Nadační fond kostela sv. Jiří v Lubné u Rakovníka

čp. 45  (odděleno od čp. 19)
 

     Podle smlouvy z 24. ledna 1799 Anna Šnajberková, odstupující držitelkyně gruntu, vidíce sebe k hospodářství dalšímu skrze svou velikou starost neschopna býti, předstoupila před knihy burgrechtní panství Křivoklátu a svou důležitou prosbu zanesla, a to sice, že víceji na témž gruntu hospodařit v stavu není, nýbrž že se skrze její neduhy přinucená vidí, grunt tento mezi své dva synové, a to sice Franze (čp. 19) a Antonína (čp. 45), rozděliti. Při vrchním ouřadu se spatřilo, že přítomný grunt Šnajberkovský k rozdělení schopný jest, pročež se ta žádost Anny Šnajberkový povolila.1]

     Protože však syn Antonín k hospodářství skrze jeho mladost neschopný byl, bylo dohodnuto, že než dosáhne plnoletosti, povede hospodářství jeho bratr František, za což bude Antonínovi platit nájem do sirotčí kasy ve výši 5 zlatých ročně. Po uplynutí 7 let měl František Hornof tuto polovinu gruntu Antonínovi odevzdat tak, jak ji přijal, tedy bez všeho dobytka, nářadí, a od stavení v prvním pořadí 1 komoru, v druhém pořadí ale 3 komory 2 chlívy, 2 malý chlívce a ½ stodoly

     Podle rozsáhlého seznamu pozemků (s uvedením parcelních čísel a výměry) měl František Hornof při své polovině gruntu:

orných polí – 59 měřic 4 věrtele,

ladem ležících – 10 měřic 9 věrtelů,

luk – 4 měřice 7 věrtelů,

pastvišť – 3 měřice 2 věrtele,

zahrádek – 10 věrtelů,

porostlin – 8 měřic 9 věrtelů,

     Všechny pozemky i stavení bylo prošacováno za sumu hlavní 520 zlatých, a jemu, Antonínovi Hornofovi k budoucímu užívání bez všeho dobytka a nářadí, po vyjití 7 let k odevzdání přijde.

     Antonín Hornof převzal na svou polovinu gruntu také řadu dluhů:

30 zlatých – k záduší chýňavskému,

50 zlatých – k záduší skrejskému,

do podací kasy

39 zlatých 28 krejcarů –  za 13 měřic 2 ½ věrtele žita po 3 zlatých,

22 zlatých 30 krejcarů – za 11 měřic 4 věrtele ječmene po 2 zlatých,

47 zlatých 55 krejcarů – za 35 měřic 15 věrtelů ovsa po 1 zlatém 20 krejcarech,

     Dluhy lidský:

  3 zlaté 30 krejcarů – Židu Berkovi, polovice dluhu,

  3 zlaté 30 krejcarů – Josefovi Hluchému za žito a ječmen,

25 zlatých 5 krejcarů – k záduší třtickému, na polovic,

Po zemřelém Bartoloměji Mikovcovi dětem:

2 zlatých 55 krejcarů – Josefovi, po něm 2 dětem,

  5 zlatých 15 krejcarů – Vojtěchovi,

  5 zlatých 15 krejcarů – Anně, po ní synu,

  1 zlatý 45 krejcarů – Veruně a po ní 2 dětem,

35 krejcarů – rakovnickému Židu Nathanovi,

     Dluhy lidský dle přiznání otčíma: 

11 zlatých – Františku Engelthalerovi do Rakovníka, polovice dluhu,

  4 zlaté – Endlovi do Rakovníka,

18 zlatých 15 krejcarů – Panu Petru Konešovi do Rakovníka z obilí,

  2 zlaté 30 krejcarů – Židu Heršlovi, dluhu polovic,

  4 zlaté – Židu Phillipovi,

12 zlatých 45 krejcarů – Františku Zemanovi do Hvozda, polovic dluhu,

  7 zlatých 30 krejcaru – Barboře Mikovcové do Sence, polovice dluhu,

  3 zlaté 30 krejcarů – Matějovi Králi z Lubné,

  4 zlaté – Angeličkovi do Rakovníka,

  6 zlatých – Josefovi Šnajberkovi do Sence,

10 zlatých – Josefovi Janouškovi do Lubné,

  4 zlaté 30 krejcarů – Václavovi Bretšnajdrovi za obilí,

  4 zlaté 30 krejcarů – Františku Šnajberkovi za obilí,

  2 zlaté 45 krejcarů – Františku Štíbrovi do Příčiny,

15 zlatých – Františku Šnajberkovi do Senomat.

