Nadační fond kostela sv. Jiří v Lubné u Rakovníka

čp. 15

 

     Kolem roku 1600 koupil Pavel Hejtmánek tento grunt od Vávry Noska za 90 kop grošů míšeňských, když mu složil jako závdavek 20 kop a ve splátkách dodal dalších 20 kop grošů.[1] Na těch 41 kop grošů složil dnes při soudu 5 kop grošů. Ty jest přijal Vávra Nosek. Ještě zůstává doplatit 36 kop grošů, a to po 5 kopách grošů ročně.

     Dne 15. března 1603 přiznal Vávra Nosek, že osobně při registřích přijal na dlužných 36 kop od Pavla Hejtmánka další splátku ve výši 5 kop grošů.

     Další nedatovaný zápis hovoří o tom, že Pavel Hejtmánek tento grunt prodal Michalovi Gertnerovi[2] za 200 kop grošů, přičemž ten složil závdavek 50 kop. Z dlužných 150 kop grošů náleží 31 kop Vávrovi Noskovi a 119 kop k záduší vsi Lubný. Nový držitel měl splácet po 5 kopách grošů ročně.

     Následně tento grunt získal Mikuláš Ulman, když ho vyměnil s Michalem Gertnerem za jiný grunt v Senci.

     V roce 1606 Vavřinec Nosek, stoje osobně při registřích přiznal, že od Mikuláše Ulmana přijal 5 kop grošů.

     Vávra Nosek zemřel (bližší datum není uvedeno) a zůstala po něm dcera Anna.

     Ve smlouvě z 20. srpna 1611 se píše, že tato již od března pustá chalupa byla vrchností prodána Jiříkovi Bernartovi za 100 kop míšeňských. Od roku 1612 měl nový držitel splácet vždy po 5 kopách grošů ročně. Při tom gruntu bývají na zimu osety 2 strychy pole a ječmene k jaru žádného. Jiří Bernart pak v letech 1612 a 1613 řádně zaplatil 2 splátky po 5 kopách grošů.

     Hons Lautrpoch, přiženivše se k Wolpře, pozůstalé vdově po nebožtíkovi Jiříkovi Bernartovi, před pěti lety, ujal ten grunt. Vzhledem k tomu, že zápis o tom pochází z roku 1619, Jan Lautrpach se přiženil pravděpodobně v roce 1614.

     Dluh, váznoucí na gruntu po Jiřím Bernartovi, tedy přešel na Jana Lautrpacha. Jak vyplývá ze zápisu v gruntovní knize z 21. února 1619, zaplatil Jan Lautrpach z dlužných 90 kop grošů v pěti splátkách celkem 25 kop, a to v letech 1615 - 1619. K doplacení mu tak zůstalo 65 kop grošů. V letech 1620 – 1623 platil k záduší lubenskému ve třech ročních splátkách po 5 kopách grošů.

     V pondělí po památce svatého Vavřince (14. srpna 1623) Bartoň Špidra dostal grunt tento s půl lánem dědiny vorní od Honse Lautrpocha za svůj lán jak je zapsán na folio 5 gruntovní knihy. Došlo tedy k výměně statků, z nichž jeden byl zadlužen více než druhý a nový držitel si měl s dluhy poradit lépe. K záduší lubenskému nezaplatil Bartoň Špidra v roce 1624 nic a v roce 1625 také nic neplatil.

     Pak měl tento grunt v držení Řehoř Maršálek, ale bez zápisu v gruntovní knize.

     Grunt zpustl, takže ho vrchnost 7. března 1629 předala Janu Rocarovi za 50 kop grošů, což měl splácet ročně po 5 kopách. Téhož dne Jan Rocar složil k záduší lubenskému 5 kop grošů jako první splátku a následujícího roku další.

     V roce 1638 nebyl Jan Rocar již naživu a zřejmě nezanechal žádných potomků. Tehdy, dne 14. března 1638, prošacován jest grunt tento po neb. Rocarovi, jinak Piskáčovi, od rychtáře a konšelů, s půl lánem dědiny, se vším k tomu od starodávna náležejícím příslušenstvím na sumu 40 kop grošů. Pro velikou poustku nebyl stanoven žádný závdavek. Grunt byl předán Pavlovi Pátkovi, jenž měl ročně platit 3 kopy grošů k záduší lubenskému.

     Poprvé byl zapsán termín splátky Pavla Pátka v roce 1650, kdy však nezaplatil nic. V letech 1651 – 1657 pak v šesti splátkách po 2 kopách zaplatil k záduší lubenskému celkem 12 kop grošů.

     Úřední šacunk gruntu Pavla Pátka k následujícímu prodeji proběhl 13. března 1658. Pavel Pátek, člověk věkem sešlý, nemoha dále na tomto gruntu hospodařiti, prodal grunt smlouvou z 21. března 1658 Martinovi Suchému za 48 kop grošů. Z této sumy dostal Pavel Pátek 4 kopy závdavku, 28 kop mělo být splaceno k záduší lubenskému a Pavlovi Pátkovi měl být vyplacen zbytek, tedy 16 kop grošů. Ročně měl Martin Suchý splácet po 2 kopách grošů.

     Při gruntu se nacházel 1 vůl tažný, 1 pluh dobrý, okovaný, 1 brány s hřeby železnými nabitými. Na zimu roku 1657 byly zasety 3 strychy žita, naklizeno bylo 6 mandelů. Na jaře dostalo se každýmu, totiž Pavlovi Pátkovi 4 mandele žita, 4 mandele ječmene, 3 mandele ovsa, a Martinovi Pátkovi 2 mandele žita, 2 mandele ječmene, 1 ½ mandele ovsa. O seno, co se ho naklidilo, na polovici se rozdělili. Pavel Pátek vymínil sobě, aby mohl do své smrti pod jeden strych od toho gruntu jakýmkoliv semenem osívati, a k tomu užívat jednu zahrádku „Pode vsí“ pod 3 čtvrtce.

