Nadační fond kostela sv. Jiří v Lubné u Rakovníka

čp. 14
 

     Smlouvou ze 6. května 1596[1] (v pondělí po neděli Jubilate) prodal urozený pán Petr Portnar z Kugelhofu svůj grunt v Lubné s jedním lánem dědiny, porostlinami, lukami a jiným všelijakým k témuž gruntu od starodávna (náležejícím) příslušenstvím Chryzostomovi Millerovi, a to za 480 kop grošů míšeňských.[2] Jako závdavek měl Chryzostom Miller složit 125 kop. Při smlouvách složil 50 kop, které Petr Portnar přijal. Při zápisu do gruntovní knihy pak složil opět 50 kop grošů, a při svatém Havle nejprve příštím doložiti má 25 kop grošů míšeňských. Zbytek sumy trhové měl Miller skládat vždy při svátku sv. Jiří až do vyplacení celé částky po 22 kopách grošů ročně až do vyplnění sumy trhové svrchu psané.

     S gruntem získal nový držitel veškeré na zimu vyseté obilí, dále převzal 2 klisny s nádobím, vůz, pluh, brány, 3 krávy, čtvero jalovat dvouletých, 1 svini, dvé prasat, 2 husy a třetí husák, 14 slepic, kohouta, 2 strychy žita, 3 věrtele žita jarého.

     Zápis končí obvyklou větou: A co hřebem přibito a hlínou pomazáno jest, to se odtud hejbat nemá.

     Téhož dne složil Chryzostom Miller 50 kop grošů, z nichž bylo vzato 20 kop grošů na úhradu ospů do vrchnostenského důchodu a 30 kop grošů byla vydána panu Petru Portnarovi.

     Dne 1. května 1601 (v pondělí po neděli Cantate) urozený pan Petr Portnar z Kugelhofu a v městě Senomatech jsouce osobně při registřích na zámku hrádku Křivoklátu přiznal se při přítomnosti pana Seilerovskýho z Hettensdorfu, purkrabího, že přijal od Chryzostoma Popeláře z Lubné ve dvou splátkách částku 75 kop grošů jako závdavek (mimo svrchu psaných 50 kop) a potom peněz gruntovních v 5 termínech, totižto za rok 1597, 1598, 1599, 1600 a 1601 po 22 kopách. Petr Portnar kvituje příjem 185 kop grošů. A tak na tom gruntu ještě zůstává se doplatiti což panu Petrovi Portnarovi náleží – 245 kop grošů míšeňských.[3]

    Kolem roku 1600 seděl na gruntě Mates Bretšnajdr, který ho koupil od Chryzostoma Popeláře za 550 kop grošů, když složil 105 kop grošů závdavku.[4] Při svatým Jakubu, apoštolu Páně, nejblíže příštím (25. července) neuvedeného roku měl Mates Bretšnajdr doplatit ještě 50 kop grošů závdavku. Honsovi Mydláři do Rakovníka vydal 25 kop grošů. Matesovi Bretšnajdrovi zůstalo k doplacení, bez těch 50 kop grošů závdavku, které ještě má zaplatit, celkem 370 kop grošů. Z toho panu Petru Portnarovi (z Kugelhofu) náleží 245 kop grošů. Zbytek má být pak vyplacen Chryzostomu Popeláři a jeho věřitelům, pokud by nebyli ze zaplaceného závdavku uspokojeni.

     V gruntovní knize jsou zapsány tyto platby Matesa Bretšnajdra:

17.  5.1602 / 22 kop grošů – panu Petru Portnarovi peněz gruntovních,

15.  3.1603 / 15 kop grošů – paní Portnarová přijala,

15.  3.1603 / 25 kop grošů – Hansovi Mydlářovi do Rakovníka druhý díl peněz jemu z toho

                                              gruntu náležitých,

  9.  6.1603 /   7 kop grošů – z toho dáno dluhu k záduší lubenskému od pana Portnara

                                              povinných – 2 kopy 6 grošů,

                                           – na doplacení ospů do vrchnostenského důchodu od pana

                                              Portnara povinných – 1 kopa 47 grošů,

                                           – panu Portnarovi – 3 kopy 7 grošů,

12.  5.1604 / 22 kop grošů – paní Kateřina Portnarová z toho vzala 12 kop grošů, ostatek                               

                                              zůstává při kanceláři pro splacení dluhův sedlákům do

                                              Lištnýho[5],

24.  3.1606 / 22 kop grošů – složil vrchnostenské kanceláři za rok 1604, z nichž na poručení

                                               pana purkrabího dáno dluhu Václavovi Mirkovi z Lištnýho 9 kop

                                             30 grošů.

     Dne 24. února 1606 Jan Mydlář z Rakovníka na místě Chyzostoma, otce svého[6], oznámil, že jest od Matesa Pretšnejdera ostatní dva díly závdavku jemu po 25 kopách dvojího termínu náležitého zouplna padesáte kop míšeňských přijal. Včetně předchozích splátek tedy přijal dohromady 100 kop grošů míšeňských, což tímto kvituje a potvrzuje, že nemá žádných dalších pohledávek.

     V letech 1607, 1608, 1610 a 1611 složil Mates Bretšnajdr k ruce dědicům po nebožce paní Kateřině Portnarové celkem 88 kop grošů.

     V zápise z 22. března 1612 s potvrzuje, že Mates Bretšnajdr zaplatil paní Kateřině Portnarové již 88 kop grošů, a že má sirotkům po ní doplatit ještě 69 kop grošů. Těmi to sirotky byli pan Jan Adam z Bolu a paní Anežka Sekerková rozená z Bolu, jejímž synem byl urozený a statečný rytíř pan Jiří Burian Sekerka.

     Téhož dne, tedy 22. března 1612, složil Mates Bretšnajdr panu Jiřímu Burianovi Sekerkovi dalších 22 kop grošů. V březnu roku 1613 a v roce 1614 už platila jen Voršila, vdova po Matesu Bretšnajdrovi dvakrát po 22 kopách grošů. Mates Bretšnajdr tehdy už nebyl mezi živými.

     V nejstarší gruntovní knize pro obce Lubná, Malinová a Příčina, do níž se začalo zapisovat nejspíše v roce 1602, se dochoval volně vložený list, na němž je zapsán kšaft neboli testament, poslední vůle Matěje Bretšnajdra.

     Text začíná slovy: Já, Mates Pretšnajdr, Jeho Milosti Královský poddaný ze vsi Lubný, jsa nevinně od Víta Smolíka[7] v neděli, jež slove Misericordia (6. května 1612), v hodinu na noc, na předměstí města Rakovníka těžce na těle svém zraněn, od kteréhožto zranění naděje, bych k prvnímu zdraví zase přijíti měl, více nemám.

     S první manželkou měl Matěj Bretšnajdr dceru Barboru a Kateřinu. Odkázal jim 50 kop grošů s tím, že jim bude každoročně vypláceno 10 kop grošů.

