čp. 20
Smlouvou z 20. června 1594[1] (v pondělí po svatém Vítě) Hans Eisenkolb z Lubné prodal a vzdal svůj grunt s jedním lánem polí, luk, porostlin a s jiným všelijakým k témuž gruntu od starodávna (náležejícím) příslušenstvím, Michalovi Prenerovi za sumu 300 kop grošů. Hned při podpisu smlouvy složil Michal Prener 30 kop míšeňských jako první splátku závdavku.. Dalších 30 kop grošů měl Prenner složit při nejbližším svátku sv. Martina a opět na sv. Martina roku 1595 měl složit ještě 20 kop grošů. Zbytek sumy trhové měl začít splácet po 10 kopách grošů počnouc při Mužským Masopustě Ao 1596 a pak každý rok vždy o tomto termínu.[2]
Hans Eisenkolb zanechal Michalovi Prenerovi na gruntu všechno osení na zimu i na jaro vyseté, ovšem krom kousku, jež pode vsí (se nachází), to sobě vymiňuje. Na gruntu dále byly 3 klisny, 3 krávy, 12 ovcí zpolovice, 8 slepic a 1 kohout, 2 husy a 1 prase. Též 2 strychy žita, vůz celý a 2 kola navíc, 3 řetězy k vozu, 1 brány a pluh.
A co hřebem přibito a hlínou přimazáno jest, to se odtud hejbati nemá.
Následují zápisy o splátkách gruntovních peněz:
20.11.1595 (v pondělí před svatou Kateřinou) – Hans Eisenkolb, stoje osobně při knihách,
přiznal se, že od vejš (psaného) Michala Prenera přijal ostatek závdavku, ve výši
50 kop grošů, takže má zaplaceno celých 80 kop grošů.
18.10.1596 – Jiří Kremer, rychtář lubenský, osvědčil, že Hans Eisenkolb přijal peněz
gruntovních za rok 1596 a 1597, tedy celkem 20 kop grošů.
12. 2.1598 (ve čtvrtek po neděli Invocavit) – Michal Prener přijal 10 kop grošů gruntovních
peněz za rok 1598.
17. 5.1599 (v pondělí po neděli Křížové) – Michal Prener složil 10 kop grošů peněz
gruntovních peněz.za rok 1598, což Hans Eisenkolb kvituje.
15.10.1600 (v pátek po neděli postní Oculi) – Michal Prener složil 10 kop grošů gruntovních
peněz za rok 1599, jejichž příjem Hans Eisenkolb kvituje.
Kolem roku 1600 seděl na tomto gruntu Michal Prenner, jenž ho koupil od Honse Eisenkolba za 300 kop grošů míšeňských, z čehož dosud zaplatil 200 kop grošů.[3] Zůstává tedy k doplacení 100 kop ve splátkách po 10 kopách grošů ročně.
Z té sumy odkázal Eisenkolb 10 kop grošů k záduší lubenskému a 90 kop k rozdělení rovným dílem dvěma svým žijícím dcerám Apoleně a Markétě, a vnučce Anně, která byla dcerou třetí, ale už zemřelé dcery Anežky. Jako první měla 1 kopu grošů dostat dcera Markéta, neboť otce k smrti dochovala.
Dne 23. června 1603 došlo s povolením křivoklátského purkrabího Havla Zbirovského k porovnání mezi sestrami Eisenkolbovými tak, že dostanou tyto částky:
38 kop grošů – Apolena v Lašovicích,
22 kop grošů – Markéta v Branově[4],
30 kop grošů – sirotku Anně po nebožce Anýžce.
Z každoroční splátky 10 kop grošů měly tedy připadnout 4 kopy Apoleně, 3 kopy Markétě, a 3 kopy Anně do truhlice sirotčí. K záduší lubenskému pak mělo být vyplaceno 10 kop grošů.
Michal Prenner splácel takto:
15. 3.1603 / 10 kop grošů – složil peněz gruntovních, z nichž jest propuštěno Apoleně 5 kop,
Markytě 5 kop, a do truhlice sirotčí 5 kop grošů,
5. 3.1605 / 20 kop grošů – zaplatil i za minulý rok; z čehož Apolena dostala 4 kopy,
Markéta 10 kop a do truhlice sirotčí bylo vloženo 6 kop grošů,
1606 / 10 kop grošů – z toho propuštěno Apoleně 2 kopy, Markétě 5 kop a do sirotčí
truhlice 3 kopy grošů,
1607 / 10 kop grošů – z toho propuštěno Apoleně 2 kopy, Markétě 5 kop a do sirotčí
truhlice 3 kopy grošů,
7. 3.1608 / 10 kop grošů – z toho propuštěny Markétě do Branova 2 kopy a 8 kop grošů
Apoleně do Lašovic, aby sobě mohla obilí k semenám koupiti,
23. 3.1609 / 10 kop grošů – z toho propuštěny Apoleně Strachové 4 kopy a 6 kop bylo
uloženo do sirotčí truhlice k ruce sirotku Anně,
20. 3.1610 / 10 kop grošů – dluh vůči sestře Markétě koupila Apolena Strachová, takže
7 kop grošů zůstalo Apoleně a 3 kopy zůstaly ve vrchnostenské
kanceláři pro sirotka Annu,
25. 1.1611 / 10 kop grošů – z této částky opět 7 kop grošů zůstalo Apoleně; 3 kopy grošů
byly přijaty do sirotčí truhlice pro sirotka po neb. Anýžce,
a z těch 3 kop grošů byly 2 kopy z poručení pana hejtmana
sirotku po neb. Anýžce synu Vavřincovi Matouše propuštěny,
22. 3.1612 / 10 kop grošů – z toho propuštěno Apoleny Strachové posledních 7 kop grošů
a do truhlice sirotčí pro sirotka Annu byly vzaty 3 kopy grošů,
8. 3.1613 / 10 kop grošů – složil k záduší lubenskému.