     V součtu bylo dluhů a nápadu za 382 zlatých 23 krejcarů, takže mezi nové nápadníky zbylo k rozdělení 137 zlatých 37 krejcarů takto:

27 zlatých 37 krejcarů – odstupující vdově a respective matce Anně Šnajberkové,

dětem po Antonínovi Hornofovi

27 zlatých 37 krejcarů – Františkovi,

27 zlatých 37 krejcarů – Anně,

27 zlatých 37 krejcarů – Antonínovi,

27 zlatých 37 krejcarů – Veruně, po Antonínovi Šnajberkovi.

     Jako výměnek byl Antonín Hornof povinen, v případě, že se ujme své polovice gruntu, starý hospodyni Anně Mikovcové poskytnout polovinu toho, co jeho bratr František jako držitel druhé poloviny gruntu, tedy čp. 19. Víceji bude povinen, až nastoupí, matku, jestli v tom času živa bude, polovičně živiti. Sestře Veronice, po Antonínovi Šnajberkovi, byl Antonín Hornof povinen vydat buď jednu krávu, nebo 15 zlatých, a za svadební vejbit a neb oběd 10 zlatých složiti.

     František Hornof měl spravovat polovinu gruntu až do dospělosti svého bratra Antonína. Podle smlouvy z 22. ledna 1801 však tuto polovinu se souhlasem vrchnosti skrze veřejnou licitacii pronajal Josefu Janouškovi z čp. 13. Franz Hornof dokázal, že nejenom on sám, nobrž také bratr Antonín, velkou škodu by trpěti musel, kdyby oba grunty držeti a zdělávati měl.

     Tato veřejná licitace byla držena 20 ledna 1801. Při týž licitaci, jak to licitační protokol obšírnějc vykazuje, Josef Janoušek a Jan Plos, obyvatelové lubenský, licitovali, však Josef Janoušek, usedlý poddaný, nejvíce pachtovní cenu, titižto ročně 21 zlatých skládati se prohlásil a žádnej více neobětoval. Tato polovina gruntu Antonína Hornofa tak byla propachtována na 6 let, počínaje 1. lednem 1801 a konče 31. prosincem 1806.

    Pachtýř Josef Janoušek se také zavázal 16. října 1801 (do svatého Havla) zaplatit 40 zlatých Nathanu Švarcovi za pole (jejichž parcelní čísla i výměra je zde uvedena), která měl v zástavě právě za těchto 40 zlatých. Také se zavázal zaplatit veškeré vrchnostenské daně a břemena, která na tuto polovinu gruntu připadají. Každý rok měl odvádět 21 zlatých do sirotčí kasy k rukoum dědice Antonína Hornofa. Pokud by tak nečinil, musela by být a jeho útraty provedena nová licitace.

     V roce 1801 Franz Hornof  z druhý polovice gruntu zaplatil  některé dluhy:

  7 zlatých 30 krejcarů – Barboře Mikovcové do Sence, zbytek,

15 zlatých – též Šnajberkový do Senomat, zbytek.

     Pachtýř Janoušek téhož roku ještě zaplatil Židu Nathanovi 35 zlatých a k tomu ještě úroky a právní outraty 7 zlatých.

     V zápisu z 23. prosince 1806 se píše, že Antonín Hornof, dědic téhož gruntu zemřel, a učinil poslední vůli, dle které svej sestře Anně celou svou pozůstalost dědičně odkázal.[2] Protože jejich bratr František Hornof proti této poslední vůli nic nenamítal a spokojen jest, když se grunt sestře Anně dědičně odevzdá. Ta si vyvolila za manžela Antonína Beneše a uzavřela s ním 27. dubna 1804 svatební smlouvu, podle níž on dědicem by byl, pokudž by manželka bez dítěte z téhož lože zemřela.