     S druhou manželkou Voršilou zplodil dceru Annu a syny Martina a Jana. Všem těmto pěti dětem i manželce Voršile odkázal veškerý svůj majetek k rozdělení rovným dílem.

     Co se pak dluhův dotýče, já žádnému nic dlužen nepozůstávám.

     Mně lidé dlužni zůstávají, zejména tito:

Předně Martin Pretšnajdr, bratr můj vlastní, ve vsi Perlštajnu[8]. Ten měl po 5 kopách ročně splácet dluh 182 kop 30 grošů. O nejbližších Vánocích měl složit 18 kop grošů.

     Další dlužníci:

25 kop 15 grošů - Fejtek ze vsi Branova,

  4 kopy grošů – Jirka z týž vsi,

  4 kopy 30 grošů – druhý bratr Vachek z týž vsi,

  4 kopy 15 grošů – rychtář z týž vsi.

     Dlužníci z Lubné:

  3 kopy 30 grošů – Martin rychtář, nad to něco za pivo dlužen zůstávám,

  3 kopy 30 grošů – Václav Kraus[9],

  2 kopy grošů – Vávra Nosek, a jeden věrtel vovsa půjčeného,

  6 kop 30 grošů – Petr Sochor,

  1 strych žita – Pavel Novák,

  4 kopy 30 grošů – David Hejda[10],

  3 kopy 18 grošů – Tůma Petr,

  4 kopy 15 grošů – kovář obecní,

  2 věrtele žita – Havel podruh,

  2 věrtele žita – Hons Řezáč,

     Dlužníci z Nezabudic:

  6 kop grošů – Martin Ouředník.

Též do vsi Kublova dáno krčmáři na šindel.   

     Dlužníci v městě Rakovníce:

27 kop grošů – pan Šimon Skřivan, nad to (Mates Bretšnajdr) přijal 1 věrtel starého piva, po

                         varu mladýho piva, po varu řídkýho piva – to se má odečíst,

 

30 kop grošů – Benediktovi Sekyrovi, jakožto panu kmotru svému milému, ty měl bez

                          úroku od minulého do příštího sv. Jiří,

  3 kopy grošů – Adam Řezáč, při témž městě, v chalupě Šimona Skřivana,

  2 věrtele žita – Jan Baloun, řezáč.

     Poslední vůle byla sepsána ve středu po neděli Misericordia, tedy 9. května 1612,

v lázni obecní v městě Rakovníce za přítomnosti rychtáře a konšelův ze vsi Lubný, zejména těchto: Martina Rychtáře, Václava Grausa, Michala Prenera, a Pavla Nováka. Dožádali jsme se slovutných pana Šimona Skřivana a Benedikta Sekyru, měšťanův z Rakovníka, že jsou tento kšaft sekryty svými spečetěli.

    Ve středu po neděli postní druhé Reminiscere, tedy 15. března 1615, byl proveden šacunk, neboli odhad gruntu.

    Na gruntu se nacházely 3 klisny s nádobím, 7 krav dojných, 3 jalovice, 3 svině, 17 ovcí starých, 9 jehňat, 8 slepic s kohouty, 1 vůz, 1 pluh, 2 brány, 2 dlouhé řetězy, 1 zavíračka, 1 klanečník, 2 sekery a 1 motyka. Z obilí byly vysety 4 strychy pšenice, 12 strychů žita, na zimu byly vysety 3 strychy pšenice a 14 strychů žita.

     To vše bylo prošacováno 550 kop grošů s tím, že jako závdavek bude složeno 100 kop grošů. Ročně se mělo splácet 22 kop grošů. Tento šacunk byl ale zároveň zápisem o tom, že grunt s jedním lánem polí, luk a porostlin stejného data koupil Kříž Hušík, jenž pojal sobě za manželku Voršilu, vdovu po neb. Mocovi Prettšnejdrovi, s pěti sirotky Barborou, Kateřinou, Annou, Martinem a Janem.

     V roce 1615 také Kříž Hušík složil závdavek 100 kop grošů, což bylo rozděleno takto:

39 kop 5 grošů 5 feniků – do vrchnostenského důchodu na soud v městě Rakovníce pro

                                          zamordování téhož Prettšnejdera,

  4 kopy 30 grošů – lazebníkovi rakovnickému od hojení téhož nebožtíka,

21 kop grošů – na podíl manželky,

35 kop 26 grošů 2 feniky – do sirotčí truhlice složeno týmž Prettšnejderovským sirotkům.

     Také v tom roce zaplatil Kříž Hušík jeden vejruněk 22 kop grošů, z čehož 3 kopy grošů připadly paní Sekerkové, 6 kop 30 grošů Honsu Mydláři do Rakovníka a 22 kop 30 feniků do vrchnostenského důchodu.

     V roce 1616 složil Kříž Hušík splátku 22 kop grošů Janu Mydlářovi do Rakovníka. Také v roce 1617 složil 22 kop, z nichž bylo Janu Mydlářovi vyplaceno 21 kop 30 grošů,

a 30 grošů bylo dáno na vychování sirotkův Predschneiderovským.

     Zbývalo tedy doplatit 384 kop grošů:

100 kop grošů – Barboře a Kači, dětem Matesa Bretšnajdra,

 35 kop 44 grošů 2 ½ feniku – mateři Voršile, nyní manželce Kříže Hušíka, mimo poražených   

                                                 na závdavku 21 kop, dostane se ještě na její podíl, kterýž se

                                                 Křížovi Hušíkovi upisuje,

248 kop 15 grošů a 4 ½ feniku – sirotkům Janovi, Martinovi, Barboře[11], Kači, Anně[12] rovným

                                                    dílem po 56 kopách 44 groších 2 ½ fenicích, mimo 25 kop

                                                    26 grošů 2 feniky, které leží v sirotčí truhlici.

     V letech 1619 – 1627 složil Kříž Hušík sirotkům Matesa Bretšnajdra v 6 splátkách celkem 90 kop grošů. V letech 1626, 1629 a 1630 nesložil nic.

    Podle zápisu z 26. února 1650 ujal grunt, který byl nanejvýš spustlý Martin Bretšnajdr za sumu hlavní 150 kop grošů, z čehož náleželo:

33 kop 20 grošů – Zuzaně, někdy manželce Kříže Hušíka,

33 kop 20 grošů – Martinovi, synu Matesa Bretšnajdra,

33 kop 20 grošů – Janovi, bratru jeho,

33 kop 20 grošů – Tomášovi, bratru,

16 kop 40 grošů – Kateřině, dceři, aneb dětem jejím.

     V roce 1651 Martin Bretšnajdr odepsal z dlužné částky jak 33 kop 20 grošů, což byl jeho vlastní podíl. V témž roce se porovnal také se svým bratrem Janem, když si započetli vzájemné dluhy ve výši 33 kop 20 grošů.[13] V letech 1651 - 1667 zaplatil Martin Bretšnajdr v osmi splátkách Zuzaně Hušíkové celkem 33 kop 40 grošů.

