KEJLA, Jaroslav - Nadace Lubná

KEJLA, Jaroslav

nar. 27. 7.1892 Lubná 80

zmř.18. 8.1977 Praha

Syn Jana Kejly, chalupníka v Lubné 80, a Anny Bretšnajdrové z Lubné.

Ruský legionář. Brigádní generál čs. armády, Ing.

V letech 1905 - 1911 studoval na české vyšší reálce v Rakovníku (zkoušku dospělosti vykonal 7. 7.1911). Poté byl imatrikulován na pražském Českém vysokém učení technickém, kde si zvolil obor strojního a elektrotechnického inženýrství. První státní zkoušku zde vykonal 28. 2.1914.

Na vojnu byl odveden 4.4.1914 a narukoval jako jednoroční dobrovolník ke 2.rotě telegrafního pluku v Sankt Pölten v Rakousku. Bylo mu přiděleno služné ve výši 6 korun. Na svobodníka byl povýšen 1.11.1914. Dne 4.2.1915 byl převelen k 91.pěšímu pluku do Českých Budějovic a zde byl zařazen ke III. náhradní rotě. Ještě v Sankt Pöltenu byl povýšen na desátníka, a to s platností od 5. 2.1915.

O jeho dalších osudech za 1. světové války je možno se dočíst v článku "Jak to bylo v bitvě u Chorupan, kde se dal Jaroslav Hašek zajmout", otištěném ve Sborníku Památníku národního písemnictví (Literární archiv) č. VII/1972. Jaroslav Kejla byl totiž v té době pravděpodobně jedním z posledních žijících účastníků této bitvy, a také z těch, kteří se znali s Haškem. Tento článek napsal proto, aby opravil nesprávné údaje, které zjistil v některých knihách a článcích jednajících o Jaroslavu Haškovi. "Myslím, že vyvěrají z neznalosti prostředí a ze snahy Haška glorifikovat", píše Jaroslav Kejla v úvodu.

Pro zajímavost cituji zde z tohoto článku většinu podstatných částí:

"Hašek narukoval k c. k. náhradnímu 91.pěšímu pluku do Českých Budějovic v únoru 1915. Tehdy povolalo Rakousko-Uhersko do zbraně několik ročníků zálohy najednou, aby nahradilo ztráty po porážkách v Halič a Srbsku v roce 1914. Hašek nenastoupil hned do školy pro záložní důstojníky. Nějaký čas po narukování cvičil s mužstvem, všichni ještě v civilu. Na cvičišti ve Čtyřech Dvorech se jimi jen hemžilo. Ale i v tom množství se stal Hašek nápadným svou figurou a oblečením. Na hlavě měl nízký cylindr, jaký nosívali pražští fiakristé, byl oblečen v dlouhý šosatý kabát, snad po nějakém venkovském faráři, na nohou polovysoké boty.

V který den se objevil v naší světnici v Mariánských kasárnách mezi jednoročáky, již přesně nevím. Obsadil kavalec u okna. Ve světnici jsme byli Češi a Němci různého stáří mezi 18 - 35 roky a různých povolání. Nejmladší z nás byl později proslavený kadet Biegler. Nepamatuji se, že by byl Hašek za celou dobu, co byl s nmi ve škole, s někým z nás hovořil. Nikoho si nevšímal, lehal na kavalec, díval se do stropu a usmíval se jako Ladův Švejk. Zřejmě soustředěně vymýšlel nějakou veselou historku. Dlouho však s námi na světnici nebyl, brzy zmizel. Říkalo se, že dostal nějaké peníze a ubytoval se ve městě.

Jednou ráno, když škola odcházela na cvičiště a zahýbala kolem rohu kasáren do ulice vedoucí do Čtyř Dvorů, uslyšeli jsme silný křik vycházející z kasárenského arestu. Porozuměli jsme jen slovům: "Wo ist die Humanität?". Po návratu ze cvičiště jsme se dozvěděli, že to křičel Hašek. Předešlé noci způsobil v opilosti výtržnost a byl dělostřeleckou hlídkou zadržen a arestován. V arestě zřejmě do rána nevystřízlivěl. Nenapíši, co se tehdy povídalo, že Hašek provedl. Nebylo to slušné, ale podle všeho pravdivé. Rozhodně se Hašek nedostal do vězení z důvodů, které ve Švejkovi připsal Markovi.

Pak už se mezi námi ve škole neobjevil. Ze školy byl vyloučen ne snad proto, že by dezertoval, nýbrž pro své chování, nedůstojné budoucího záložního důstojníka. Výhoda jednoročního dobrovolníka mu vzata nebyla a vzata být ani nemohla. Stejně za války zbylo z této výhody jen právo nosit na rukávech žluté proužky.

Náhradní 91. pěší pluk odejel i s Haškem z Budějovic do Mostu nad Litavou 20. května 1915 za asistence XI. pochodového praporu, který potom zůstal ještě několik dní v Suchých Vrbnech u Českých Budějovic, než odejel na frontu. Teprve v Mostu nad Litavou byl zformován XII. pochodový prapor odejel z Mostu nad Litavou na frontu 27. června 1915 a před bitvou u Sokalu se setkal s plukem.

Hašek přešel na frontu s XII. pochodovým praporem. Z jeho dvou setnin byly vytvořeny 11. a 12. polní setniny. Hašek tedy sloužil u 11. polní setniny až na frontě. Po bitvě u Sokalu (26.července - 3.srpna 1915), kdy z 9. setniny zbylo z 250 mužů jen 48 a z 12. setniny jen 42 mužů, byly tyto decimované setniny sloučeny a vytvořily novou 12. polní setninu. Podobně byla sloučena 10. a 11. setnina v novou 11. setninu, u které Hašek zůstal.

III. prapor, jemuž velel hejtman Ságner, měl od bitvy u Sokalu pouze dvě setniny. Jedenáctou, jíž velel nadporučík Lukáš, a dvanáctou, které velel tehdy jakýsi nadporučík Kandel z Prachatic. My vojáci 12. setniny jsme jej takřka neznali. Obě setniny byly velmi slabé. Mívaly zpravidla méně než 100 lidí. Po doplňcích ze XIII. a XIV. pochodového praporu stoupl vždy počet asi na 120 mužů. Doplněk 12. setniny ze XIV. pochodového praporu jsme z jedné třetiny ztratili hned u Podgorelců, takže u Chorupan měla asi 110 mužů.

