čp. 2 Dědičná rychta
Rychta a grunt čp. 2, domek čp. 1, na katastrální mapě z roku 1841.
Prvním známým obyvatelem Lubné a prvním známým rychtářem byl jistý Hanuš. Jeho jméno se objevuje v listině, kterou na hradě Křivoklátě dne 18. listopadu 1315 podepsal český král Jan Lucemburský.[1] Potvrdil tak založení dvora Vilémem Zajícem z Valdeka, a to podle práva města Norimberka, jakýmž právem Větší Město Pražské od prvního svého založení obdařeno jest. Tento údaj je velmi důležitý také pro dějiny Prahy, neboť poprvé přináší informaci o tom, že Staré Město Pražské bylo nadáno jihoněmeckým právem převzatým z města Norimberka, s nímž Staroměstští udržovali právní vztahy a kam šla zpočátku odvolání od staroměstského soudu. Toto právo doplněné o statuty a výroky městského soudu, zvykové právo, listiny a privilegia darovaná panovníky, se pak prosazovalo jako tzv. pražské právo ve většině českých měst.
Dědičným rychtářem v Lubné byl ustanoven již zmíněný Hanuš, jemuž byly k jeho svobodnému užívání darovány 2 lány polí (asi 41 hektarů), zahrada o výměře 4 strychy, louka téže výměry a krčma. Při následné parcelaci okolních pozemků měl na každého z dalších osadníků připadnout 1 lán polí, kdy jeden lán měl obsahovat 72 strychů míry pražské (dnes asi 20,5 hektaru). Z každého lánu polí měli osadníci odvádět roční plat 28 stříbrných pražských grošů – 14 grošů o svatém Jiří a 14 grošů o svatém Havlu, a k tomu ještě 5 strychů žita, 5 strychů ječmene, 6 strychů ovsa pražské míry a 10 kuřat. Aby rychtář Hanuš náležitě dbal o zvelebení dvora a vsi, mohl si ponechat třetí díl z předepsaného peněžního platu osadníků.
Podle úvah Václava Kočky se mohly nejstarší dějiny Lubné, resp. kostela v Lubné, dotknout i nedaleké vsi Příčiny: „Král Jan roku 1325 daroval Konrádovi ze Šanova a jeho dědicům vrch porostlý lesem, který sluje Příčská hora. Posavad náležel ke Křivoklátu se vším příslušenstvím. Mohl jej vypleniti, na dědiny rozorati i prodati dle své vůle."[2] „V několika letech byla u paty hory založena ves Příčina, kterou držel (vladyka) František z Příčiny, který roku 1357 se synem Jindřichem do sousední vsi Lubné kněze podával.“[3] Předchozí zemřelý kněz v Lubné se jmenova Havel. Nového kněze uvedl šanovský farář.
Dále Kočka píše: „Zdá se, že František byl synem rychtáře Janucha (Hanuše) z Lubné a bratrem kanovníka Jana. Jinak nedá se vysvětliti jeho právo ke kostelu lubenskému.“
Kostel v Lubné byl v nejstarších dobách, např. v roce 1352, přifařen ke Hvozdu, tedy k tamnímu kostelu sv. Jana Křtitele.[4]Hvozdský farář Jan v roce 1382 spravoval také filiální kostely v Pavlíkově a v Lubné. Toho roku byla datována žaloba na tohoto faráře, že u sebe měl konkubínu Květku.[5]
Pražský oltářník[6] Vojtěch (Albert), řečený Gregora, když v roce 1384 vysoudil faru ve Hvozdě, dosadil do Lubné svého střídníka (kaplana) Velislava, který byl před tím plebánem ve Frymburku. Za pronajaté obročí filiálního kostela v Lubné měl Velislav každý rok o sv. Havlu odvádět 30 strychů žita, 10 strychů ovsa a něco na penězích. Pod trestem exkomunikace měl lubenskou filiálku spravovat stejně dobře jako jeho předchůdce. Listina byla datována druhý den po svátku sv. Remigia, tedy 3. října 1384.[7]
O dalších lubenských rychtářích nalezneme zprávy v Křivoklátské manské knize z let 1454 – 1566.[8] Vlčí hora je dnes téměř nezřetelné místo uprostřed polí, vpravo od cesty mezi Panoším Újezdem a Hvozdem, Kdysi zde stávala tvrz - dvůr, který byl manským statkem hradu Křivoklátu. Držiteli manského statku byl tento statek dědičně propůjčován za určitou protislužbu nejčastěji vojenské povahy. K této tvrzi také patřily polnosti v okolí.
Podle zápisu z 20. 3.1520 koupil polovinu Vlčí hory za 40 kop grošů míšeňských lubenský rychtář Jílek od Anny Mikšincové z Hvozda, kterou jí odkázal její zemřelý syn Jan. Další zápis v manské knize z 10.12.1528 hovoří o tom, že Jan Luskač, rychtář v Lubné, prodal polovinu Vlčí hory Míkovi z Lišan.
Dne 25. března 1559 (v pondělí Velikonoční) byl učiněn zápis do první dochované gruntovní knihy křivoklátského panství, podle něhož lubenský rychtář Vavřinec, vydal 20 kop grošů míšeňských své sestře Ludmile, která se provdala za Matouše Kotrbatého, syna Jíry Kotrbatého. Tuto povinnost obsahoval kšaft Vavřincova otce.[9]
Smlouvou z 28. července 1569 rychtář s konšely ze vsi Lubný prodali statek pozůstalý po nebožtíkovi Vávrovi, rychtáři z Lubný, rychtu s dvěma lány rolí, lukami, porostlinami a Vlčí horou , a se vším k němu náležejícím příslušenstvím, a to Zikmundovi Engelthalerovi za 525 kop grošů míšeňských. Zikmung Engelthaler před tím vlastnil grunt v Panoším Ujezdě. V roce 1569 ho prodal za 480 kop grošů míšeňských Jiříkovi Wikhartovi ze Šanova.[10] Zajímavá je informace o tom, že Vlčí hora patřila v té době lubenskému rychtáři. Vlčí hora, poněvadž statek manský jest, z ní aby sliby manské, jakž od starodávna bylo, vycházely a nižádným způsobem aby více jemu nepřicházely.
Zikmund Engelthaler hned při zápisu složil 100 kop grošů závdavku.[11] Z toho závdavku dostala Anna, vdova po rychtáři Vávrovi, která zaplatila, co jest nebožtík k zámku pozůstal. Dalších 20 kop při zámku na dluh Martina Řepy zůstaveno a ten si je na hrádku Křivoklátu 3. října 1569 osobně vyzvedl. Zbytek sumy trhové měl Zikmund Engelthaler splácet, počínaje rokem 1570, po 20 kopách grošů každoročně vždy o svatém Havlu až do vyplnění sumy svrchu psané.
Zikmund Engelthaler zemřel buď ještě v roce 1569, nebo v roce příštím. Dne 26. října 1570 gruntovní peníze za rychtu lubenskou položil už Severin Engelthaler, rychtář z Lubné, což byl jeden ze synů Zikmunda Engelthalera.
Podle zápisu z 26. listopadu 1571[12] se Severin a Jan, synové nebožtíka Zigmunda Engelthalera, mezi sebou porovnali. Jan Engelthaler vyplatil svého bratra Severina 60 kopami grošů míšeňských a převzal grunt a rychtu v Lubné. Převzal také díl, který jeho bratr Severin dlužil jejich matce.
Rychtář Jan Engelthaler zemřel mezi lety 1581 – 1584. K jeho vdově Dorotě se přiženil Ondřej, rodilý z Čisté[13]. V gruntovní knize je nazýván Vondra Rychtář, sám se podepisoval jako Ondřej Man. V letech 1584 a 1586 je zmiňován v souvislosti se splátkami dlužných částek. Další zápisy k lubenské rychtě z let 1586 – 1603 se nenacházejí v žádné dosud známé gruntovní knize. Pro křivoklátské panství se dochovaly dvě gruntovní knihy. Ještě však existovala třetí kniha, která zachycovala dobu mezi první a druhou dochovanou gruntovní knihou.
O rychtáři Ondřejovi se dále dozvídáme jen samé nepěkné věci. Byl člověkem zřejmě velmi prchlivým a přímo se píše, že to jest člověk dosti nedbanlivý, vožralej a hráč, že vyhledává jiných ženštin a vlastní ženu Dorotu tluče.[14] Ta je ovšem také označena za vožralkyni, takže to dvojí zlé spolu se srovnati nemůže.
Všechno zřejmě vyvrcholilo v roce 1590. Z toho roku se totiž dochovala korespondence mezi křivoklátským hejtmanem a Českou královskou komorou, dále suplika lubenského rychtáře Ondřeje Mana a přípis Diviše z Čisté, bratra rychtářovy ženy Doroty.