    V roce 1667 zůstalo Martinovi Bretšnajdrovi k doplacení 50 kop grošů, tedy podíl po jeho zemřelém bratrovi Tomášovi a sestře Kateřině, kteří zemřeli patrně bez potomků. Jejich bratrovi Martinovi Bretšnajdrovi připadlo po nich 25 kop grošů, stejná částka pak připadla dalšímu bratrovi Janovi. Když mu tuto částku Martin Bretšnajdr vyplatil, tak má grunt očištěný a zaplacený.

     Martin Bretšnajdr zemřel patrně v roce 1668. Jeho grunt smlouvou z 29. března 1669 převzal manžel jeho dcery Kateřiny, tedy jeho zeť Matěj Lauterpach. Grunt koupil za 275 kop grošů, které měl po 5 kopách grošů ročně splatit takto:

55 kop grošů – Kateřině, manželce Matěje Lauterpacha, držitele tohoto gruntu,

55 kop grošů – synu Pavlovi,

55 kop grošů – dceři Rozině,

55 kop grošů – dceři Zuzaně,

55 kop grošů – synu Matějovi.

     Z těch pěti podílů má vyjíti dluhu k záduší lubenskému 5 kop grošů.

     Nábytku při témž gruntu se zanechává - koně 4, vůz dobrý okovaný 1, plouh s železy, brány s plnýma hřeby železnými, a jinší nábytek.

     Vedle peněz měli sirotci po Martinovi Bretšnajdrovi, tedy Pavel, Rozina, Zuzana a Matěj, dostat také každý po 1 krávě, 3 ovcích a 2 jehňatech. Kateřina, manželka Matěje Lauterpacha, držitele gruntu, takový díl dobytka též dostala.

     V roce 1669 nechal Matěj Lauterpach z celkového dluhu odepsat podíl své manželky Kateřiny ve výši 54 kop grošů. V roce 1670 pak složil k záduší lubenskému 5 kop grošů. V letech 1674 a 1675 složil do sirotčí truhlice Pavlovi Bretšnajdrovi po 3 kopách grošů.

     Smlouvou ze 17. prosince 1676 dle přátelské mezi sebou učiněné dobrovolné smlouvy prodal Matěj Lauterpach svůj grunt svému švagrovi Pavlovi Bretšnajdrovi za 265 kop grošů, které má ročně splácet po 3 kopách grošů. Kateřina, manželka Matěje Lauterpacha, měla dostat 55 kop grošů. Pavel Lauterpach, nový držitel gruntu, měl dostat 48 kop grošů, které si hned nechal odepsat z dluhu. Ostatní sirotci po neb. Martinu Bretšnajdrovi, tedy Rozina, Zuzana a Matěj, měli dostat po 54 kopách grošů.

     V letech 1677, 1679 a 1680 zaplatil Pavel Bretšnajdr své sestře Kateřině, manželce Matěje Lauterpacha ve třech splátkách 9 kop grošů.

     Pavel Bretšnajdr zemřel patrně v roce 1680, neboť dne 27. března 1681 po smrti Pavla Bretšnajdra, předešlého hospodáře, bratr jeho Matěj Bretšnajdr koupil a ujal tento grunt za 290 kop grošů míšeňských při splátkách 3 kopy grošů ročně. Celá částka se měla rozdělit mezi jeho sourozence, tedy mezi děti kdysi zemřelého Martina Bretšnajdra, a jeho manželku:

46 kop grošů – sestře Kateřině, manželce Matěje Lauterpacha,

11 kop 24 grošů – její podíl po bratru Pavlu Bretšnajdrovi,

11 kop 24 grošů – Alžbětě, vdově po Pavlu Bretšnajdrovi,

54 kop grošů – sestře Rozině,

11 kop 24 grošů – její podíl po bratru Pavlu Bretšnajdrovi,

54 kop grošů – sestře Zuzaně,

11 kop 24 grošů – její podíl po bratru Pavlu Bretšnajdrovi,

54 kop grošů – bratru Matějovi, držiteli gruntu,

11 kop 24 grošů – jeho podíl po bratru Pavlu Bretšnajdrovi.

     Matěj Bretšnajdr si hned nechal svůj podíl 65 kop 24 grošů odepsat z celkového dluhu.

     V letech 1681 – 1683 složil Matěj Bretšnajdr ve 3 splátkách 9 kop grošů své sestře Kateřině, manželce Matěje Lauterpacha. Pak k roku 1685 následuje v gruntovní knize poznámka, že hospodář zběhl, (grunt je) pustý.

     Smlouvou z 19. dubna 1685 po odběhnutí Matěje Bretšnajdra, kterýž tento grunt zpustil a zlehčil, ho koupil s 1 zádušní krávou Václav Hornof za 125 kop grošů při roční splátce 3 kopy grošů. Poněvadž takový spuštěný grunt o 140 kop grošů zlehčen a laciněji prošacován jest, pročež nápadníci na svých podílech dle proportii škodovati musejí a bude jim přináležeti:

31 kop 44 grošů – Kateřině, manželce Matěje Lauterpacha z původních 48 kop 24 grošů

  7 kop 24 grošů – po Pavlovi Bretšnajdrovi vdově Alžbětě z původních 11 kop 24 grošů,

42 kop 56 grošů – sestře Rozině z původních 65 kop 24 grošů,

42 kop 56 grošů – sestře Zuzaně z původních 65 kop 24 grošů,

  0 kop   0 grošů – Matějovi Bretšnajdrovi, kterýž tento grunt spustil a zlehčil.

     V roce 1686 Václav Hornof pro nemožnost ještě nic neklade. Pak splácel takto:

1688 / 3 kopy grošů – Kateřině, manželce Matěje Lautrpacha,

1690 / 3 kopy grošů – Kateřině, manželce Matěje Lautrpacha,

1691 / 2 kopy grošů – Alžbětě, předešlé manželce Pavla Bretšnajdra, a manželce již Martina

                                    Kejly,

1693 / 2 kopy 24 grošů – za rok 1692 Alžbětě, manželce Martina Kejly.

     Václav Hornof tento grunt, po odběhnutí předešlého hospodáře nanejvejš spustlý, ujal jest v létu 1685 (který o 140 kop grošů zlehčen a laciněji prošacován) za sumu hlavní 125 kop grošů míšeňských.[14] Do roku 1692 vyplatil Václav Hornof 11 kop 24 grošů, takže mu zůstalo k doplacení 113 kop 36 grošů takto:

27 kop 44 grošů – sirotku po neb. Martinovi Bretšnajdrovi, tedy Kateřině, manželce Matěje

                              Lautrpacha,

42 kop 56 grošů – po Pavlovi Bretšnajdrovi, totiž Rozině,

42 kop 56 grošů – a Zuzaně.