     V roce 1663 na místě Martina Suchýho odvedl Jiří Hejda Pavlovi Pátkovi 1 kopu grošů.

     K datu 15. dubnu 1663 byla do gruntovní knihy zapsána smlouva, v níž se praví, že Martin Suchý prodal grunt Jiříkovi Hejdovi, a to bez zápisu v gruntovní knize. Ten pak v roce 1663 prodal grunt Jiříkovi Bukvičkovi za 84 kop grošů, z čehož ten pak Pavlu Pátkovi složil 43 kop závdavku. Dále měl Bukvička po 2 kopách ročně zaplatit 28 kop grošů míšeňských k záduší lubenskému a 13 kop grošů ještě Pavlovi Pátkovi. Prodávající si vymínil každý třetí mandel z toho co na zimu seto a z toho co bude na jaře zaseto, měl dostat polovinu.

     V roce 1667 je zapsáno, že Jiří Bukvička složil Pavlu Pátkovi 2 kopy grošů. Také v letech 1668 a 1669 jsou zapsány stejné splátky, avšak je u nich poznámka, že Jiří Bukvička tyto peníze Pavlu Pátkovi nedal.

     K roku 1671 je připsáno, že Jiří Bukvička nechtějíce dobrým hospodářem býti, jest řezáčem na Krušovici, a grunt (jest) pustý.

     Opuštěný grunt po Jiříkovi Bukvičkovi smlouvou z 19. prosince 1672 koupil za 43 kop grošů Šimon Knor, z čehož 41 kop mělo připadnout k záduší lubenskému a 2 kopy Jiříkovi Bukvičkovi. Šimon Knor od roku 1673 každoročně platil k záduší lubenskému 2 kopy grošů, s výjimkou roku 1675, kdy pro nemožnost nezaplatil nic.

     V letech 1673 – 1686 zaplatil Šimon Knor k záduší lubenskému ve 12 splátkách celkem 24 kop grošů. V roce 1687 nezaplatil nic, aby povinovaných 19 kop k záduší lubenskému od léta 1673 až do 1685 pomalu vypoložiti hleděl. K roku 1688 se píše, že nedal až dosavad na to ani jednoho krejcaru, a proto ARREST. O dva roky později, tedy u roku 1690, je uvedeno, že nebude se nic zapisovati, až ten dluh zaplacený bude.

     Tento grunt koupil Šimon Knor v roce 1672 dle kněh starých gruntovních za 45 kop grošů míšeňských[3]. Do roku 1686 vyplatil 24 kop grošů. Po 2 kopách ročně měl doplatit ještě 19 kop grošů:

17 kop grošů – k záduší lubenskému,

  2 kopy grošů – Jiříkovi Bubeníčkovi.

     Šimon Knor v letech 1693 - 1696 složil k záduší lubenskému každoročně po 2 kopách grošů. V letech 1697 - 1700 aby starý dluh k záduší 2 kopy grošů složil, nic neklade. Zbytek dluhu vůči lubenskému záduší platil Šimon Knor každoročně po 2 kopách grošů v letech 1701 - 1705, v roce 1706 pak doplatil zbytek, tedy 1 kopu 30 grošů. S tím grunt doplatil a dal památnýho.

     Smlouvou z 5. ledna 1712 Šimon Knor, jsa již věkem sešlý, nemoha déle hospodařiti, předal grunt svému vlastnímu synu Václavovi Knorovi za 45 kop grošů míšeňských.

     Šimon Knor na gruntu zanechal 1 vola tažného, 1 vůz sešlý, 1 pluh, 1 brány, 1 hák, 1 prasnici a 2 ovce. Jako výminek si ve smlouvě pojistil byt a komoru. Každoročně měl dostávat k ozimému setí 2 věrtele pšenice, 1 strych 2 věrtele žita, na jaro pak 2 věrtele ječmene, 1 strych ovsa, a palouk na 1 kopku sena.

     V letech 1712 - 1717 vyplatil Václav Knor svému otci v šesti splátkách 12 kop grošů.

     Václav Knor vyhoříce skrze pošlý nešťastný oheň a tehdy v záhubě se vidíce a stavení zase vyzdvihnouti sobě netroufaje, pustil grunt a spáleniště toto Janu Sochorovi za 33 kop grošů, což měl splácet po 2 kopách grošů. Jako výminek měl mít Václav Knor právo užívat pod 2 strychy pole a k tomu palouk k Senci jdoucí. Smlouva o tom nese datum 18. února 1719.

     Jsouce tento grunt lacině šacovaný, tak tuto ještě přiráží podle lepšího rozvážení 17 kop grošů, takže Jan Sochor měl vyplatit 50 kop grošů dětem po Šimonovi Knorovi:

25 kop 15 grošů – Václavovi Knorovi, předešlému držiteli gruntu, Marii vdově, po ní dceři

                              Salomeně,

  8 kop 15 grošů – Zuzaně, za Jana Kochanskýho vdané,

  8 kop 15 grošů – Dorotě, již po ní manželovi Janovi Skleničkovi,

  8 kop 15 grošů – Kateřině.