Hejtman Jan Jindřich Prollhofer z Purkersdorfu na Herštošicích a Lukách si už s lubenským rychtářem Ondřejem nevěděl rady. Proto přípisem z 1. března 1590 (ve čtvrtek po sv. Matěji) žádal pány rady komory Království českého o radu a naučení, jak má vůči němu postupovat, neboť ta věc spěšného opatření potřebuje.
Hejtman si stěžoval, že rychtář Ondřej i jeho manželka Dorota společně manželsky nenakládají. Několikrát je napomínal, řečmi i vězením trestal. Z vězení je propustil na záruku 50, 100 i 200 kop grošů míšeňských s tím, aby se jeden k druhému ve všem náležitě manželsky a pokojně chovali, ale oni sou takovémui zaručení býti neučinili. Rychtář několikrát se na manželku hnal s taseným kordem a ji nemanželsky zbil a ztloukl. Naposled, když byl pod zárukou 200 kop grošů, spletl dva koňské postraňky a manželku zase zbil. Rychtářova manželka Dorota se za nějaký čas vypravila na Křivoklát, kde si hejtmanovi stěžovala. Oznámila, že s týmž manželem svým nijakž býti nemůže, žádajíc, aby s ním rozvedena byla. Hejtman se obával, aby týž Ondřej Rychtář manželky své někdy, vožerouce se, ji nezabil a pryč neušel, neboť jednou už tím vyhrožoval, nebo aby ho manželka třeba neotrávila, anebo něco zlého skrze to nepošlo.
Bratr rychtářky Doroty, Diviš z Čisté, psal hejtmanovi jejím jménem, že ji jeho švagr, rychtář Ondřej, jsa každodenně ožralý, tluče a pere, nejinak než jako hovado. V minulých dnech rychtářka Dorota vymlátila 11 strychů pšenice, kterou měla v úmyslu uložit jako osivo. Její manžel toto obilí v Rakovníku prodal a se svými tovaryši Hejtmánkem a Pobudou pil, hrál a kvasil. Když pak přišel domů, se mnou se tloukl a nenáležitě pral tak, že stlučená jsa a majíc ruku přeraženou, musela jsem se do města Rakovníka dáti lazebníkem hojiti. Rychtářka žádala hejtmana o ochranu a pomoc, neboť nyní ležíce, od něho ubita a vyhojíce se, domů smět nebude, aby jí manžel něco neudělal, jak vyhrožuje.
Rychtář Ondřej adresoval České královské komoře také jednu supliku. Stěžoval si na hejtmana, že popřává sluchu jeho manželce Dorotě, která šedši ku panu hejtmanu, manžela pomluvila. Na základě toho prý hejtman nevinného rychtáře neprávem ztrestal pokutou i vězením. Hejtman si pak prý rychtáře před několika týdny předvolal a oznámil mu, že nejpozději do Všech svatých (2. listopadu) 1590 musí grunt prodat a stržené peníze jako pokutu odevzdal do vrchnostenského důchodu. Grunt prý zvelebil, přistavěl čtyři komory, jako pátý z kamene zbudoval mázhaus, nechal postavit čtyři dřevěné chlévy pro dobytek, také kůlnu a stodolu nechal podezdít. Také přikopal a přioral nějaká pole, která lze nyní osívat. Rychtář píše, že proti vrchnosti nikdy ničeho nečinil, ani se nenáležitě nechoval. Nýbrž jakožto člověk pracovitý, vyhledávaje všeho dobrého a k zlepšení gruntu mého i dědin k němu náležejících, náležitě podle vší možnosti nejvyšší ochraňuji, což vše dobrým sousedům mým okolním to vše dobře vědomé a patrné jest.
Úředníci České královské komory poslali stížnost rychtáře Ondry na Křivoklát hejtmanovi Prollhoferovi, aby se k ní vyjádřil. Jejich přípis je datován v sobotu po sv. Diviši (13. října) 1590. Hejtman rychtářovu supliku přečetši, porozuměl, jak omylně a nepravdivě Vaši milosti supplikuje a daremně Vaše milosti zaneprázdňuje, chtějíc osobu mou Vaší milosti zvoškliviti. Odvolával se na svou supliku datovanou ve čtvrtek po sv. Matěji léta tohoto, kdy o témž Ondřejovi s manželkou jeho, o neřádném, nekřesťanském a nemanželském živobytí oznamoval. Připomněl jejich poručení, datované v sobotu po Neděli smrtedlné, kdy úředníci České komory schválili hejtmanům postup a nařídili, aby hejtman rozkázal rychtáři prodat grunt a pokutu vyzdvihl.
Hejtman dále píše, že rychtář si ve své suplikaci sám sobě velkou pochvalu dává, že je dobrým hospodářem, ve skutečnosti jen potud, když se obilí dobře rodí. V nedávno, minulých dnech. prý na gruntech pana Tyburcího Žďárského byl rychtář Ondřej kvůli nějaké hazardní hře zsekán a skoro i ochromen jest. Hejtman Prollhofer pokutoval rychtáře také tím, že musel vozit z Prahy vápno k opravě stavení dvora v Rudě a dvora v Krušovicích.
Ještě za předchozího hejtmana, jímž byl Kryštof Metych z Čečova, dopustil se Ondřej zpronevěry, když jako rychtář nalezl v pozůstalosti po Janu Noskovi 38 kop grošů míšeňských a před jeho vdovou je zatajil. Tyto peníze prý vzal a s nimi mlčel, handl svůj několik let s nimi vedl a snad i za sebou zanechati měl. Až sem já to potomně vyhledal, píše hejtman Prollhofer, že on takové peníze do truhlice sirotčí na zámek složiti a pokutu za to trpěti musel.
Hejtman Prollhofer se také bránil rychtářovu nařčení, že by kdy od něho jakou peněžitou pokutu vzíti měl. Závěrem hejtman žádal znovu o radu: pakli byste tou věcí se zaneprázdňovati chtíti neráčili, žádám, že mně ráčíte psaním svým spraviti, jak bych se dále k témuž rychtáři chovati, a jak jeho, pro takové daremné zaneprázdnění a omylné Vaší milosti spravování, trestati měl.
Jaké poručení v této věci dostal hejtman Prollhofer od České komory nevíme. Jisto však je, že 23. srpna 1592 (v neděli 13. po sv. Trojici, tj. ten den před svatým Bartolomějem) Ondřej, rychtář lubenský, když v noci mezi 2. a 3. hodinou vycházel z města Rakovníka spolu se třemi pacholky, vyvolal na Lubenském předměstí nějakou půtku s ponocnými. Jednoho z ponocných málem zaškrtili. Značný hluk probudil sousedy, kteří přiběhli ponocným na pomoc. Jedním z nich byl i Petr Ludačka, který se chtěl bránit koštětem. Rychtář mu uťal čtyři prsty na ruce.[15]
Historik Václav Kočka našel zmínku, že "starý rychtář lubenský Ondřej Kerhart, roku 1598 prodal lán dědiny s půl hájem na Vlčí hoře právem manským Josefovi Brinskému v Panoším Újezdě za 130 kop grošů".[16] To by znamenalo, že onen násilnický rychtář, zvaný dříve jako Vondřej Rychtář, Ondřej Man, a nyní Ondřej Kerhart (zřejmě jde stále o jednu a tutéž osobu), byl stále rychtářem a byl stále majitelem poloviny manského dvora na Vlčí hoře.
K roku 1596 je na jiném místě v gruntovní knize uveden jako rychtář Jiří Kremer (byl někdy psán také jako Gremmar).[17]
Kolem roku 1600 držel grunt a rychtu v Lubné rychtář Jiří Mlynářovic, k jehož vdově se patrně v roce 1603 přiženil Martin Machek. Ujal tu rychtu svobodnou a při ní poustku, kterouž potom (v roce 1610) od rychty za 285 kop grošů odprodal Pavlovi Řezáčovi. Tato poustka, zpustlá chalupa, dostala později číslo popisné 19. Za rychtu zaplatil Martin Machek 1 185 kop grošů míšeňských, což měl splácet po 30 kopách grošů ročně. Jako závdavek složil Machek 200 kop grošů, pak měl vyplatit 390 kop grošů Vavřincovi, jenž byl synem Jana Engelthalera (Vavřinec Engelthaler zemřel bez potomků, když byl v roce 1619 v Praze zamordován). Dalších 555 kop grošů měl splácet záduší třtickému jako dluh po Ondřeji Manovi, a 40 kop grošů pozůstalé manželce po Janu Engelthalerovi s sirotky jejími.
Rychtář Martin Machek zemřel zřejmě v roce 1621. Vdova po něm se jmenovala Magdalena.