Ságner a Lukáš byli kamarádi. Z toho plynulo, že Lukáš a jeho 11. rota byla Ságnerem šetřena. Mimoto Lukáš se o svou setninu staral, kdežto náš Kandel nás nechal okrádat, nebo nás sám okrádal. Tak například, když u Lukáše fasoval voják 10 cigaret, byly to u nás 4 cigarety apod. Měla-li 11. setnina oběd uvařen z čerstvého masa a k tomu každý voják dostal navíc po masové konzervě, pak u 12 setniny byl oběd z konzerv a navíc jsme nedostali nic. To jsme poznávali, když se obě setniny setkaly v zákopech. Když byla 12. setnina na předzvědech, držela polní stráže nebo tvořila zadní voj při ústupu, měla se ještě hůře.

Vojáci 12. setniny byli špinaví, zavšivení, hladoví, nevyspali a k smrti utahaní. Já například za celou dobu čtyř měsíců, kdy jsem byl na frontě, jsem se mohl jen jednou vykoupat v potoce a vyprat si prádlo. Byli jsme na tom tak, že vojáci, Češi i Němci, šli u Podgorelců do útoku bez nucení, neboť hledali jedno ze tří východisek: být zabit, raněn nebo přijít do zajetí.

Od průlomu u Gorlice v květnu 1915 Rusové skoro stále ustupovali. Naše 12. setnina byla při postupu stále "Vorhut" nebo "Nachrichtendetachement", tj. předzvědný oddíl, a prodělávala při špatném zásobování namáhavé pochody s častými krátkými, zato však krvavými srážkami. Jindy vysílala polní stráže nebo patroly (hlídky). Byla-li někdy v záloze, chodila v noci kopat zákopy do přední linie. Málokdy bývala celá pohromadě. Zkrátka byla daleko více zatížena než 11. setnina nebo kterákoli jiná setnina 91. pěšího pluku.

Když náš pluk v polovině září 1915 ustupoval za tmavé noci od Podgorelců u Dubna, byla to opět 12. setnina, která dělala "Nachhut", tj. zadní krycí voj. Poslední přešla po provizorních můstcích přes bažiny a řeku Ikvu. Za ní je ženisté hned ničili. Ústup jsme ukončili až v Chorupanech. Ubytovali nás ve stodole první chalupy. Byla tma, takže jsme neviděli, jak vesnice vypadá. Jak se jmenuje, to jsem si přečetl na tabuli až později. Jídlo jsme nedostali. Ale sotva jsme utrmácení usnuli, již nás zase budili. To už začínalo svítat. Zavedli nás do blízkých mělkých zákopů, kde později skončila 11. setnina, a uložili nám vyhloubit je do výše muže. Já jako jednoročák desátník jsem kopat nemusel, ale měl jsem nutit lidi k práci. Všichni jsme byli utahaní, hladoví a nevyspalí. Není divu, že se do práce nikomu nechtělo. Kromě lopatek nebylo žádné nářadí.

K polednímu přišel jakýsi Lajtnant (poručík), nám neznámý, a německy mně vynadal s pohrůžkou, že mne zastřelí, protože jsme nedosáhli všude žádané hloubky.

Odpoledne ke čtvrté hodině přišel znovu tento neznámý poručík a nařídil mně, abych asi s deseti lidmi sestoupil přes zákopy do roviny svažující se k řece Ikvě a šel v ukázaném směru tak daleko, až nám dá znamení, pak že se máme zastavit, zakopat a držet polní stráž. Dal mi pistoli na vystřelování raket (světlic), místo příslušných patron mně však dal něco jiného" byla to jakoby šiška na konci silného drátu - viděl jsem to poprvé v životě - a neřekl mi, k čemu to je ani jak se s tím zachází. Kdyby Rusové nastupovali, měl jsem odpálit raketu jakési barvy.

Pomyslel jsem si něco o bláznech, nač mně dává pistoli bez patron a co mám dělat s tím druhým krámem, když s tím zacházet neumím. Předal jsem tyto věci svým vojákům, aby je nesli, a co se s nimi stalo, nevím. Vojáci je asi brzy zahodili. Bral jsem to jako přímé nabádání k provedení dávno již usmysleného záměru použít první příležitosti a dostat se do zajetí.

Odpochodovali jsme po strništích - úroda byla sklizena. Časem jsme se ohlédli, zdali nám ze zákopů někdo dává znamení. Nic jsme však neviděli. Už jsme byli hodně daleko, snad na polovině cesty od našich zákopů k řece, když na nás začali střílet. Naštěstí nikdo z nás nebyl zasažen. Nařídil jsem hned "k zemi" a "zakopat". Když střelba ustala - střílející jsme nespatřili - poslal jsem do zákopů posla, aby vše hlásil a zjistil, máme-li zůstat na místě nebo postoupit ještě dále.

Vrátil se se vzkazem, že je vše v pořádku a abychom se snažili v nastávající noci navázat spojení s naší hlavní stráži, která bude od nás napravo na stejné úrovni, a s polní stráží od 102. pěšího pluku, která bude někde od nás nalevo.

S naší hlavní polní stráží jsme spojení navázali. Spojit se se 102. pěším plukem se nepodařilo za celou dobu několika dní, co jsme stráž drželi, ani nám, ani střídačce. Snad 102. pluk nestavěl stráže vůbec, nebo je naše hlídka nenašla, protože se hlídkám nechtělo daleko chodit, hledat v noci a vystavovat se nebezpečí.

Čekal jsem, že někdy v noci přijdou Rusové, kteří o nás musili vědět, neboť ze severního, vyššího břehu Ikvy měli dobrý přehled po celé rovině. Kdyby byli přišli, byl jsem odhodlán nedovolit střílet a se všemi svými vojáky se vzdát. Byl jsem ostatně přesvědčen, že jak Češi, tak i Němci na takovou příležitost čekali jako já. Poprvé jsme drželi stráž po zbytek dne, po celou noc, celý další den až do půlnoci, kdy nás všechny tři stráže, přišla vystřídat druhá půlrota. Tu jsme zas vystřídali příští půlnoc, celkem asi dvakrát. Vystřídaná půlrota odcházela do stanů postavených na louce na jižním konci vesničky Chorupany. Tam ji trochu nakrmili a nechali vyspat.

Na stráži jsme nespozorovali nic podezřelého. Rakouské dělostřelectvo tu a tam ve dne vystřelilo jeden nebo dva granáty, které nás přelétávaly a dopadaly ještě před Ikvou. Jen v noci bylo slyšet od řeky rány, jako když se skládají trámy. To Rusové stavěli most přes Ikvu. Ostatně, ať by s dělo cokoliv nikdo se mne na nic neptal, hlášení nežádal. V noci z 23. na 24. září 1915 nebylo slyšet nic, což bylo podezřelé, aspoň mně. Zvečera svítil úplněk, bylo velmi jasno, a proto bylo zakázáno vysílat klídky. Vystřídat nás nepřišel nikdo. Spojka, která nám o půlnoci přišla oznámit, abychom se stáhli k hlavní stráží, nám sdělila, že střídání nebude, ježto Rusové přý znovu ustupují a 12. setnina půjde ráno jako "Nachrichtendetaschement" dopředu za Rusy. Nemohl jsem pochopit, na jakém podkladě mohlo rakousko-uherské velení dojít k závěru, že Rusové budou ustupovat. Proč ta neopatrnost, stáhnout předčasně polní stráže a ponechat zákopy bez sebemenší ostrahy.