     Jan Sochor splácel takto:

1719 – při soudech 1719 z té příčiny, že tímto rokem zápis vzal, nic neskládá,

1720 / 2 kopy grošů – Zuzaně,

1721 / 2 kopy grošů – po Václavovi Knorovi Marii, vdově,

1722 / 2 kopy grošů – Kateřině,

1723 / 2 kopy grošů – Marii, vdově,

1724 / 2 kopy grošů – Zuzaně, za Jana Kochanského vdané,

1725 / 2 kopy grošů – Dorotě,

1726 / 2 kopy grošů – Kateřině,

1727 / 2 kopy grošů – Marii, vdově,

1728 / 2 kopy grošů – Zuzaně Kochanský,

1729 / 2 kopy grošů – Dorotě,

1730 / 2 kopy grošů – vdově Marii Knorový na funus,

1731 / 2 kopy grošů – Kateřině,

1732 / 2 kopy grošů – Janovi Skleničkovi po Dorotě,

1733 / 2 kopy 15 grošů – Zuzaně Kochanský, zbytek,

1734 / 2 kopy 15 grošů – Kateřině, zbytek,

1735 / 2 kopy grošů – Dorotě, a již po ní manželi Janovi Skleničkovi,

1736  - 1749 – ve čtyřech splátkách po 2 kopách grošů po Václavovi, dceři Salomeně,

1739 / 15 grošů – Dorotě, zbytek,

1740  - 1743 – ve čtyřech splátkách po 2 kopách grošů po Václavovi, dceři Salomeně,

1744 – pro vojanské příběhy soudy držané nebyly,

1745 / 1 kopa 15 grošů – Salomeně, zbytek.

     Jan Sochor tak měl grunt zcela zaplacený.

     Smlouvou z 19. prosince 1762 Jan Sochor, jsouce již s věkem sešlý a pro velkou starost toto hospodářství neb grunt dáleji držeti nemíní, předal grunt Josefovi Štíbrovi za 110 kop grošů míšeňských. Jan Sochor měl totiž syna Josefa, jenž však zemřel. Podle běžných zvyklostí by grunt zdědil syn tohoto Josefa, který se jmenoval Jan, avšak ten byl ještě nezletilý. Vdovu po Josefovi Sochorovi si však za manželku vzal Josef Štíbr, jemuž tchán Jan Sochor (starší) předal grunt do doby, než jeho vnuk Jan Sochor (mladší) dosáhne plnoletosti.

     Ke gruntu patřilo ½ lánu orných polí a z 1 louky pod ½ fůry sena. Dále při gruntu byl 1 tažný vůl za 24 zlatých, 1 dobrý vůz za 18 zlatých, 2 pluhy a 1 hák za 2 strychy 30 krejcarů, 1 brány za 1 zlatý, 1 závěrka, 1 táhlo, 2 klanečníky za 3 zlaté 30 krejcarů, 2 sekery a 1 motyka za 1 zlatý 30 krejcarů, dvoje vidle, kopáč a podávky za 50 krejcarů.

     Pokud by nezletilý a oprávněný dědic Josef Sochor předčasně zemřel, pak by grunt připadl jedné z jeho sester, tedy dcer Josefa Sochora, jež se jmenovaly Anna, Barbora, Marie a Veruna.

     Jan Sochor (starší) si s manželkou vymínil na gruntu k doživotnímu užívání teplou světnici. Každoročně měl dostávat 2 strychy pšenice, 8 strychů žita, 2 strychy ječmene, 2 věrtele hrachu, 1 strych ovsa. Dále měl mít k užívání 1 zahrádku švestkovou za ovčím chlívem, jednu višni v druhý zahradě, z hrušek třetí díl, ze sázeného kolníku[4] též třetí díl. Poněvadž starý hospodář se tam zestaral a mnoho své práce zanechal, tak se mezi ním a novým hospodářem urovnání učinilo, aby on jemu 1 krávu, 1 tele, 6 ovcí, a 1 prase svou pící vyživoval.

     Peněžních dluhů do důchodu kontribučenského křivoklátského za času rychtářství se vynašlo za 31 zlatých 37 krejcarů, což na kopy činilo 82 kop 54 grošů, což vše odstupujícímu hospodáři k jeho budoucí disposici se zanechává.

     V gruntovní knize je pak zápis z roku 1763 o vyplacení 2 kop grošů předešlému hospodáři Janu Sochorovi, a k roku 1764 následuje rozpis dědiců, kterým se má vyplatit jejich podíl na gruntu, neboť Jan Sochor (starší) zemřel:

18 kop 43 grošů 3 ½  feniku – Anně, po ní dětem v Senci,

18 kop 43 grošů 3 ½  feniku – Veronice, za Jiřího Lauterpacha vdané, po ní dětem,

18 kop 43 grošů 3 ½  feniku – Josefovi, po něm dětem,

18 kop 43 grošů 3 ½  feniku – Václavovi,

  2 kopy grošů – k záduší domácímu odkoupených,

  4 kopy grošů – na mše svaté za neb. Jana Sochora.

     Zůstalo tedy k vyplacení 80 kop 54 grošů, což Josef Štíbr činil takto:

1764 / 2 kopy grošů – na mše svaté za neb. Jana Sochora

1765 / 2 kopy grošů – na mše svaté za neb. Jana Sochora, zbytek,

1766 / 2 kopy grošů – k záduší lubenskému,

1767 / 2 kopy grošů – Václavovi,

1768 / 2 kopy grošů – po neb. Lauterpochovi Veronice a po ní dětem,

1769 / 2 kopy grošů – dceři Anně, a po ní dětem v Senci.

     Josef Štíbr ujal tento grunt v roce 1762 od Jana Sochora za sumu hlavní 110 kop grošů.[5] Přitom se tuto pro paměť uvozuje, že nynější držitel jen do zrostu pozůstalého syna Jana po nebožtíkovi Josefovi Sochorovi hospodařiti má.