     V letech 1693 - 1703 vyplatil Václav Hornof v devíti splátkách Kateřině, manželce Matěje Lautrpacha celkem 27 kop 44 grošů. Rozině, dceři po Pavlovi Bretšnajdrovi, vyplatil v letech 1703 - 1706 ve čtyřech splátkách 11 kop 16 grošů. Pak mu zůstalo k doplacení 71 kop 36 grošů dcerám po Pavlovi Bretšnajdrovi - Rozině 31 kop 40 grošů, a po Zuzaně, která byla provdána za Adama Horáčka, třem dcerám, tedy Ludmile, Evě a Alžbětě, každé po 13 kopách 18 groších 5 fenicích.

     Následovaly zápisy o splátkách takto:

Rozině – v sedmi splátkách 21 kop grošů v letech 1707 - 1720,

Ludmile, dceři po Zuzaně Horáčkové – v šesti splátkách 18 kop grošů v letech 1710 - 1722,

Evě, dceři po Zuzaně Horáčkové – ve 3 splátkách 9 kop grošů v letech 1712 - 1723,

Alžbětě, dceři po Zuzaně Horáčková – v jedné splátce 3 kopy grošů v roce 1724,

třem dcerám po Zuzaně Horáčkové – v jedné splátce 3 kopy grošů v roce 1719.

     Patrně v roce 1725 grunt vyhořel, a proto nebyla odepsána žádná splátka.

     Další smlouva v gruntovní knize nese datum 7. února 1727. Václav Hornof, sejdouce smrtí časnou, po něm pozůstalá vdova dlouhý čas hospodařila, a nemohouce již déle pro sešlost věku hospodářství zastati, grunt ten dosavad nedostavěný, předala s 90 strychy orných polí, loučného pod 1 vůz sena, s jednou přítomnou krávou zádušní k lubenskému záduší patřící, synovi Václavu Hornofovi za 250 kop grošů míšeňských. Splácet měl po 5 kopách ročně..

     S gruntem převzal 3 koně tažné, 2 ovce, 1 kozu, 1 prasnici. Dále se při gruntu nacházel 1 nový okovaný vůz, 2 pluhy, 1 brány, 1 hák, 2 řetězy, 1 táhlo, 2 klanečníky a jinší ostatní nábytek.

     Vdova, neb macecha jeho, tedy Václava Hornofa (mladšího), vejminek do své smrti sobě činí - byt v teplé světnici. K vlastnímu užívání si dále vymínila orné pole pod přeloučí na prostředních honech pod 3 strychy, sena každoročně 2 kopky, votavy 1 kopku, v zahradě 6 záhonů na zelí, zahrádku jednu s ovocem.

     Vdova po Václavovi Hornofovi (starším) měla s ním také 3 vlastní dcery, Annu, Ludmilu a Salomenu, které byly ještě neprovdané. Nový držitel, Václav Hornof (mladší) byl povinen vystrojit jim řádnou svatbu.

     V ročních splátkách po 5 kopách grošů měl Václav Hornof vyplatit dědicům celkem 250 kop grošů:

po Pavlovi Bretšnajdrovi

10 kop 40 grošů – Rozině,

dětem po Zuzaně, manželce Adama Horáčka, totiž

  3 kopy 18 grošů 5 feniků – Evě,

  3 kopy 37 grošů 2 feniky – Alžbětě,

po Václavovi Hornofovi

25 kop 49 grošů 2 feniky – vdově Salomeně,

25 kop 49 grošů 2 feniky – Mařeně a po ní manželi Jakubu Bretšnajdrovi,

25 kop 49 grošů 2 feniky – Janovi,

25 kop 49 grošů 2 feniky – Václavovi, držiteli gruntu,

25 kop 49 grošů 2 feniky – Martinovi,

25 kop 49 grošů 2 feniky – Anně,

25 kop 49 grošů 2 feniky – Dorotě, za Jana Bretšnajdra vdané,

25 kop 49 grošů 2 feniky – Ludmile,

25 kop 49 grošů 2 feniky – Salomeně.

     Václav Hornof začal umořovat dluhy hned v roce 1727, kdy si odepsal svůj podíl, tedy 25 kop 49 grošů 2 feniky. Pak splácel takto:

1728 / 3 kopy grošů – položil vdově Salomeně, na dluh Alžbětě Horáčkové,

1729 / 3 kopy grošů – Janovi po neb. Václavovi Hornofovi,

1730 / 5 kopy grošů – Rozině po neb. Pavlovi Bretšnajdrovi,

1731 / 3 kopy 18 grošů 5 feniků – Zuzaně, nyní již po ní dětem Evě, zbytek,

1731 / 3 kopy 18 grošů 5 feniků – a Alžbětě, zbytek,

1732 / 5 kop grošů – Martinovi, po neb. Václavovi Hornofovi,

1733 / 5 kop 40 grošů – Rozině, po neb. Josefovi Bretšnajdrovi (správně asi po Pavlovi),

1734 / 5 kop grošů – Dorotě za Jana Bretšnajdra vdané,

1735 / 5 kop grošů – Janovi,

1736 / 5 kop grošů – Ludmile,

1737 / 5 kop grošů – Mařeně, a po ní manželi Jakubovi Bretšnajdrovi,

1738 / 20 kop 49 grošů 2 feniky - dokázal, že jest po Václavovi Hornofovi synu Martinovi za

                                                      poloviční peníze skoupil ostatní,

1739 / 5 kop grošů – Anně,

1740 / 20 kop 49 grošů 2 feniky - dokázal, že on po Dorotě skoupil tuto její mající podíl, se

                                                      odpisuje,

1741 / 5 kop grošů – Salomeně,

1742 / 5 kop grošů – Ludmile,

1743 / 5 kop grošů – Janovi,

1744 – pro vojanské příběhy soudy držané nebyly,

1745 / 5 kop grošů – Anně,

1746 / 5 kop grošů – Salomeně,

1747 / 5 kop grošů – Anně,

1748 / 3 kopy grošů – Ludmile,

1749 / 3 kopy grošů – Mařeně, a po ní manželovi,

1750 / 4 kopy grošů – Poněvadž Marie prostředkem časné smrti z tohoto světa se odebrala,

                                   tak se tuto její na tomto gruntu mající podíl za ni a za celý přátelstvo

                                   na mše svatý odpisuje.

     Když Václav Hornof zemřel, vdova Alžběta čtyři roky hospodařila sama. Pro svůj věk však grunt s stavením dobrým v dvojím pořadí, též také v dobrým stavu stodolou, předala svému synovi Janu Hornofovi za 200 kop grošů. Učinila tak smlouvou z 19. prosince 1750.

     Podle nového Catastru patřilo ke gruntu 105 strychů 1 věrtel 1 čtvrt orných polí, 14 strychů 2 věrtele lad, 4 strychy porostlin a loučného pod 1 ¼ vozu. Přídavku nový hospodář zanecháno má, tedy 2 dobré vozy, 2 pluhy, 1 hák, 2 brány, to vše ještě s jinším všelikým hospodářským v statku potřebným nábytkem, tedy 3 koně tažní, 1 vůl, 1 jalovice, 1 kráva železná, 3 ovce, 1 prasnice. Z obilí na zimu vysetého byly 3 strychy pšenice, 20 strychů žita, z čehož si odstupující mateř o budoucích žních čtvrtý mandel bráti sobě umínila. Pro snadnější splacení dluhů přijal nastupující hospodář obilí v slámě, a to 4 mandele pšenice, 25 mandelů žita, 4 mandele ječmene, 6 mandelů ovsa, hrachu a čočky po jedné fůře.