Úřední šacunk, neboli odhad ceny gruntu, byl proveden 6. prosince 1623 z nařízení hejtmana urozeného a statečného rytíře Jana Tyburcí Čejky z Olbramovic. V k tomu svolané komisi byl rychtář s konšely, a to jak z Lubné, tak i z Pavlíkova, Hvozda a Malinové.
Ke gruntu tehdy patřily 2 lány polí svobodných, 1 lán poplatný, 4 koně, 1 vůz, 1 kočárek, 2 pluhy, 2 brány, 7 krav, osení ozimého nemnoho, a ještě s jiným drobným hospodářstvím. Táž rychta svobodná drží v sobě 2 lány. Více pak k užívání, mimo dvouch lánů, kus pole obecního jest pod 9 strychů. Tou pak příčinou se drží k užívání, nebo se za to chovati musí, každoročně (račte odpustit) bejk, beran, kozel a kanec. Byli zde nalezeni a zapsáni 2 koně, 1 vůz, 1 pluh, 1 brány, 4 krávy zádušní, 2 vlastní, 4 prasata. Jako obilí v slámě byly shledány 2 mandele ječmene, 8 mandelů ovsa, žita žádného. Na zimu bylo zaseto 15 strychů staré míry žita, a půl třetího strychu[18] pšenice.
Mezi dluhy po Martinu Machkovi byly zapsány také 3 kopy 30 grošů, které měly být vyplaceny jakémusi Manovi do Rakovníka. Je tedy možné, že Ondřej Man žil později v Rakovníku.
Grunt a rychtu převzal Jakub Machek, jenž byl synem Martina Machka. Grunt byl na něho zapsán teprve 20. února 1630. Jakub Machek smlouvou z 9. prosince 1635 prodal tento grunt a rychtu za 525 kop grošů míšeňských Matěji Petrovi, který mu jako závdavek složil 50 kop grošů. Měl splácet po 20 kopách grošů ročně. Protože kupní cena byla kvůli zpustnutí gruntu snížena o 100 kop grošů, zavázal se Matěj Petr zaplatit těchto 100 kop grošů za Jakuba Machka, které on dlužil na jiném svém gruntu v Lubné (čp. 19).
Matěj Petr byl synem Tůmy Petra, který držel sousední grunt (pozdější čp. 3). Když Tůma Petr patrně v roce 1618 zemřel, přiženil se k jeho vdově Ludmile Mikuláš Helvich (Helvík). Syn Matěj Petr se v roce 1621 přiženil na grunt tehdy zvaný Noskovský (pozdější čp. 14) k Marianně, vdově po Jiříkovi Kremerovi mladším. Matěj Petr byl proto pozdějí označován přezdívkou Kremer.
Mikuláš Helvík zemřel patrně v roce 1630, takže grunt (pozdější čp. 3) opět zdědil Matěj Petr. Ten ho však hned v březnu 1631 prodal Kryštovi Tišlerovi za 300 kop grošů míšeňských. Ten však také brzy zemřel a jeho vdova Anna se sirotky nemohla grunt udržet, postoupila ho v roce 1635 zpět Matěji Petrovi. Mezi tím se Anna, mladší dcera Jiřího Kremera mladšího a nevlastní dcera Matěje Petra, provdala za Martina, syna zemřelého Matěje Bretšnajdra. Martin Bretšnajdr pak smlouvou ze 12. března 1636 koupil tento grunt od Matěje Petra za 283 kop grošů.
Rychtu a grunt koupil tedy Matěj Petr smlouvou z 9. prosince 1635. S manželkou Marianou měl jedinou dceru Rosinu. Ta se dne 8. listopadu 1648 v chrámu sv. Bartoloměje v Rakovníku provdala za Martina Kejlu, tehdy služebného pacholka pana Mikuláše Půby v Rakovníku.
Smlouvou z 15. března 1656 postoupil Matěj Petr, jinak Kremer, držitel rychty této, jsouce člověk starý, na zdraví svém nedostatečný, a ovdovělý, nemoha na této rychtě dále hospodařiti, vzdal a postoupil dobrovolně a ústně při soudu, s povolením urozeného pána Jana Rafaele Gallidesa z Rosendorfu, J(eho) M(ilosti) C(císaře) panství křivoklátského a krušovského hejtmana, v přítomnosti celé obce lubenské na základě smlouvy z roku 1654 svému zeti Martinu Kejlovi, který měl za manželku Petrovu jedinou dceru Rozinu. Martin Kejla jsouce rodilý z královského svobodného města Litoměřic, J.M.C. panu hejtmanu rukou dáním poddanost a pravé člověčenství k ruce J.M.C. slíbil.
Martin Kejla byl synem formana Jiřího Kejly a jeho manželky Barbory, jenž s rodinou žil na litoměřickém předměstí, zvaném Za dlouhou branou, tedy přibližně v místech, kde je dnes v Litoměřicích vlakové nádraží. Až do podzimu roku 1631 byly Litoměřice ušetřeny přímých válečných událostí třicetileté války. Tehdy se však změnila mezinárodní situace, kdy se do čela protihabsburské koalice postavil švédský král Gustav Adolf. Na jeho stranu přešli také oba luteránští kufiřti – saský Johann Georg a braniborský Georg Wilhelm.
V listopadu 1631 vytrhl saský velitel Johann Georg Arnim, posílený českými exulanty, ze Saska do Čech. Jeho armáda měla sedm až osm tisíc mužů. Postupně se zmocnila severočeských měst Děčína, Šluknova, Ústí nad Labem a dalších. Armáda se rozdělila do dvou proudů, které postupovaly do nitra Čech po obou stranách Labe. Jeden z nich se přiblížil k Litoměřicím od severu, když překročil řeku u Sebuzína, který byl vypálen stejně jako Tlučeň a Pokratice. Druhý proud vypálil na levém břehu Labe obce Prosmyky, Mlékojedy a Želetice, a přiblížil se k městu od jihu. Byl spálen most přes Labe a některá litoměřická předměstí – samozřejmě také to Za dlouhou branou.[19] Tehdy bylo jistě zničeno také hospodářství formana Jiřího Kejly. Před tímto nebezpečím se Jiří Kejla s rodinou mohl buď včas uchýlit pod ochranu městských hradeb v Litoměřicích nebo odejít někam do bezpečnější oblasti. Třeba do Rakovníka.
Když Martin Kejla převzal grunt a rychtu, patřilo k němu toto příslušenství: 3 klisny, 1 hříbě půlletní, 1 kráva dojná, 2 krávy zádušní naživu, 5 prasat, 10 slepic s kohoutem, 1 vůz, 1 pluh železný, 1 brány s hřeby železnými, 5 ½ strychu na zimu zaseté pšenice a 10 strychů žita. Z toho všeho obilí si Matěj Petr třetí mandel vzal.
Matěj Petr si dále vymínil byt na rychtě až do své smrti. K obživě se mu měly přisívat 3 věrtele pšenice, 3 strychy žita, na jaře pak 2 strychy ječmene, 2 strychy ovsa a 1 věrtel hrachu. Mezi jámou a ouvozem měl užívat kousek pole kolem 2 věrtelů, a zahrádku pod mezí o výměře kolem 1 věrtele. Sláma z tohoto obilí měla zůstat při rychtě a na ní měla být Matějovi Petrovi vychována 1 kráva. Držitel gruntu byl také povinen Matěji Petrovi všechna pole orat a jak náleží vzdělávati a vždy ve 4 letech ty kousky pohnojovati. Matěj Petr bude naopak povinen sám dáti sobě to obilí sklizovati.
Po smrti téhož Matěje Petra má to všeckno, co jest vejš vymíněno, při této rychtě zůstati. I poněvadž mimo tý Roziny, manželky držitele této rychty, žádných jiných dětí opáčeného Matěje Petra se nenachází, bude jen toliko povinen on, Martin Kejla, co za ní ještě nápadníkům ještě se pozůstává, každo ročně po 6 kopách grošů a jí sobě očišťovati.
Po smrti své ženy Roziny se rychtář Martin Kejla znovu oženil, a to 27. září 1697 v Rakovníku. Jeho druhou manželkou se stala Dorota Černá, dcera Matěje Černého z Kalubic.
Mezitím však Martin Kejla starý, smlouvou z 18. listopadu 1688, jsouce na zdraví svém nedostatečný a věkem velice již sešlý, prodal a postupuje tuto rychtu svému synovi Janovi Kejlovi za 425 kop grošů míšeňských.
K rychtě náležely 3 nepřítomné zádušní krávy, a to 2 k záduší lubenskému, 1 k záduší panošov-oujezdskému.