     Když se od hlavní sumy 110 kop grošů odečetly staré převzaté dluhy ve výši 27 kop 6 grošů a 14 kop grošů, které Josef Štíbr do roku 1769 splatil, zůstalo k doplacení dědicům ještě 68 kop 54 grošů po 2 kopách grošů ročně. Rozpis částek určených k vyplacení dětem po Janu Sochorovi:

16 kop 43 grošů 3 ½ feniku – Anně, a po ní dětem v Senci,

16 kop 43 grošů 3 ½ feniku – Veruně, za Jiřího Lautrbocha vdané a po ní dětem,

18 kop 43 grošů 3 ½ feniku – Josefovi, po něm dětem,

16 kop 43 grošů 3 ½ feniku – Václavovi.

     Josef Štíbr splácel takto:

1770 / 16 kop 43 grošů 3 ½ feniku – dokázal, že jest po nebohém Janovi Sochorovi od

                                                           Václava za 3tí peníz skoupil,

1771 / 2 kopy grošů – Anně, k rukám dcery Kateřiny,

1772 / 8 kop 9 grošů – Anně, po ní 3 dětem v Senci,

1773 / 2 kopy grošů – Veruně, vdané za Jiřího Lautrbacha, a po ní dětem,

1774 / 2 kopy grošů – Veruně, a po ní dětem,

1774 / 2 kopy grošů – Anně, po ní dětem v Senci.

     Podle zápisu z  8. října 1779 Josef Štíbr, přiženíce se k vdově po nebohém Josefovi Sochorovi, z příčiny který jemu grunt tento od Jana Sochora až do zrostu Jana po nebohém Josefovi Sochorovi svěřen a odevzdán byl. Poněvadž tehdy hned pravený Jan po nebohém Josefovi Sochorovi za schopného k budoucímu hospodářství se seznává a předešlý hospodář Josef Štíbr zase od Josefa Zíky též v Lubný jednu čtvrt kupecky přijal,[6] protož také synu pastornímu Janovi Sochorovi grunt tento ... za sumu trhovou 110 kop grošů míšeňských k budoucímu jeho uživení zase odevzdává.

     Grunt byl předán s poli vorními pod 34 strychů 3 ½ věrtele ladem ležících, se 6 strychy porostlin, 2 věrteli pastvišť a loučného pod ¼ fůry sena.

      Odstupující hospodář zde jménem svršků zanechává: 2 tažné voly po 45 zlatých, 1 vůz za 20 zlatých, 1 krávu za 11 zlatých, 4 kusy ovčího dobytka po 7 zlatých, 2 pluhy, 1 hák za 2 zlaté 30 krejcarů, 1 brány za 1 zlatý, 1 závěrka, 1 táhlo a 2 klanečníky za 3 zlaté 30 krejcarů, 2 vidle, 1 kopáč, 1 podávky za 1 zlatý, 1 travní kosa, 1 hrábě, 2 držení s nahrdlíkem, 1 stůl, 2 staré moučné truhly a 4 kusy prken falcovních.

     Z obilí na zimu vysetého byly 2 strychy 1 věrtel pšenice a 10 strychů žita.

     Z obilí v slámě, po srážce čtvrtého mandele, které odstupující hospodář přijal, ještě zůstalo 13 mandelů pšenice, 21 mandelů žita, 12 mandelů ječmene, 1 fůrka čočky, 6 mandelů ovsa a 2 fůrky sena a otavy.

     Nastupující hospodář byl povinen poskytnout Josefu Štíbrovi a vlastní mateři s 3 dítkama výměnek proto, že tento grunt při minulých těžkých časech ještě vždy v dobrým stavu zanechal. Josef Štíbr a jeho manželka měli každoročně dostávat 1 strych 2 věrtele pšenice, 6 strychů žita, 1 strych 1 věrtele ječmene a 3 věrtele hrachu nebo čočky. Pro dobytek měl starý hospodář dostávat 2 mandele dlouhé a 2 mandele krátké slámy, 1 kopku sena a 1 kopku otavy. Na zahradě mohl užívat záhon o výměře 1 ½ čtvrtce pro sázení zelí. Od ovoce, když Bůh nějaké nadělí, měl dostávat čtvrtý díl. Pokud by jeden z manželů zemřel, pak by druhý mohl užívat jenom polovinu tohoto výměnku.

     Verunce, sestře nového hospodáře, odstupitel gruntu a mateř Dorota 1 ½ jalovici, též 1 ročního volíka odkazuje a zde zanechává, a to s tou vejhradou, že kdyby po čase toho sestra Veronika zapotřebí míti měla, na místo té jalovice 1 krávu, a zase 1ho ročního volíka vydat zavázán býti má. Pokud by se Veronika měla vdávat, pak by jí bratr Jan Sochor měl vejpravu svadební vystrojiti a neb na místo takový 15 zlatých vyplatit. Mimo to Veronice odkazuje odstupující hospodář a otčím Josef Štíbr spolu s její vlastní matkou Dorotou 4 kusy ovčího dobytka a 1 odstavené telátko. Tento dobytek však zatím Josef Štíbr k sobě na tu koupenou čtvrt přijímá, aby ho pak v pravý čas Veronice vydal. Pokud by Veroničina matka Dorota zemřela dříve než otčím, pak se otčím zavazuje tento dobytek také řádně vydat.