Matěj Prenner tak má grunt zcela zaplacený.
V roce 1614 bylo v sirotčí truhlici pro Annu, sirotka po nebožce Anýžce, uloženo celkem 25 kop grošů. Z poručení pana hejtmana jí byly dne 26. ledna tyto peníze vyplaceny.
V roce 1636 již Michal Prenner nebyl naživu. Jeho vdova Kateřina smlouvou z 12. června 1636 předala grunt k užívání svému novému manželovi Janu Balounovi. Vymínila si jedině, že po její smrti má být vyplaceno 10 kop grošů k záduší lubenskému. Dále odkázala Petrovi, strejci nebožtíka Prennera, pokud naživu jest 20 kop grošů, a pokud by již nežil, pak nic vyplaceno být nemá.
Jan Baloun a Jakub Machek také 12. června 1636 učinili mezi sebou směnu neb frejmark. Jakub Machek nechá Janu Balounovi kus „Pode vsí“ ladem ležícího pole s výnosem asi 5 strychů zrna, kterému se říkalo „V palouku“. Jan Baloun mu na oplátku nechal k užívání kus pole také s výnosem 50 strychů zrna, jemuž se říkalo „Na vysoký“. Výměna těchto polí měla být definitivní, tedy dědičná. Později však byl tento zápis zrušen přeškrtáním. To proto, že jsou od jednoho gruntu všechny pole dobrý odňaty a psota zůstala, neboť byly od toho Balouna nepravdivé zprávy.
Jan Baloun ve čtvrtek po proměnění Pána Krista léta 1641 (8. srpna) v příbytku Pavla Pátka ... na smrtedlné posteli leže, jsa ještě při dobrém rozumě, pořízení učinil v přítomnosti nás, rychtáře a konšelův lubenských. Baloun vypočítává co komu dluží a co dluží komu on sám. Jarého žita zanechal 9 měřic a 3 měřice 8 snopů ječmene. Paní Ludmila Phenixová mu zůstala dlužna 11 kop grošů a 2 strychy a 2 snopy žita. Křivánek z Rakovníka mu dlužil 3 strychy žita. Jan Baloun zase dlužil panu Pavlovi Trubači do Rakovníka 2 strychy žita a Václavovi Špidrovi 3 kopy a 41 grošů. Také Marianě, děvečce své nestihl dát 12 loktů plátna domácího. Pokud by z jeho majetku po zaplacení dluhů ještě něco zbylo, pak to odkázal k záduší, patrně lubenskému. Jan Baloun byl zřejmě v té době již vdovcem a také o žádném jeho potomku v testamentu není zmínky.[5]
Dne 15. července 1642 byl Jan Baloun již mrtev. Tehdy byl čtyřmi rychtáři (z Lubné, Panošího Újezda, Malinové a Pavlíkova) grunt prohlédnut a ošacován na pouhých 50 kop grošů. Grunt byl totiž všecken na mizinu obrácen a spálen, a přitom se nic do konce nenachází žádného hospodářství, jenom rum a místo. Místo závdavku doporučili dopřát novému držiteli tyto peníze k tomu, aby se z toho drobet obilíčka mohli drobet dědinky osít. To obilí mělo sloužit také k vyzdvižení toho gruntu a se přišacovalo k tomu spáleništi, avšak ještě jest místem hrubě pomrzlo. Každý rok pak měl nový držitel splácet 3 kopy grošů.
Smlouvou z 26. února 1650 koupil grunt po Janu Balounovi za 50 kop grošů Jan Knor. Roční splátky měly činit 2 kopy. Na gruntu byly též dvě zádušní krávy – jedna patří k záduší lubenskému, druhá k záduší ve Hvozdě. Jan Knor měl také zaplatit ještě tyto dluhy:
2 kopy grošů – Pavlu Pátkovi za 2 strychy žita,
11 kop grošů – k záduší lubenskému,
20 kop grošů – Petrovi, strejci neb. Prennera, pokud živ jest, ale ten zemřel,
17 kop grošů – Janovi Balounovi neb sirotku jeho.