     Jan Hornof dlužil Matějovi Valchovi do Rakovníka 58 zlatých, což se Jan Hornof zavázal zaplatit k rukám věřitele se 6 % úrokem. Matěj Valch naopak nebude muset Janu Hornofovi vydat 3 strychy pšenice.

     Dalších dluhův peněžitých se na tom statku vynachází za 40 zlatých 27 krejcarů, což přepočteno na kopy míšeňských bylo 34 kop 40 krejcarů 2 feniky:

20 zlatých – Jiřímu Vokurkovi do Kněževsi, také se 6 % úrokem,

10 zlatých – Mařeně, vdově po neb. Tomášovi Tichým,

  3 zlatých 30 krejcarů – Jakubovi Bretšnajdrovi,

  2 zlaté 21 krejcarů – Tomášovi Bláhovi,

  4 zlaté 36 krejcarů – do Sence Kováři,

     Veminek postupitelkyně, mateř nastupujícího hospodáře, sobě až do smrti své pozůstavuje, a to: byt v teplé světnici, v síni komoru, jeden chlív, pod 5 strychů kus pole na tři díly, a to k lukám pod 1 ½ strychu, u žlábku pod 1 ½ strychu, k Hostokrejům pod 2 strychy. Mimo téhož na zelí 4 záhony v zahradě k Rakovníku, jakož také malou zahrádku při statku s stromovím neb ovocem. K tomu navíc měla dostávat 1 kopku sena a 1 kopku otavy. Všechna ta pole, jež si matka vymínila, se syn zavázal jaksepatří obdělávat.

     Na gruntu byl však ještě jeden syn, tuze mladý syn jménem Josef. Jemu měl bratr Jan Hornof vystrojit veselku, stejně jako dalšímu bratru Vojtěchovi. Josef měl navíc dostat 1 koně a půl vozu, Vojtěch také půl vozu. Pokud by Josef k místu neb nějaké živnosti přijíti neměl, tehdy mu bude nový hospodář povinen jednu světničku při statku poskytnout a dát k užívání 2 strychy pole z matčina vejminku.

     Po odečtení dluhů ve výši 34 kop 40 grošů 2 feniky zůstalo Janu Hornofovi k doplacení po 5 kopách ročně celkem 165 kop 19 grošů 5 feniků takto:

25 kop 49 grošů 5 feniků – po Salomeně k Lubenskému záduší,

14 kop 49 krejcarů 2 feniky – Jakubovi Bretšnajdrovi, vdovci po Mařeně,

14 kop 49 krejcarů 2 feniky – Janovi a po něm vdově,

10 kop 49 krejcarů 2 feniky – Anně,

12 kop 49 krejcarů 2 feniky – Ludmile a po ní dětem,

15 kop 49 krejcarů 2 feniky – Salomeně za Josefa Zíku vdané,

18 grošů 3 feniky – Alžbětě, po neb. Zuzaně za Adama Horáčka[15] vdané,

Novým nápadníkům: Mateř držitele gruntu, aby ostatní děti lépe poděleny byly, od téhož nápadu na sebe nic rozvrhnouti nedala,

24 kop 1 groš 5 feniků – Vojtěchovi,

24 kop 1 groš 4 feniků – Janovi, držiteli gruntu,

24 kop 1 groš 5 feniků – Josefovi.

     Jan Hornof splácel takto:

1751 – aby od zápisu zaplatiti mohl, neklade nic,

1753 / 4 kopy grošů – Salomeně za Josefa Zíku vdané,

1753 / 4 kopy grošů – Jakubovi Bretšnajdrovi a po něm vdově,

1754 / 4 kopy grošů – Janovi a po něm vdově,

1755 / 4 kopy grošů – k záduší lubenskému,

1756 – promíjí se, aby k záduší lubenskému platiti mohl,

1757 / 4 kopy grošů – Salomeně,

1758 – promíjí se, aby dluhy platiti mohl,

1759 – aby starý kopy vypsaný a nesložený Jakubovi Bretšnajdrovi zaplatiti mohl, tento rok

            nic neklade,

1760 / 4 kopy grošů – k záduší domácímu,

1761 / 4 kopy grošů – Janovi Hornofovi, a po něm vdově

1762 / 3 kopy grošů – Salomeně za Josefa Zíku vdané,

1763 / 12 kop 4 groše 2 feniky – Ludmile a po ní synu Josefovi skrze pana důchodního

                                                     krušovského zaplacený

1764 / 2 kopy grošů – Janovi a po něm vdově,

1765 – aby starý dluhy platil, nic neklade,

1766 / 4 kopy grošů – k záduší lubenskému,

1767 / 4 kopy grošů – platí dluhy,

1768 / 4 kopy grošů – platí dluhy,

1769 / 24 kop 49 grošů 2 feniky – Salomeně za Josefa Zíku vdané, zbytek.

     Jan Hornof ujal grunt v roce 1750 od svého toce Václava Hornofa, s jednou přítomnou krávou železnou, která patří k lubenskému záduší, a to za sumu hlavní 200 kop grošů míšeňských.[16] Dluhů převzal za 34 kop 40 grošů 2 feniky. Do roku 1769 z toho zaplatil 54 zlatých 38 krejcarů 4 feniky. Zůstalo mu pak ročně po 4 kopách grošů k doplacení 110 zlatých 41 krejcarů 1 fenik takto:

starým nápadníkům

13 kop 49 grošů 5 feniků – po Salomeně, k záduší domácímu,

10 kop 49 grošů 2 feniky – Mařeně, již po ní Jakubovi Bretšnajdrovi,

  2 kop 49 grošů 2 feniky – Janovi, po něm vdově,

10 kop 49 grošů 2 feniky – Anně,

18 grošů 4 feniky – Alžbětě, po nebohé Zuzaně, za Adama Horáčka vdané,

nynějším nápadníkům

po nebohém Václavovi Hornofovi dětem

24 kop 1 groš 5 feniků – Vojtěchovi,

24 kop 1 groš 4 feniků – Janovi, držiteli gruntu,

24 kop 1 groš 5 feniků – Josefovi, na vojně,

     Jan Hornof splácel takto:

1770 / 4 kopy grošů – Janovi, držiteli gruntu,

1771 / 4 kopy grošů – též držiteli gruntu,

1772 – zůstává stát skrz nemoc.

1773 – Poněvadž Vojtěch Hornof smrtí časnou z tohoto světa sejdouc, jeho Praetence 24 kop

            1 groš 5 feniků, následovním způsobem k rozvržení přichází:

7 kop grošů – manželce Veronice,

dětem

7 kop grošů – Václavovi,

7 kop grošů – Josefovi,

3 kopy 1 groš 5 feniků – na Mše Svaté, zbytek.