Odvedli nás pak nikoli na obvyklé místo při střídání, nýbrž hned do první chalupy, kde bylo, jak jsem později zjistil, velitelství našeho praporu. Dostali jsme špatné jídlo a po dlouho době jsme dokonce něco fasovali" cigarety a drobné cukroví. Rozdělování kukuřičného chleba, který se drobil, zabralo mnoho času. Ještě než jsme došli, zašel měsíc a bylo dosti velká tma, která práci ztěžovala. Člověk ani neviděl, komu příděl dal a komu ne. Unavení a ospalí vojáci raději ani na nic nečekali a šli do stodoly spát. Vím, že mně tehdy zbyly nějaké cigarety a cukroví, což mi působilo starosti. Spěchal jsem také spát do stodoly, kde bylo přece jen tepleji než venku.

K ránu, když už začínalo svítat, tj. asi po páté hodině, jsem se probudil a vyšel na dvorek. Vtom slyším zezadu od stodoly (od severozápadu) slabé zvuky, jednou silněji, jednou slaběji, jako kdyby v dálce v dálce pracovala parní mlátička. Nenapadlo mě, že by to mohlo být ruské "urá, urá". Na dvorku pod kůlničkou jsem spatřil nějakého vojáka snažícího se postrojit poníka. Byl zřejmě rozčilen. Postroj mu přepadával. ptal jsem se ho česky, co se stalo, on mi však neodpovídal a pokračoval v marném počínání. Buď mě neslyšel, nebo mně nerozuměl, pomyslel jsem si a šel dále k vratům, abych se mohl před domem lépe rozhlédnout.

Tam jsem přišel právě v okamžiku, když kolem tryskem ujížděla dvě děla po cestě od zákopů na jih. Dělostřelci byli zřejmě vylekáni. To už jsem pochopil, že se něco děje, i když jsem stále řádnou střelbu neslyše. Pospíchal jsem do stodoly vzbudit své vojáky, aby byli připraveni. Vodič koníka volal na mne česky, abych mu šel pomoci. Ani jsem mu neodpověděl, a jak to s ním dopadlo, nevím.

Sotva jsem vzbudil vojáky, už se ozval od vrat stodoly povel: "Alles auf: Umhängen! Mir nach!" (Všichni vstávat! Ustrojit se! Za mnou!) Všichni, kteří již byli ustrojeni, i ti, co se teprve dostrojovali, vyběhli na dvůr. Tam stál poručík Fuchs, kterého jsme dlouho neviděli. Seřadil nás a odváděl. Nad těmi, co zůstali ještě ve stodole, mávl rukou a ¨řekl: "Die können schon da bleiben!" (Ti už tu mohou zůstat!). Doběhli jsme poklusem k místu, kde vyúsťoval spojovací zákop a kde ještě před chvílí stála právě uprchlá půlbaterie. tam jsme zůstali stát. Stále nebyla slyšet žádná střelba.

Po chvilce poručík Fuchs povídá německy: "Zůstaňte tady, Já musím jít pro ostatní." A odběhl zpět po cestě jakoby do chalupy, kde zbyla větší část naší půlroty. Tak jsme stáli, čekali a navzájem se dohadovali, co se asi děje. Po odchodu poručíka zůstal s námi četař Löwy jako nejvyšší šarže. Když se poručík nevracel, povídá Löwy česky: "Musím za poručíkem." A za chvíli nám zmizel z očí a jak poručíka, tak četaře jsme už neuviděli.

Nyní jsem tu byl já, desátník, který musel převzít velení nad 15 - 20 lidmi. Cítil jsem přímo, jako vojáci s napětím čekají, jak se zachovám. Byl jsem odhodlán nezačínat žádný boj. Zatím se však nic nedělo a nemusil jsem nic podnikat.

Jak tak čekáme, nevím již, jak dlouho, a rozhlížíme se, kde se objeví nějaký důstojník či ordonanc s rozkazem, vyběhne ze spojovacího zákopu nadporučík Lukáš, bez čepice, s rozhalenou blůzou a s revolverem v ruce. Když nás spatřil, vykřikl: "Vorwärts!" (Kupředu) a utíkal od nás k můstku přes močálek a dále do vršíčku do východní části obce Chorupany, aniž se na nás ohlédl. Dali jsme se všichni do smíchu. Kam "vorwärts"! Když už byl nadporučík Lukáš za můstkem, spatřili jsme vyběhnout z domku, kde jsme ve stodole nocovali, hejtmana Ságnera. Byl rovněž bez čepice a mám za to, že i bez blůzy. Když uviděl prchajícího Lukáše, volal za ním česky: "Lukáši, počkej!" Ten jej snad neslyšel, a proto se ani neohlédl, ani nečekal. Ságner to vzal rovnou přes mokrou louku a brzy nám oba zmizeli s očí.

Tuto situaci jistě žádný "Batalionsgeschichtschreiber" nezaznamenal. Z přírody je vidět, že i hejtman Ságner byl rodilý Čech, neboť v okamžiku nebezpečí používá člověk vždy mateřského jazyka.

Najednou vidíme, jak od jihozápadu směrem k nám a k rakouským zákopům přicházejí ruské rojnice, asi tři roje v síle 20 - 25 mužů. Ještě nás zřejmě nespatřili. Zneklidněli jsme. Co dělat? Bránit se, útočit, když naši oficíři utíkají bez boje? V tom se na mne obrátil svobodník Šimon, asi pětačtyřicetiletý řezník z Prahy-Vinohrad a povídá: "Pane kaprál, utečme, dyť už to nemůže dlouho trvat a bude tomu konec."

Podle početního a morálního stavu naší 12. setniny to na brzký konec ukazovalo. Zakolísal jsem. Šimon byl u mne starý člověk, tedy moudřejší. Po kratším zaváhání dal jsem se s ním na útěk cestou, po které běžel Lukáš. S námi i několik vojáků. Většina zůstala na místě.