Jan Knor splácel grunt takto:
1651 – neplatil nic, neboť staví,
1653 / 2 kopy grošů – k záduší lubenskému,
1654 / 2 kopy grošů – dluh Pavlovi Pátkovi,
1655 – k záduší lubenskému nic nesložil,
V letech 1667 – 1672 složil k záduší lubenskému v 7 splátkách (v roce 1670 dvakrát) po 2 kopách grošů celkem 14 kop grošů. V roce 1673 pro nemožnost nesplatil nic, a tak mu zůstalo k doplacení 32 kop grošů. Z toho 15 kop grošů k záduší lubenskému a 17 kop grošů Janu Balounovi nebo sirotku jeho.
Jan Knor zemřel zřejmě v roce 1676 nebo těsně před tím.
Smlouvou ze 17. prosince 1676 převzal grunt na stavení sešlý jeho syn Bartoň Knor za 40 kop grošů, které měl splácet ročně po 2 kopách grošů. Z toho měl platit:
15 kop grošů – k záduší lubenskému,
17 kop grošů – Janovi Balounovi neb sirotku jeho,
4 kopy grošů – dětem po neb. Janovi Knorovi, totiž Šimonovi,
4 kopy grošů – a Bartoňovi, držiteli gruntu.
Při podpisu smlouvy si Bartoloměj Knor nechal svůj podíl vyplatit, resp. odepsat z dluhu.
V letech 1677 a 1679 složil Bartoloměj Knor k záduší lubenskému ve dvou splátkách
4 kopy grošů. V roce 1680 však grunt vyhořel, takže i v roce 1681 splátky vynechal. Pak v letech 1682 – 1686 složil k záduší lubenskému ve čtyřech splátkách 8 kop grošů. V roce 1687 nevypisuje se nic z příčiny té, restýrujíce vypsaných a nesplácených 11 kop peněz gruntovních k záduší lubenskému, aby takové pomalu vypláceti hleděl. Nevyplatil je. V roce 1688 Bartoň Knor položil do důchodu (sirotku) po Janu Balounovi před mnoha lety zběhlým. K záduší lubenskému v roce 1690 zaplatil 2 kopy a v roce 1691 pouze 1 kopu grošů.
Tuto chalupu koupil Bartoloměj Knor v roce 1676 za 40 kop grošů míšeňských.[6] Do roku 1691 zaplatil 21 kop grošů, takže mu zůstalo k doplacení po 2 kopách ročně celkem 19 kop grošů, z nichž náleží:
4 kopy grošů – k záduší lubenskému,
15 kop grošů – do vrchnostenského důchodu po zběhlém Janovi Balounovi.
Bartoloměj Knor svůj dluh k lubenskému záduší, tedy 4 kopy grošů, zaplatil v letech 1693 - 1696 ve třech splátkách. Dluh vůči vrchnostenskému důchodu křivoklátskému, tedy 15 kop grošů, splatil pak v letech 1694 - 1705 v osmi splátkách. Aby mohl splácet staré dluhy, tak letech 1697 - 1699 platil nic. Grunt měl tak zcela zaplacený.
Protože Bartoloměj Knor, sejdouce smrtí časnou, po něm pozůstalý syn Martin Knor, grunt ten na stavení sešlý, převzal za 70 kop grošů míšeňských. Smlouva o tom byla uzavřena 22. ledna 1723. Ke gruntu patřil 1 lán polí orných polí, jedna louka s jedním vozem sena, 2 koně, a všechno hospodářské zařízení. Byly zde také dvě nepřítomné krávy, náležející k lubenskému záduší, za něž si Martin Knor odečetl 12 kop grošů, takže mu zůstalo 58 kop grošů k vyplacení dětem po zemřelém otci Bartolomějovi Knorovi:
23 kop 20 grošů – Martinovi, držiteli gruntu, spolu i za náklad na funus sestry své,
17 kop 20 grošů – Václavovi,
17 kop 20 grošů – Bartolomějovi.
Martin Knor ještě v roce 17230 nechal odepsat svůj podíl ve výši 23 kop 20 grošů. Dále nechal odepsat tyto splátky:
bratru Václavovi – po 2 kopách grošů v letech 1723, 1725 - 1727,
bratru Bartolomějovi – po 2 kopách grošů v letech 1724, 1728,
Anně, vdově po Václavu Knorovi – 2 kopy grošů v roce 1729.
Smlouvou z 22. dubna 1730 došlo k přátelskému narovnání mezi Martinem Knorem, jenž pro velké dluhy a svou nemožnost, déle hospodařiti sobě netroufal, a jeho bratrem Bartolomějem. Ten převzal bratrův grunt k budoucímu dědičnému užívání, k němuž patřil 1 lán polí orných, a loučného pod 1 vůz sena, za 109 kop 6 grošů 1 fenik.
Jako přídavek mu bratr zanechal 1 strych na zimu seté pšenice a 12 strychů žita, dále koňský hovada tažní 2 kusy, 1 vůz, 4 líšně, 3 řetězy, 1 pluh pod železy, 1 sešlé brány.
