pětiradličným. Jeden kombajn do zdejší stanice půjčený vrátili zpět, že špatně pracoval a jeden ze Slovenska sem půjčený nyní seká v Malinové, také špatně pro mokro a rozměklá pole.

Miloš prohlásil, že kdyby bylo obilí suché a zralé, pozemky před tím řádně urovnané, byl by to stroj ideální, ztráty velice malé a práce rychlá, a dalo by se i na menších parcelách nad 1 ha použíti. Snadno se otáčí, i do rohů se jím dá zacouvati.

Jelikož vedení ve všech JZD je v rukou neodborníků, jen když to jsou pravověrní komunisti, všude to kulhá. Organisace práce špatná, tedy výrobní náklady vysoké, výtěžky nízké, a tedy odměňování za práci velice špatné. Musí býti odváděna značná část as 15% hrubého příjmu do fondu komunistického, tedy málo zbývá.

I ve zdejším JZD v Lubné to velice kulhá, mají velice malý stav všeho dobytka as jen polovinu plánovaného, jak se povídá, bylo již několikrát vybídnuto, aby se rozešlo, když má neodborné vedení, členstvo většinou nepracující v družstvu, ale v jiných průmyslových podnicích, odkázané jen na přijednané pracovní síly, kterým velice málo platí a nepravidelně, takže jim všecky práce stále váznou. Tak je to ve všech JZD, všude to vázne. Všude se každý, kdo se může odpoutat, odchází do jiného zaměstnání, kde má větší i pravidelnější výdělek.

Jest již dostatečně zřejmo, že mělo hospodaření zůstati volné a svobodné v rukou soukromě hospodařících rolníků. Vytýkalo se, že vykořisťují jiné pracovníky, což by se mohlo za dnešních poměrů spíše vytknouti. V dnešních JZD se musí vedoucí o všem radit, při tom se vedou sáhodlouhé nekonečné rozklady neodborné, neurčité, mají-li ustaviti nějaký stroj, který si samostatný rolník pomocí houvinu? neb heveru za hodinu ustavil a seřídil sám, jich se k tomu sejde celá řada, 5 i více, debatují, radí jeden tak, druhý jinak, uteče půl dne a není nic. Sejdou se na to zase odpoledne, zas pokračují v debatě a radění, konečně je stroj připraven. Je večer, jde se domů. Druhý den se zase celá rada sejde a pouští stroj do chodu. Ale už to běží dlouho a stále to nejde. Dívají se nahoru a jiní dolů a ono stále nic. Konečně přijde smějící se prostý člen družstva a řekne „zdá se mi, že se Vám to točí obráceně“. Zastaví stroj, přestaví páčku, pustí stroj a už to běží a jde to.

Je vidět, že sedlačina není jen nádeničina, ale také řemeslo velice zodpovědné. Je začátek října, ale stále deštivo, jen as 2 dny v týdnu se dá na polích pracovat, ostatek pro mokro nikoli. Zde v Lubné je jen as polovina žita zaseta, okopaniny všecky venku. JZD mají ještě nesklizené píce na rajtrech i na zemi, směsku oves s luštěninami včas ještě neposekáno venku na zemi, ač mají všecku orbu a setí zadáno v traktorové stanici.

 

Rok 1955

Zima poměrně mírná. Mrazy nejvýš kol 15°, ale protahovala se dlouho do jara. Dnes 4. dubna ještě se pro mokro k seji ani nepřipravuje. Jsou ještě noční mrazíky. Miloš je od počátku února vyslán ředitelstvím Olešná do zemědělské školy mistrovské v Králíky pod Sněžníkem. Má tam mnoho učení teoretického i praktického, ale dost se mu to zamlouvá. Má to trvat 5 měsíců. Jinak jsme všichni zdrávi, též i v Rakovníce, až na nějaké chřipky a rýmy. Jarouškovi byla odejmuta mandle.

Kombajnérská škola Milošovi skončila koncem června a zároveň auto škola na motocykl, osobní i nákladní auto, o čemž dostal potřebné vysvědčení. Byl doma jen dva dny a byl předán na revers nový kombajn s kopkovačem a příkazem na práci na Slovensko. Na to hned druhý den už stěhovali 6 kombajnů na nádraží v Krupé, kde je naložili na 12 vagonů a s nimi nasedli zároveň do tohoto vlaku a jeli na Slovensko přes Prahu na Bratislavu do stanice Senec, kde vykládali a pak čekali tam, až obilí dozraje. Ovšem museli si mnohé u kombajnů opravit a seřídit, motory zaběhat a.t.d. Tam měli JZD obilí ve velikých lánech i přes 100 ha, takže práce tam byla dobrá. Obilí neleželo a hodně sypalo. Bylo tam sucho.

Zdejší JZD v Lubné hospodařili na as 300 ha půdy skorem vesměs zabrané dle § 55, členové vesměs s řad horníků neb hornických pensistů. Hony měli zcelené as po 20 ha, tedy na racionelní hospodaření praktické i dost blízké. Ale vedení v rukou neodborníků a lidí nezkušených, žádného zkušeného rolníka mezi sebou nemají, sami práci se vyhýbají i jejich ženy, mají organisaci práce špatnou a pomalou, tedy i výsledky špatné jak i ve všech jiných JZD v okolních obcích. Vzdor tomu, že mají hony zabrané v nejúrodnějších částech katastru, nevykazují lepší výsledky než soukromě hospodařící rolníci. Mají levnější sazby za práci traktorovou stanicí, přednostní právo na tyto práce, výhodnější a levnější ceny umělých hnojiv, elektrickou sazbu, i daňové zatížení, hospodářství si zabrali bez jakékoli náhrady neb úhrady, pozemky, budovy, dobytek tažný i užitkový, nářadí i stroje a všecko zařízení statkové i polní, jako zahrady a chmelné konstrukce apod. Co to vše stálo soukromě hospodařící rolníky kapitálu a práce a přemýšlení, jak to neb ono účelně zřídili, a nikdo jim na to zadarmo nepřispěl. JZD, STS a státní statky to vše zabrali úplně bez náhrady a přece jim to nejde, ač jich zaměstnanci a členové JZD trpí nedostatkem. Jak to bude až tyto budovy a statkové zařízení bude nutno obnoviti, to bude pak teprve bída.