Mezitím už nás Rusové uviděli a začali po nás pálit. Jak jsme běželi do kopečka, přibíhali z levé strany další vojáci z jiných setnin našeho pluku. Mezi nimi i kadet Trier, asi třicetiletý Němec z Prahy, právník. Znali jsme se z jednoročácké školy. Tu dobu již měl také malou stříbrnou za statečnost. Ačkoli po nás Rusové stříleli, běželi jsme všichni vzpřímeni. Jen kadet Trier lezl po čtyřech, ačkoli tím skýtal větší cíl. To mě dopálilo a přede všemi vojáky jsem mu vynadal česky zbabělců a podobně. Byl tak ustrašený, že mně neřekl ani slovo, ani mne nezastřelil pro urážku oficíra.

Někteří vojáci byli raněni, naštěstí všichni lehce. S nimi jsem se hleděl schovat za stodůlkami, které byly v řadě na kraji. Nechtěl jsem už dál utíkat. Stodůlky byly poloprázdné a stěny vypleteny proutím, takže je kulky prostřelovaly. Proto jsem odvedl raněné za blízký stůžek slámy a začal je obvazovat. K nám se připojilo několik zdravých vojáků.

Když jsem začal obvazovat snad třetího, objevil se z pravé strany stohu, k němuž jsme stáli zády, mladý, osmnácti- devatenáctiletý, čistý ruský vojáček. Viděl polovysvlečené raněné a hned asi poznal, že se nechceme bránit. Řekl: "Idi nalevo!" Tomu jsme rozuměli. My zdraví jsme nechali pušky ležet a se vším, co jsme měli na sobě, jsme pospíchali před vojáčkem k místu, odkud jsme před malou chvílí začali prchat. Ranění zůstali na místě. Šimon už dávno zmizel. Byli jsme tedy zajati, aniž jsme zdvihli ruce.

Jak jsme přecházeli močálek mezi oběma částmi obce, začalo rakouské dělostřelectvo střílet šrapnely. Brzy začaly praskat v naší blízkosti. Chtěli jsme utíkat, abychom byli co nejdříve v rakouských zákopech a byli tak částečně kryti. Vojáček, pořád sám, jiné jsem ¨neviděl, nechápal náš úmysl a nutil nás jít krokem. Snad myslel, že mu chceme utéci. To byly zbytečné obavy. Člověk se jen nechce dát zabít, třeba na poli cti a slávy, v okamžiku, když myslí, že už z války vyvázl. Naposled vojáček přece pochopil a běžel s námi.

III./91 polní prapor, zatlačený útočícími ruskými jednotkami do bažiny, přes kterou jsme přešli, jsem neviděl. Ani jsem jej vidět nemohl, neboť jeho části, které byly v zákopech, zatím už pochodovaly do zajetí, až na nadporučíka Lukáše, kterého jsme viděli ze zákopů uprchnout. A ty jeho části, které byly mimo zákopy, buď utekly, nebo dopadly jako moje skupinka.

Konečně jsme dostihli spojovací zákop a vnikli jím do zákopů. Byly prázdné, jen pohozené pušky, munice, batohy apod., ale nikde žádná mrtvola. Nemohli jsme se ovšem zdržovat podrobnější prohlídkou. Vylezli jsme ze zákopů a spustili se po svahu před drátěné překážky, které byly neobyčejně široké, 4 - 5 m. Byli jsme zvyklí nemívat před zákopy buď žádné, nebo jen jeden nebo dva natažené dráty. Průchod překážkami jsme neviděli. Lézt přes ně bylo skoro nemožné a nám, zajatcům, se nechtělo. A tu se dal náš vojáček do práce. Měl vysoké boty a nemusel se tak bát potrhání a zranění ostnatým drátem. Kopal do kůlů a porážel je i s dráty k zemi, až nám upravil jakžtakž schůdný přechod.

To už jsme se skamarádili. Líbilo se mu moje kaprálské portepě (= u jílce důstojnické šavle připevněné látkové ozdobné poutko se střapcem), bajonet, píšťalka na zelené pletené šňůrce. Dostal vše a ještě nějaké cukroví přidáno.

V malé vzdálenosti od drátěných překážek jsme narazili na ruského důstojníka, již staršího. Ležel na zemi a telefonoval. U něj stáli dva mladí ruští vojáci. Všiml si asi mých žlutých jednoročáckých pásků, přivolal mne pokynem ruky a ukázal na několik raněných ruských vojáků stojících a ležících stranou. Pochopil jsem, že jim mám pomoci. Vesměs šlo o lehčí zranění. Obvázal jsem je, jak se dalo. Jeden nemohl dobře chodit; proto jsem poručil několika rakouským vojákům, kteří se ještě sbíhali ze zákopů, aby raněného střídavě nesli.

Pomalu jsme se vzdalovali od důstojníka k Ikvě. Náš mladý zajímatel a průvodce do zajetí se nám ztratil. Rakouské šrapnely, vystřelované zřejmě bez míření, jako by šly za námi. Proto jsme se snažili dojít co nejdříve k mostu přes Ikvu, o jehož existenci jsem věděl. Věděl jsem také, že rakouské dělostřelectvo až k němu nedostřelí.

Jak jsem se po cestě rozhlížel, spatřil jsem něco neuvěřitelného. Asi ve třetině cesty vedoucí od Ikvy k rakouským zákopům, po mé pravé ruce, tedy na východ od cesty vedoucí k mostu, šla do útoku proti pravému křídlu postavení 91. pěšího pluku rojnice ruských vojáků v síle slabě roty. Divné bylo to, že vojáci nastupovali bez pušek, jen s lopatkami. Několik kroků za nimi šli mladí důstojníci s revolvery v rukách. I vojáci byli vesměs mladíci. Asi 100 - 150 kroků blíže k řece stála v mělkém zákopu také asi rota starších, již vousatých ruských vojáků, kteří měli pušky s nasazenými bodáky. Blížil jsem se k mostu a již se neohlížel, a neviděl jsem tudíž, jak daleko postupovala neozbrojená jednotka a zda vstoupila do boje.

Konečně jsem spolu s jinými austriáky přešel dřevěný most a octl se na planině severního břehu Ikvy. Tam už stálo po pravé straně modré "moře" zajatců a na druhé straně nazelenalé "moře" ruských vojáků, všichni bez pušek. Zamířil jsem k svým a brzy zahlédl i své známé jednoročáky od pluku. Byl mezi nimi i Jaroslav Hašek v plášti a se splasklým chlebníkem.

Všichni jsme měli radost z takového shledání. To už bylo asi deset hodin. Sluníčko příjemně hřálo.

Tak jsem tedy prodělal slavnou bitvu u Chorupan.