Vejminek pro postupujícího hospodáře následující se činí: Předně byt v teplé světnici, 1 komoru, v chlívě místo pro jednu krávu, kterou držitel gruntu jemu svým obrokem vychovávati má. Dále dostane z téhož nadepsaného ozimního výsevku 4. mandel. Každoročně měl Martin Knor dostávat na zrně 1 strych pšenice, 5 strychů žita, 1 strych ječmene, 2 věrtele hrachu, též pro sázení zelí pár záhonů. To vše měl dostávat až do své smrti. Pokud by zemřel, měla manželka dostávat polovic.
Bartoloměj Knor také převzal povinnost zaplatit ještě další dluhy mimo hlavní sumy za grunt. Do vrchnostenského důchodu krušovického měl in natura odevzdat obilí:
žita – 6 strychů 1 věrtel,
ječmene – 4 strychy 1 věrtel,
ovsa – 23 strychů 3 věrtele 3 čtvrtě 2 achtly,
Na penězích měl vyplatit tyto částky:
61 zlatých 47 krejcarů 3 feniky,
5 zlatých 3 krejcary – Jiříkovi Mannsfeldovi,
4 zlaté 30 krejcarů – Matějovi Mikovcovi,
6 zlatých – příčinskému šenkýři,
2 zlaté – petrovickému šenkýři,
3 zlaté – do Sence sirotkům po Hamelsfeldovi,
2 strychy žita nebo za ně 3 zlaté – Janovi Hornofovi,
2 zlaté 20 krejcarů – po neb. Václavovi Knorovi Anně, vdově, gruntovní odepsané peníze,
11 zlatých 30 krejcarů – do důchodu volešenského záduší.
Tyto peněžní dluhy činily 89 zlatých 10 krejcarů 3 feniky, což přepočteno na kopy bylo 76 kop 26 grošů 1 fenik. Když se tato částka odečetla od hlavní sumy za grunt, a ještě se odečetlo 12 kop grošů za 2 nepřítomné zádušní krávy, zůstalo k doplacení 20 kop 40 grošů míšeňských, což mělo být rozděleno dětem neb. Bartoloměje Knora:
7 kop 20 grošů – Václavovi, již po něm Anně, vdově,
13 kop 20 grošů – Bartoloměji, novému hospodáři.
Bartoloměj Knor si v roce 1730 především nechal odepsat svůj vlastní dědický podíl ve výši 13 kop 20 grošů. Anně, vdově po Václavovi Knorovi zaplatil 7 kop 20 grošů ve třech splátkách: po 2 kopách grošů v letech 1731 a 1732 a v roce 1733 doplatil zbytek, tedy 3 kopy 20 grošů.
Další smlouva, která je zapsaná v lubenské gruntovní knize, nese datum 10. prosince 1761. Píše se v ní, že Bartoloměj Knor než zemřel, ještě za dobré paměti odkázal grunt tento synu svému Petrovi. Ten však grunt přepustil svému bratru Janovi Knorovi, a ten jej ujal k dědičnému užívání. Suma trhová byla stanovena na 98 kop grošů, k tomu byly přidány nové dluhy ve výši 45 kop 17 grošů 6 feniků, takže celková hlavní suma činila 143 kopy 17 grošů 6 feniků.
Jménem přídavku se při tom gruntu zanechává obilí v slámě: 11 mandelů pšenice, 18 mandelů žita, 10 mandelů ječmene, 8 mandelů ovsa, 1 forka hrachu, z kteréhožto obilí k setí semena potřebovati a letošní obilní půjčku, to jest žita 2 strychy 2 věrtele, ječmena 7 strychů 3 věrtele 2 čtvrti a ovsa 10 strychů 2 věrtele, do důchodu krušovského zapraviti. Také měl in natura zapravit staré obilní dluhy, totiž 23 strychů 3 věrtele 1 čtvrt žita, 7 strychů 1 věrtel ječmene, 51 strychů 1 věrtel ovsa.
Kromě toho Janu Knorovi zůstali na gruntu 2 koně prošacované za 65 zlatých, pár volků po 18 zlatých. Na přímluvu matky mají však tito voli ve skutečnosti patřit Janovým bratrům Josefovi a Martinovi. Jan Knor místo nich odevzdá po jednom teleti.
Od hospodářského nábytku se tu vynachází: 1 vůz šacovaný za 10 zlatých, 2 pluhy za 4 zlaté, 1 brány sešlé za 45 grošů, řetězy a 2 závěrky za 1 zlatý 12 grošů, 1 táhlo za 35 krejcarů a 1 vidle za 6 krejcarů.
A poněvadž, jak v předu podotknuto, grunt tento, dle neb. otce odkazu, bratru Petrovi by patřiti měl, on ale takový přistupujícímu držiteli Janovi dobrovolně propustil. Za to si Petr Knor vymínil, že mu bratr Jan nechá k užívání až do smrti 3 strychy pole, z něhož však bude sám platit královské kontribuce.