Ale zabírání dosud nezastaveno.

Na podzim roku 1955 předal MNV v Lubné ku státnímu statku v Rakovníku as 100 ha pozemků sousedících s katastrem rakovnickým, takže naše zadní doubrava za slouhou jamou, žlábek s chmelnicí u lapáku připadly ku státnímu statku. Dále zabral MNV v Lubné ještě tyto hospodářství:

Svobodovic pro Jednotu, Benešovic za kostelem, Kříže (po Kejlovi), Melče, tito předáni ku státnímu statku.

JZD v Lubné si zbývající hony rozšířilo a přemístilo, soukromě hospodařícím rolníkům zase pozemky vyměnili. Též předsedu JZD vyměnili. Kesl odstoupil, místo něho ustanoven úředník ONV Hraše, bytem v Ryšíně, majitel tamějšího mlýna.

Píši toto 22. června 1956.

Jak se nový předseda osvědčí, se teprve ukáže. S prací již váznou. Chmel nepřiorán, řepa neokopána, as ¼ vyjednocena, až traktorová stanice je povinna a vázána jim pole připravit, zasít, brambory zasázet a všecko posekat. Tedy to mají velice pohodlné a přece váznou. Ovšemže vinou osob na rozhodujících a vedoucích místech, na terých musí být jen prověřený komunista bez ohledu na odborné znalosti.

 

Ještě něco z dřívějška co jsem dosud nezapsal.

Po zabrání hospodářství, bylo jim to málo, předepsali pokutu pro nedodaný kontingent as roku 1950 obnosem 35.000 Kčs. Poněvadž majitelem hospodářství byl Miloš, jemuž po zabrání nezbyl žádný majetek ani peníze, nemohl platit a z jeho výdělku to nebylo možno, žádal o její odepsání. Bylo mu povoleno ve splátkách. Splatil tak 800 Kčs. To jim bylo málo, tedy mu povolili splatit pohledávkou za zabrané stroje těžké na obnos 19.800 Kčs. Předal jim ty záběrové listy a snad se tím uspokojili, dále neupomínali.

Pak nás upomínali o zaplacení všeobecné daně za rok 1951 na obnos 36.635 Kčs. Odvolali jsme se. Vleklo se to dál, my se vždycky odvolali, až v roce 1953 nám oznámili, že tento obnos dali do knih. To jsme vzali na vědomí a dost. Ale v roce 1955 znovu upomínali o zaplacení této daně na obnos 7.327,- Kčs nové měny, a že to slevují na půl. Odvolali jsme se znovu písemně, že to platit nemůžeme a že JZD hned po zabrání odprodali z našich stájí námi připraveného dobytka na dodávku, za nějž stržili tehdy hned v týdnu po zabrání kol 50.000 Kčs tehdejší měny.

Pak nám poslali výměr ze dne 11.10.1955, zn. fin. 14a/2105-1955 a 2684-1955, se sdělením, že se neodvolatelně odepisuje celý nedoplatek všeobecné daně na obnos 7.327,- Kčs. Tím snad již nám dají pokoj. Výměr ten v seřadovači.

Ještě máme ten hypotekární dluh.

Náš knihovní dluh v hospodářské záložně nyní v státní spořitelně v Rakovníku. Byl uzavřen na smlouvu jakožto investiční roku 1944 na splátky anuity půlročně 5.062,50 staré měny. Pravidelně jsme upláceli a před zabráním dne 10. ledna 1951 zbývalo na dluhu 127.561 Kčs. Tak dne 5. 5.1955 byli jsme voláni do státní spořitelny v Rakovníku, kde nám bylo předloženo, že dle směrnic ministerstva financí, i když byla uvalena na náš majetek vnucená správa, žádají o zaplacení.

 

dlužné hypotekární anuity celkem          8.212,50 Kčs nové měny

úroky z prodlení                                         2.280,40

zbytek dlužného kapitálu                        21.933,10

                                                                      -----------------------

                                                      celkem   32.426,- Kčs nové měny

 

Podepsali jsme, Mami a Miloš, prohlášení o uznání tohoto dluhu.

Bylo by snad dobře aspoň ty anuity spláceti, aby se zamezilo konkursu, což by činilo 1.012,50 Kčs půlročně nové měny.

Ale poněvadž užívá hospodářství JZD v Lubné a výpujčka byla učiněna na investice do tohoto hospodářství, bylo by správné, aby pokud budou hospodářství užívat, tento dluh spláceli JZD v Lubné.

Výpis tento je v platební knížce.

Na tyto investice byl použit tento obnos z věna ženina. Ta pak obdržela od svého otce Jana Hejdy, rolníka v Malinové č. 24, a když se vdávala roku 1944 naše dcera Laduška, nyní Šedivá v Rakovníku museli jsme si tento obnos vypůjčiti na hypotéku na naše hospodářství čp. 43 v Lubné.