Zmatená úřední zpráva o této bitvě měla zakrýt hanebný debakl 9. rakouské divise a její rozklad. Ságner, Lukáš a jiní oficíři nemohli přiznat, že utekli před bojem a že se žádný pokus o protiútok - alespoň v dopoledních hodinách - nekonal, a proto byl lehce odražen. Také III./91. prapor nebyl zatlačen z výšiny severně od Chorupan do bažiny, protože v těch místech nikdy nebyl a bažina byla pouhé mokřisko. Velitelství divise nemohlo dopustit, aby vyšla najevo trestuhodná lehkomyslnost a zanedbání povinnosti, když dovolilo stáhnout všechny prvky ostrahy a nechalo všechno vojsko spát.

Postavení divise bylo velmi dobré a dalo se podle mého soudu dobře bránit. Mám dokonce za to, že ztráty 91. pěšího pluku na raněných a zabitých jsou silně zveličené na úkor počtu nezvěstných, tj. zajatých. Také pochybuji, že útočil celý ruský armádní sbor, nejméně dvě divise. To by se to muselo na bojišti Rusy jen hemžit, ale já, kromě těch, o kterých jsem se zmínil, jsem žádné neviděl. Zajímavá by byla ruská zpráva o této bitvě.

O tom, co mně bylo záhadné, jsem se vlastně již zmínil. Shrnuji: Proč, či na podkladě čeho, došel velitel rakouské divise k závěru, že Rusové budou ustupovat? Proč by Rusové stavěli mosty přes Ikvu, kdyby takový úmysl měli? Vojsko, které se chce odpoutat od nepřítele, nebude přece pro něj stavět mosty. Proč rakouské velení stáhlo z předpolí všechny prvky ostrahy a nechalo vojáky v zákopech nerušeně spát?

Proč Rusové útočili vojskem jen málo nebo vůbec neozbrojeným? Kdyby byli útočili celým armádním sborem, snad by byli mohli podpořit útok dělostřelectvem. A proč stáhli k frontě poměrně velký počet vojska rovněž neozbrojeného?

Nutno uznat, že se jim bravurní kousek zdařil, ale výsledků nevyužili.

Celá akce skončila asi ve 12 hodin, kdy dorazili poslední rakouští zajatci a my, tj. skupina jednoročáků, se dali na pochod, hladoví, ale radostní, vedení starším kozákem na koni. Prošli jsme několika českými vesnicemi na Volyni. Z Rovna již v houfu čítajícím hodně přes 10.000 hlav jsme pokračovali přes Novograd Volyňský, Žitomír, Korostyšev, Kijev do Dárnice - do zajateckého tábora Tockoje v Samarské gubernii, Buzulucký újezd."

Tolik tedy Jaroslav Kejla o svém zajetí.

Do Tockoje jeli z Dárnice (po třech dnech pobytu) vlakem, Jaroslav Kejla s Haškem v jednom vagóně spolu s dalšími 47 zajatci (Čechy, Poláky, a Slovinci). V zajateckém táboře Tockoje také opisoval Haškovi pro tisk povídku "Sedmí dragouni".

Na Tockoje vzpomínají účastníci jako na apokalypsu. Na jednom baráku bydlelo přes 600 zajatců. Epidemie skvrnitého tyfu, jíž se nakazil též Jaroslav Kejla, zde skolila ze 16.000 skoro 6.000 mužů. V r. 1917 dostal Jaroslav Kejla též malárii.

Z jeho korespondence vyplývá, že sem dostával z domova peníze prostřednictvím švédské banky (v září 1916 dostal např. 15 rublů 75 kopějek). Také mu z Čech docházely balíčky; v lístku z 21.9.1916 o tom píše: "Cigarety, poněvadž jsou tam (tj. v Čechách - pozn. V.K.) těžko ke koupi, již neposílejte, rovněž prádlo ne, mám ho dosti. Když jsme odvykli pivu, odvykneme i kouření."

V září 1916 Jaroslav Kejla byl tedy ještě v Tockém. Dne 20.10.1916 poslal domů lístek z Krasnojarsku: "Opustili jsme pusté stepi a vjíždíme do zajímavé, hornaté krajiny. Vede se mně dobře, a stále zdráv jako řípa." V březnu 1917 byl již v zajateckém táboře v Berjozovce (v Zabajkalské oblasti).

Zde podal přihlášku do československého zahraničního vojska na Rusi, kamž vstoupil 21. 7.1917 a byl zapsán k řadové službě "do dočasného stavu 1. roty 1. náhradního (záložního) praporu" v Bobrujsku. Dne 2. 9.1917 byl převeden do stálého stavu dobrovolníků štábu 1. střelecké "Husitské" divise /byla dislokována v Žitomíru a v Polonoje", kde pak sloužil v kanceláři. Na mladšího písaře byl povýšen 28.11.1917 a pak dne 9. 4.1918 "za správné chování a přesné plnění svých povinností" na staršího písaře. Mezitím (dne 20.12.1917) byl povýšen na četaře.

Dne 26.10.1918 byl převeden do stavu dobrovolců vozatajské roty štábu čsl. armádního sboru a přidělen jako písař hospodářské části. "Za chrabrost a vynikající služby v posledních bojích, jakož i za věrné plnění svých povinností" byl Jaroslav Kejla dne 8.12.1918 na návrh velitele čsl. armádního sboru povýšen Odbočkou čsl. Národní Rady pro Rusko na správního praporčíka. Téhož dne byl jmenován správcem kanceláře hospodářského oddělení štábu čsl. vojska na Rusi. Dne 10.12.1918 byl vymazán ze seznamu dobrovolců a byl zapsán do seznamu důstojníků štábu. Dne 12 .1.1919 odejel Jaroslav Kejla ve služební záležitosti do Jekatěrinburku, odkud se vrátil 14. 1. Pomocníkem náčelníka hospodářského oddělení štábu čsl. vojska byl jmenován 18.1.1919.

Dne 4. 4.1919 se Jaroslav Kejla nacházel v Omsku. Píše o tom v dopise rodičům: "Zastavili jsme se na cestě na východ zde v Omsku. Stojíme na kolejích, pořád ve vagonech, kde já na př. jsem již 13 měsíců. Zima je tu nyní asi taková, jako u nás na Tři krále, ve dne sluníčko a v noci mráz. Sníh pomalu taje". Dlouhý pobyt v Rusku se projevuje též množstvím přejatých rusizmů v textu. Zvláště výrazně je v tomto listě vyjádřen stesk po domově a zajímavé jsou i názory: "Kdybychom dostali sem jen občas nějaký ten lísteček, bylo by nám veseleji, nezapomínali bychom tak často. Vždyť o domově zpravováni jsme jen zprávami z 'luftu' - radiotelegramy. A nám se zdá, že nás jen 'houpají', že to není všechno pravda a t. d., neboť jsme byli tolikrát zklamáni, tolikrát jsme opět doufali, že naposled nevěříme již nikomu na světě ten okamžik až někdo z nás v 'teplušce' (osobní vagon) dostane 'písmo' z domova, kde bude černé na bílém co a jak je.