Zároveň se předávalo toto příslušenství: 3 koně, 1 vůz, 1 pluh, 1 hák, 1 brány, a jiné drobné mnohé hospodářství; dále obilí v slámě – 2 mandele pšenice, 3 mandele žita, 5 mandelů ovsa a 2 vozíky hrachu.
Martin Kejla starší měl právo až do své smrti užívat na rychtě byt a komoru. Svým osivem mohl osívat pole při rychtě, a to 3 strychy pšenice, 2 strychy žita, 3 strychy ječmene. Nový hospodář měl Martinovi Kejlovi tato pole orat a osívat.
Jan Kejla se narodil, resp. byl pokřtěn, dne 18. května 1659 v Lubné. Oženil se 3. února 1686 v Lubné s Dorotou Štěchovou, dcerou zemřelého Jiřího Štěcha. Z jejich manželství vzešlo 12 dětí.
Rychtář Jan Kejla zemřel náhlou smrtí 28. května 1722, byv nalezen mrtev na předměstí Rakovníka. Jeho manželka zemřela patrně v roce 1726, neboť v tom roce syn Martin Kejla dokázal, že mateři své náležitý pohřeb učinil. Ze splátek mu tak bylo odepsáno 10 kop 52 grošů 2 feniky,
Zápis o převzetí gruntu dalším Martinem Kejlou po smrti otce Jana v roce 1722 v úvodu nové gruntovní knihy chybí, protože první dva listy, tedy čtyři strany, se ztratily. Kdy zmizely a kam se poděly, není jasné. Když jsem viděl tuto gruntovní knihu poprvé, bylo to tuším v roce 1974, už zde tyto listy nebyly.
Martin Kejla, sejdouce z tohoto světa smrtí časnou, po něm pozůstalá vdova sice 3 léta sama hospodaříce, však ale jsouce již velmi věkem sešlá a neduživá, hospodářství tomu zadost již učiniti nemohouce, pročež grunt předala svému nejstaršímu synu Františkovi Kejlovi za sumu trhovou 500 kop grošů. Tento zápis nese datum 20. listopadu 1759.
Podle nového katastru patřilo ke gruntu 141 strychů ¼ věrtele orných a 9 strychů ladem ležících polí , z luk bylo na ¾ vozu sena a 9 strychů porostlin. Na gruntu vázly 3 nepřítomné zádušní krávy, z nichž 2 patřily záduší lubenskému a 1 k záduší újezdskému.
Při kterémžto gruntu se dobytka vynachází, a to: 3 tažné koně, 2 krávy, 1 bejk, 5 ovcí a 1 prasnice. Od hospodářského nábytku: 2 vozy, 3 závěrky, 1 velký řetěz, 2 táhla, 3 klanečníky, 2 pluhy, 1 hák a 2 brány. Z obilí na zimu vysetého byly 2 strychy pšenice a 28 strychů žita. Obilí v slámě na daně a spotřebu sobě zanecháno má.
Pozůstalá vdova si na gruntu svého syna pojistila výminek v tom smyslu, že měla až do smrti užívat byt v teplé světnici, komoru domovou jednu, chlév. Z obilí na zrně měla dostávat ročně 2 strychy pšenice, 8 strychů žita, 2 strychy ječmene, 1 strych 2 věrtele ovsa, 2 věrtele hrachu, po 1 kopce sena a otavy a 4 záhony na zelí k Rakovníku, a to z té příčiny, že se sama stravovati bude. Pro vyživení svého dobytka měla dostávat 2 mandele dlouhé a 2 mandele krátké slámy.
Starý hospodář Martin Kejla, zároveň odkázal svému synu Josefovi chaloupku na dvoře, 1 chlív, od jedný stodoly 1 pirnu, půl vozu (sena), pro jeho vyživení až do smrti polí vorních pod 8 strychů k Pavlíkovu běžících, z kterýchžto se ročně držiteli gruntu jménem Contribuce 3 zlaté dávati má. Pokud by se Josef oženil, měl mu nový držitel gruntu - bratr František - poskytnout jako svatební výbavu jeden kousek hovězího a 4 ovce. Další své sourozence bratry Václava, Isidora a sestru Marii měl nový držitel gruntu stravovat při svém stole a ošacením dle potřeby zaopatřiti. Pokudž by jim Bůh nějaké štěstí popřáti ráčil, jednomu každému 1 kus hovězího a 2 ovce vydati povinen bude.
Patrně v roce 1772 František Kejla zemřel, neboť toho roku stalo se porovnání s vdovou Marií po nebohém Františkovi Kejlovi mezi nápadníky Josefem a Isidorem, když skoupila od dvou bratrů svého manžela jejich dědické podíly (každý měl dostat 49 kop grošů) po 25 kopách grošů. Takže z dluhu bylo odepsáno celkem 98 kop grošů.
V gruntovní knize pak následuje zápis ze 3. listopadu 1774. František Kejla sejdouce z tohoto světa prostředkem časné smrti, po kterémžto, ačkoliv sice ovdovělá manželka pozůstala, netroufaje sobě ale tomuto hospodářství dle potřeby zadost učiniti, nobrž oblíbíce sobě za manžela Antonína Krchova, kterému hospodářství se vším příslušenstvím až do zrostu pravého dědice Václava Kejly na 18 let ... dobrovolně popouští a odevzdává. Kdyby však pravý dědic Václav Kejla předčasně zemřel, pak by grunt zdědila nejmladší dcera Františka Kejly Veronika.
Dle zemského katastru patřilo ke gruntu 141 strychů 2 čtvrti orných a 9 strychů ladem ležících polí, 9 strychů porostlin, loučného byly ¾ vozu sena. Grunt,s stavením dobrým,byl prošacován na 520 kop grošů míšeňských.
Z dobytka se při gruntu nacházeli 4 tažní koně prošacovaný za 160 zlatých, 1 kráva a 2 bejci za 40 zlatých, 3 kusy ovčího, 1 sprasnice s 4ma fridlinky[20]3 zádušní krávy na živě se zanechávají. Dále se při gruntu nachází 1 vůz dobrý a 1 sešlý, 2 pluhy, 1 hák, 2 brány, 8 líšní, 1 velký řetěz, 2 táhla, 6 klanečníků, 1 pila, 3 sekery, 1 motyka, 2 podávky, 4 vidle, 1 řezací stolice, 2 travní kosy, 1 obilní kosa. To vše bylo dohromady prošacováno za 54 zlatých. Též zde byly nádoby na klíh za 7 zlatých.
Z obilí na zimu vysetého bylo 8 strychů pšenice a 20 strychů žita. Z obilí v slámě bylo 8 mandelů pšenice, 20 mandelů žita, 15 mandelů ječmene, 18 strychů ovsa, 2 fůry hrachu a 1 fůra čočky.
František Kejla, starý hospodář, odkázal svému synu Isidorovi chaloupku, která byla na dvoře, s jednou komorou a s jedním chlévem. Isidor měl až do své smrti užívat 8 strychů orných polí k Pavlíkovu ležících. Za to měl držiteli gruntu jménem Contribuce dávat 3 zlaté ročně.
Vdova po Františku Kejlovi si pro sebe ponechala ještě další chaloupku, kterou on ještě za života koupil. Tato chaloupka po její smrti zase dětem připadnouti má.
Dnes níže položeného dne a roku (4. listopadu 1790) předstoupili před knihy gruntovní Antonín Krchov, odstupující hospodář, a Václav Kejla, syn pastorní, jakožto nastupující hospodář. Přednesli, že poněvadž dědic gruntu Kejlovského již dospělého věku došel, na grunt vstoupiti jej žádal, a on taky při vyjití let takový jemu tuto skutečně ustupuje.
Ke gruntu neb rychtě svobodné patřila jedna veřejná krčma, do níž se mohlo pod hrozbou pokuty brát pivo, kořalku a sůl jen z vrchnostenského důchodu křivoklátského. Na dvoře gruntu byly maštale, chlévy, jedna chaloupka a dvě stodoly. Polí orných, luk a ostatních pozemků bylo 159 ½ strychu. To vše dle starého šacunku[21] za 706 zlatých 46 krejcarů. Na gruntu vázly také 3 zádušní krávy, z nichž dvě náležely k chrámu Páně lubenskému a jedna k chrámu Páně Velko-oujezdskému.
Z obilí na zimu vysetého, celkem za 139 zlatých, bylo:
pšenice – 7 strychů po 5 zlatých), tedy 35 zlatých,
žita – 26 strychů po 4 zlatých, tedy 104 zlaté.
Na jarním semenu bylo za 24 zlatých 30 krejcarů vyseto:
ječmene – 1 ½ strychu po 4 zlatých, tedy 6 zlatých,
hrachu – ½ strychu po 6 zlatých, tedy 3 zlaté,
čočky – 1 ¼ strychu po 6 zlatých, tedy 7 zlatých, 30 krejcarů,
ovsa – 4 strychy po 2 zlatých, tedy 8 zlatých.