     Nový hospodář se také zavázal splatit všechny peněžité dluhy na gruntu váznoucí, a to:

68 zlatých 34 krejcary 5 ½ feniku – do důchodu kontribučenského,

  3 zlaté – do důchodu krušovského,

10 zlatých – Anně Neruhové,

což dohromady dělá 81 zlatých 34 krejcarů 5 ½ feniku, tedy na kopy přepočteno 69 kop 55 grošů 4 ½ feniku. Když se tato částka odečetla od sumy hlavní, zůstalo k vyplacení dědicům po 2 kopách grošů ročně ještě 40 kop 4 groš 2 ½ feniku takto:

dětem po nebohém Janu Sochorovi

  4 kopy 34 grošů 3 ½ feniku – dceři Anně, po ní Kateřině do Sence,

12 kop 43 groše 3 ½ feniku – dceři Veronice, za Jiřího Lauterbacha vdané, po ní 4 dětem,

synu Josefovi, a po něm dětem

  3 kopy 45 grošů – Dorotě, za Josefa Štíbra vdané,

  3 kopy 45 grošů – Anně, vdané za Jakuba Červenku v Příčině,

  3 kopy 45 grošů – Barboře, za Ondřeje Krabce vdané,

  3 kopy 45 grošů – Veronice,

  3 kopy 45 grošů – Janovi, držiteli gruntu.

  4 kopy 2 groše – Na Mše Svatý za nebohé Jana a Josefa Sochorovy, které nový hospodář

                              hned po převzetí zápisu sloužit nechá.

     Jan Sochor splácel takto:

1780 / 2 kopy grošů – po Janovi Sochorovi dceři Anně, a po ní Kateřině do Sence,

1781 / 2 kopy grošů – na Mše Svaté za nebohé Jana a Josefa Sochorovy,

1782 / 2 kopy 2 groše – na Mše Svaté za nebohé Jana a Josefa Sochorovy, zbytek,

1782 / 3 zlaté – též platil dluh do důchodu krušovského,

1784 / 2 kopy 34 grošů 3 ½ feniku – Anně, dceři po nebohém Janu Sochorovi, a po ní 

                                                           Kateřině do Sence, zbytek,

1784 / 12 kop 43 grošů 3 ½ feniku – pozůstalý podíl po dceři Veronice za Jiřího Lauterbacha

                                                           vdané se mezi následující děti rozděluje:

                                                           3 kopy grošů – Anně, za Václava Krále vdané,

                                                           3 kopy grošů – Josefovi,

                                                           3 kopy grošů – Františkovi,

                                                           3 kopy grošů – Marii,

                                                           43 groše 3 ½ feniku – na Mše Svaté za nebohou mateř,

1784 / 3 kopy grošů – Josefovi Lauterbachovi, zbytek,

1785 / 3 kopy grošů – Františkovi Lauterpachovi, zbytek,

1787 / 3 kopy grošů – Anně, vdané za Václava Krále,                                       

1788 / 3 kopy grošů – Marii, zbytek,

1788 / 43 krejcarů 3 ½ feniku – na Mše Svatý za Lauterbacha,

1789 / 3 kopy 45 grošů – Josefovi, po něm Dorotě za Josefa Štíbra vdané,

1790 – bude platit dluh Anně Neruhové,

1791 / 10 zlatých – platil dluh Anně Neruhové.

     Podle zápisu ze 17. června 1793 si Jan Sochor vypůjčil od Martina Krále 25 zlatých. Zavázal se je vrátit do sv. Ludmily. Pokud by Jan Sochor nemohl tento dluh splatit, pak by měl Martin Král právo na 1 vola a 8 kusů skopového.

     Podle dlužního upsání z 5. listopadu 1793 si na zaplacení staré kontribuce vypůjčil Jan Sochor od Martina Krále 80 zlatých, za což mu do zástavy kus pole pod 2 strychy k Rakovníku „U dlouhý jámy“ (ve)dle Martina Bláhy na 6 let dal.

     Podle obligace z 11. prosince 1793 byl Jan Sochor dlužen Nathanu Schwarzovi z Rakovníka 110 zlatých a na 5 let mu dal do zástavy 4 strychy pole.

     Dále Jan Sochor platil takto:

1793 / 3 kopy 45 krejcarů – Anně, vdané za Jakuba Červenku,

1794 / 3 kopy 30 krejcarů – Barboře, vdané za Ondřeje Krabce v Lubné,

1794 / 68 zlatých 34 krejcarů 5 ½ krejcarů – Dokázáno, že casy kontribučenský rest zaplacen,

                                                                        pročež tuto vymazán jest.   

     Dne 21. března 1795 si Jan Sochor na základě šacunku svého gruntu vypůjčil 450 zlatých z Casy Chrámu Páně Třtického na vyplacení polí, a to na 5% úrok.

     Protože Jan Sochor měl v úmyslu svůj grunt dále zvelebovat, potřeboval hotovost, tedy i vypůjčené peníze, požádal vrchnost o vyhotovení šacunku. Bylo mu vyhověno, a tak byl do gruntovní knihy zapsán rozsáhlý šacunk gruntu s datem 5. března 1795.  

      Stavení byla oceněna dohromady na 280 zlatých takto:

140 zlatých – stavení s jednou sednicí ode zdi, jeden sklep dobře podezděný,

  40 zlatých – jedna komora domovní, 2 chlívy ode dřeva,

  30 zlatých – přes dvůr 1 sejpka, maštal a kůlna,

  30 zlatých – v třetím pořadí dvě sejpky a kůlna,

  40 zlatých – stodola v prostředním stavu.

     Dle listu měřičného:

Orná pole – 23 jochů 714 3/6 čtverečného sáhu, joch po 20 zlatých, (neb

                   70 měřic 5 věrtelů), tedy 468 zlatých,

Lada – 3 jochy 478 sáhů po 10 zlatých (neb 9 14/16 měřice), tedy 35 zlatých,

Luka – 2 jochy 1347 4/6 sáhu po 30 zlatých (neb 8 3/16 měřice), tedy 85 zlatých,

Zahrady – 1485 sáhů (neb 2 10/16 měřice), tedy za 30 zlatých,

Pastviny – 270 sáhů (neb 8/16 měřice(, tedy za 5 zlatých,

Porostliny – 4 jochy 804 sáhy po 5 zlatých (neb 13 8/16 měřice), tedy za 22 ½ zlatého.