Stává se ovšem dosti často, že projíždí nějaká ta 'Češka' zamilovavší se do Rusa zajatce a jede s ním na jeho rodinu. Tu pak je předmětem vyptávání a údivu, že se našla také naše ženská, která si bere Rusa a jede s ním na 'děrevnu'. Že se naši vojáci žení s Ruskami není se co divit - vždyť tu jiných ženských není. A žení se jich dost, i takoví se chtějí ženit, kteří si chtěli se ještě před vojnou žalobu o rozvod nebo jsou ženatí doma, tady až asi třikrát. Jsou to hlavně ti, kteří byli také někdy bolševikami, takovým 'sovět' dovolil ženit kolikrát zachtěli. Teď v 'bolševisii' (sovětském Rusku) není třeba se ženit, tam se jednoduše ženský znacionalisují. To konečně budete již doma všechno znát; jenom bych si nepřál, aby ony radosti a přednosti, vzniklé zaváděním bolševické 'socialisace, demokratisace a komunisace' a la Rusko, naše nová republika a Vy tam doma nezažili. toho se chraňte."

Dne 21. 5.1919 byl Jaroslav Kejla jmenován pomocníkem správce sběrny Vojenské spořitelny při štábu čsl. vojska na Rusi. Hodnost praporčíka, kterou Jaroslav Kejla měl, byla nařízením ministerstva vojenství ze 17. 1.1919 zrušena; potom měl hodnost správního podporučíka. Dne 1. 8.1919 byl jmenován "členem komise ku zjištění inventáře prádelny štábu".

Dne 29. 9.1919 píše v dopise z Irkutsku toto: "Vždyť jsou již silné naděje, že přece se již pojede domů, neboť 'rada pěti' vyslovila mínění, že už by se s tím mohlo začít. Jelikož já však předpokládám, že to dříve než za rok nebude a že i doma 'prijďotsa' kroutit nějaký čas ještě vojnu, rozhodl jsem se, a přihlásil se do kursu námořnické školy ve Vladivostoku. Kurs bude trvati dva roky, a to tok theorie a rok praktického plavání. Zároveň se zavazuji sloužiti naší republice potom dva roky. Nevím ještě, zdali se tam dostanu, ale nevadí Vás na to upozorniti, že se můžeme vidět teprve možná za dva roky, tj. v roce 1921-2. Nevím, zdali činím dobře, ale předně myslím, že tím ztratiti nic nemohu, nýbrž vždy jen získati. Podmínky přijetí byly: střední škola s maturitou, odborné vzdělání a stáří do 30 let. Víc nebylo známo, posuďte sami."

Do této školy byl Jaroslav Kejla skutečně přijat. V říjnu 1919 byl převeden do pravomoci velitele Dálného Východu "s určením na Gardemarinský kurs pro vedení obchodních námořních lodí a říčních monitorů". Do kursu "ruské námořní školy ve Vladivostoku" byl jako frekventant zařazen 1.11.1919. Dne 10.11.1919 vyjel poprvé na moře s čsl. oddílem při této škole na učební plavbu do Sachalinské úžiny, odkud se pak navrátil 24.11.1919. Dne 31. 1.1920 vyjel na "dalekou plavbu" na ruské lodi Orel přizpůsobené jako lehký křižník. S oddílem lodí zvláštního určení doplula tato loď pod velitelem námořní školy od února do května japonským a čínským mořem do Singapuru. Den připlutí (4 .5.1920) byl také dnem, kdy Jaroslav Kejla ukončil studium na ruské námořní škole - absolvoval kurs s prospěchem dobrým. Rozkazem velitele oddílu lodí zvláštního určení č. 92 ze 4. 5.1920 byla československým námořníkům vyslovena pochvala za vzorné chování, píli a pochopení pro učení námořní problematiky. V tomto rozkaze se mimo jiné praví: Ačkoliv vyučování čsl. frekventantům poskytnuté bylo zkráceno, zkoušky však ukázaly, že gardemarini českoslovenští získali základu, jenž může býti vážnou příčinou k dalšímu studiu námořnictví."

V Singapuru tedy Jaroslav Kejla očekával příjezd transportních lodí k návratu domů. Byl evakuován dne 12. 5.1920 lodí "President Grant I." v rámci 23. transportu. Do vlasti se vrátil ve druhé polovině června 1920 (v jeho kmenovém listě je jako datum návratu uvedeno 18. 6., jiný doklad v jeho vojenských dokumentech uvádí datum 22.6.1920).

Ještě ve Vladivostoku byl Jaroslav Kejla povýšen na poručíka /1.1.1920/ a pak na nadporučíka. Na kapitána byl povýšena dne 14.5.1920.

Jako kapitán pěchoty a technických zbraní byl zařazen 20. 6.1920 jako nadpočetný k železničnímu pluku a služebně přidělen k Likvidačnímu úřadu zahraničních vojsk jako zástupce velitele hospodářské správy.

Dne 13. 9.1920 žádal Jaroslav Kejla o studijní dovolenou k ukončení studia na ČVUT, která mu byla udělena 12.10.1920. Zrušena mu byla 29.11.1920 když byl přidělen k Likvidačnímu úřadu. Druhou státní zkoušku na ČVUT pak vykonal 2.12.1922.

Z této doby se zachovalo hodnocení, které dne 24.11.19200 vypracoval podplukovník Obrovec, zástupce náčelníka Likvidačního úřadu zahraničních vojsk gen. Syrového. Praví se v něm, že Jaroslav Kejla je "velmi pilný a svědomitý důstojník, podřízené důstojníky a vojíny udržuje v pořádku; důstojnický sbor neměl příležitost vésti, dá se však předpokládati, že i v tomto ohledu by byl schopný."

Od 1. 1.1923 vykonával funkci konceptního důstojníka a člena hospodářské správy, zastupujícího přednostu kanceláře čsl. legií na Ministerstvu národní obrany. Dne 15. 3.1923 byl přidělen na zkušební dobu k hlavním vzduchoplaveckým dílnám a hlavnímu leteckému skladu v Olomouci. Dnem 1. 9.1923 byl zařazen k dozorčímu orgánu firmy "Breitfeld a Daněk" na zapracování do agendy přejímacího orgánu. Jako dozorčí orgán byl Ministerstvem národní obrany ustanoven dne 12.10.1923 u firmy "Společnost pro letadlový průmysl" ve Strašnicích. Do kategorie důstojníků letectva u letecké přejímací správy byl přeložen 1.10.1923.

Jako štábní kapitán (povýšen 31.12.1923) byl dne 12. 3.1924 přidělen k MNO na systemizované místo referenta leteckých motorů (jako nadpočetný byl od 1. 3.1924 veden u leteckého pluku 3 "gen. letce M. R. Štefánika" v Nitře).