Z dobytka zde byli 4 koně po 40 zlatých, 1 kráva a 2 bejčci za 30 zlatých, tedy celkem za 190 zlatých.
Také zemědělského nářadí zde byla celá řada, dohromady za 55 zlatých 30 krejcarů:
35 zlatých - 2 vozy, z nich jeden dobrý a druhý sešlý,
9 zlatých 50 krejcarů - 2 pluhy a brány, 4 líšně a 1 hák,
5 zlatých - 2 velké řetězy, 1 táhlo a 2 klanečníky,
1 zlatý 40 krejcarů – 2 sekery, 1 motyka, 2 vidle, 1 podávky, železná lopata a kopáč,
1 zlatý 30 krejcarů - 1 podsejvačka a 2 řešata drátěný,
2 zlaté 30 krejcarů – 2 hřebřiny, 2 fasunky, 2 hnojníky a 1 sáně.
Suma aktiv činí 1115 zlatých 40 krejcarů.
Zápis v gruntovní knize pak pokračuje přehledem dluhů:
145 zlatých 22 krejcarů – královské kontribuce,
19 zlatých – do sirotčí kasy na Křivoklát,
25 zlatých 17 krejcarů – do důchodu krušovského,
179 zlatých 24 krejcarů – k záduší třtickému,
25 kop grošů – k záduší lubenskému,
8 zlatých 15 krejcarů – vrchnostenského obilí do Krušovic, 11 mandelů ovsa,
do kasy podací:
15 zlatých 56 krejcarů – žita 10 2/16 měřice po 1 zlatém 30 krejcarech za 1 měřici,
15 zlatých 37 krejcarů – ječmene 15 4/16 měřice po 1 zlatém,
7 zlatých – ovsa 14 3/16 měřic po 30 krejcarech,
staré dluhy:
6 zlatých – Martinovi Královi,
6 zlatých – Jakubovi Toužimskému,
5 zlatých – Janovi Šneibergovi,
Nový dluhy, na které Speciální Obligace k vystavení přijdou, co tak odstupník přidělal:
80 zlatých – Šimonovi Plosovi ze Sence,
50 zlatých – Francovi Zemanovi ze Hvozda,
30 zlatých – Prokopovi Ulrichovi z Lubné,
30 zlatých – Židu Natanovi Švarcovi z Rakovníka,
29 zlatých – Židu Herzlovi,
6 zlatých – Židu Heršlovi,
18 zlatých – Janu Krchovovi,
5 zlatých - Kašparovi Frajerovi z Nezabudic,
3 zlaté 39 krejcarů – Josefovi Hluchému do Rakovníka.
Suma dluhů činila 709 zlatých 45 krejcarů, takže čistého jmění bylo 405 zlatých 55 krejcarů, kterážto částka se má po 20 zlatých ročně vyplatit nynějším nápadníkům:
81 zlatých 11 krejcarů - otčímovi Antonínovi Krchovovi s manželkou Marií,
dětem Kejlovským:
81 zlatých 11 krejcarů – Apoleně, vdané za Václava Náhlíčka v Senci (resp. dceři po ní Veruně),
81 zlatých 11 krejcarů – Anně, vdané za Josefa Šnajberka v Lubné,
81 zlatých 11 krejcarů – Veronice, vdané za France Burše na Příčině,
81 zlatých 11 krejcarů – Václavovi Kejlovi, držiteli gruntu.
Ke gruntu patřily také dvě chaloupky, z nichž jedna byla na obecním místě vystavěná. Ta nese číslo popisné 1 a dědičně patří Antonínu Krchovovi. Druhá se nachází na dvoře, s jednou komorou a s jedním chlívcem, patří podle odkazu Františka Kejly jeho bratru Isidorovi. Ten má až do své smrti užívat také 8 strychů polí k Pavlíkovu ležících, z kterýchžto on ročně držiteli gruntu Contribuce 3 zlaté platiti povinen jest.
Jménem vejminku jim oboum Krchovským manželům až do jejich smrti měl Václav Kejla dávat sutého obilí, a to 3 strychy pšenice, 8 strychů žita, 3 strychy ječmene, ½ strychu hrachu a ½ strychu čočky. Pro kousek dobytka měli dostávat 3 mandele dlouhé a 3 mandele krátký neb drobný slámy, 1 kopku sena a 1 kopku otavy. Z ovoce měli dostávat třetí díl. Na brambory a zelí měli mít k disposici jednu zahrádku k Rakovníku „Na klíně“. Po zemření jednoho neb druhého zůstane druhému jen polovina tohoto výměnku.
V roce 1793 byl Václavu Kejlovi odepsán dluh královské kontribuci ve výši 145 zlatých 22 krejcarů.
Podle obligace z roku 1794 vypůjčil si Václav Kejla od řevničovské kasy zádušní 100 zlatých na potach tažný.
Marie, matka Václava Kejly a manželka Antonína Krchova, zemřela patrně také v roce 1794, neboť po ní na funus vynaloženo 15 zlatých 27 krejcarů.
[1] Text latinské původní pergamenové listiny, která byla opatřena přivěšenou královskou pečetí, zveřejnil Josef Emler v díle Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae, díl IV., Praha 1892, č. 2128, str. 826. Vidimus a překlad listiny pořídil Rychtář, Purgkmistr a rada města Rakovníka dne 25. října 1652. Dnes je uložen v Národním archivu Praha, NM, sign. P 36/5, fol. 168 r-v. Při překladu původní listiny se však rakovničtí konšelé dopustili malé chyby v dataci. V originále je datum psáno takto: XV kalendas Novembris a. dom. MCCCXV, což neznamená automaticky datum 15. listopadu. Podle starého a tehdy používaného římského kalendáře, šlo o 18. listopad 1315.
[2] KOČKA, Václav: Dějiny Rakovnicka. Rakovník 1936, str. 529. (Regesta III. Č. 1095)
[3] KOČKA, Václav: tamtéž, str. 529 (Libri confirm. I./1, 10); též str. 343.
[4] KOČKA, Václav: tamtéž, str. 306.
[5] KOČKA, Václav: tamtéž, str. 306 (Liber visitationum, 114)
[6] Oltářník = altarista. Kněz ustanovený ke sloužení mší u určitého oltáře.
[7] KOČKA, Václav: tamtéž, str. 306 (Liber judiciaria, II. 239)
[8] První kniha manská je uložena v SOA Praha, Vs Křivoklát, sign. G 211/2, inv. č. 688, druhá tamtéž, sign. G 211/1, inv. č. 687. Viz Šimicová, Eva, Křivoklátská manská kniha z let 1454 – 1566, in Rakovnický historický sborník, V/2004, str. 23 – 81.
[9] SOA Praha, Velkostatek Křivoklát, Pozemková kniha obcí 1530 – 1593, sign. Kř 1, fol. 101b
[10] Viz ŠIMICOVÁ, Eva, Křivoklátská manská kniha z let 1454 – 1566, in Rakovnický historický sborník, V/2004, str. 76.
[11] SOA Praha, Velkostatek Křivoklát, Pozemková kniha obcí 1530 – 1593, sign. Kř 1, fol. 120b.
[12] SOA Praha, Velkostatek Křivoklát, Pozemková kniha obcí 1530 – 1593, sign. Kř 1, fol. 121a.
[13] Václav Kočka uvádí, že to byl Ondřej Kerhart z Čisté. In: Kočka, Václav: Dějiny Rakovnicka. Rakovník 1936, str. 340.
[14] NA Praha, fond Stará manipulace, sign. K 158/9.
[15] Renner, Jan: Nejstarší kronika král. města Rakovníka 1425 – 1800, Rakovník b.d., str. 60.
[16] KOČKA, Václav: tamtéž, str. 417 (Desky křivoklátské II. 63, 95)
[17] Viz u čp. 20.
[18] 2 ½ strychu.
[20] Fridlinky = selátka.