Jejich matka si vymínila, že bude každý rok na vyživenou dostávat 1 strych pšenice, 4 strychy žita, 1 strych ječmene, 2 věrtele ovsa a 2 věrtele hrachu. Dále si vymínila byt v teplé světnici, jednu komoru, chlív a jednu hůru. Také měla mít k disposici 2 záhony pro zelí. Držitel gruntu se také zavázal sestře Ludmile, když jí Pán Bůch co dobrého soudit bude, vydat 1 odstavené tele a 1 ovci.
Dluhův peněžitých se tu vynachází:
60 zlatých 46 krejcarů 3 feniky – do důchodu křivoklátského starých dluhův,
30 zlatých 55 krejcarů – do důchodu křivoklátského též za dříví,
48 zlatých 29 krejcarů 2 feniky – Contribuce za 4 léta,
6 zlatých 30 krejcarů – Jakubovi Sajdlerovi, lubenskému hajnému,
3 zlaté 30 krejcarů – pekařovi Rokyckýmu do Rakovníka,
3 zlaté – obecnímu kováři od díla.
To vše dělalo v součtu 153 zlatých 10 krejcarů 5 feniků, což v přepočtu činilo 131 kop 17 grošů 16 feniků, k čemuž se ještě přidalo 12 kop grošů míšeňských za 2 nepřítomné zádušní krávy. Nový hospodář se zavázal tyto dluhy co nejdříve zapravit.
V letech 1762 Jan Knor platil samý dluhy, a to až do roku 1768.
V roce 1761 převzal tento grunt Petr Knor od svého otce Bartoloměje Knora, avšak hned ho odprodal svému bratru Janu Knorovi za 143 kop 17 grošů 6 feniků.[7] Grunt byl však prošacován jen na 98 kop grošů míšeňských, avšak tato suma musela být zvejšena o 45 kop 17 grošů 6 feniků pro vzdělání množství dluhův. Grunt i ostatní dluhy byly pak zaplaceny, a to až na kontribuci. Na gruntu vázly 2 nepřítomné zádušní krávy.
Jan Knor platil v roce 1780 tyto dluhy:
60 zlatých 46 krejcarů 3 feniky – do důchodu křivoklátského,
30 zlatých 50 krejcarů – za dříví,
6 zlatých 30 krejcarů – Jakubovi Saidlerovi,
3 zlaté 30 krejcarů – pekařovi rakovnickému,
3 zlaté – kováři domácímu.
V letech 1781 – 1789 nebyla zapsána žádná splátka.
Jan Knor, stydíce sobě nedostatečným býti grunt tento v celosti déle podržeti a na něm hospodářství vésti a povinnostě vybejvati, rozhodl se svůj grunt rozdělit. Smlouvou z 22. listopadu 1787 tak jednu polovinu (čp. 20) předal synovi Janovi, druhou (čp. 37) synovi Františkovi.
K polovině gruntu Jana Knora mladšího, jíž zůstalo číslo popisné 20, patřilo podle nového vyměření:
orných polí – 64 měřic,
lada – 20 měřic 3 věrtele,
loučného – 3 měřice 9 věrtelů,
zahrady – 1 měřice 6 věrtelů,
porostliny – 11 měřic
pastviště – 30 měřic 7 věrtelů,
Ve smlouvě pak následuje rozsáhlý seznam parcelních čísel s uvedením výměry jednotlivých pozemků.
Veškerá stavení se nacházela v prostředním stavu. Sám grunt sestával z 1 světnice, 1 domovní komory, přes dvůr s dvěma sejpkama, z 1 pírny s mlatem. Hlavní suma byla sečtena na 490 zlatých.
Nový hospodář převzal tento dobytek a nářadí:
30 zlatých – 1 kůň,
15 zlatých – 1 vůl,
7 zlatých 30 krejcarů – půl vozu,
1 zlatý 30 krejcarů – 1 pluh,
45 krejcarů – 1 brány,
1 zlatý 30 krejcarů – 1 závěrka, 1 táhlo,
1 zlatý 14 krejcarů – 1 váhy za 30 krejcarů, 4 líšně za 20 krejcarů, 1 sekera za 24 krejcarů,
20 krejcarů – 1 travní kosa,
1 zlatý 30 krejcarů – 1 řezací stolice,
18 krejcarů – 1 drátěný řešato,
1 zlatý 30 krejcarů – 1 letní hřebřiny 1 fasunk a 1 hnojník.
Z obilí na zimu zasetého bylo:
pšenice – 1 strych 2 věrtele po 5 zlatých, tedy 7 zlatých 30 krejcarů,
žita – 8 strychů 2 věrtele po 4 zlatých, tedy 34 zlatých.
Odstupující hospodář si z toho obilí vymínil čtvrtý mandel bráti.
Součet aktiv činil 592 zlatých 37 krejcarů.