V době od 7. do 20. 6.1926 byl vyslán "na zkušenou" k leteckým továrnám do Paříže. Pak nastoupil ke 47. oddělení MNO a dne 8.10.1927 byl převeden do služební kategorie důstojníků zbraní pro vyšší úkony.

Do hodnosti majora byl povýšen 24.12.1927, podplukovníkem se stal dne 29.12.1928. Dne 15. 2.1929 byl přidělen ke kontrolnímu sboru vojenské správy a byl pak dekretem z 30. 9.1929 jmenován vojenským kontrolorem. Téhož dne byl přeložen do skupiny důstojníků vojenských kontrolorů a zároveň vymazán z evidence 3. leteckého pluku.

Dne 1. 3.1931 byl přeložen do skupiny důstojníků technické zbrojní služby letectva a zároveň ustanoven přednostu III/2 oddělení MNO. Vzápětí byl povýšen do hodnosti plukovníka technické zbrojní služby letectva (dekretem presidenta republiky z 31. 3.1931).

Dne 22. 5.1933 byl Jaroslav Kejla ministerstvem školství a národní obrany jmenován náhradníkem člen Kuratoria pro správu učebních kursů letectví na vysoké škole strojního a elektrotechnického inženýrství při ČVUT v Praze pro Funkční období 1934/35 až 1938/39. V době od 16. do 38. února 1934 byl v Anglii na prohlídce leteckých továren. Dne 29. 5.1934 byl jmenován členem správní rady Čsl. zbrojovky, akc. spol. v Brně. Dnem 25. 5.1935 byl ustanoven náhradníkem stálého člena odvolacího kárného výboru.

Ve dnech 29.5. - 7. 6.1935 navštívil Jaroslav Kejla s čsl. leteckou delegací Sovětský svaz.

V r. 1934 došlo na Ministerstvu národní obrany k reorganisaci leteckého odboru III., jehož přednostou byl tehdy divisní generál Ing. Jaroslav Fajfr. Dosud měl tento odbor tři oddělení:

odd. III/1 - letecko-vojenské: řešilo otázky rognaisační, osobní, početních stavů, mobilisační, výcvikové, předpisové, zpravodajské letištní a všeoobecně vojenské.

odd. III/2 - letecko-technické: mělo na starosti zaopatřování letounů, motorů, výzbroje, pomocných surovin a polotovarů. pracovalo v úzkém kontaktu s leteckým odborem vojensko-technickým z několika speciálních skupin (např. skupina motorů, draků apod.). Přednosta - plk.Ing.Jaroslav Kejla.

odd. III/3 - letecko-hospodářské: zabývalo se otázkami rozpočtu, rozpočtu, vyúčtování, správy leteckého materiálu, leteckého názvosloví a všemi věcmi hospodářskými.

V r. 1934 bylo zřízeno další oddělení, a to oddělení obrany proti letadlům, jež se staralo o záležitosti aktivní a pasivní protivzdušné ochrany. Všechna oddělení leteckého odboru byla pak číslována takto (v tzv. kvalifikačních listinách Jaroslava Kejly se uvádí, že od 1. 5.1936):

odd. III/1 letecko-vojenské: přednosta plk. Alois Vicherek

odd. III/2 obrany proti letadlům: přednosta plk. děl.Karel Hošek

odd. III/3 letecko-technické: přednosta plk. Ing. Jaroslav Kejla

odd. III/4 letecko-hospodářské

Počátkem 30. let byl již Jaroslav Kejla nositelem několika státních vyznamenání:

1. Řád Sokola (tzv. Řád Štefánikův) - číslo dekretu 20

2. Československá revoluční medaile 1914-1918 - č. dekretu 36017

3. Československá medaile za vítězství (tzv. Mezispojenecká vítězná medaile) - číslo dekretu 1992

Dne 23. října 1936 byl plk. Ing. Jaroslav Kejla vyznamenán ještě Řádem jugoslávské koruny u příležitosti jeho návštěvy v Jugoslávii, kde byl jako člen čsl. vojenské letecké delegace. Tato událost je popsána v časopise "Letectví" (roč. XVI/1936, č. 5) takto:

"Na pozvání náčelníka letectva jugoslávského gen. Simoviče odletěl dne 20. října 1936 o 9. hodině z pražského letiště do Jugoslávie přednosta III. odboru MNO div. gen. ing. Jaroslav Fajfr. V jeho průvodu byli plk. let. Alois Vicherek, přednosta III/1 odd. MNO; plk. tech. zbrojní služby letectva ing. Jaroslav Kejla, přednosta III/3 odd. MNO a pplk. let. Jaroslav Topič. Naši letci přistáli ještě téhož dne odpoledne na letišti v Zemuni, kde jim vyletěla vstříc letka místního pluku. Po příletu byli uvítání gen. Simovičem a náčelníkem jeho generálního štábu gen. Klobučarem, vyslancem Girsou, početným důstojnickým sborem a civilními leteckými korporacemi. Byl jim předělen za průvodce plk. gen. štábu letec Savič. Byli přijati ministrem války arm. gen. Maričem, náčelníkem gšt. gen. Nedičem, vojenským velitelem města Bělehradu gen. Tomičem a j. Na jejich počest dával ministr války večeři. Položili též věnec v Oplenaci ke hrobu krále Alexandra Sjednotitele. Ve čtvrtek 22. října byli přítomni na letišti v Zemuni, kde jim byly předvedeny cviky domácích letců, svědčící o vysoké úrovni. Předvedeny i dva nové typy letounů. Dále navštívili několik továren letadlových, které je přesvědčili o značných pokrocích domácího leteckého průmyslu. Prohlédli si též vojenský technický ústav v Kraljevu. Účastníci byli vyznamenáni jugoslávskými řády. Členové delegace řádem Jugoslávské koruny a posádka letounu medailemi. Výprava se vrátila zpět na pražské letiště 24. října."

Dekretem z 1. 1.1937 byl plk. Ing. Jaroslav Kejla povýšen na brigádního generála. Zároveň byli povýšení do těchže hodností plk. Alois Vicherek. plk. děl. Karel Hošek a další. Uvádí se, že generál technické zbrojní služby letectva Ing. Jaroslav Kejla byl vůbec prvním generálem, který nosil bleděmodré sametové výložky leteckých inženýrů.

V r. 1937 se letečtí inženýři sdružili v "Zájmové skupině leteckých inženýrů při Odboru SIA v Praze". Ustavující schůze se konala dne 17. prosince 1937 v Domě inženýrů v Praze a gen. Ing. Jaroslav Kejla byl tehdy zvolen členem čestného předsednictva.