     Z obilí bylo vyseto:

pšenice – 6 8/16 měřice po 2 zlatých, tedy za 13 zlatých,

žita – 15 měřic po 1 zlatém 30 krejcarech, tedy za 22 ½ zlatého.

     Dobytek byl prošacován takto:

40 zlatých – 2 koně,

30 zlatých – 2 běhouni,

  4 zlaté – 1 volík,

10 zlatých – 5 ovcí,

  6 zlatých – 1 jalovice.

     Od zemědělského nářadí bylo zapsáno:

20 zlatých – 1 vůz s táhlem, závěrkou a klanečníkem,

  5 zlatých – 1 pluh, 1 brány, 1 řezací stolice,

  3 ½ zlatého – sekera, vidle, kopáč, podávky a motyka, železná lopata a jedna velká pila,

  3 zlaté – řebřiny, fasunk, hnojník.

     Suma šacunku a mohovitostí činila 1 082 zlatých 30 krejcarů.

     Jménem vejminku vlastní mateři a otčímovi Josefu Štíbrovi byl Jan Sochor povinen každoročně vydat 1 strych 2 věrtele pšenice, 6 strychů žita, 1 strych 2 věrtele ječmene, 3 věrtele hrachu neb čočky a 1 strych ovsa. Dále jim měl vydat 2 mandele dlouhé a 2 mandele drobné slámy 1 kopku sena a 1 kopku otavy. Na zelí mohli užívat 1 ½ čtvrtce zahrady a od ovoce měli dostávat čtvrtý díl. Pokud by jeden z manželů zemřel, pak druhý měl užívat jen polovinu tohoto výměnku.

     Jménem nápadu po nebožtíkovi Janu Sochorovi dceři Veronice vázl na gruntu dluh ve výši 3 kopy 45 grošů neb 4 zlaté 20 krejcarů.

     Podle speciální obligace z 21. března 1795 byl na gruntu evidován obligatorní dluh 450 zlatých vůči Chrámu Páně Třtickému z Casy zádušní na 5 procentní úrok k vyplacení všech dluhův.

     V gruntovní knize pak následuje nedatovaný opis svatební smlouvy mezi Janem Sochorem a Janem Brázdou, otcem Marie Anny, která se stala Sochorovou jeho manželkou. Jan Sochor své manželce až do její smrti věnuje svůj grunt a kdyby pak zemřel, pak ona by se měla stát na gruntě hospodyní. Měla by se také řádně postarat o děti, vzešlé případně z tohoto manželství i o děti z předchozího manželství Jana Sochora tak, jako by to byly děti její vlastní. Naproti tomu nevěsta dostala od svého otce jako věno 120 zlatých na hotovosti, dále dvě dokonalý krávy, jednu dvouletou jalovici, šest bahnic, osm kusů podušek. Tento opis byl zapsán do gruntovní knihy 8. ledna 1796.

     V roce 1797 byl do gruntovní knihy zapsán dluh Jana Sochora, spočívající ve čtyřletém nezaplaceném výměnku k rukám otčíma Josefa Štíbra, a to po 8 zlatých 30 krejcarech, což dohromady činilo 34 zlatých.

     Podle obligace z roku 1794 dlužil Jan Sochor 87 zlatých 30 krejcarů Šimonovi Plosovi ze Sence na 10% úrok. Dle právního porovnání z 9. března 1798 mezi Šimonem Plosem a Janem Sochorem, má Jan Sochor každoročně Šimonovi Plosovi 40 zlatých 50 krejcarů skrze tři léta zaplatiti, a to sice při svatém Václavě.

     Následuje řada dalších půjček Jana Sochora:

180 zlatých – podle obligace 22. dubna 1798 od Josefa Janouška,

    6 zlatých 51 krejcarů – dle obligace ze 25. května 1797 dlužil Jan Sochor seneckému forstu

                                         Blažejovi Hauzovi,

  13 zlatých 39 krejcarů – dle obligace ze 6. dubna 1795 si vypůjčil od Václava Bretšnajdra,

  82 zlatých – dle upsání z 18. července 1799 byl Jan Sochor dlužen Prokopovi Šeinerovi za

                      pár koní,

 130 zlatých – dle obligace z 28. listopadu 1799 si vypůjčil Jan Sochor s manželkou od

                       Josefea Janouška,

  50 zlatých – dle upsání od 28. listopadu 1799 si Jan Sochor s manželkou vypůjčil od

                      Václava Korpa, měšťana čisteckého,

350 zlatých – dle obligace ze 6. ledna 1800 si manželé Jan a Marie Sochorovi vypůjčili od

                      pana Jakub Kronholca,

  16 zlatých – dle upsání ze 16. února 1800 si Jan Sochor vypůjčil na zastavený pole od

                      Františka Panznera ze Sence,

  32 zlatých – dle upsání z 11. dubna 1800 si Jan Sochor s manželkou vypůjčil od Václava