[21] Šacunk = úřední odhad, ocenění gruntu.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V roce 1795 byly splaceny dluhy, které nebyly obsaženy v zápisu na grunt Václava Kejly. Byly však uznány otčímem Antonínem Krchovem a jeho manželkou, takže byly odepsány z jejich podílu. Celkem bylo těchto odepsaných dluhů za 44 zlatých 46 krejcarů:
7 zlatých – Jakubu Kurfiřtovi do Rakovníka,
0 zlatých – Kašparu Frajerovi do Nezabudic (přepsáno z původních 5 zlatých na 0),
41 krejcarů – Adamovi Krundlovi, železníku, za pluh,
1 zlatý – Dorotě do Pavlíkova,
1 zlatý – Korotvice do Rakovníka,
36 krejcarů – Kabeláči,
3 zlaté 24 krejcarů – Samkovi Švarcovi, Židu Modřejovskému,
9 zlatých – Židu Isakovi Leblovi,
3 zlaté – Františku Kroupovi z Velkého Újezda,
6 zlatých – ceři Veronice za France Burše vdané,
15 krejcarů – Anně Chytré,
15 krejcarů – Židu Straulovi,
42 krejcarů – starý Katafce do Rakovníka,
1 zlatý 3 krejcary – Židu Šalamounovi,
20 krejcarů – Rakovnickému Panu Chariusovi,
30 krejcarů – Židu Jáchymovi do Sence,
2 zlaté – Vojtěchu Bláhovi,
3 zlaté – Endlovi do Rakovníka.
Další platby probíhaly takto:
1796 – placení zůstává stát,
1797 – platí dluhy,
Mezi lety 1797 a 1798 byla vložena poznámka, odkazující na svatební smlouvu, vloženou do knihy testamentů, v níž se hovořilo o 320 zlatých.
1798 / 20 zlatých – Apoleně, za Václava Náhlíčka vdané, dceři Veruně do sirotčí kasy,
1799 / 20 zlatých – Anně, vdané za Šnajberka,
1800 / 20 zlatých – Veronice za Františka Burše vdané,
1801 / 20 zlatých – Apoleně, a po ní Veronice do sirotčí kasy,
1802 / 20 zlatých – Apoleně, a po ní Veronice do sirotčí kasy,
1803 / 20 zlatých – Apoleně, a po ní Veronice do sirotčí kasy,
1804 / 20 zlatých – nynějším nápadníkům, dětem Anně, za Josefa Šnajberka (vdané),
1805 – zápis chybí,
1806 – zůstává stát,
1807 / 19 zlatých – do sirotčí kasy na Křivoklát,
1807 / 30 zlatých – Židu Natanu Švarcovi do Rakovníka, dluh,
1807 / 18 zlatých – Janu Krchovovi,
1808 / 20 zlatých – Veronice, za France Burše vdané,
1810 / 20 zlatých – Anně, za Šnajberka vdané již položeno,
1810 / 20 zlatých – též jí položí,
1811 / 20 zlatých – položí Veronice, po Franci Burši,
1812 / 10 zlatých – Anně, za Josefa Šnajberka vdané,
1814 / 10 zlatých – složí v roce 1815 Veruně, za France Burše v Příčině provdané, a bude
povinen se při budoucích soudech s kvitancí vykázati.
1815 / 10 zlatých – Anně, za Josefa Šnajberka vdané.
V gruntovní knize pak následuje řada zápisů s odkazy na obligace, zapsané v Knize instrumentů, o finančních výpůjčkách Václava a Kateřiny Kejlových:
8.11.1803 / 200 zlatých – od Jana Koutníka,
5. 2.1813 / 200 zlatých – k rukám pana Jana Erbana, kontribučního křivoklátského,
22. 2.1814 / 50 zlatých – k rukám Paní Ludmily Dienlový, resp. k rukám Pana Josefa
Dienla, již zemřelého,
bez data / 200 zlatých – od Jana Koutníka z Pavlíkova,
1. 1.1815 / 171 zlatých vídeňského čísla – od města Rakovníka,
11. 5.1815 / 150 zlatých vídeňského čísla – ze sirotčí kasy,
ca. 1815 / 200 zlatých – od Jana Kaliny,
1. 1.1816 / 350 zlatých vídeňského čísla – od Ludvíka Pražáka ze Všetat,
2. 1.1816 / 450 zlatých vídeňského čísla – k rukám Václava Šafáře, měšťana z Rakovníka,
13. 6.1816 / 100 zlatých – k rukám paní Ludmily Dienlové,
12.12.1816 / 500 zlatých – od pana Františka Engelthalera z Rakovníka,
1816 – obilní dluh do poddací kasy: žita – 56 měřic ½ věrtele,
ječmene – 19 měřic,
ovsa – 18 měřic 2 věrtele,
21.12.1816 / 100 zlatých – k rukám pí. Ludmile Dienlové z Rakovníka,
6. 5.1817 / 476 zlatých – od Žida Lazara Löwiho, a ještě obilí: žita – 2 strychy 1 věrtel,
ječmene – 1 věrtel,
čočky – 1 věrtele,
hrachu – 2 věrtele.
21. 5.1817 / 56 zlatých 46 krejcarů konvenční měny – od Antonína a Rosálie Säcklových,
10.12.1817 / 450 zlatých – k rukám Matesa Háčka z Rakovníka,
1. 4.1818 / 300 zlatých vídeňského čísla – k rukám Antonína Elznice ze Všetat,
15.12.1818 / 476 zlatých – od Lazara Löwyho z Křivoklátu,
15.12.1818 / 168 zlatých ½ krejcaru – od Františka Hüttische, rakovnického měšťana,
15. 1.1819 / 1000 zlatých – k rukám Josefa Malého z Újezda nad Zbečnem.
30. 3.1819 / 120 zlatých vídeňského čísla – k rukám Marie Chadimové z Rakovníka,
12. 4.1819 / 25 zlatých konvenční měny - od Antonína a Rosálie Säcklových z Rakovníka,
18. 7.1819 / 60 zlatých vídeňského čísla – od Karla Wolfa z Rakovníka,
20. 7.1819 / 250 zlatých vídeňského čísla - od Antonína a Rosálie Säcklových z Rakovníka,
17. 2.1820 / 50 zlatých vídeňského čísla – od Jana Ledvinky ze Všetat,
Dnem 20. ledna 1816 byla datována smlouva mezi Václavem Kejlou, sousedem, a na tenkráte rychtářem ve vsi Lubný, a panem Antonínem Delišem, měšťanem královského města Rakovníka. Podle této smlouvy Václav Kejla pronajal Antonínu Delišovi chmelnice v tak nazvaný „Dlouhý jámě“ podle svého gruntu „K doubravům“ blíž hranic Rakovnických ležící, a to sedum po sobě běžících let, počínaje od 1ho května 1816 až do posledního prosince 1822. roku. Za tuto dobu měl Antonín Deliš zaplatit na nájmu 900 zlatých ve vejkupních listech. Prvních 100 zlatých měl složit hned při sepsání smlouvy, zbylých 800 zlatých pak při podpisu smlouvy za účasti svědků. Nájemce převzal chmelnice v dobrém stavu a měl je užívat tak, jako kdyby jeho byly. Všechny poplatky z těchto chmelnic měl platit pronajímající, tedy Václav Kejla, jenž měl také povinnost na každé požádání pronajímajícího v čas trvajícího nájmu s potahem odorat nechati. Kdyby Václav Kejla nebo Antonín Deliš zemřel, nebo pokud by Václav Kejla statek prodal jinému držiteli, pak by tuto smlouvu museli respektovat i další dědicové nebo držitelé statku.
Ze 7. prosince 1818 pochází velmi podrobný šacunk gruntu v německém jazyce, jež pořídila skupina sjednaná šacířů, jimiž byli Václav Štěch, mistr zednický, Jan Hlava, mistr tesařský, rychtář Martin Kotík, rychtář Antonín Konopásek a lubenský rychtář Josef Ransdorf.
A/ Hospodářské budovy:
800 zlatých – 1. budova sestává z 1 světnice, 1 vedlejší světnice, dále zde byla 1 předsíň,
1 velká klenutá kuchyně, proti síni 1 světnice s komorou, vedle toho kůlna
s dvěma sýpkami, pod tím 1 klenutý sklep z kamene a dřeva vystavěný, 8 loket
široký a 12 loket dlouhý, vše v prostředním stavu, s doškovou krytinou.
300 zlatých – v 2. budově byla 1 maštal, 3 stáje, 1 řezárna slámy, 1 klenutá brána, vše
z kamene vystavěno, slaměnými došky kryto a v prostředním stavu.
60 zlatých – ve 3. budově byly 3 prasečí chlívky, 3 kurníky pro drůbež, se zadní stěnou
zděnou, s přední stěnou a příčkami ze dřeva zbudovanými, vše v prostředním
stavu, kryto slámou.
400 zlatých – 1 chalupa, sestávající z 1 obytné světnice z kamene vystavěné, 1 vedlejší
světnice ze dřeva postavené, 1 klenuté kuchyně, 1 komory ze dřeva postavené,
pod komorou byl klenutý sklep, vše v prostředním stavu, slaměnými došky
kryto.
300 zlatých – 1 velká stodola, 8 sáhů dlouhá, 6 sáhů široká, s 1 mlatem a 2 pernami, vše
v dobrém stavu, kryto slaměnými došky.