Dluhy v penězích:
57 zlatých 14 krejcarů – kontribuce do ouřadu kontribučenského,
7 zlatých – císařské Interesse,
21 zlatých 15 krejcarů – do důchodu krušovského,
7 zlatých – za 1 nepřítomnou zádušní krávu,
Dluhy v obilí:
do podací kasy:
63 zlatých – žita 31 měřic 8 věrtelů, po 2 zlatých,
21 zlatých 45 krejcarech – ječmene 14 měřic 8 věrtelů, po 1 zlatém 30 krejcarech,
41 zlatých – ovsa 61 měřic 8 věrtelů, po 40 krejcarech,
do ouřadu obročenského krušovského:
45 krejcarů – ječmene 8 věrtelů,
4 zlaté 4 krejcary – ovsa 7 měřic, po 40 krejcarech.
Dluhů bylo v součtu za 223 zlatých 39 krejcarů, takže po odpočtu od aktiv, zůstalo k vyplacení 368 zlatých 58 krejcarů, což přepočteno na kopy grošů činlo 315 kop 15 grošů 3 feniky. Tato částka měla být vyplacena odstupujícímu hospodáři, tedy Janu Knorovi staršímu, ve splátkách po 10 kopách grošů ročně.
Odstupující hospodář si pro sebe a manželku vymínil tyto požitky: byt v teplé světnici, komoru přes dvůr, 1 hůru nad tou komorou, 1 chlív pod kůlnou pro kousek dobytka. Dále měl dostávat obilí na zrně, a to 1 ½ měřice pšenice, 5 měřic žita, 1 měřice ječmene a 2 věrtele hrachu. Mohl užívat zahrádku na zelí pod 2 čtvrtce a z ovoce dle Božího nadělení mohl užívat čtvrtý díl. Pro vychování kouska dobytka měl dostávat 1 centnýř sena, ½ centnýře otavy a 2 mandele dlouhé a 2 mandele drobné slámy. Po smrti jednoho z manželů měl druhý dostávat jen polovinu tohoto výměnku.
Ze čtyř synů, kteří jsou na gruntu, má nový hospodář Jan Knor dvěma z nich, tedy bratrům Josefovi a Václavovi, dát k doživotnímu užívání po 1 strychu pole „U kříže k Senci“. Ti měli z tohoto pole řádně platit kontribuci. Pokud by se sestra Anna vdala, pak by jí měl nový hospodář nějaký oběd vystrojiti a neb za takový 4 zlaté na hotově dáti povinen bude.
V roce 1790 stojíce starý hospodář jakožto otec před knihama gruntovníma a žádal, by mezi jeho synama na rozdělený grunt stejnost se učinila, by jeden jak druhej jak v nápadu, tak v dluhách, v stejnou povinnost uvedený byli. Protože syn Jan Knor grunt o 84 kop 10 grošů zvejšený má, vyplatil mu otec ze svého podílu těchto 84 kop 10 grošů.
Jan Knor platil některé dluhy takto:
1791 / 53 zlatých – platil dluh kontribuce,
1791 / 5 zlatých 50 krejcarů, tedy 5 kop grošů – otci,
1792 / 10 kop grošů – otci,
1793 / 4 zlaté 14 krejcarů – kontribuci.
Podle obligace z roku 1894 si Jan Knor vypůjčil na stavení ze sirotčí kasy 30 zlatých. Na potah si téhož roku vypůjčil ze skrejské kasy zádušní 25 zlatých, a to do 19. června 1795.
V roce 1795 žádal starý hospodář Jan Knor, aby vedle již vypsaného dědického podílu 121 kop grošů, by jeho mající nápad (195 kop grošů) se rozvrhl takto:
35 kop grošů – otci Janu Knorovi a mateři Veronice,
dětem:
20 kop grošů – Janu, držiteli gruntu,
20 kop grošů – Františkovi,
24 kop grošů – Jakubovi,
24 kop grošů – Tomášovi,
24 kop grošů – Josefovi,
24 kop grošů – Anně,
24 kop grošů – Václavovi.
Dále splácel Jan Knor mladší takto:
1796 / 3 kopy grošů – otci,
1797 / 3 kopy grošů – Tomášovi,
1798 / 10 kop grošů – otci Janovi,
1799 / 9 kop grošů – zemřouce otec Jan Knor, jemužto funus vybyl,
1799 / 3 kopy grošů – za Barboru na mše na jeho podíl,
1800 / 10 kop grošů – Jakubovi,
V roce 1801 zemřouce Jan Knor a manželka jeho Veronika, po obdržených 12 kop grošů pozůstalý podíl dle jejich poslední vůle mezi následovní se rozvrhuje, jenž pozůstává 23 kop grošů a patřiti budou:
3 kopy grošů – Františkovi,
3 kopy grošů – Jakubovi,
3 kopy grošů – Tomášovi,
3 kopy grošů – Josefovi,
3 kopy grošů – Anně,
3 kopy grošů – Václavovi,
3 kopy grošů – Janovi,
2 kopy grošů – na Mše Svaté za rodiče.