     Protože však tento grunt až do 31. prosince 1806 byl v pachtu Josefa Janouška, nemohla dědička Anna rozená Hornofová se svým manželem Antonínem Benešem převzít grunt, a to také proto, že ještě před datem ukončení pachtu zemřela. Zůstal po ní však syn Josef Beneš, jenž se tak stal řádným dědicem gruntu. Dle obsahu svadební smlouvy krunt řečenému dítěti Josefovi Benešovi dědičně připadá a otci jeho k zatímnímu držení a užívání k rukoum toho dítěte se odevzdává. Antonínu Benešovi bylo vrchností nařízeno, aby hleděl všechny dluhy zaplatit a živnost někdy synu takovému docela čistou odevzdal.

     Ke gruntu patřilo 59 měřic 4 věrtele orných, a 10 měřic 9 věrtelů ladem ležících polí, 4 měřice 7 věrtelů luk, 3 měřice 2 věrtele pastvišť, 10 věrtelů zahrady a 8 měřic 9 věrtelů porostlin. Všechny pozemky byly ošacovány na 520 zlatých.

     Dobytek, nářadí a obilí na setí se na gruntu nenacházelo, avšak nový hospodář se zavazuje, vše co potřeba jest zaopatřiti a na kruntu ponechati.

     Seznam dluhů, váznoucích na gruntu, byl dosti rozsáhlý:

30 zlatých – k záduší chýňavskému,

50 zlatých – k záduší skrejskému.

Do podací kasy:

39 zlatých 28 krejcarů – za 13 měřic 2 ½ věrtele žita po 3 zlatých,

22 zlatých 30 krejcarů – za 11 měřic 4 věrtele ječmene po 2 zlatých,

47 zlatých 55 krejcarů – za 35 zlatých 15 věrtelů ovsa po 1 zlatém 20 krejcarech,

  3 zlaté 30 krejcarů – rakovnickému Židu Berkovi z polovice dluhu.

Starým nápadníkům:

25 zlatých 5 krejcarů – k záduší třtickému,

  3 zlaté 30 krejcarů – Josefu Hluchému za žito a ječmen.

Po zemřelém Bartolomějovi Mikovcovi dětem:

  2 zlaté 55 krejcarů – Josefovi a po něm 2 dětem,

  5 zlatých 15 krejcarů – Vojtěchovi,

  5 zlatých 15 krejcarů – Anně po synu,

  1 zlatý 45 krejcarů – Veronice a po ní 2 dětem,

35 zlatých – rakovnickému Židu Nathanovi, dluhu,

Dluhy lidský dle přiznání otčíma:

11 zlatých – Františku Engelthalerovi do Rakovníka polovice dluhu,

  4 zlaté – Endlovi do Rakovníka,

18 zlatých 15 krejcarů – Panu Paterovi Konesovi do Rakovníka,

  2 zlaté 30 krejcarů – Židu Heršlovi dluhu polovic,

  4 zlaté – Židu Philipovi,

12 zlatých 45 krejcarů – Františku Zemanovi do Hvozda polovic dluhu,

  7 zlatých 30 krejcarů – Barboře Mikovcové do Sence, polovice dluhu,

  3 zlaté 30 krejcarů – Martinovi Královi z Lubné,

  4 zlaté – Angeličkovi do Rakovníka,

  6 zlatých – Josefu Šnajberkovi do Sence,

10 zlatých – Janouškovi do Lubné,

  4 zlaté 30 krejcarů - Václavovi Bretšnajdrovi do Lubné za obilí,

  4 zlaté 30 krejcarů – Franci Šnajberkovi za obilí,

  2 zlaté 45 krejcarů – Štíbrovi do Příčiny,

  15 zlatých – Šnajberkovi do Senomat.

     Součet všech dluhů činil 382 zlatých 23 krejcarů. Po odpočtu od ceny polí zůstává k vyplacení novým nápadníkům 137 zlatých 37 krejcarů takto:

27 zlatých 37 krejcarů – vdově neb mateři Anně Šnajberkovej,

dětem po Antonínu Hornofovi

27 zlatých 30 krejcarů – Františkovi,

27 zlatých 30 krejcarů – Anně, po ní synu Josefovi Hornofovi,

27 zlatých 30 krejcarů – Antonínu, a po něm dědicům,

27 zlatých 30 krejcarů – po Antonínu Šnajberkovi Veronice.

     Na tomto gruntu měla pojištěný výměnek Veronika, dcera po Antonínu Šnajberkovi. Měla mít k užívání 1 komoru nebo měla dostat 15 zlatých. Jako svadební vejbitek měla dostat 10 zlatých. Dle dobrolibé vůle Antonína Beneše mohla Veronika užívat 1 strych pole „Pod seneckou horou“, a to až do jejího provdání.