150 zlatých – 1 malá stodola, 7 sáhů dlouhá, 11 loket široká, s 1 mlatem a 2 pernami, vše
v dobrém stavu, kryto slaměnými došky.
200 zlatých – 1 kamenná studna uprostřed dvora, s dřevěnou obrubní, se vším zařízením,
s jedním řetězem 8 sáhů dlouhým, s okovem, vše ve velmi dobrém stavu.
Obytné a hospodářské budovy byly v součtu oceněny na 2 210 zlatých.
B/ Následoval seznam všech pozemků podle topografických (parcelních) čísel, s výměrou a
oceněním. Z toho jsou zde uvedeny jen hlavní součty:
orná pole – 183 měřic 14 věrtelů,
ladem ležící pole – 27 měřic 9 věrtelů,
luka – 6 měřic 2 věrtele,
pastviště – 1 měřice 15 věrtelů,
zahrada – 2 měřice 10 věrtelů,
lesy – 33 měřic ½ věrtele.
Celkem byly všechny pozemky prošacovány na 7 932 zlatých 45 krejcarů.
C/ Soupis dobytka obsahoval tyto položky:
300 zlatých – 6letá červená klisna, 1 kus,
200 zlatých – 6letý červený valach, 1 kus,
70 zlatých – 7letý tmavohnědý tahoun, 1 kus,
75 zlatých – 5letý světle hnědý tahoun, 1 kus,
150 zlatých – 7letý tmavočervený plemenný býk švýcarské rasy, 2 kusy,
40 zlatých – 3letá světle červená kráva, 1 kus,
40 zlatých – 3letá tmavočervená kráva, 1 kus,
30 zlatých – 8letá tmavočervená kráva, 1 kus,
35 zlatých – 7letá světle bledá kráva, 1 kus,
50 zlatých – 2leté světle červené tele, 2 kusy,
20 zlatých – 1leté světle červené tele, 1 kus,
78 zlatých – ovce bahnice, 13 kusů po 6 zlatých,
9 zlatých – jehňata, 3 kusy po 3 zlatých,
30 zlatých – prasnice, 2 kusy.
Hospodářské nářadí:
180 zlatých – vozy v dobrém stavu, 2 kusy,
12 zlatých – pluhy v dobrém stavu, 2 kusy,
8 zlatých – brány, 2 páry,
6 zlatých – vozové žebřiny, 3 kusy,
4 zlaté – letní žebřiny, 2 kusy,
2 zlaté – vozy na hnůj, 2 kusy,
1 zlatý 30 krejcarů – vidle na hnůj, 3 kusy,
7 zlatých – sekery 4 kusy,
45 krejcarů – kopáč, 1 kus,
1 zlatý – lopata, 1 kus,
1 zlatý 30 krejcarů – železné lopaty, 2 kusy,
7 zlatých – řetěz na tažení stromů, 1 kus,
1 zlatých 30 krejcarů – tažný řetěz, 1 kus,
6 zlatých – blokovací řetězy na kola, 3 kusy,
3 zlaté – malé řetězy, 4 kusy,
1 zlatý – podávky, 1 zlatý,
2 zlaté – drátěné řešeto v dobrém stavu 1 kus,
3 zlaté – síta na obilí v dobrém stavu, 4 kusy,
45 krejcarů – lopaty k provívání obilí, 4 kusy,
1 zlatý 30 krejcarů – obilní čtvrtec[15], 2 kusy,
2 zlaté – pluh na brambory, 1 kus,
1 zlatý 30 krejcarů – sáně, 1 kus,
5 zlatých – řezací stolice v dobrém stavu, 1 kus,
V součtech vypadal „velký“ šacunk rychty a gruntu čp. 2 Václava Kejly takto:
A/ 2 210 zlatých – obytné a hospodářské budovy,
B/ 7 932 zlatých 45 krejcarů – pozemky,
C/ 1 379 zlatých – vybavení, tedy dobytek a nářadí,
Celkový součet aktiv byl tedy 11 521 zlatých 45 krejcarů.
Na závěr byly zapsány další povinné platby, jejichž celková výše dělala 448 zlatých 57 krejcarů:
108 zlatých 48 krejdcarů – na všeobecné daně[16],
138 zlatých 26 krejcarů – na transporty obilí[17],
11 zlatých 48 krejcarů – na vojenský erár,
1 zlatý 53 krejcarů – příspěvek na zeměbranu,
47 krejcarů – příspěvek na navigaci,
6 zlatých – přispěvek na krajskou mýtnici ve Slaném[18],
2 zlaté 50 krejcarů – příspěvek na silniční fond
6 zlatých 49 krejcarů – ubytování,
Za robotu – ruční práce a práce s potahem:
156 zlatých – prvních 156 dnů po 1 zlatém,
15 zlatých 39 krejcarů – posledních 39 dnů po 24 krejcarech.
Když se od součtu majetku, 11 521 zlatých 45 krejcarů, odečetly dluhy a jiné závazky ve výši 8 979 zlatých, byl majetek Václava Kejly v plusu o 2 542 zlatých 45 krejcarů.
Tento rozsáhlý šacunk byl zpracován patrně kvůli prodeji gruntu. Ten se uskutečnil podle úmnluvy trhové ze 7. srpna 1820, kdy Václav Kejla, s dorozuměním s manželkou Kateřinou, prodal svůj kontribučenský grunt a rychtu v Lubné čp. 2 Janu a Františece Vazačovým, kteří pocházeli z Plzně.[19]
Grunt obsahoval v prvním pořadí 1 sednici, 1 vejstupek, 1 síň, 1 klenutou kuchyni, proti síni 1 sedničku, 1 komoru, 1 kůlnu, 2 obilní sejpky, pod tím sklep. V druhém domku se nalézala marštal koňská, 1 chlív kravský, 1 řezárnu, a ve třetím domku chlívy pro drůbež, a žeravý dobytek. Dále zde byla ještě jedna chlupa, pozůstávající v 1 sednici, 1 vejstupku, 1 klenutý kuchyni, 1 komoře, pod tou samou 1 sklep. Při gruntu byla 1 velká a 1 malá stodola, dále 1 studna. Vše bylo zbudováno dílem ze dřeva, dílem zděné, a vše slámou přikryto.
Výměra polí byla uvedena podle kontribučenského archu:
orná pole –183 měřice 14 věrtelů,
lada – 27 měřic 9 věrtelů,
luka – 6 měřic 2 věrtele,
pastviště – 1 měřic 15 věrtelů,
zahrady – 2 mířice 10 věrtelů,
lesůl – 33 měřice ½ věrtele,
Od dobytka a zemědělského nářadí zde byli 2 koně, 1 bejk, 1 vůz a ostatní polní nářadí. Součástí gruntu bylo též sklizené obilí jak zimní, tak i jarní.
Prodejní cena byla stanovena na 12 000 zlatých vídeňského čísla. Manželé Vazačovi hned při ujednání smlouvy složili jako závdavek 500 zlatých a při podepsání tohoto kotraktu pak
2 500 zlatých. Zbytek peněz se zavázali ve dvou lhůtách na vrchnostenskej kanceláři k zapravení dluhůch složiti, a to sice
4 500 zlatých – při hranicích roku 1821,
4 500 zlatých – při svatým Jiří roku 1821.
Dále byly vyjmenovány povinnosti, který držitel gruntu tohož k vybejvání má:
a/ Císařsko královský zemský jakékoliv jméno míti mohoucí daně, poplatky, Lifrunky a
přípřahy dle repartice.
b/ Milostivý a gruntovní vrchnosti skrze celý rok 156 dní potažitý a 39 dní ruční práce
vykonati.
c/ Ostatní se ve všem všady v srovnalosti ostatních obyvatelů říditi.
d/ Tři zádušní krávy, 2 k chrámu páně domácímu, a 1 k chrámu páně Velkooujezdskému.
Nový držitel byl povinen přijmout řadu dluhů pojištěných na tomto gruntu:
169 zlatých 24 krejcarů – ke třtickému Chrámu Páně,
38 zlatých 38 krejcarů – do kontribučenské kasy,
100 zlatých – řenčovskému Chrámu Páně,
30 zlatých – do křivoklátské sirotčí kasy,
150 zlatých – tej samej.
Manželka Václava Kejly, Kateřina rozená Fojtíková z Kněževsi, která měla na gruntu pojištěno své svatební věno, se ho docela odříkává.
Kupující také na sebe vzal povinnost zapravit obilní dluh do kontribučenské sýpky, a to:
žita – 71 měřic 11 věrtelů,
ječmene – 35 měřic 12 věrtelů,
ovsa – 68 měřic 7 věrtelů.