Jan Knor dále splácel takto:
1801 / 2 kopy grošů – na Mše Svaté za rodiče,
1801 / 7 zlatých – císařské Interesse, zbytek,
1802 / 10 kop grošů – Tomášovi,
1803 – zůstává stát,
1804 / 7 kop grošů – Tomášovi, synu Jana Knora,
1806 / 6 kop grošů – Tomášovi, synu Jana Knora,
1807 – stojí,
1808 / 10 kop grošů – Anně,
1808 / 4 zlaté – též Anně, za svadební obiet,
1810 / 10 zlatých – Jakubovi, synu po Janu Knorovi, zbytek,
1810 / 1 kopa grošů – Tomášovi, synu po Janu Knorovi,
Jan Knor mladší zemřel patrně v roce 1814, neboť téhož roku je zapsáno, že vdova Knorová složí k rukám Anny 10 kop grošů z jejího podílu, který činil 24 kop grošů. V roce 1815 pak má být učiněn nový zápis tohoto gruntu na Václava Knora. V roce 1817 položil Václav Knor 27 kop grošů sám sobě, jako svůj dědický podíl, téhož roku pak 17 zlatých položil Anně.
V kšaftu z 12. srpna 1814 ustanovil Jan Knor mladší dědicem svého gruntu se ¼ lánem polí svého syna Václava, ovšem s tou výjimkou, že jeho pozůstalá manželka Kateřina do své libosti na něm hospodařiti právo měla. Vdova Kateřina však, netroufaje sobě hospodářství vésti, odevzdává synu svému, nyní jmenovanému, Václavovi. Václav byl od ouřadu vrchnostenského za zletilého a vedení hospodářství schopného uznán, a tak smlouvou ze 7. ledna 1815 převzal grunt za hlavní sumu 700 zlatých.
Stavení gruntu obsahovalo 1 sednici, 1 domovou komoru, 2 komory přes dvůr, 1 velký a 2 malé chlévy, 1 stodola a 1 sklep.
V seznamu hospodářského nářadí byly tyto položky: 2 vozy v prostředním stavu, 1 pluh, 1 hák, 1 brány, 1 hřebřiny, 1 velký řetěz, 4 klanečníky, 1 sekera, 2 vidle, 1 řezací stolice, 1 travní kosa, 1 podávky, 1 sud na sypání, dále pak 2 velký a dva malý obrazy, 1 krucifix.
Z dobytka zde byli 2 voli tažní, 1 kráva, 5 ovcí, 1 dvou- a 1 tříletá jalovice, 1 volík roční a 10 kusů skopového dobytka.
Od obilí na zimu a na jaro vysetého zde bylo 5 strychů pšenice, 12 ½ strychu žita, 3 strychy ječmene, 9 strychů ovsa, ½ strychu viky a 1 věrtel hrachu.
Polí orných bylo při tomto gruntu 64 měřic, ladem ležících bylo 20 strychů 3 věrtele, luk 3 měřice 9 věrtelů, zahrad 1 měřice 6 věrtelů, 11 měřic pastvišť a 30 měřic 7 věrtelů porostlin.
Z dluhů se uvádějí tyto:
30 zlatých – do sirotčí kasy,
25 zlatých – do skrejské zádušní kasy.
Pro paměť se tu uvádí, že nastupující hospodář celý dluh do podací kasy, jiné po otci pozůstalé dluhy, a všechny k vyplacení ještě přijdoucí podíly, ze svého jmění platiti se zavazuje.
Když se odečetly dluhy, tedy 55 zlatých, od hlavní sumy, zůstalo k vyplacení dědicům 645 zlatých takto:
129 zlatých – mateři,
129 zlatých – syn Václav, držitel gruntu,
173 zlatých 30 krejcarů – syn František,
173 zlatých 30 krejcarů – dcera Veronika,
40 zlatých – na Mše Svaté za otce.
Václav Knor vyplatil podíl své matce hned při nástupu na grunt, sourozencům Františkovi a Veronice bude splácet dědické podíly do sirotčí kasy.
Ve své poslední vůli pojistil Jan Knor výměnek také pro svou manželku. Nový hospodář měl své matce poskytnout byt v teplé sednici, 1 komoru přes dvůr, 1 chlív a nad ním hůru, Na erteple mohla užívat 4 záhony a na zelí 1 záhon. Z chmele měla dostávat čtvrtý krejcar, dále pak 2 strychy pšenice, 4 strychy žita, 2 strychy ječmene a 1 věrtel hrachu. Pro kousek dobytka měla dostávat 4 mandele dlouhé a 2 mandele drobné slámy, 1 centnýř sena, 1 centnýř otavy. Hnůj od jejího dobytka sice hospodáři patřiti má, ale za to jí dá ½ strychů vysívat.
Bratr František Knor, až toho potřebovati bude, měl jako nadlepšení dostat navíc 1 tříletou jalovici, 5 kusů ovec, a 1 vůz v ceně 25 zlatých. Sestra Veronika měla dostat 1 dvouletou jalovici, 1 volíka, totiž toho, který mezi dobytkem v tom zápisu zaznamenán jest, a 5 kusů ovčího dobytka.