     Dále bylo placeno ještě takto:

1773 / 3 kopy 1 groš 5 feniků – na Mše Svaté Vojtěchovi Hornofovi,

1774 – má na loňské Mše Svaté ještě dáti a s quitancí proukázat.

     Jan Hornof, sejdouce z tohoto světa smrtí časnou, po něm pozůstalá vdova nejsouce v stavu tom, hospodářství toto déle v držení míti, smlouvou ze 7. listopadu 1774 svému synu Janu Hornofovi, jakožto pravému dědicim postoupiti jest sobě umínila. Protože však na gruntu vázlo velké množství dluhů a syn Jan, nemaje žádných prostředků, nemohl by také dále hospodařit, aby ale sebe docela všeho nezbavil, a nobrž při menší starosti živ býti mohl, rozhodla se rozdělit grunt dvě poloviny. 

     Jan Hornof mladší tedy postoupil polovinu svého gruntu Ondřeji Krabcovi (čp. 28) za sumu hlavní 180 kop grošů míšeňských. Ten převzal stavení, jedno pořadí na dolejší straně, v kterým se vynachází světnice s dvěma komorami, a 1 chlív, v stodole dolejší pirna. Polí orných 104 strychů 1 1/3 věrtele, ladem ležících bylo 18 strychů 2 věrtele, z luk bylo 1 ¼ fůry sena.  

     Z toho Ondřejovi Krabcovi měla připadnout polovina, tedy orných polí 52 strychů 2 věrtele (poloha polí: „Na vysoký mezi“, „Za dlouhou jámou“, „U žlábku“, „U klínu“, „U louže“, „U průhonu“, „Na honu“, „Na rychtářce“, „Od luk“, „Mezi jámou“, „Na širokým písku“, „Na dlouhým písku“, „Za humny“, „Za Zíkovic“, „Pod horou“, „U doubku“, „Na pustině“), ladem ležících bylo 9 strychů 1 věrtel. Loučného na dolejší louce při dolejší straně a při Sochorovic v humně, louku při obecní louce a pastviště, všechno na polovic. Převzít měl také polovinu jak obilních, tak i peněžních dluhů.

     Odstupující hospodyně si vymínila byt v teplé světnici s jednou komorou u vrat a chlív při hořejší straně, s jednou hůrou.  Také měla dostávat 1 strych 2 věrtele pšenice, 6 strychů žita, 2 strychy ječmene, 2 věrtele hrachu a 1 strych ovsa. Pro vyživení dobytka měla též dostávat 2 kopky sena a 6 mandelů slámy. Z ovoce co Pán Bůh nadělí čtvrtý díl. Též mohla užívat jeden záhon na zelí. Protože se grunt rozdělil na dvě části, každý hospodář měl poskytovat tohoto výměnku polovinu.

     Nejstarší syn Václava Hornofa Martin považujíce, že on při témž gruntu mnoho práce vynaložil, aby tehdy nějakou mzdu obdržel, tehdy oba (hospodáři) svolili, že mu dají k doživotnímu užívání 1 strych pole „U Hučovic jámy“.

     Také zde byl Josef, nejmladší syn a bratr nynějšího hospodáře, starý jen 2 léta, jemuž by grunt tento dědičným právem připadnouti měl. Pokud by dosáhl zletilosti, pak by mu tato polovina gruntu byla předána. Pokud by ale za nedostatečného uznán byl, pak by po matčině smrti dostával od každého z hospodářů po jedné polovině jejího výměnku. A kdyby on toho nedočkal, tehdy Matějovi by takový (grunt) připadl.

     Pokud by Ondřej Krabec chtěl svou polovinu prodat, nebo kdyby nemohl dále hospodařit, pak by dědicové Hornofovský nejpřednější kupecký právo k témuž gruntu mají.

     Nastupující hospodář Jan Hornof vzal na sebe úhradu poloviny dluhů:

obilní dluhy:

do důchodu krušovského obročenského – 40 měřic 1 věrtel žita, 21 měřic ječmene a 62 měřic ovsa,

peněžité dluhy:

67 zlatých 48 krejcarů – do contribuce,

  8 zlatých 30 krejcarů – za císařské obilí,

  3 zlaté 15 krejcarů – k záduší lubenskému,

  1 zlatý – k záduší pavlíkovskému,

  1 zlatý 15 krejcarů – k záduší hvozdskému,

24 krejcarů – do sirotčí kasy,

39 zlatých 44 krejcarů – do důchodu krušovského, spolu za železo,

  4 zlaté 45 krejcarů – do důchodu fořtovského,

Particulární dluhy, které nový hospodář mimo nadpravených, podle možnosti k splacení má:

  2 zlaté 15 krejcarů – Novému do Přílep,

  7 zlatých 30 krejcarů – krakovskému šenkýři,

  6 zlatých – lubenskému šenkýři Kejlovi,

  2 zlaté – rychtáři kalubskému k zámecký kapli od kázně,

  6 zlatých 15 krejcarů – Dorotě Štibrový,

45 krejcarů – Lidmile Hornofové,

45 krejcarů – Palírovi do Rakovníka,

  1 zlatý 52 krejcarů – Štěrbovi,

  1 zlatý 30 krejcarů – rakovnickému Židu Herzlovi,

  2 zlaté 30 krejcarů – seneckému Židu Salamonovi,

a ještě obilní dluhy:

3 strychy 2 věrtele – kováři do Přílep žita,

2 strychy 2 věrtele – Sirovátkovi žita,

2 věrtele – Sirovátkovi pšenice,

2 strychy – Františkovi Šnajberkovi žita. 

     Svrškové novému hospodáři, mimo jiné polovice, ještě se zanechávají, a to: 1 sešlý vůz šacován za 8 zlatých, 1 hák a 1 brány za 1 zlatý 45 krejcarů, 4 líšně, 1 závěrka, 1 klanečník, 1 sekyra, 1 motyka, 1 vidle, 1 kopáč a 1 železná lopata za 1 zlatý 50 krejcarů, též řezací stolice a 1 travní kosa za 1 zlatý 35 krejcarů.

     Z obilí na zimu vysetého byl 1 strych 2 věrtele pšenice a 9 strychů žita. Z obilí v slámě byl 1 mandel pšenice, 2 mandele žita, ½ fůry hrachu, ½ fůry čočky a 1 mandel ovsa. Z kteréžto příčiny taky tato polovice gruntu o 30 kop grošů k zvejšení jest.