                      Pavlíčka proti prozastevenému poli,

     Podle zápisu ze 2. listopadu 1800 Jan Sochor, držitel celého gruntu, vidíce, že zdělání mnohých velikých dluhů na tomž celém gruntě hospodařiti v stavu by nebyl, pročež předstoupil před vrchno-řiditelský Ouřad panství Křivoklátského a Krušovského a ve vší poníženosti svou nemožnost v vybejvání, a jakož také v placení svejch povinnostech, přednesl. A dáleji se vyjádřil, že kupci na jeho půl gruntu vynacházejí, který by jemu tisíc zlatejch za ½ gruntu hotově složil, kterýžto peníze by na jeho dluhy obrátit a sobě druhou polovic gruntu čistou by zachovati mohl. Vrchnostenský úřad s touto žádostí souhlasil a povolil, aby Jan Sochor mohl prodat polovinu svého gruntu (čp. 47) Matěji Sochorovi z Hracholusk.[7]

     K polovině gruntu, kterou si Jan Sochor ponechal (čp. 15), patřilo od stavení odezdí, komora, 2 chlívy, půl stodoly s jedním mlatem. Od vornejch polí, luk a zahrad všude pravou stranu, a to sice od zahrady stranu levou. Následuje seznam jednotlivých pozemků s uvedením parcelního čísla, výměry a názvu trati:

orná pole – 35 měřic 1 věrtel,

lada – 4 měřice 14 ½ věrtele,

luka – 4 měřice 4 věrtele,

zahrada – 1 měřice 6 věrtelů

pastviště – 4 věrtele,

porostliny – 6 měřic 11 věrtelů.

     Z dobytka a zemědělského nářadí si Jan Sochor při této polovině gruntu ponechal:

65 zlatých – 2 voly po 32 zlatých 30 krejcarech,

21 zlatých – 1 krávu,

20 zlatých – 10 kusů skopového po 2 zlatých,

20 zlatých – 1 vůz s táhlem, závěrkou a klanečníkem,

  5 zlatých – 1 pluh, 1 brány, 1 řezací stolici,

  3 zlaté 30 krejcarů – 1 kopáč, 1 motyku, 1 železnou lopatu a 1 velkou pilu,

  3 zlaté – 1 žebřiny, 1 fasunk, 1 hnojník, 1 sáně.

     Z obilí za zimu vysetého bylo pšenice 2 ½ strychu a žita 6 strychů.

     Součet všech aktiv na této polovině gruntu činil 1 182 zlatých 30 krejcarů.

     Výčet dluhů Jana Sochora byl rozsáhlý:

450 zlatých – k záduší třtickému,

219 zlatých 6 ¼ krejcaru – obilní dluh do podací kasy, tedy

                                           žita 20 měřic 6 věrtelů po 2 zlatých, celkem 40 zlatých 45 krejcarů,

                                           ječmene 50 měřic 5 věrtelů po 1 zlatém 20 krejcarech, celkem 67

                                                         zlatých 5 krejcarů,

                                           ovsa 111 měřic 7 věrtelů po 1 zlatém, celkem 111 zlatých 26 ¼

                                                   krejcaru.

120 zlatých – Marianě rozené Brázdové, nyní provdané Sochorové jménem věna,

  13 zlatých 39 krejcarů – Václavovi Bretšnajdrovi,

  16 zlatých – Francovi Pancnerovi na zastavený pole,

    7 zlatých – Václavovi Korbovi z Čisté za vola,

  80 zlatých – Prokopovi Scheinerovi z Čisté za pár koňů,

128 zlatých 45 krejcarů – Jakubovi Kronholcovi do Rakovníka dle dvou obligací,

    4 zlaté 20 krejcarů – jménem nápadu po zemřelém Josefovi Sochorovi dceři Veronice ještě.

     Součet dluhů činil 1 043 zlatých 30 1/4 krejcaru. Když pak se tato suma dluhů od sumy mnění odrazí, pak ostává k jeho disposici 138 zlatých 59 ¾ krejcaru.

     Jan Sochor byl povinen poskytnout na své polovině gruntu doživotní výměnek otčímovi Josefu Štíbrovi, a to 1 ½ věrtele pšenice, 1 ½ strychu žita, 1 ½ věrtele ječmene, 2 věrtele hrachu nebo čočky, 1 věrtele ovsa, 1 mandel dlouhé a 1 mandel krátké slámy, ½ centnýře sena a ½ centnýře otavy, dále 1 záhon na erteple vedle hospodáře a z ovoce měl mít čtvrtý díl.

     Při témž gruntě se jedna cesta ze dvora přes zahradu vynachází, která cesta pro oba hospodáře pro budoucí časy zůstati musí. Veškeré ozimní setí měl pro sebe sklidit Jan Sochor. Bonifikace za odvedený Magacíny a válečné daně, který za ty léta Johann Sochor z celého gruntu skládal, jemu Janu Sochorovi k dobrému zůstane.

     Základní povinnosti, které vázly na tomto gruntu, byly tyto:

1. Císařsko královské kontribuce dle Subrepartice.

2. Císařsko královské Magacíny, Transporty a Lifrunky dle repartice.

3. Knížecí gruntovní vrchnosti jménem roboty skrze celý rok týhodně 1 ½ dne ruční práce.

4. Do důchodu krušovského jménem činže ročně 53 ¾ krejcaru.

     V roce 1800 Jan Sochor složil 7 zlatých na dluh u Václava Korpa. Hned na to si ale Jan Sochor vypůjčil další peníze:

  81 zlatých – dle obligace ze 3. listopadu 1800 od Jakuba Kronholze,

  47 zlatých 45 krejcarů – podle obligace z 14. dubna 1801 od Jakuba Kronholze.

     Smlouvou ze 3. února 1804 prodali Jan Sochor s manželkou Marií tento svůj grunt Janovi Palkoskovi za 2 605 zlatých. Hned při podpisu smlouvy složil Jan Palkoska 200 zlatých. Zbylou sumu se zavázal složit Janu Sochorovi do posledního dne měsíce dubna 1804. Pokud by tak neučinil, závdavek 200 zlatých vrácený býti má a Sochorovský manželé krunt podržejí.