Václav Knor splácel takto:
1816 / 10 zlatých – na Mše Svaté za otce,
1816 – zápisem do gruntovní knihy pojistil se dluh do obilní kasy, a to 18 měřic 3 věrtele žita,
1 měřice 1 ½ věrtele ječmene a 12 strychů 7 věrtelů ovsa,
1817 / 10 zlatých – na Mše Svaté za otce.
S datem 1. dubna 1827 byl zapsán dlužní úpis Václava Knora, podle něhož si vypůjčil ze sirotčí kasy panství křivoklátského 40 zlatých konvenční měny.
Podle protokolu ze 14. října 1828 se v gruntovní knize pojišťuje dluh do podací kasy obilní, tedy 6 měřic 14 5/16 věrtele,
V letech 1834, 1851 a 1852 bylo do gruntovní knihy zapsáno pět kratších zápisů v německém jazyce o finančních operacích Václava Knora.
V roce 1857 byl proveden výmaz zaplacených dluhů:
40 zlatých – pro sirotčí pokladnici panství Křivoklát dle obligace z roku 1827,
10 zlatých – pro chrám Páně skrejský dle obligace z roku 1795,
2 zlaté 20 krejcarů – pro lubenskou zádušní zrušenou železnou krávu roční činži 17 ½
zlatého konvenční měny, vyvazovacího kapitálu,
Podle výnosu c. k. okresního soudu v Rakovníku z 30. listopadu 1857 mělo dojít k rozdělení usedlosti čp. 20, která patří Václavu Knorovi, na dvě části. Jedna polovina měla připadnout synu Antonínovi, druhá synu Václavovi. Jelikož syn Antonín svou polovičku ještě dosaváde knihovně připsanou nemá, proto se ke smlouvě o rozdělení gruntu se synem Václavem svoliti nemůže. Toto rozdělení usedlosti čp. 20 na dvě stejné poloviny bylo do gruntovní knihy zapsáno dne 19. ledna 1861.
Polovina gruntu (čp. 66) byla připsána Antonínu Knorovi s manželkou Annou rozenou Benešovou. K jeho polovině patřilo 13 jiter 829 7/12 sáhů čtverečných orných polí, 2 jitra 1097 5/6 sáhů čtverečných luk, zahrad a pastvišťat, a 5 jiter 116 11/12 sáhů čtverečných lesů. To vše v odstupní ceně 1600 zlatých. Antonín Knor byl také povinen odstupujícímu otci Václavu Knorovi a jeho manželce Marii funus vystrojit, kteréžto náklady byly pojištěny právem zástavním na tomto gruntu. Stejně tak byla na usedlosti čp. 20 pojištěna odstupní cena.
V roce 1858 byl vymazán dluh Václava Knora z roku 1815 na Mše Svaté za otce ve výši 40 zlatých vídeňského čísla, neboli 16 zlatých konvenční měny.
Na základě odstupní smlouvy ze 14. ledna 1859 mezi odstupujícím Václavem Knorem starším a jeho synem Václavem Knorem mladším byla do gruntovní knihy dne 28. prosince 1861 zapsána polovina rozděleného gruntu (čp. 20) synu Václavu Knorovi. Odstupní cenu 1680 zlatých měl syn Václav vyplatit svému otci Václavu Knorovi ve dvou splátkách, a to první polovinu, tedy 840 zlatých, do konce roku 1859, druhou polovinu do konce roku 1860. Starý hospodář si na této polovině usedlosti nechal zapsat také právo doživotního výměnku.
Dne 10. září 1865 zemřela Václavova manželka Anna rozená Ledvinková. Její rodiče, Antonín a Kateřina Ledvinkovi, požádali Václava Knora o vrácení dceřina věna ve výši 800 zlatých s úrokem 5% od 1. července 1866. Do 1. ledna 1857 zaplatil Václav Knor 300 zlatých, do 1. ledna 1858 pak dalších 500 zlatých.
[1] SOA Praha, Velkostatek Křivoklát, Pozemková kniha obcí 1589 – 1616, sign. Kř. 2, fol. 250a – 250b.
[2] Mužský Masopust připadal vždy na 1. neděli postní (Invocavit).
[3] SOA Praha, fond Velkostatek Křivoklát 1356 – 1929, sign. 1519 G, inv. č. 1927. Gruntovní kniha z roku 1600, fol. 9v – 11v.
[4] Jan Eisenkolb zemřel tedy s největší pravděpodobností v Branově u dcery Markéty.
[5] V roce 1688 se hovoří o sirotku před mnoha lety zběhlým.
[6] SOA Praha, fond Velkostatek Křivoklát 1356 – 1929, sg. Kř. 9, sign. 9. Kniha gruntovní rychty Lubenský, založena Léta Páně 1693, fol. 21v – 23r.
[7] SOA Praha, f. Velkostatek Křivoklát 1356 – 1929, sign. Ra 56, inv. č. 113. Kniha gruntovní rychty Lubenský, založena Léta Páně 1770, fol. 58r – 65r.