     Když se od hlavní sumy odečtou dluhy ve výši 126 zlatých 41 krejcarů, což převedeno na kopy dělá 108 kop 35 grošů 1 fenik, a také 3 kopy grošů za polovinu nepřítomné zádušní krávy, zůstává s ročníma vejrunky po 2 kopách grošů k doplacení 68 kop 24 grošů 6 feniků takto:

starým nápadníkům:

  6 zlatých 54 grošů 5 feniků – po Salomeně k záduší domácímu,

dětem

  5 zlatých 24 grošů 4 feniky – Mařeně, po ní Jakubovi Bretšnajdrovi,

  1 zlatý 24 grošů 4 feniky – Janovi, po něm vdově,

  5 zlatých 24 grošů 4 feniky – Anně, k záduší,

  9 grošů 2 feniky – Alžbětě, za Adama Horáčka vdané,

Vojtěchovi po nebohém Václavovi Hornofovi, a po něm dědicům:

  3 zlaté 30 krejcarů – vdově Veronice

dětem

  3 kopy 30 grošů – Václavovi,

  3 kopy 30 grošů – Josefovi,

12 kop 1 groš – od bratra Josefovi na vojně,

24 kop grošů – odstupující hospodyni jako mateři pro další její Disposii,

  2 kopy 36 grošů 1 fenik – na Mše Svaté za nebohého otce.

     Jan Hornof splácel dluhy takto:

1775 / 2 kopy 36 grošů 1 fenik – na Mše Svaté za nebohého otce, zbytek,

1775 / 9 grošů 2 feniky – Alžbětě za Adama Horáčka vdané, po ní na Mše Svaté, zbytek,

1776 – zůstává stát, aby loňské Mše Svatý zapravil,

1777 / 45 krejcarů – na dluhy zaplatil do Rakovníka Palíru,

1777 / 4 zlaté – Františku Šnajberkovi za 2 strychy žita,

1778 / 2 kopy grošů – po Václavovi vdově Veruně,

1779 – platí dluhy,

     Do předchozích zápisů o dluzích nebyla zahrnuta půjčka 20 zlatých se 4 % úrokem od casy sirotčí panství křivoklátského, takže nyní se do gruntovní knihy zapisuje a tím pojišťuje.

1780 / 8 zlatých 30 krejcarů – za císařské obilí,

1780 / 24 krejcarů – do sirotčí kasy,

1780 / 1 zlatý 52 krejcarů – rakovnickému Štěrbovi,

1780 / 1 zlatý 30 krejcarů – rakovnickému Židu,

1781 / 2 zlaté – na dluh rychtáři kalubskýmu k zámecký kapli odkázané,

1782 / 5 zlatých – platil dluh do důchodu krušovského,

1783 – má platit dluhy,

1784 / 3 zlaté 30 krejcarů – platil dluhy rakovnickému šenkýři,

1784 / 45 krejcarů – platil dluhy Ludmila Hornofové,

1787 / 3 zlaté 15 krejcarů – k záduší lubenskému,

1787 / 1 zlatý – k záduší pavlíkovskému,

1787 / 1 zlatý 15 krejcarů – k záduší hvozdskému,

1787 / 4 zlaté 45 krejcarů – do fořtovského důchodu,

1788 / 2 zlaté 15 krejcarů – Novému do Přílep,

1788 / 6 zlatých 15 krejcarů – Dorotě Štíbrové,

1790 / 4 zlaté – krakovskému šenkýři, zbytek,

1790 / 3 zlaté – lubenskému Kejlovi,

1790 / 3 zlaté – a jemu Kejlovi na Mše Svatý,

1790 / 2 zlaté 30 krejcarů – Židu seneckému Šalamounovi,

1791 / 3 zlaté 30 krejcarů, neb 3 kopy grošů – záduší po Samuele,

Dětem po Václavovi Hornofovi:

1791 / 4 zlaté 5 krejcarů neb 3 kopy 30 krejcarů – Václavovi,

1791 / 4 zlaté 5 krejcarů neb 3 kopy 30 krejcarů – Josefovi,

1792 – platil dluh dle Quittance kováři do Přílep 3 strychy 2 věrtele žita,

     Podle smlouvy z 28. října 1790 si Jan Hornof na zaplacení císařsko-královské kontribuce vypůjčil na 6 let 45 zlatých od Žida Nathana Švarce z Rakovníka. Místo úroků dostal Nathan Švarc do užívání 2 lány pole vedle Václava Bretšnajdra.

1793 / 20 zlatých – platil do sirotčí kasy, zbytek,

1794 / 67 zlatých 48 krejcarů – platil kontribuci, zbytek,

     V roce 1794 se ze zádušní kasy chyňavské vypůjčil 30 zlatých na zaplacení dluhů. V témž roce platil Jan Hornof obilní dluh Syrovátkovi, a to 2 strychy 2 věrtele žita a 2 věrtele pšenice.

1794 / 2 kopy grošů – položil odstupující hospodyni jakožto mateři,

1795 / 1 kopa 24 grošů 4 groše – položil Janovi, po něm vdově, zbytek,

     Když pravý dědic tohoto gruntu Josef Hornof dosáhl zletilosti, prodal smlouvou z 29. května 1799 grunt svému bratru Janu Hornofovi, který ho do té doby užíval. Z dohodnuté ceny 200 zlatých složil Jan Hornof na hotových penězích 144 zlatých a podle poznámky při smlouvě, brzy doplatil i zbylých 56 zlatých.

     Josef Hornof si k doživotnímu užívání vymínil 3 strychy 2 věrtele pole „U louží“ vedle Petra Šnajberka, 1 strych „K lukám na honách“ vedle Václava Hornofa, a 2 věrtele „Na klínku k Hostokrejům“ vedle Václava Bretšnajdra. K tomu si vymínil ještě 1 komoru, 1 chlíf, a hůru nad tím chlívem. Josef Hornof patrně šel na vojnu, neboť se ve smlouvě píše, že kdyby se nevrátil (neuvádí se odkud), tak ty dva strychy pole „U louží“ mému bratru Matějovi propouštím. Ostatní 1 strych 2 věrtele pole může užívat hospodář Jan Hornof, dokud by se bratr Josef nevrátil. Další smlouvou ze 3. prosince 1799 koupil Jan Hornof od svého bratra Josefa jeho dojednaný výměnek na tomto gruntu za 15 zlatých na hotových penězích.

     Dále Jan Hornof splácel takto:

1801 / 11 zlatých 16 krejcarů – zemřouce mateř Anna, jí funus vypravil a na něj vynaložil,

1801 / 4 zlaté – na Mše Svatý za mateř,

1802 / 4 zlaté – odstupující mateři Anně na Mše,

1803 / 2 zlaté 24 krejcarů – odstupující hospodyni mateři Anně na Mše Svaté, zbytek,

1807 / 3 kopy 54 grošů 5 feniků – starým nápadníkům, po Salomeně k záduší domácímu,

                                                       zbytek,[17]

1807 / 5 kop 24 grošů 4 feniky – Mařeně po Jakubovi Bretšnajdrovi zbytek.

1807 / 3 kopy 30 grošů – zemřela vdova Veronika po Vojtěchovi Hornofovi, její podíl se

                                         synovi Václavovi v Zavidově se tuto pojišťuje.