     V roce 1805 byla do knih vtělena svatební smlouva mezi Antonínem Benešem a Annou Hornofovou z Lubné. Ženich přinesl na grunt v hotovosti 2000 zlatých, proti tomu se jemu od strany nevěsty krunt pod N. Cons. 45 ubezpečuje.

     V roce 1808 byla do knih vtělena další svatební smlouva mezi Antonínem Benešem a jeho druhou manželkou Kateřinou, dcerou Jana Hornofa.

     V gruntovní knize pak následují platby a výmazy různých dluhů, ponejvíce v roce 1807:

27 zlatých 30 krejcarů – zdědil po svém synu Josefu nový nápad, zbytek,

27 zlatých 30 krejcarů – Antonínovi vystrojil funus a na něj vynaložil 32 zlatých, pročež se

                                        jeho podíl odpisuje,

  3 zlaté 30 krejcarů – Židu Bendlovi zbytek,

  3 zlaté 30 krejcarů – Josefovi Hluchému za žito,

35 zlatých – rakovnickému Židu, ostatní,

11 zlatých – Františku Engelthalerovi,

  4 zlaté – Endlovi,

18 zlatých 15 krejcarů – Paterovi Konesovi za obilí,

  2 zlaté 30 krejcarů – Židu Henžlovi,

  4 zlaté – Židu Phillippovi,

12 zlatých 45 krejcarů – Františku Zemanovi,

  7 zlatých 30 krejcarů – Barboře Mikovcové do Sence,

  3 zlaté 30 krejcarů – Martinovi Královi,

  4 zlaté – Angeličkovi do Rakovníka,

  6 zlatých – Josefovi Šnajberkovi,

10 zlatých – Janouškovi do Lubné,

  4 zlaté 30 krejcarů – Václavovi Bretšnajdrovi,

  2 zlaté 45 krejcarů – Štíbrovi do Příčiny,

15 zlatých – Šnajberkovi do Senomat.

Po zemřelém Bartoloměji Mikovcovi dětem:

  2 zlaté 55 krejcarů - Josefovi, a po něm 2 dětem, zbytek,

  2 zlaté 55 krejcarů – Josefovi, po něm 2 dětem, zbytek,

  5 zlatých 15 krejcarů – Vojtěchovi, zbytek,

  5 zlatých 15 krejcarů – Anně po synu,

  1 zlatý 45 krejcarů – Veronice, po ní 2 dětem,

  4 zlaté 30 krejcarů – Františku Šnajberkovi za obilí,

Zemřela mateř Anna Šnajberková a zanechala 27 zlatých 37 krejcarů, z nichž náleží:

13 zlatých – synu Františku Hornofovi,

13 zlatých – Veronice za Šnajberka vdané,

  1 zlatý 37 krejcarů – na Mše Svaté za Annu Šnajberkovou

1811 – zůstává stát, aby vypsané Mše Svaté a Františku Hornofovi mateřský podíl zapravil,

1812 / 1 zlatý 30 krejcarů – zaplatil dle proukazané cedulky za zemřelou Annu Šnajberkovou

                                             na Mše Svatý,

1814 15 zlatých – zaplatil dle vysvědčení rychtáře Václava Kejly Veronice po Antonínu

                             Šnajberkovi za jednu krávu,

1814 / 10 zlatých – a za svadební vejbit dle vysvědčení rychtáře,

     Též složí v roce 1815 Veronice po Antonínovi Šnajberkovi ten jí patřící podíl 27 zlatých 37 krejcarů a bude povinen se při budoucích soudech Quittancí vykázat.

1815 – stojí,

1816 / 27 zlatých 37 krejcarů – složil Veronice po Antonínu Šnajberkovi,

1816 / 27 zlatých 37 krejcarů – též složil po Antonínu Hornofovi Františkovi ostatních,

1817 / 13 zlatých – položil po mateři Anně Šnajberkový synu Františkovi Hornovi ostatních,

1817 / 13 zlatých – Veronice za Šnajberka vdané ostatních.

     Následuje poznámka z roku 1850, v níž se oznamuje pokračování zápisů k tomuto gruntu na straně 663 v lubenské hlavní knize, kdy držitelem gruntu byl Jan Beneš.

 

 

 

---