     Prodávající Jan Sochor na sebe bere všechny dluhy, které byly na tomto gruntu pojištěny, takže kupující jenom kupeckou cenu položí.

     Vedle všech pozemků přenechá Jan Sochor kupujícímu také ozimní setí na polích, a to 1 strych 3 ½ věrtele pšenice a 6 strychů 1 věrtele žita. Pak také všechen hnůj, který se najde.

     Mocí tohoto Cotractu byly na tomto gruntu pojištěny základní povinnosti, které Jan Palkoska, jako nový držitel gruntu, byl nucen dodržovat jak vůči vrchnosti, tak i k výměnkářům:

a/  Všechny veřejný císařsko královský daně dle Repartice a vypsání.

b/  Milostivé vrchnosti jménem roboty pěší týhodně 1 ½ dne skrze celej rok.

c/  Do důchodu Krušovského stálého ouroku ročně 25 krejcarů. Též do Obročenství žita 3

     čtvrtce, ječmene ½ čtvrtce, ovsa 1 čtvrtec.

d/  Výměnkář Josef Štíbr měl každoročně až do své smrti dostávat 1 ½ věrtele pšenice, 1 ½

     strychu žita, 1 ½ věrtele ječmene, 2 věrtele hrachu nebo čočky, 1 věrtel ovsa, ½ mandele

     dlouhé a ½ mandele drobné slámy, ½ centnýře sena, ½ centnýře otavy, a od ovoce měl

     dostávat osmý díl.

d/  Pro paměť se uvádí, že při témž kruntě jedna cesta ze dvora přes zahradu (se) vynachází,

     která cesta pro Josefa Ransdorfa a tomuto hospodáři na budoucí časy zůstati musí.

f/  Mimo toho odstupující manželé vyjímají pokojný byt skrze celej rok od 4. února 1804 až do

     posledního ledna 1805, pak Sochorovský manželé 1 strych pole „Na vyhnanejch“

     k Rakovníku, pak „Pod Seneckou horou“ 1 strych, a zahrádku k Rakovníku pod 2 čtvrtce

     až do obouch smrti.

     Ještě k roku 1803 je v gruntovní knize zapsáno: Zůstává stát (placení dluhů), poněvadž jeho hospodářství (Jana Sochora) velmi zadlužený jest, spolu taky zádušní kasa 450 zlatých pohledávání má, pročež hospodář se na Kancelář dostavit musí.[8]

      Jan Palkoska dlouho na tomto gruntu nepobyl. Smlouvou ze 4. ledna 1805 prodal svůj grunt se vším příslušenstvím Václavu Svobodovi k ruce jeho syna Václava za 2 500 zlatých.

     Václav Svoboda se zavázal zaplatit dluh do třtické zádušní kasy ve výši 450 zlatých s 5 % úrokem, který byl na tomto gruntu evidován v oblikační knize z roku 1794. Také měl odvést kasovní obilí, tedy 28 měřic 14 ½ věrtele žita, 55 měřic 9 věrtelů ječmene a 126 měřic 13 věrtelů ovsa.

     Domluvenou kupní cenu měl Václav Svoboda zaplatit takto:

  100 zlatých – jako závdavek při podpisu smlouvy zaplatil,

1000 zlatých – Václav Svoboda měl do výše 1 000 zlatých hradit co k sražení přijde,

  900 zlatých – dnešního dne položil,

  100 zlatých – za 4 neděle Svoboda zaplatí,

  400 zlatých – za šest měsíců se zaplatiti zavazuje; pokud by tuto poslední sumu Václav

                        Svoboda v termínu nemohl zaplatit, počítal by se mu z této částky úrok 5 %.

     Prodávající Jan Palkoska seznámil kupujícího se všemi břemeny, které vázly na gruntu:

a/  Všechny císařsko královské daně, Makacíny a transporty dle vypsání.

b/  Milostivé vrchnosti roboty pěší skrze celej rok týhodně 1 ½ dne.

c/  Do důchodu Krušovského stálého ouroku 25 krejcarů.

d/  Do důchodu Krušovského obročenského ročně žita 3 čtvrtce, 6 čtvrtců ječmene a 1 čtvrtec

     ovsa.

e/  Kantoru domácímu ročně 1 čtvrtec pšenice a 1 čtvrtec ječmene.

f/  Vejminek Josefu Štíbrovi ročně až do smrti: 1 ½ věrtele pšenice, 1 ½ strychu žita, 1 ½

     věrtele ječmene, 2 věrtele hrachu nebo čočky, 1 věrtel ovsa, ½ mandele dlouhé a ½

     mandele drobné slámy, sena ½ centnýře, otavy též ½ centnýře otavy, a od ovoce měl

     dostávat osmý díl.

g/ Při témž kruntě se vynachází jedna cesta pro Josefa Ransdorfa a tomuto hospodáři na   

    budoucí stálý časy zůstati musí.

h/ Jan Sochor měl na tomto gruntu právo užívat byt až do 31. ledna 1805. Pak mohl užívat až

    do své smrti a manželky smrti 1 strych pole „Na vyhnanej“ a 2 čtvrtce „k Rakovníku“.

i/  Od tohoto gruntu ještě za Jana Sochora byla prodána zahrádka, a to Josefu Aksamitovi.

    Beze placení kontribuce však může tuto zahrádku užívat i nový hospodář.

k/ Nový hospodář bude povinen hned od 18. ledna 1805 platit všechny veřejné daně.

     V roce 1815 srovnal Václav Svoboda veškeré dluhy vůči Janu Palkoskovi ve výši 100 zlatých a 400 zlatých.

 

 

---