1808 / 3 kopy 30 grošů – Václavovi v Zavidově,

1808 / 5 kop 24 grošů 4 feniky – Anně, po ní k záduší domácímu.

     Jan Hornof, jakožto otec, umínil sobě skrze velký věk a sešlost zdraví, takový (grunt) svému synu Antonínovi Hornofovi ze živobytí svého k dědičnému užívání odstoupiti. Učinil tak smlouvou ze 14. března 1809.

     Povinnostě na témž gruntě jsou následující:

a/ Císař královské kontribuce dle Subrepartice.

b/ Císař královské Magazin Transporty Lifrunky.

c/ Gruntovní knížecí vrchnosti jménem pěší roboty skrze celý rok týhodně 3 dny.

d/ Jménem gruntovní činže.

e/ Desátku panu faráři letníku, z každé krávy 3 krejcary, pak při Velikonocích 2 vejce.

f/ Domácímu učiteli každoročně 1 čtvrtec pšenice a 1 čtvrtec ječmena při svatý Lidmile.

g/ Z půl nepřítomné krávy k záduší lubenskému 8 ¾ zlatého.

h/ Ostatní všeobecný břemena zároveň s jinejma trpěti a vybejvati.

     Při gruntu se nacházelo 84 měřic orných a 2 měřice ladem ležících polí, 3 měřice loučného, 1 měřice 8 věrtelů zahrad a 3 měřice porostlin, a to v hodnotě 550 zlatých.

     Stavení na gruntu sestávalo z 1 světnice, 2 komor, 1 sýpky, 2 chlévů na dobytek, 1 kůlny a 1 stodoly, to vše v hodnotě 200 zlatých. Z dobytka syn Antonín převzal pár tažných volů za 160 zlatých, a 8 ovcí po 2 zlatých.

     Seznam zemědělského a hospodářského nářadí obsahoval tyto položky:

30 zlatých – 1 vůz v prostředním stavu,

  5 zlatých – 1 pluh, 1 hák, 1 brány,

  1 zlatý 30 krejcarů – 1 řebřiny, 1 fasunk, 1 hnojník,

  1 zlatý – 1 táhlo, 1 klanečník,

  6 zlatých – 1 řezací stolice, 1 hrabice a 1 travní kosa,

  1 zlatý 30 krejcarů – 1 sekera, 1 motyka, 1 lopata železná,

40 krejcarů – 1 vidle, 1 kopáč,

30 krejcarů – 1 nebozez velký, 1 laťovník, 1 vosní nůž,

  4 zlaté – 1 truhla velká na sypání, 1 almara v domě, 1 police velká, 1 malá,

  3 zlaté – 1 stůl žlutej a stolice, při něm 1 židlička.

     Z obilí na zimu setého byly 4 strychy pšenice po 8 zlatých a 10 strychů žita po 6 zlatých. Obilí vysejt na jaro otec se zavazuje: 3 strychy pšenice po 4 zlatých, 8 strychů ovsa po 2 zlatých, 8 věrtelů hrachu za 3 zlatých a 1 strych čočky za 6 zlatých.

     V součtu bylo aktiv za 1100 zlatých 10 krejcarů.

     Antonín Hornof převzal také řadu dluhů:

80 zlatých – k záduší Interesse,

  7 zlatých – do důchodu krušovského,

14 zlatých – do obročenské kasy 6 měřic, po Václavu Hornofovi Josefovi, na vojně,

     Na kasovním obilí Antonín Hornof dlužil:[18]

žita – 44 měřice 32 věrtelů ¾ čtvrtce,

ječmene – 12 měřic 3 věrtele 2 čtvrtce,

ovsa – 49 měřic 3 čtvrtce.

Toto obilí bylo prošacováno od otce za 200 zlatých.

     Ke dluhům se ještě připočetly 3 zlaté 3 krejcarů z ½ nepřítomné zádušní krávy. Celkem tak na gruntu vázlo za 304 zlatých 30 krejcarů dluhů, takže čistá hodnota gruntu byla 795 zlatých 40 krejcarů.

     Odstupující hospodář si pro sebe a manželku vymínil teplý byt, 1 komoru na zápraží, 1 chlév a nad ním hůru. Na obilí měl každoročně dostávat 6 měřic pšenice, 12 měřic žita, 4 měřice ječmene, 1 měřice hrachu a 2 měřice ovsa. K vyživení kousku dobytka má dostávat 4 mandele dlouhé a 3 mandele krátké slámy, 3 centnýře sena a 2 centnýře otavy. Na erteple mohl užívat 6 čtvrtců pole za humny u pastvištěte, při dolejší straně, od ovoce dle božího nadělení čtvrtý díl a ze chmele třetí krejcar. Nový hospodář též otci odevzdá z obilí všeho čtvrtý mandel.

     Otcovi bratři také užívají kus pole k tomuto gruntu přináležející. Martin Hornof má bez platu 3 strychy pole „U Hučovic jam“, a Matěj Hornof 1 strych „U louže“, z něhož bude novému hospodáři platit 1 zlatý 30 krejcarů. Také sestra Marie, provdaná v Kožlanech doživotně užívala pole, patřící k tomuto gruntu, a to 2 strychy „k Hostokrejům“, dále „Klínek“ pod 2 věrtele, „U paloučku“ pod 1 strych.

     Antonín Hornof splatil některé dluhy takto:

1815 / 30 zlatých – k záduší chyňavskému Capital,

1815 / 50 zlatých – k záduší běleckému, zbytek.

     V roce 1818 je zmínka o vtělení svatební smlouvy mezi Antonínem Hornofem z Lubné, coby ženichem, a nevěstou Barborou Jouglovou z Lánů.

     Další svatební smlouva Antonína Hornofa byla do Knihy svatebních smluv (fol. 113) v roce 1838 vtělena, tentokrát s Marií Skoupou. Ta přinesla na grunt věnem 140 zlatých a 2 krávy. Za to se jí na tomto gruntu pojišťoval výměnek, spočívající v užívání pokojného teplého bytu v malé světnici, 1 chlív v hořejším pořadí při dvoře, hůru nad tím chlívem a 1 menší sklípek. Dále měla dostávat na zrně 5 strych žita, 2 strychy pšenice, 1 strych 2 věrtele ječmene, 2 věrtele hrachu neb čočky. Mohla užívat kousek pole pod 2 věrtele „na pastvišti u loučky“ na erteple, který hospodář s 5 forma pohnojí a připraví. Ona ale z hospodářového steliva stlát a jemu hnůj dávat bude. Pro vyživení kouska dobytka měla dostávat 4 mandele dlouhé a 3 mandele drobné slámy, 3 centnýře sena a 2 centnýře otavy. Z ovoce měla dostávat pátý díl. Hospodář také obilí do a ze mlejna dovážet povinen bude.

     Zápisy k tomuto gruntu v této gruntovní knize končí odkazem na gruntovní knihu novou, kdy se měl v roce 1829 stát jeho novým držitelem Martin Hornof.

 

 

---