Jaroslav Kejla byl též dlouholetým členem Aeroklubu republiky československé (zkratka ARČS).

V roce 1939 po zřízení Protektorátu Čechy a Morava nezůstal ve Vládním vojsku a požádal o pensionování. Byl pak až do konce války přechodně zaměstnán na různých místech, např. v Patentním úřadu a jinde.

Dnem 9. května 1945 byl ministrem národní obrany povolán ke službě v Československé armádě u velitelství letectva. Přednostou 4. oddělení II. leteckého odboru MNO byl Jaroslav Kejla od 26. 5.1945 (toto datum uvádí přednosta II. odboru MNO - leteckého generál Kratochvíl ve svém hodnocení Jaroslava Kejly z 12. 4.1946 a vojenský kmenový list, kvalifikační listina ze 3. 5.1948 uvádí datum 7. 6.1945). Dnem 3. 1.1946 byl jmenován členem kuratoria pro správu učebních kursů pro letectví při ČVUT v Praze.

Rozkazem ministra národní obrany (č. 8.158 taj. let./46) byl generál Ing. Jaroslav Kejla dnem 27. 2.1946 zproštěn služby. Dne 1. 3.1947 byl povolán k výkonu služby a současně mu byla udělena dovolená do konečného projednání jeho přihlášky do armády.

Přijímací komice rozhodla nepovolat Jaroslava Kejlu k další činné službě (datum v rozhodnutí není uvedeno, pouze číslo jednací 5048/46), protože se činně nezúčastnil domácího odboje ("Pasívní účast v jediném případě, kdy údajně svým podpisem na výplatní listině kryl výplatu gáže plk. Berounského. Za povstání dlel v domě, kde bydlel, až do 9. 5.1945".) Jaroslav Kejla se odvolal dne 6. 12.1946. Odvolací komise však dne 24. 3.1947 potvrdila usnesení Přijímací komise, protože "v odvolání ani při osobním slyšení neprokázal, že se zúčastnil domácího odboje, jak žádá zákon č. 72/1946 Sb. a nezúčastnil se činně povstání v květnu 1945". Ministr národní obrany pak rozhodl povolat Jaroslava Kejlu do činné služby (dnem 3. 4.1947) a přeložit ho do výslužby pod $ 5 pensijního zákona.

Dne 8. 5.1947 byl Jaroslav Kejla ještě pověřen "vypracováním směrnic, jakož i zařízením letecké technické služby". Do výslužby byl přeložen 1. února 1948. Bylo mu přiznáno výslužné 80.160,- Kč ročně, dále výchovné na dceru Annu 1.800,- Kč, zvláštní roční přídavek pro ženaté 3.600,- Kč a zvláštní roční přídavek na 1 dítě 1.800,- Kč.

V jeho kmenovém listu je záznam, že dne 3. 11.1950 byla Jaroslavu Kejlovi odňata vojenská hodnost (podle zákona č. 59/1949 Sb.) a byl přeložen do počtu mužstva jako vojín v záloze a přemístěn k pomocnému technickému praporu č. 51.

Dokumenty, které by vnesly více světla do problému odchodu Jaroslava Kejly do zálohy, se nacházely v Archívu vojenskej evidencie osob v Trnavě. V říjnu 1978 se mi tam podařilo proniknout, měl jsem je tam v rukou, ovšem mohl jsem si je pouze zběžně prohlédnout. Požádal jsem tehdy náčelníka, aby mi je věnoval. Dost váhal, ale pak se rozhodl to neudělat. Čas na podrobné výpisy už nebyl, k fotografování nebyla dnešní technika.

Z poválečné doby si pozornost zasluhují dvě hodnocení Jaroslava Kejly. První vypracoval dne 24. 1.1946 velitel letectva ČSA div. generál Alois Vicherek (byl mj. svědkem při prvním sňatku Jaroslava Kejly v roce 1934). Druhé sepsal dne 12. 4.1946 přednosta II. leteckého odboru MNO generál Ing. Kratochvíl:

Charakter:

Vicherek - Přímý, poctivý, velm (škrtnuto) pomalý ve výkonu služby. V celku za 4.

Kratochvíl - Přímý, klidný, iniciativní, má vyvinutý smysl pro odpovědnost a pro povinnost. V celku za 5.

Intelektuální vlastnosti a teoretické znalosti:

Vicherek - Všeobecné vzdělání velmi dobré. Teoretické znalosti leteckého materiálu dočasné doby dobré vzhledem k válečné době. V celku 3.

Kratochvíl - Usuzuje pomaleji, ale logicky, rozhoduje správně. Všeobecné a odborné vzdělání velmi dobré, snaží se o jeho rozšíření. V celku 5.

Tělesná způsobilost:

Vicherek - Zdatný, tělesně zdráv. V celku 4.

Kratochvíl - Zdravý, zdatný, dbalý svého zevnějšku.

Velitelská schopnost:

Vicherek - Málo rozhodný, ve výkonu služby rozvláčný. V celku 3.

Kratochvíl - Dosavadní funkci zastává velmi úspěšně a vzhledem ke svým bohatým zkušenostem jak administrativním, tak odborným po stránce leteckého materiálu, může v tomto oboru zastávati kterékoli vedoucí místo. V celku 5.

Stupeň kvalifikace:

Vicherek - dobrá

Kratochvíl – výtečná

Přibližně do roku 1964 byl pak zaměstnán jako překladatel v Meteorologickém ústavu v Praze (v kvalifikační listině cca z r. 1938 se uvádí, že Jaroslav Kejla slovem i písmem znal německy dobře, rusky velmi dobře, a francouzsky dobře). Zde též přeložil několik sovětských meteorologických děl, které pak vyšly tiskem:

Tverskoj, P. N.: Optické, elektrické a akustické jevy v atmosféře, Naše Vojsko, edice Velká vojenská knihovna, Praha 1955, nákl. 2.500 výtisků

Tverskoj, P. N. - Kondratjev, K. J.: Zářivá energie, Hydrometeorologický ústav, Praha 1955.

Napsal také několik odborných článků:

Kejla, J.: Trend v meteorologii. In: Meteorologické zprávy, č. 3-4/1950, s. 83 – 85.

Kejla, J.: Krátce o vývoji a organisaci hydrometeorologické služby v SSSR. In: Meteorologické zprávy, č. 5-6/1952, s. 151 - 153.

V listopadu 1991 byla Jaroslavu Kejlovi in memoriam navrácena jeho generálská hodnost.

Jaroslav Kejla byl dvakrát ženat.

Zemřel 18. srpna 1977 v Praze. Pohřben byl žehem 25. srpna v 10.00 hod. ve velké obřadní síni krematoria v Praze Strašnicích.