Vlastnictví tohoto gruntu přešlo na nového držitele od dne uzavření přítomný úmluvy, totiž od 19. července 1820. Jan Vazač tak převzal nejen všechen zisk, ale také všechna břemena. Byl rovněž povinen uhradit veškeré náklady na sepsání kupní smlouvy a na její vtělení do úředních knih. Václav Kejla s manželkou byli povinni do svátku svatého Bartoloměje, tedy do 24. srpna, odstěhovat se z gruntu zcela, avšak nyní hned se prodávající odstěhujou do tý sedničky za kuchyní.
Václav Kejla si vymínil sklizuňk z pole tak nazvaný „Nad ouvozem” k Rakovníku pod 3 strychy vejsevku pšenicí, pak z pole „Za lukama” pod 7 strychů vejsevku žita, pak polovic sklizeného sena, a erteple „Na klíně” a „V dlouhejch jamách”.
Na tomto gruntu má pojištěný výměnek Isidor Kejla, spočívající ve svobodném bytě v tej chalupě na dvoře. Také měl právo užívat 8 strychů pole k Pavlíkovu ležící, z čehož měl platit kontribuce 3 zlaté ročně.
Ty knihovní dluhy, který se po zaplacení vyquitírovaných 3 000 zlatých vídeňského čísla,
pak po zajíštění zůstávajících 488 zlatých 12 krejcarů, z těch ostatních 8 411 zlatých 48 krejcarů zaplatějí, jsou následovní:
20 zlatých 58 krejcarů vídeňského čísla – Marii a Antonínovi Krchovovi,
21 zlatých 11 krejcarů – sestře Anně, provdané Šnajberkové,
22 zlatých 11 krejcarů – sestře Veronice, provdané Burešové,
300 zlatých – panu Janu Erbenovi v B. Z,
100 zlatých – panu Františkovi Engelthalerovi do Rakovníka,
500 zlatých – též tomu samému,
932 zlatých – Lazarovi Löwimu, mimo 2 strychy 3 věrtele 2 čtvrti obilí,
200 zlatých – Ludmile Dienlové z Rakovníka,
50 zlatých – Josefovi Dienlovi z Rakovníka,
450 zlatých – Matějovi Hečkovi z Rakovníka,
200 zlatých – panu Janu Erbenovi,
1 000 zlatých – Josefu Malému z Oujezda nad Zbečnem,
350 zlatých – panu Ludvíkovi Pražákovi,
120 zlatých – Marii Garejsový z Rakovníka,
450 zlatých – Václavu Šafářovi z Rakovníka,
300 zlatých – Antonínu Elznicovi ze Všetat,
171 zlatých – do důchodu rakovnického,
400 zlatých – Janu Koutníkovi do Pavlíkova v B. Z[20].,
81 zlatých 46 krejcarů – Antonii a Rozárii Seklový do Rakovníka, v stříbře,
250 zlatých – Antonii a Rozárii Seklový do Rakovníka, v šajnech,
50 zlatých – Janu Ledvinkovi ze Všetat,
60 zlatých – Karlu Wolfovi do Rakovníka.
Posledním z významných zápisů u tohoto gruntu je Pachtující kontrakt z 1. září 1820, kterým zdejší výměnkář Isidor Kejla pronajímá své pole novému držiteli gruntu v Lubné čp. 2 panu Janu Vazačovi. Toto pole tak v nazvaném místě „V pytlíku“, které on až do své smrti od hospody lubenské za vejminek má, nemůže pro vzdálenost a svou nemožnostřádně užívat, pronajal Janu Vazačovi na pět let po sobě běžících za 16 zlatých roční činže. Jan Vazač jakožto pachtýř, tu roční vejlohu z tohož pole vždy ve dvouch termínech Kejlovi odváděti (bude), a to sice jednu polovic při svatém Jiří, a druhou polovic při svatém Havle. Jako kontribuci platil Isidor Kejla 3 zlaté. Jelikož se novým držitelem gruntu stal právě Jan Vazač, placení této kontribuce mu odpustil.
V gruntovní knize pak následuje dlouhá řada stručných zápisů o výpůjčkách Jana a Františky Vazačových, s odvoláním na zajišťovací listiny nebo obligace zapsané do úředních knih:
8. 6.1821 / 485 zlatých – k rukám Lazara Löwyho,
8. 6.1821 / 317 zlatých 30 krejcarů – k rukám Václava Šafáře,
15. 6.1821 / 1 371 zlatých 11 ¼ krejcaru vídeňského čísla – od křivoklátské vrchnostenské
kasy,
1. 9.1821 / 300 zlatých vídeňského čísla – od Ludvíka Pražáka,
2. 9.1821 / 2 000 zlatých vídeňského čísla – od Ludvíka Pražáka z Prahy,
5.10.1821 / 3 000 zlatých vídeňského čísla – k rukám Josefa a Josefy Feuerfeilových
z Plzně,
18.10.1821 / 250 zlatých vídeňského čísla – od Joachima Reisera ze Sence,
2.10.1822 / 300 zlatých vídeňského čísla – od Wolfa Reisera ze Sence,
2. 7.1827 / 30 zlatých 48 krejcarů konvenční měny – od Matěje Reisera, mistra popravčího
z Plzně,
21.11.1828 / 21 zlatých 36 krejcarů – k rukám Antonína Elznice ze Všetat,
27. 7.1831 / 120 zlatých vídeňského čísla – od Františka Šmída z Lubné,
30. 7.1832 / 400 zlatých konvenční měny – od Josefa a Josefy Feuerfeilových,
16. 8 1832 / 24 zlatých – k rukám Karla Wolfa,
1832 / 20 zlatých 58 krejcarů – k rukám Marie Krchové,
1832 / 50 zlatých – od Jana Ledvinky,
9.11.1833 / 21 zlatých 36 krejcarů – k rukám Antonína Elznice ze Všetat,
Zápisy k tomuto gruntu končí odkazem na následující gruntovní knihu pro Lubnou, kde na sedmé a následujících stranách pokračují zápisy k tomuto gruntu, kdy jeho držiteli byli Jakub a Kateřina Matějkovi.
[1] SOA Praha, Velkostatek Křivoklát, Pozemková kniha obcí 1530 – 1593, sign. Kř 1, fol. 101b
[2] Vlčí horou byla nazývána tvrz, která se nacházela vpravo od cesty mezi Panoším Újezdem a Hvozdem, někde v okolí prameniště nevelkého potůčku, který ústí do Tyterského potoka. Poslední zmínka o zpustlé
tvrzi pochází údajně z roku 1685. Z tvrziště není zachována ani terénní nerovnost.
[3] SOA Praha, Velkostatek Křivoklát, Pozemková kniha obcí 1530 – 1593, sign. Kř 1, fol. 120b.
[4] SOA Praha, Velkostatek Křivoklát, Pozemková kniha obcí 1530 – 1593, sign. Kř 11, fol. 121a.
[5] Verjuněk, vejruňky = splátky.
[6] SOA Praha, fond Velkostatek Křivoklát 1356 – 1929, sign. 1519 G, inv. č. 1927. Gruntovní kniha z roku 1600, fol. 1v – 4v.
[7] Šacunk = odhad, ocenění gruntu.
[8] 2 ½ strychu.
[9] SOA Praha, fond Velkostatek Křivoklát 1356 – 1929, sg. Kř. 9, sign. 9. Kniha gruntovní rychty Lubenský, založena Léta Páně 1693, fol. 3v – 4r.
[10] Nápad, nápadník = dědictví, dědic.
[11] Zřejmě chybně bylo zapsáno dvakrát 9 strychů porostlin místo 9 strychů ladem ležících polí a 9 strychů porostlin.
[12] SOA Praha, f. Velkostatek Křivoklát 1356 – 1929, sign. Ra 56, inv. č. 113. Kniha gruntovní rychty Lubenský, založena Léta Páně 1770, fol. 1r – 15v.
[13] Fridlinky = selátka.
[14] Šacunk = úřední odhad, ocenění gruntu.
[15] Dutá míra na obilí o objemu 1 čtvrtec, což bylo asi 5,85 litru.
[16] V originále psáno jako „am Ordinario”.
[17] V origiginále psáno jako „am Getreidslieferung-Reluction”
[18] V originále psáno jako „am Beitrag zum Schlaner Kreishaubau“.
[19] Jan Vazač, narozený kolem roku 1782, byl mydlářským mistrem v Plzni. Oženil se 19. ledna 1808 v Plzni s dvacetiletou Františkou, dcerou plzeňského měšťana Josefa Jegerfeila a Josefy Oswaldové také
z Plzně(in: Státní oblastní archiv Plzeň, Sbírka matrik, sign. Plzeň 025, Plzeň 1 – vnitřní město, matrika oddaných 1802 – 1844, fol. 132).
[20] B. Z. = Banco-Zettel; tedy placeno v papírových penězích, tzv. bankocetlích.